Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2829/2012Usnesení NS ze dne 30.04.2015

HeslaSměnky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2829.2012.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2829/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně Slovnaft Česká republika, spol. s r. o., se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Purkyňova 2121/3, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49450301, zastoupené Mgr. Ing. Zdeňkem Tomicou, advokátem, se sídlem v Těrlicku, Chatová 164/10, PSČ 735 42, proti žalovaným 1) EKOSPOLA spol. s r. o., se sídlem v Praze 3 – Žižkově, ČS PHM – EKOSPOLA spol. s r. o., Areál Nákladového nádraží ČD, a. s., Žižkov, III. Brána, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 47309741, zastoupené JUDr. Vladimírem Davidem, advokátem, se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, PSČ 440 01, 2) V. L., zastoupenému JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem, se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, PSČ 440 01 a 3) JUDr. J. Ř., zemřelému 12. srpna 2011, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 54 Cm 546/2009, o dovolání prvního a druhého žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. března 2012, č. j. 9 Cmo 478/2011-245, ve znění usnesení ze dne 15. března 2012, č. j. 9 Cmo 478/2011-256, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. První a druhý žalovaní jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 59.483,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. března 2011, č. j. 54 Cm 546/2009-105, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 9. března 2010, č. j. 54 Cm 546/2009-14, kterým uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni částku 12.110.805 Kč s 6% úrokem od 30. prosince 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 40.369 Kč a na náhradě nákladů řízení částku 486.050 Kč, (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.).

Vrchní soud v Praze k odvolání prvního a druhého žalovaných rozsudkem ze dne 5. března 2012, č. j. 9 Cmo 478/2011-245, ve znění usnesení ze dne 15. března 2012, č. j. 9 Cmo 478/2011-256, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, ve které byl směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu a druhému žalovaným ponechán v platnosti v rozsahu směnečného peníze ve výši 9.816.642,91 Kč s 6% úrokem z této částky od 30. prosince 2009 do zaplacení, směnečné odměny ve výši 32.722,14 Kč a ve výroku o nákladech řízení co do částky 302.085,45 Kč; ve zbývající části rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz (ve vztahu k prvnímu a druhému žalovaným) zrušil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Jde-li o potvrzující část rozsudku, odvolací soud – poté, co částečně zopakoval dokazování provedené soudem prvního stupně – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého se prvnímu a druhému žalovaným prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu (v rozsahu, ve kterém odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil) zpochybnit nepodařilo.

K jednotlivým námitkám prvního a druhého žalovaných přitom uzavřel, že:

1) Směnka, jejíhož zaplacení se žalobkyně v dané věci domáhá (jde o směnku vlastní, vystavenou první žalovanou v Praze dne 1. června 2004, znějící na směnečný peníz 12.110.805 Kč, splatnou 29. prosince 2009, za jejíž zaplacení převzal směnečné rukojemství druhý žalovaný – dále též jen „sporná směnka“), není neplatná pro neurčitost platebního místa. Na směnce totiž žádný výslovný údaj označující platební místo uveden není, podle čl. I. § 76 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový (dále jen „směnečný zákon“), je tak platebním místem místo vystavení směnky (tj. Praha). Na určení platebního místa přitom nelze – oproti mínění žalovaných – usuzovat ani z údaje na směnce, podle kterého výstavce zaplatí směnečný peníz žalobkyni „na její účet u Credit Lyonnais Bank Praha, a. s. číslo: 100195909/5000“. Číslo bankovního účtu nepředstavuje „geograficky ohraničené místo“ a platebním místem proto (bez zřetele k tomu, v jaké souvislosti bylo v textu směnky uvedeno) nikdy být nemůže.

2) Sporná směnka (vystavená původně jako blankosměnka bez uvedení údajů směnečné sumy a data splatnosti) zajišťovala – podle ujednání účastníků obsaženého v čl. IV bodu 1 rámcové kupní smlouvy číslo RK 073/2004 ze dne 1. června 2004 (dále jen „rámcová kupní smlouva“) a v dohodě o vystavení a vyplnění směnky č. RK 073/2004 ze dne 1. června 2004 (dále jen „dohoda o vyplnění směnky“) – pohledávky žalobkyně vůči první žalované na zaplacení kupních cen dodaného zboží, vzniklé na základě rámcové kupní smlouvy. Zajištění těchto pohledávek spornou směnkou přitom nebylo zrušeno ani dodatkem č. 7 rámcové kupní smlouvy ze dne 25. září 2008, kterým byl sice (mimo jiné) nahrazen původní text čl. IV. rámcové kupní smlouvy, dohodu o zrušení dřívějších prostředků zajištění však dodatek č. 7 neobsahuje.

3) Žalobkyně v souladu s čl. IV. bodu 2 dohody o vyplnění směnky (podle kterého je věřitel oprávněn doplnit do směnky datum splatnosti, o této skutečnosti je však povinen uvědomit dlužníka alespoň sedm dní předem) uvědomila první žalovanou o vyplnění směnky (údajem směnečné sumy 12.110.805 Kč a data splatnosti 29. prosince 2009) písemně dne 22. prosince 2009, tj. sedm dnů přede dnem, který byl na směnce uveden jako datum její splatnosti. Ostatně ani v případě, že by žalobkyně vyplnila směnku nesprávným datem splatnosti, popř. první žalovanou o úmyslu vyplnit směnku předem vůbec neuvědomila, nemělo by takové porušení vyplňovací dohody žádný vliv na povinnost dlužníků směnku zaplatit. Jak je z obsahu dohody o vyplnění směnky zřejmé, věřitel byl oprávněn doplnit na směnku chybějící údaje za předpokladu, že dlužník nezaplatí kupní cenu dodaného zboží, přičemž smyslem ujednání obsaženého v čl. IV bodu 2 dohody o vyplnění směnky bylo jen „odstranění nejistoty první žalované v tom, kterého dne se má dostavit do platebního místa k zaplacení směnky“.

4) Tvrdili-li první a druhý žalovaní, že v zásilce, kterou první žalovaná převzala 22. prosince 2009, nebylo vyrozumění o vyplnění sporné směnky, bylo na nich, aby uvedli, co (jiného) bylo první žalované doručeno a tuto skutečnost v řízení také prokázali.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podali první a druhý žalovaní dovolání (doplněné podáním ze dne 7. června 2012), které mají za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Přitom shodně namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy uplatňují dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) a požadují (posuzováno podle obsahu), aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout jako nepřípustné, případně jako nedůvodné zamítnout.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., části první, článku II. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání prvního a druhého žalovaných proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé však Nejvyššímu soudu žádnou otázku, z níž by bylo možné usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládají.

Z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné – z povahy věci – posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. Naopak zde nelze účinně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., stejně jako důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jestliže tvrzené vady procesu získání skutkových zjištění (zejména provádění a hodnocení důkazů) nezahrnují podmínku existence právní otázky zásadního významu (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 7. března 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 2006, pod číslem 130).

Při respektování shora vymezených kritérií jsou pro řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. především bezvýznamné námitky dovolatelů, jimiž vystihují dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolateli vytýkaná vada [jež měla spočívat v tom, že odvolací soud – v situaci, kdy třetí žalovaný ztratil v průběhu řízení způsobilost být účastníkem řízení (zemřel) – vyloučil projednání odvolání prvního a druhého žalovaných k samostatnému řízení, čímž měl žalované zkrátit na jejich procesních právech a narušit zásadu rovnosti účastníků řízení a rovnosti zbraní] totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje.

Řízení vytčenou vadou ostatně ani netrpí. V řízení, ve kterém se žalobce po žalovaných domáhá zaplacení směnky, respektive v řízení o námitkách žalovaných proti směnečnému platebnímu rozkazu, mají žalovaní postavení samostatných společníků (srov. § 91 odst. 1 o. s. ř. a v judikatuře např. závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 1576/2007, uveřejněném pod číslem 105/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v usnesení ze dne 14. ledna 2004, sp. zn. 29 Odo 776/2001 nebo v usnesení ze dne 31. března 2015, sp. zn. 29 Cdo 2201/2013; tato rozhodnutí jsou – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže a vydaná v době od 1. ledna 2001 – dostupná i na webových stránkách Nejvyššího soudu) a výše uvedená skutečnost tak odvolacímu soudu zjevně nebránila projednat odvolání prvního a druhého žalovaných a rozhodnout o nich samostatně. Tím, že odvolací soud vyloučil věc prvního a druhého žalovaných k samostatnému řízení, nemohla být kterémukoliv ze žalovaných způsobena jakákoliv procesní újma, přičemž nemůže být řeči ani o tom, že by uvedeným postupem odvolacího soudu nebyla respektována zásada rovnosti účastníků, příp. rovnosti zbraní.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu pak nelze usuzovat ani z pohledu dovolateli zpochybněných právních závěrů, na nichž napadené rozhodnutí spočívá.

V posouzení otázky (ne)platnosti směnky z hlediska určitosti údaje o platebním místu je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Již v rozsudku ze dne 28. června 2006, sp. zn. 29 Odo 1645/2005, Nejvyšší soud vysvětlil, že nezbytnou náležitostí vlastní směnky je podle ustanovení čl. I. § 75 bodu 4 směnečného zákona (mimo jiné) také údaj místa, kde má být placeno, když její výstavce se právě v platebním místě zavazuje směnku zaplatit a věřitel má právo jen v tomto platebním místě na dlužníkovi plnění podle směnky požadovat. Platební místo je tak místem, kde má být směnka při splatnosti k placení předložena a případně také pro neplacení protestována. Přitom údaje o místu, kde má být placeno, nesmí být rozporné, a nelze akceptovat ani uvedení místa placení způsobem alternativním. V takových případech by totiž nebylo možno jednoznačně a bez jakýchkoli pochybností určit, kde (v jakém místě) má výstavce směnky vlastní povinnost plnit a majitel takové směnky právo plnění vyžadovat. Na uvedeném závěru přitom ničeho nemění ani skutečnost, že směnka může být zaplacena jednak v hotovosti, jednak bezhotovostním převodem, když samotný způsob plnění závazku ze směnky na zásadě, podle níž může být na směnce uvedeno pouze jedno platební místo, ničeho nemění.

K naplnění požadavku určitosti údaje platebního místa přitom postačí, je-li platební místo na směnce vyznačeno alespoň s přesností obce nebo města (viz důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007, ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3106/2009 a ze dne 28. února 2013, sp. zn. 29 Cdo 3817/2012, uveřejněného pod číslem 64/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Neobsahuje-li vlastní směnka výslovný údaj o platebním místu, nemá tato skutečnost za následek neplatnost směnky, lze-li platební místo určit alespoň podle ustanovení čl. I. § 76 odst. 3 směnečného zákona; v takovém případě platí, že platebním místem je místo vystavení směnky (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3922/2008). Tzv. zákonné platební místo se ovšem uplatní jen tehdy, není-li na směnce ohledně platebního místa směnky výslovně nic (ať již přímo nebo prostřednictvím domicilu) uvedeno. Je-li na směnce výslovný údaj, jímž má být vymezeno platební místo, nemohou být jeho případné nedostatky, spočívající např. právě v neurčitosti platebního místa, odstraněny použitím zákonného platebního místa (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2013, sp. zn. 29 Cdo 169/2013).

Za výslovný (místopisný) údaj, způsobilý vymezit platební místo směnky, přitom Nejvyšší soud opakovaně nepovažoval pouhé uvedení názvu, pod kterým je podnikatel (právnická osoba) zapsán do obchodního rejstříku (§ 8 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku – dále jen „obch. zák.“), ať již byl takový údaj vyznačen na směnce samostatně, nebo byl uveden ve spojení s označením bankovního účtu konkrétní osoby. K tomu srov. např. důvody rozsudků sp. zn. 29 Cdo 3922/2008 a sp. zn. 29 Cdo 169/2013.

Ze shora uvedených judikatorních závěrů je zcela zjevné, že v poměrech projednávané věci sporná směnka výslovný údaj platebního místa neobsahuje, když – oproti mínění dovolatelů – na určení místa, kde by měla být směnka při splatnosti k placení předložena, nelze usuzovat ani z prohlášení výstavce, že směnečnou sumu zaplatí žalobkyni „na její účet u Credit Lyonnais Bank Praha, a. s. číslo: 100195909/5000“. Dovodil-li odvolací soud za tohoto stavu, že platebním místem směnky je ve smyslu ustanovení čl. I. § 76 odst. 3 směnečného zákona místo jejího vystavení (Praha) a směnka proto není z důvodu namítané neurčitosti údaje o platebním místu neplatná, nelze právnímu posouzení věci odvolacím soudem ničeho vytknout.

Žádnou otázku zásadního právního významu neotevírají ani dovolateli zpochybněné právní závěry, které odvolací soud učinil při výkladu rámcové kupní smlouvy (čl. IV. bodu 1 smlouvy), jejího dodatku č. 7 a dohody o vyplnění směnky. Výklad těchto právních úkonů, jak jej provedl odvolací soud (ústící v závěr, podle kterého dodatkem č. 7 nedošlo ke zrušení sjednaného zajištění pohledávek žalobkyně vůči první žalované, vzniklých na základě rámcové kupní smlouvy, spornou směnkou), plně respektuje výkladová pravidla určená ustanovením § 266 obch. zák. a zásady pro výklad právních úkonů formulované např. v důvodech rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Ani Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že uzavřením dodatku č. 7 rámcové kupní smlouvy (kterým došlo – mimo jiné – k nahrazení původního znění čl. IV bodu 1 rámcové kupní smlouvy, upravujícího zajištění pohledávek žalobkyně prostřednictvím směnky, ujednáním, podle kterého žalobkyně může požadovat kdykoli po dobu platnosti smlouvy zajištění svých pohledávek zde příkladmo uvedenými zajišťovacími prostředky, mezi nimiž již směnka výslovně zmíněna není) k dohodě o zrušení dříve sjednaného zajištění pohledávek žalobkyně spornou směnkou nedošlo.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu konečně nelze usuzovat ani z hlediska námitky protismluvního doplnění blankosměnky údajem data splatnosti směnky (ve vazbě na žalovanými tvrzené porušení povinnosti žalobkyně uvědomit „alespoň sedm dní předem“ výstavce sporné směnky o úmyslu doplnit do směnky chybějící údaj o datu splatnosti). Nejvyšší soud totiž již v rozsudku ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007, uveřejněném pod číslem 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že skutečnost, že majitel blankosměnku vyplnil v rozporu s vyplňovacím právem nesprávným datem splatnosti, bez dalšího neznamená, že by neměl vůči dlužníku, který vadné vyplnění namítne, právo na zaplacení směnky (jinak by tomu bylo v případě, zmařil-li by věřitel nesprávným vyplněním data splatnosti směnky žalovaným případnou námitku promlčení nároků ze směnky, k čemuž v poměrech dané věci zjevně nedošlo).

Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že opodstatněné nelze mít ani výhrady dovolatelů, jejichž prostřednictvím odvolacímu soudu vytýkali (v souvislosti se závěrem o nedůvodnosti námitky protismluvního doplnění směnky) nesprávné právní posouzení otázky nositele důkazního břemene ohledně obsahu zásilky, v níž mělo být prvnímu žalovanému doručeno vyrozumění žalobkyně o vyplnění blankosměnky. Potud dovolatelé přehlížejí závěry, jež Nejvyšší soud formuloval již v rozsudku ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročníku 2001, pod číslem 97) a podle kterých směnka představuje abstraktní a nesporný závazek a její majitel nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno (k tomu srov. dále např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 274/2009 a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 629/2010). Jinak řečeno, v poměrech dané věci bylo na žalovaných směnečných dlužnících, aby nejen tvrdili porušení uděleného vyplňovacího práva (co do údaje data splatnosti), ale rovněž prokázali, že žalobkyně při vyplňování blankosměnky toto právo nerespektovala (doplnila chybějící údaj data splatnosti do blankosměnky v rozporu s ujednáním účastníků).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaných bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost hradit společně a nerozdílně žalobkyni její náklady řízení. Ty v daném případě sestávají z mimosmluvní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 12. července 2012), která podle ustanovení § 7 bodu 7. a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 31. prosince 2012, činí (z tarifní hodnoty ve výši 11.342.791,05 Kč – viz § 8 odst. 1 advokátního tarifu) částku 48.860 Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu). Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) ve výši 10.323,60 Kč tak činí přiznaná náhrada nákladů dovolacího řízení částku 59.483,60 Kč.

K určení výše odměny za zastupování advokátem podle advokátního tarifu srov. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněného pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. dubna 2015

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru