Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2824/2014Usnesení NS ze dne 29.04.2015

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2015:29.CDO.2824.2014.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 243c odst. 2 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2153/15 ze dne 10.11.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2824/2014

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobce L. T., zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, PSČ 120 00, proti žalovaným 1) Ing. V. W., a 2) O. W., o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 47 Cm 215/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2013, č. j. 12 Cmo 251/2012-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 24. října 2013, č. j. 12 Cmo 251/2012-154, změnil rozsudek ze dne 2. března 2012, č. j. 47 Cm 215/2011-98, jímž Krajský soud v Hradci Králové ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 12. října 2011, č. j. 47 Cm 215/2011-26, kterým původně uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci částku 440.000,- Kč s 6% úrokem od 2. září 2010 do zaplacení a náklady řízení, tak, že směnečný platební rozkaz (ve znění „doplňujícího směnečného platebního rozkazu“ ze dne 6. února 2013, č. j. 47 Cm 215/2011-141, jímž soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost zaplatit státu soudní poplatek 17.600,- Kč), zrušil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že odvolací soud „dospěl k nesprávným právním závěrům ohledně žalobcem uplatněné směnky a ohledně žalovanými tvrzené dohody o vyplňovacím právu směnečném a při řešení otázky hmotného i procesního práva se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“.

Dovolatel akcentuje, že odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně „dospěl na základě nesprávně provedené úvahy, na základě důkazních prostředků, které nesprávně vyhodnotil dle zásady volného hodnocení důkazů a dle zásady materiální pravdy, což v konečném důsledku znamenalo nesprávné právní posouzení věci“.

Odvolacímu soudu vytýká, že změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze na základě účastnického výslechu prvního žalovaného a emailové korespondence prvního žalovaného s žalobcem. Závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaní prokázali jimi tvrzené skutečnosti, nemůže obstát, neboť „se příčí základním zásadám civilního procesu, zásadám ovládajícím hodnocení důkazů, jakož i důkazním prostředkům předloženým žalobcem v rámci řízení“.

Přisvědčil-li odvolací soud účastnické výpovědi prvního žalovaného natolik – pokračuje dovolatel – „že ji uznal jako důkazní prostředek schopný vyvrátit tvrzení a důkazy předkládané žalobcem, pak nepřípustně ingeroval do zásady rovného postavení účastníků řízení, zvýhodnil prvního žalovaného a nepřípustně eliminoval značnou důkazní nouzi prvního žalovaného“. Současně podrobně popisuje, v čem spatřuje nesprávnost hodnocení důkazů odvolacím soudem, a to s poukazem na závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. dubna 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002.

Konečně dovolatel setrvává na stanovisku, podle něhož žalovaní neoznačili a nepředložili v průběhu řízení žádný přímý důkaz prokazující jejich námitky o tom, že: a) směnka byla vystavena jako blankosměnka, a to jiného, než na směnce uvedeného data, a b) směnka zajišťovala pohledávku žalobce ze smlouvy o půjčce ze dne 11. srpna 2008 a byla vyplněna v rozporu se směnečným ujednáním.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdí.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání žalobce, které může být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.

Učinil tak proto, že dovolatel polemizuje se správností rozhodnutí odvolacího soudu za použití argumentů, jimiž (posuzováno podle obsahu) zpochybňuje správnost hodnocení důkazů odvolacím soudem, jakož i správnost zjištěného skutkového stavu věci.

Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „skutkového“ dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 (způsobilým) dovolacím důvodem není.

Poukaz dovolatele na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 668/2002 je pak zjevně nepřípadný již proto, že argumentace dovolacího soudu v označeném rozhodnutí se vztahovala právě k (od 1. ledna 2013 neexistujícímu) dovolacímu důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Konečně není (v poměrech dané věci) pochyb ani o možnosti obrany žalovaných proti povinnosti zaplatit směnku prostřednictvím kauzálních námitek (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. dubna 2015

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru