Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2788/2017Rozsudek NS ze dne 27.06.2019

HeslaNeplatnost právního úkonu
Zástavní právo
Promlčení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2788.2017.1
Dotčené předpisy

§ 40a obč. zák.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2788/2017-504

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně S. J., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Hanou Reclíkovou, advokátkou, se sídlem v Opavě, Masařská 323/6, PSČ 746 01, proti žalovanému JUDr. Pavlu Kortovi, bytem v Ostravě, Poštovní 2, PSČ 702 00, jako správci konkursní podstaty úpadce JUNG spol. s r. o., identifikační číslo osoby 42864011, zastoupenému JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem, se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 Cm 16/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. října 2016, č. j. 9 Cmo 2/2016-394, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného změnil rozsudek ze dne 22. října 2015, č. j. 9 Cm 16/2010-354, kterým Krajský soud v Ostravě vyloučil nemovitosti specifikované ve výroku rozhodnutí (dále jen „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce (společnosti JUNG spol. s r. o.), tak, že žalobu o vyloučení sporných nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce zamítl (první výrok). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky (druhý a třetí výrok) a o nákladech řízení státu (čtvrtý výrok).

Odvolací soud vyšel při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku (ve shodě se soudem prvního stupně) zejména z toho, že:

1/ Dne 14. února 1992 uzavřeli Česká spořitelna, a. s. (dále jen „banka“) a pozdější úpadce smlouvu o úvěru, na základě které banka poskytla pozdějšímu úpadci úvěr ve výši 8,190.000 Kč, splatný do 30. prosince 1995 (dále jen „smlouva o úvěru“). Smlouva o úvěru byla měněna a doplněna dodatky č. 1 až 8, v nichž smluvní strany ujednaly mimo jiné změny termínu čerpání úvěru, odložení splátek, změnu úroku, změnu čísla úvěrového účtu a konečnou splatnost úvěru. Pozdější úpadce rovněž uznal splatný závazek z titulu smlouvy o úvěru ve výši 2,328.219 Kč s příslušenstvím (ke dni 28. března 1996).

2/ Dne 10. února 1995 uzavřeli banka (jako zástavní věřitelka) a manžel žalobkyně J. J. (jako zástavní dlužník) zástavní smlouvu č. 1/129250 (dále jen „zástavní smlouva“), a to k zajištění pohledávky ze smlouvy o úvěru, podle níž bylo zřízeno zástavní právo ke sporným nemovitostem a toto vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky k 27. únoru 1995.

3/ Sporné nemovitosti zastavené pozdějším úpadcem se v době uzavření zástavní smlouvy nacházely v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů J. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobkyně s uzavřením zástavní smlouvy vyslovila souhlas.

4/ Krajský obchodní soud v Ostravě usnesením ze dne 30. července 1999, sp. zn. 33 K 37/99, prohlásil konkurs na majetek úpadce. Předchozí správkyně konkursní podstaty úpadce (Ing. Libuše Dobrá) sepsala sporné nemovitosti do soupisu majetku konkursní podstaty dne 31. března 2000.

5/ Banka přihláškou doručenou konkursnímu soudu 9. září 1999 přihlásila do konkursního řízení vedeného na majetek úpadce mimo jiné i pohledávku ze smlouvy o úvěru a současně uplatnila právo na udělené uspokojení. U přezkumného jednání byla pohledávka zjištěna a její současnou majitelkou je společnost AB Credit, a. s.

Na takto ustaveném základě odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 19 odst. 2 a § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 30. dubna 2000 (dále též jen „ZKV“) – dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že v poměrech projednávané věci nebyl splněn jeden z předpokladů nezbytných pro vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce, a sice že sporné nemovitosti neměly (nebo ke dni rozhodnutí o žalobě již nemají) být do soupisu zařazeny.

Přitom zdůraznil, že jelikož sporné nemovitosti se v době uzavření zástavní smlouvy nacházely v bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, byl k uzavření zástavní smlouvy pouze jedním z manželů nezbytný souhlas druhého manžela. Vzhledem k tomu, že souhlas žalobkyně s uzavřením zástavní smlouvy nebyl v řízení prokázán, mohla se žalobkyně dovolat relativní neplatnosti zástavní smlouvy podle ustanovení § 40a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně tvrdila, že tak učinila dopisem ze dne 1. prosince 1997, tuto skutečnost však neprokázala.

Dovolání se relativní neplatnosti, pokračoval odvolací soud, je jednostranným právním úkonem, který je účinný okamžikem, kdy se dostal do sféry dispozice účastníků právního úkonu, v posuzované věci tedy do dispozice banky a manžela žalobkyně. Žalobkyně, která v tomto směru nesla důkazní břemeno, však označenými (a v řízení také provedenými) důkazy prokázala pouze skutečnost, že její dopis ze dne 1. prosince 1997 byl podán k poštovní přepravě, nikoli již to, že se také dostal do sféry dispozice banky, tj. že se s jeho obsahem měla banka možnost seznámit.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podala žalobkyně dovolání, požadujíc, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatelka především zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle kterého se jí nepodařilo v řízení prokázat, že se řádně dovolala relativní neplatnosti zástavní smlouvy, rozsáhle argumentujíc ve prospěch závěru, že doručení písemnosti do sféry banky bylo v řízení provedenými důkazy (zejména podacím lístkem) dostatečně prokázáno. V této souvislosti pak formuluje řadu otázek „hmotného a procesního práva“ týkajících se doručování zásilek, jež by měl podle přesvědčení dovolatelky Nejvyšší soud zodpovědět.

Odvolacímu soudu dále rovněž vytýká, že porušil zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí, neboť jeho rozhodnutí bylo „překvapivé“.

Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem) byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím k ustanovení § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007, dále jen „o. s. ř.“). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.

Přestože dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [tedy ohlašuje uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], je dovolání (posuzováno podle obsahu) převážně polemikou se skutkovými závěry napadeného rozhodnutí (o tom, zda se zásilka obsahující dovolání se relativní neplatnosti zástavní smlouvy dostala do sféry dispozice banky), jež je v dovolacím řízení uplatnitelná jen prostřednictvím dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř. V této souvislosti Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 24. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 47/2010 (k jehož závěrům se následně přihlásil např. v usnesení ze dne 12. července 2012, sen. zn. 29 NSČR 15/2010, uveřejněném pod číslem 10/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že mezi jednotlivými dovolacími důvody taxativně vypočtenými v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. neplatí vztah příčiny a následku (z existence jednoho nelze usuzovat na naplnění druhého), takže ze skutkové dovolací argumentace nelze usuzovat na nesprávné právní posouzení věci ve smyslu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

O tom, že jde v označeném případě o závěr skutkový, žádné pochybnosti nejsou (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 23 Cdo 1679/2010).

Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se pak nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu. Námitka, že se nestala okolnost, kterou měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, neboť je nedostatečná z hlediska skutkové podstaty vymezující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jestliže dovolatel dostatečně nezpochybní logiku úsudku o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. (shodně srov. též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněného pod číslem 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jinak řečeno, dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (srov. v této souvislosti též důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Hodnocení důkazů soudem je založeno na zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení § 132 o. s. ř. soudu předepisuje, aby důkazy hodnotil podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti, a aby přitom pečlivě přihlížel ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci. Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a hodnota pravdivosti. Východiskem pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti je posouzení věrohodnosti určité zprávy získané provedením konkrétního důkazu, pro něž je významné posouzení věrohodnosti samotného důkazního prostředku (§ 125 o. s. ř.); věrohodnost použitého důkazního prostředku soud hodnotí jednak izolovaně (z hlediska druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona důkaz provádí), jednak ve srovnání se zprávami získanými provedením ostatních důkazů (z ostatních důkazních prostředků) [k tomu shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2003, sp. zn. 21 Cdo 818/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2003, pod číslem 175].

V projednávané věci žádný z výše uvedených důvodů, pro které by bylo možné usuzovat, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dán není. Odvolací soud důkazy zhodnotil způsobem vyplývajícím z ustanovení § 132 o. s. ř. a v odůvodnění svého rozsudku vysvětlil, jakými úvahami se při hodnocení výsledků dokazování řídil.

Závěr o tom, že dovolatelka označenými a v řízení provedenými důkazy sice prokázala, že její dopis ze dne 1. prosince 1997 (jímž se měla dovolat relativní neplatnosti zástavní smlouvy) byl podán k poštovní přepravě, nikoli však již to, že se také dostal do sféry dispozice banky (jinak řečeno, že jí byl doručen), odvolací soud učinil na základě výsledků provedeného dokazování. Podle obsahu spisu (provedených důkazů, přednesů účastníků a toho, co za řízení před soudy obou stupňů vyšlo jinak najevo) přitom nelze dovozovat, že by odvolací soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, že by pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo že by v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti, byl logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo ustanovením § 133 až § 135 o. s. ř.

Srov. v této souvislosti pro úplnost (jde-li o vypovídací hodnotu určitého typu listinného důkazu) dále též důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1679/2010, včetně judikatury tam citované.

Za opodstatněné pak nemá Nejvyšší soud ani výhrady ohledně „překvapivosti“ rozhodnutí odvolacího soudu, jejichž prostřednictvím dovolatelka uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V situaci, kdy se otázkou (ne)doručení zásilky obsahující dovolání se relativní neplatnosti zástavní smlouvy zabýval již soud prvního stupně, nemohlo být zjevně rozhodnutí odvolacího soudu (který pouze na základě výsledků provedeného dokazování nevzal na rozdíl od soudu prvního stupně za prokázané tvrzení dovolatelky, že předmětná zásilka došla do sféry banky) pro dovolatelku ani „překvapivým“.

Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 6. 2019

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru