Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2784/2000Rozsudek NS ze dne 30.01.2002

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2002:29.CDO.2784.2000.1
Dotčené předpisy

§ 213 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 544 odst. 2 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2784/2000-94

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobkyně S&K L., spol. s r. o., proti žalované B. A L. P. s. r. o., zastoupené advokátkou, o zaplacení 54.6111,60,- Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 Cm 286/96 o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 1999, č.j. 11 Cmo 60/99-76, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 1999 č.j. 11 Cmo 60/99-76 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 1999, č.j. 11 Cmo 60/99-76 změnil rozsudek bývalého Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 19. prosince 1998, č.j. 34 Cm 286/96-35 tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 54.611,60 Kč do tří od právní moci rozsudku; odvolací soud dále rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud v odůvodnění rozsudku zejména uvedl, že žalobkyně se domáhala proti žalované zaplacení částky 54 611,80,- Kč jako smluvní pokuty za opožděné zaplacení kupní ceny dodaného zboží. Soud prvního stupně žalobu zamítnul, poněvadž smluvní pokuta byla v rozporu s § 544 odst. 2 obč. zák. stanovena procentem z dlužné částky formou úroku, což znemožnilo určit její výši v okamžiku porušení smluvní povinnosti. Žalobkyně navíc podle názoru soudu prvního stupně nedoložila, kdy byly žalované doručeny faktury, od kterých se odvozovala splatnost kupní ceny.

Vrchní soud dospěl k závěru, že smluvní pokuta byla sjednána platně, neboť sjednání výše smluvní pokuty a jejího určení je pouze věcí dohody účastníků a je proto možné dohodnout si smluvní pokutu procentní částkou za každý den prodlení, stejně jako v případě úroku z prodlení. V dalším soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 2. 1999, č. j. 29 Cdo 2270/98-69.

Ohledně doručení faktur odvolací soud konstatoval, že žalobkyně prokázala jejich zaslání žalované. Vzhledem ke značnému časovému odstupu již sice nebyla schopna prokázat přesný den jejich doručení, z dopisu žalované ze dne 26. 1. 1996 však lze podle soudu dovodit, že žalovaná (resp. její právní předchůdce) faktury do jejich splatnosti řádně obdržela.

Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že pohledávka uplatněná žalobkyní je po právu a změnil proto rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 54.611,60 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná v otevřené lhůtě dovolání ze dne 17. 8. 1999.

Žalovaná ve svém dovolání zejména uvedla, že dovolání je přípustné dle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“) a podává je z důvodu uvedeného v ust. § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem).

Nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem spatřuje žalovaná v tom, že smluvní pokuta byla určena ve výši 0,3 % z fakturované částky za každý den prodlení s placením faktury. Dohoda o smluvní pokutě, která je odvozena od splatnosti faktur, je neplatná, neboť výše smluvní pokuty musí být zjistitelná ke dni porušení smluvní povinnosti, na níž se váže. Ve smlouvě nebylo stanovena fikce, podle které se v případě pochybností má za to, že faktura byla druhé straně doručena třetího dne po odeslání, přičemž tato úprava byla v daném případě nutná. Den doručení žalobce neprokázal, když nepředložil doklad o tom, kdy byly faktury doručeny, takže není možno zjistit splatnost zajišťované pohledávky.

Dovolatelka proto navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky napadené rozhodnutí zrušil.

Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že smluvní pokuta byla ujednána tak, že je nepochybné, jakým způsobem bude výše smluvní pokuty v případě porušení smluvní pokuty zjištěna. Ohledně námitky, že nebyl prokázán přesný den porušení smluvní povinnosti, ocitovala žalobkyně část odůvodnění odvolacího soudu a poté navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované zamítnul.

Dovolací soud s ohledem na část dvanáctou, hlavu I., bodu 17 zák. č. 30/2000 Sb. posoudit dovolání podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Dovolání je také důvodné, byť ne přímo z důvodů tvrzených v dovolání.

Podle § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zruší odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení. Možnost odvolacího soudu doplnit dokazování má své hranice dané přezkumným charakterem činnosti odvolacích soudů. Podmínky pro potvrzení ani pro změnu rozhodnutí soudu prvního stupně nejsou dány mimo jiné tehdy, jestliže právní posouzení věci vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud sám nemůže učinit. Odvolací soud může provést doplnění dokazování pouze tehdy, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů (§ 213 odst. 2 o. s. ř.).

Jestliže žalobkyně uvádí ve svém odvolání nové skutečnosti a důkazy (§ 205 odst. 2 o. s. ř.), které mohou rozhodujícím způsobem ovlivnit skutková zjištění a následně i právní posouzení věci, nejsou splněny předpoklady pro doplnění dokazování a změnu rozhodnutí soudu prvního stupně, nýbrž pro zrušení tohoto rozhodnutí.

Pokud by za tohoto stavu odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, vycházeje přitom z nových a pro věc zásadních důkazů, které žalobkyně navrhnula až ve svém odvolání, porušil by tím zásadu dvouinstančnosti občanského soudního řízení, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu správnosti nových skutkových zjištění na základě jejich odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Rozhodnutí odvolacího soudu, na těchto skutkových zjištěních založené, je v takovém případě rozhodnutím vydaným fakticky v jediném stupni.

V posuzovaném případě zaujal soud prvního stupně ve věci názor, že dohoda o smluvní pokutě je absolutně neplatná, neboť občanský zákoníku neumožňuje stanovit její výši formou úroku za každý den prodlení. Podle tohoto soudu dále žalobkyně neprokázala, kdy byly žalovanému doručeny faktury, čímž nebylo prokázáno ani to, kdy nastala jejich splatnost.

Odvolací soud naproti tomu správně, v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 6/2000 Sb. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), posoudil uvedenou dohodu jako platný právní úkon, neboť sjednání výše smluvní pokuty či způsobu jejího určení je věcí dohody účastníků (je proto např. možné sjednat si smluvní pokutu procentní částkou za každý den prodlení stejně jako v případě úroku z prodlení). Soud druhého stupně však - vycházeje z hodnocení důkazů uplatněných žalobkyní teprve v odvolacím řízení (z potvrzených poštovních podacích lístků a z dopisu žalované ze dne 26. 1. 1996) - dovodil, že žalovaná faktury řádně obdržela.

Za této situace nebyly - jak vyplývá z výše uvedeného - podmínky pro změnu rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud měl proto tento rozsudek podle ustanovení § 221 odst. 1, věty první, o. s. ř. zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Pokud takto odvolací soud nepostupoval a namísto toho rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl, přičemž své rozhodnutí opřel o skutkové zjištění učiněné na základě rozsáhlého doplnění dokazování o důkazy uplatněné teprve v odvolacím řízení, odepřel tím dovolatelce možnost nechat správnost tohoto skutkového zjištění přezkoumat odvolacím soudem na základě svého odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Tím odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud k této vadě odvolacího řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé o. s. ř., přihlédl, i když nebyla v dovolání výslovně uplatněna.

Protože napadený rozsudek není správný, Nejvyšší soud České republiky jej - aniž by se mohl zabývat dalšími námitkami dovolatele ve věci samé - zrušil (§ 243b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.) a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení ( § 243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. ledna 2002

JUDr. Ing. Jan Hušek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru