Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2740/2016Usnesení NS ze dne 30.08.2017

HeslaSměnečný a šekový platební rozkaz
Směnky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2740.2016.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 175 odst. 1 o. s. ř.

čl. I. § 47 odst. 1 předpisu č. 191/1950 Sb.

§ 91 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2740/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobkyně PSG - International a. s., se sídlem v Otrokovicích, Napajedelská 1552, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 13 69 43 41, zastoupené Mgr. Markem Petrjánošem, advokátem, se sídlem v Brně, Bellova 353/24, PSČ 623 00, proti žalovaným 1) Z. B., a 2) T. D., oběma zastoupeným JUDr. Oktaviánem Kociánem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 838/6, PSČ 602 00, o zaplacení částky 5.000.000,- Kč s postižními právy ze směnky, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. prosince 2015, č. j. 7 Cmo 260/2015-141, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 22. srpna 2014, č. j. 3 Cm 241/2014-53, uložil žalovaným (Z. B. a T. D.), aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni směnečný peníz 5.000.000,- Kč s 6% úrokem od 20. května 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu 16.667,- Kč a náklady řízení v částce 354.942,40 Kč.

Usnesením ze dne 19. září 2014, č. j. 3 Cm 241/2014-63, Krajský soud v Brně označený směnečný platební rozkaz ve vztahu ke druhému žalovanému (T. D.) zrušil, když směnečný platební rozkaz nebyl jmenovanému doručen do vlastních rukou a náhradní doručení směnečného platebního rozkazu je vyloučeno (§ 175 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), s tím, že „po projednání žaloby bude o věci mezi těmito účastníky znovu rozhodnuto“.

Následně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 4. prosince 2014, č. j. 3 Cm 241/2014-80, ponechal směnečný platební rozkaz ve vztahu k prvnímu žalovanému (Z. B.) v plném rozsahu v platnosti (výrok I.), druhému žalovanému uložil, aby společně a nerozdílně s prvním žalovaným zaplatil (žalobkyni) směnečný peníz 5.000.000,- Kč s 6% úrokem od 20. května 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 16.667,- Kč a náklady řízení ve výši 354.942,40 Kč (výrok III.) a oběma žalovaným uložil zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů „námitkového řízení“ ve výši 34.702,80 Kč (výrok II.).

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 1. prosince 2015, č. j. 7 Cmo 260/2015-141, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně – se zcela ztotožnil i s právními závěry, které soud prvního stupně ohledně jednotlivých námitek (prvního) žalovaného učinil.

K tomu s odkazem na ustanovení čl. I. § 75 bod. 3. a 4. zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového, zdůraznil, že „v posuzovaném případě má směnka platební místo určeno u pobočky Komerční banky, a. s.“, přičemž takto dané platební místo je určité a přesné. Ve vztahu k datu splatnosti směnky, které je uvedeno číselnými údaji, doplnil, že zákon nestanoví, že by měsíc v datu splatnosti měl být uveden slovně; uvedené datum je datem existujícím.

Ani odvolací soud pak neměl pochybnosti o tom, že pravidla pro doplnění blanko- směnky sjednaná výstavcem směnky (MAIN INVEST, a. s.) platí i pro oba žalované (směnečné rukojmí).

Konečně odvolací soud shledal neprokázanou námitku prvního žalovaného týkající se „nesprávného doplnění data splatnosti“; za neopodstatněnou považoval výhradu žalovaných, podle níž soud prvního stupně „nevzal na vědomí změnu petitu navrženou žalobkyní v závěrečném návrhu“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali (oba) žalovaní dovolání, namítajíce, že „při existenci vyplňovací doložky musí soud zkoumat, zda směnka byla vyplněna řádně, a to jak z hlediska výše částky, tak i z hlediska splatnosti směnky, s tím, že v případě excesivního vyplnění blankosměnky sice směnka není neplatná, ale věřitel se nemůže domáhat zaplacení směnečné sumy po dlužníkovi“. Potud poukázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 5260/2007 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 84/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále „R 84/2010“). Dále dovolatelé poukazují na „rozpor“ mezi „petitem rozsudku“ a závěrečným návrhem žalobkyně, v němž byl uplatněn požadavek, aby soud ponechal ve vztahu k prvnímu žalovanému směnečný platební rozkaz v plném rozsahu v platnosti. V této souvislosti považují za nepřípustné, aby „povinnost plnit společně a nerozdílně“ byla žalovaným uložena dvěma rozdílnými rozhodnutími – směnečným platebním rozkazem a rozsudkem soudu prvního stupně. Konečně namítají „flagrantní nedostatky“ v postupu soudů obou stupňů, zejména pak „na zásadní nedostatek spočívající de facto v neexistenci pohledávky, pro jejíž úhradu byla blankosměnka doplněna, a to navíc v rozporu s vyplňovacím prohlášením, které smluvní strany za účelem úpravy podmínek pro doplnění údajů v blankosměnce sjednaly“.

Usnesením ze dne 6. května 2016, č. j. 3 Cm 241/2014-182, Krajský soud v Brně zastavil (pro nezaplacení soudního poplatku) řízení o dovolání druhého žalovaného.

Dovolání prvního žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o důsledky případného „podvyplnění“ data splatnosti, plně odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v R 84/2010. Navíc v tomto směru nelze přehlédnout, že první žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu zdůrazňoval, že jako správné datum splatnosti mělo být do směnky doplněno datum 11. prosince 2012; výhrada, podle níž směnkou zajištěná pohledávka nevznikla, ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu obsažena nebyla. Jelikož žaloba byla u soudu prvního stupně podána 22. července 2014, je zcela zjevné, že případné pochybení žalobkyně při vyplnění data splatnosti směnky nemělo význam ani na vznik povinnosti prvního žalovaného k zaplacení směnky, ani na promlčení této povinnosti.

O tom, že v průběhu řízení žalobkyně uplatněný požadavek, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili směnečnou sumu 5.000.000,- Kč s 6% úrokem od 20. května 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu 16.667,- Kč a náhradu nákladů řízení, nezměnila (neučinila žádný procesní úkon, který by bylo možno považovat za změnu žaloby ve smyslu ustanovení § 95 o. s. ř.), nemá ani Nejvyšší soud žádné pochybnosti.

Postup soudu prvního stupně, který ve vztahu ke druhému žalovanému směnečný platební rozkaz (pro nemožnost doručení) zrušil, pak odpovídá závěrům formulovaným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 1576/2007, uveřejněném pod číslem 105/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež jsou v tomto směru použitelné i při výkladu ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném k datu vydání směnečného platebního rozkazu. Polemika dovolatele ve vztahu k solidární povinnosti obou žalovaných k zaplacení směnečného peníze s postižními právy ze směnky je nevýznamná již proto, že zrušení směnečného platebního rozkazu ve vztahu ke druhému žalovanému mělo za následek, že povinnost směnečným platebním rozkazem uložená se vztahovala jen na prvního žalovaného. Na takto vzniklou situaci soud prvního stupně správně reagoval tím, že druhého žalovaného zavázal k témuž peněžitému plnění, ke kterému byl uznán povinným první žalovaný podle směnečného platebního rozkazu, včetně toho, že povinnost obou žalovaných určil (v souladu se žalobou a s ustanovením čl. I. § 47 odst. 1 zákona směnečného a šekového) jako společnou a nerozdílnou (srov. též např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 2653/2015, který byl dne 11. ledna 2017 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Konečně je zjevné, že žalovaní (jako směneční rukojmí, zaručivší se za výstavce směnky) mají postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.). K tomu srov. např. důvody R 105/2009, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2015, sp. zn. 29 Cdo 1849/2013, uveřejněného pod číslem 85/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2017, sp. zn. 29 Cdo 5034/2016.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3, věta poslední o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. srpna 2017

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru