Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2703/2011Rozsudek NS ze dne 23.01.2013

HeslaIncidenční spory
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2703.2011.1
Dotčené předpisy

§ 118b odst. 1 o. s. ř.

§ 242 odst. 1 IZ.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2703/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce Ing. Š. B., jako insolvenčního správce dlužnice PIVOVAR EGGENBERG, a. s., zastoupeného JUDr. Michalem Vondráčkem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Polská 4, PSČ 120 00, proti žalované PIVO EGGENBERG A. D. 1560 spol. s r. o., se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 27, PSČ 381 01, identifikační číslo osoby 26075580, zastoupené JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem, se sídlem v Plzni, Vlastina 23, PSČ 323 18, o neúčinnost právního úkonu dlužnice, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 27 Cm 355/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice PIVOVAR EGGENBERG, a. s., se sídlem v Českém Krumlově, Latrán 27, PSČ 381 01, identifikační číslo osoby 63999994, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. KSCB 27 INS 1466/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. ledna 2011, č. j. 13 Cmo 172/2010-113, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 13. května 2010, č. j. 27 Cm 355/2009-77, Krajský soud v Českých Budějovicích určil, že právní úkon dlužnice Pivovar Eggenberg, a. s. (dále jen „dlužnice“), kterým při založení žalované dne 15. dubna 2004 vložila do jejího základního kapitálu nepeněžitý vklad v hodnotě 210.000,- Kč (správně 210,000.000,- Kč) spočívající v nemovitostech specifikovaných ve výroku rozhodnutí (dále jen „nemovitosti“) za současného stanovení obchodního podílu ve výši 30%, je neúčinný (výrok I.), zavázal žalovanou k vydání nemovitostí do majetkové podstaty dlužnice (výrok II.), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal, aby žalovaná „zajistila provedení úpravy obchodního podílu žalobce v souladu s výší jeho skutečného nepeněžitého vkladu do žalované“ (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV. a V.).

Vyšel přitom z toho, že:

1/ Dlužnice, JUDr. R. P. a P. H. založili společenskou smlouvou ze dne 15. dubna 2004 žalovanou (dále též jen „společenská smlouva“).

2/ Základní kapitál žalované ve výši 210,040.000,- Kč byl tvořen nepeněžitým vkladem dlužnice, jehož předmětem byly nemovitosti v hodnotě 210,000.000,- Kč, a peněžitými vklady JUDr. R. P. (ve výši 20.000,- Kč) a P. H. (rovněž ve výši 20.000,- Kč).

3/ Podle článku X. bodu 2 společenské smlouvy činil obchodní podíl dlužnice v žalované 30%, obchodní podíl JUDr. R. P. činil 35% a P. H. 35%.

Soud prvního stupně dovodil, že pasivně legitimována je v projednávané věci žalovaná, nikoliv společníci JUDr. R. P. a P. H., neboť osobou, která měla z žalobou napadeného právního úkonu prospěch ve smyslu § 237 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen „insolvenční zákon“, „IZ“), je žalovaná, která je vlastnicí předmětných nemovitostí, když jmenovaní společníci mohli mít z vlastnictví nemovitostí prospěch pouze zprostředkovaný. Navíc, jedině žalovaná, jakožto vlastnice nemovitostí, může být zavázána vydat plnění z neúčinného právního úkonu do majetkové podstaty dlužnice ve smyslu § 239 odst. 1 IZ.

Soud uzavřel, že úmysl dlužnice jednající předsedou představenstva J. S. starším zkrátit žalobou napadených právním úkonem uspokojení svých věřitelů ve smyslu § 242 odst. 1 IZ byl v řízení prokázán, přičemž je rovněž zřejmé, že tento úmysl dlužnice byl znám též druhé straně napadeného právního úkonu (žalované „reprezentované“ v tomto případě účastníky společenské smlouvy o jejím založení JUDr. R. P. a P. H.), neboť jmenovaní uvedli, že věděli o tom, že dlužnice je v úpadku, a „spoluzaložení žalované společnosti…s dlužnicí za situace, že dlužnice do této společnosti vkládá všechny své nemovitosti v situaci, kdy má stamilionové dluhy, nemůže být vykládáno jinak, než tak, že úmysl krátit uspokojení věřitelů dlužnice (…) musel být účastníkům společenské smlouvy (…) znám“.

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze změnil výroky I. a II. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu v této části zamítl (výrok první), uvedl, že „ve výroku III. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen“ (výrok druhý), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok třetí a čtvrtý).

Odvolací soud - konstatuje, že žalobce byl v předvolání k prvnímu jednání ve věci a též při tomto jednání řádně poučen ve smyslu § 118b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) - uzavřel, že v projednávané věci nastala koncentrace řízení k okamžiku skončení prvního jednání ve věci, žalobce však k tomuto okamžiku netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by bylo možno v okolnosti založení žalované spatřovat úmyslný neúčinný úkon ve smyslu § 242 IZ.

Skutková tvrzení v žalobě umožňovala předmětný právní úkon posoudit jako právní úkon bez přiměřeného protiplnění dle § 240 odst. 1 a 2 IZ, žaloba však byla v projednávané věci podána opožděně (insolvenční řízení na majetek dlužnice bylo zahájeno dne 11. dubna 2008), po uplynutí tříleté lhůty, během níž lze právním úkonům bez přiměřeného protiplnění odporovat.

Nad rámec důvodů, jež vedly k zamítnutí žaloby, odvolací soud konstatoval, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována, neboť podstatou daného právního úkonu je plnění, jež se z něho má jeho účastníkům dostat - v projednávané věci pak obchodní podíl jednotlivých zakládajících společníků připadající na jejich vklady, resp. stanovení poměru mezi nimi. Z úkonu pak neměla prospěch žalovaná (neboť ta žádný obchodní podíl ve své společnosti nenabyla a ani nabýt nemohla), ale ostatní zakládající společníci, jejichž obchodní podíly měly být stanoveny - vzhledem k výši vkladů jednotlivých společníků - v jiném poměru.

Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., uplatňuje přitom dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a navrhuje, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Dle názoru dovolatele je možné uvedená skutková tvrzení posoudit jako právní úkon úmyslně zkracující uspokojení věřitele podle § 242 IZ, kterému lze odporovat, byl-li učiněn ve lhůtě 5 let před zahájením insolvenčního řízení. Tato lhůta přitom byla v projednávané věci zachována.

Dovolatel namítá, že dokazováním (zejména výpovědí svědků P. a H.) vyšlo najevo, že šlo o úmyslně zkracující právní úkon, neboť odtud vyplynulo, že smyslem založení žalované bylo tzv. „uklizení majetku“ před věřiteli při vědomí, že dlužnici hrozí konkurs.

Dovolatel zpochybňuje taktéž závěr odvolacího soudu, podle něhož žalovaná není v projednávané věci pasivně legitimována, namítaje, že dle § 239 odst. 1 IZ lze odpůrčí žalobu podat proti osobám, které mají povinnost dlužníkovo plnění z neúčinných právních úkonů vydat do majetkové podstaty; tímto plněním jsou přitom v projednávané věci nemovitosti a tyto může vydat pouze žalovaná, jakožto jejich vlastnice.

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.; není však důvodné.

Jelikož z obsahu spisu nevyplývají žádné vady, k jejichž existenci dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), zabýval se Nejvyšší soud - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - tím, zda je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Z ustanovení § 7 odst. 1 IZ vyplývá, že pro insolvenční řízení a pro incidenční spory se použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, nestanoví-li tento zákon jinak nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení.

Vzhledem k tomu, že ustanovení § 118b o. s. ř. doznalo podstatných změn v důsledku novely občanského soudního řádu, provedené zákonem č. 7/2009 Sb., Nejvyšší soud nejdříve posuzoval, které z různých časových znění ustanovení § 118b o. s. ř. je pro projednávanou věc rozhodné.

Článek II. zákona č. 7/2009 Sb. (kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), stanoví, že není-li dále stanoveno jinak, použije se občanský soudní řád, ve znění tohoto zákona, i pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009); právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány (bod 1.). O žalobách nebo jiných návrzích na zahájení řízení podaných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se provede u soudu prvního stupně příprava jednání podle dosavadních právních předpisů, ledaže soud do dne nabytí účinnosti tohoto zákona neučinil ve věci žádný úkon (bod 5.). Byla-li příprava jednání provedena po dni nabytí účinnosti tohoto zákona podle dosavadních právních předpisů, postupuje se při nařízení a provedení jednání před soudem prvního stupně podle dosavadních právních předpisů (bod 6.).

S ohledem na okamžik podání žaloby v projednávané věci (4. února 2009) a na to, kdy soud prvního stupně učinil první úkon ve věci (dne 25. února 2009 vyzval žalovanou, aby se vyjádřila k žalobě; viz č. l. 10 p. v. spisu), je tak - podle bodů 1., 5. a 6. článku II. zákona č. 7/2009 Sb. - pro další úvahy Nejvyššího soudu rozhodný výklad § 118b o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009, tedy výklad občanského soudního řádu naposledy ve znění zákona č. 305/2008 Sb.

Podle § 118b o. s. ř. (v rozhodném znění) ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, ve věcech ochrany proti uveřejňování informací, které jsou zneužitím svobody projevu, slova a tisku, popřípadě ochrany práv třetích osob podle právních předpisů o hromadných informačních prostředcích, v incidenčních sporech v rámci insolvenčního řízení, o základu věci ve sporech o ochranu hospodářské soutěže, o základu věci ve sporech o ochranu práv porušených nebo ohrožených nekalým soutěžním jednáním, o základu věci ve sporech z porušení nebo ohrožení práva na obchodní tajemství a v dalších případech stanovených zákonem mohou účastníci uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v nich konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží. To neplatí, jde-li o skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být zpochybněna věrohodnost provedených důkazních prostředků, které nastaly (vznikly) po prvním jednání nebo které účastník nemohl bez své viny včas uvést (odstavec první). O povinnostech podle odstavce 1 a o následcích nesplnění těchto povinností musí být účastníci poučeni v předvolání k prvnímu jednání ve věci (odstavec druhý).

Podle § 242 odst. 1 IZ odporovat lze rovněž právnímu úkonu, kterým dlužník úmyslně zkrátil uspokojení věřitele, byl-li tento úmysl druhé straně znám nebo jí se zřetelem ke všem okolnostem musel být znám.

O koncentraci řízení soud prvního stupně účastníky poučil již v předvolání k prvnímu jednání ve věci (viz referát č. l. 11 p. v. spisu; k tomu srov. vzor 020 o. s. ř.). Z protokolu o jednání konaném před soudem prvního stupně dne 15. října 2009 (první jednání ve věci) se podává, že tohoto jednání se zúčastnil jak zástupce žalobce JUDr. V., tak zástupce žalované JUDr. Tomšíček, přičemž účastníci byli znovu poučeni ve smyslu § 118b o. s. ř. (č. l. 34 spisu). Závěr odvolacího soudu, podle něhož lze v projednávané věci přihlédnout pouze k tvrzením účastníků a návrhům důkazů učiněným do skončení tohoto jednání, je tak správný. Z obsahu protokolu současně plyne, že žalobce na tomto jednání skutková tvrzení obsažená (doposud pouze) v žalobě nijak nedoplnil ani neupřesnil, pro právní posouzení věci jsou tak rozhodná pouze tvrzení obsažená v žalobě.

Z obsahu žaloby je zřejmé, že směřuje „proti“ společenské smlouvě ze dne 15. dubna 2004 o založení žalované, na jejímž základě dlužnice vložila do základního kapitálu žalované nemovitosti v hodnotě 210,000.000,- Kč a současně nabyla obchodní podíl v žalované ve výši 30%, a to z důvodu „diskrepance ve výši sjednaných obchodních podílů“. Žaloba neobsahuje žádná další skutková tvrzení vztahující se k projednávané věci (žalobce popisuje okolnosti, za kterých následně došlo k převodu obchodních podílů společníků na společnost TEMA a. s., jež však předmět řízení v projednávané věci netvoří); k okolnostem rozhodným pro projednávanou věc pak žalobce pouze obecně uvádí, že dle jeho názoru jde o odpůrčí žalobu podle § 242 IZ. Rozhodné skutečnosti, které žalobce vylíčil v odpůrčí žalobě, však tuto právní kvalifikaci nepotvrzují (závěr o možné existenci úmyslně zkracujícího právního úkonu odtud neplyne).

Ve světle výše uvedeného Nejvyšší soud ve shodě s odvolacím soudem konstatuje, že žalobce do okamžiku, kdy nastala v projednávané věci koncentrace řízení (skončení prvního jednání ve věci), netvrdil žádné rozhodné skutečnosti (zejména ohledně úmyslu dlužnice zkrátit dotčeným úkonem uspokojení věřitelů, stejně jako okolnostem, z nichž by vyplývalo, že tento úmysl byl či musel být druhé straně znám), na jejichž základě by bylo možno společenskou smlouvu o založení žalované posoudit jako právní úkon úmyslně zkracující uspokojení věřitele podle § 242 IZ.

Jelikož již tento důvod sám o sobě (ve spojení s dovoláním nezpochybněným závěrem o opožděnosti žaloby, posoudí-li se předmětný úkon jako právní úkon bez přiměřeného protiplnění dle § 240 odst. 1 a 2 IZ) postačuje k zamítnutí žaloby, nezabýval se Nejvyšší soud otázkou pasivní legitimace žalované, neboť její řešení by na výsledek řízení nemělo žádný vliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je správné a dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, žalované však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Tento rozsudek se považuje za doručený okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 23. ledna 2013

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru