Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2606/2000Rozsudek NS ze dne 10.10.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2606.2000.1

přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2606/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci žalobkyně: K.b., adresa pro doručování - okresní pobočka H.K., proti žalovaným: 1) T., spol. s r. o., 2) S.Š., 3) R.Š., 4) Z.H., 5) A.H., oba posledně jmenováni zast. advokátkou, 6) J. P., 7) J.P., oba zastoupeni advokátkou, o 1,760.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 44 Cm 127/97, o dovolání žalovaných 6) a 7) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. března 2000, č. j. 5 Cmo 558/99-140, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze jako odvolací soud rozhodl k odvolání žalovaných 4), 5), 6) a 7) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 1999 čj. 44 Cm 127/97-80 výše označeným rozsudkem v předmětné věci, že I. Rozsudek soudu prvního stupně se v napadeném rozsahu, tj. v bodě VI. a VIII. mění takto: Žalovaní 4), 5), 6) a 7) jsou povinni zaplatit žalobkyni Kč 1,760.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 25% od 1. 2. 1997 do zaplacení, na úrocích naběhlých od 1. 2. 1997 částku Kč 1,171.341,91 a na poplatcích částku Kč 3.360,-, přičemž ve vztahu k žalovaným 4) a 5) je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zástavy, tj. domu čp. 1160 se stavební parcelou č. 901/21 a pozemkovou parcelou č. 901/2, které jsou zapsané na LV č. 158 pro obec a k. ú. R. n. K., jejichž prodej jsou žalovaní 4) a 5) povinni strpět , a ve vztahu k žalovaným 6) a 7) je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zástavy, tj. domu čp. 151 se stavební parcelou č. 280, stavební parcely č. 445 a pozemkové parcely č. 670/7 zahrada, které jsou zapsané na LV č. 124 pro obec S. a k. ú. S. n. M., jejichž prodej jsou žalovaní 6) a 7) povinni strpět. Plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných. II. Body VII. a IX. napadeného rozsudku se potvrzují. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. IV. Dovolání se nepřipouští.

Soud prvního stupně ve shora uvedeném rozsudku rozhodl mimo jiné ve výroku VIII., že soud povoluje k uspokojení pohledávky žalobkyně ze smlouvy o úvěru reg. č. 04-0324-01-15402 prodej nemovitostí ve vlastnictví žalovaného 6) a žalovaného 7), a to domu čp. 151 na stav. parc. č. 280, stav. parc. č. 280 a 448 a p. p. č. 670/7, zapsaných na LV č. 124 pro k. ú. S. n. M. a obec S. u Katastrálního úřadu Ž. n. S. a ve výroku IX., že žalovaní 6) a 7) jsou povinni zaplatit žalobkyni částku 5.000,- Kč na nákladech soudního řízení.

Žalovaní 6) a 7) se odvoláním domáhali změny ve výrocích VIII. a IX. tak, že žaloba vůči nim se zamítá.

Odvolací soud k návrhu žalobkyně připustil usnesením změnu žalobního petitu ve vztahu k žalovaným 4), 5), 6) a 7) tak, že tito žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni Kč 1,760.000,- s úrokem z prodlení ve výši 25% od 1. 2. 1997 do zaplacení, na úrocích naběhlých od 1. 2. 1997 částku Kč 1,171.341,91 a na poplatcích částku Kč 3.360,-, přičemž ve vztahu k žalovaným 4) a 5) je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zástavy, tj. domu čp. 1160 se stavební parcelou č. 901/21 a pozemkovou parcelou č. 901/2, které jsou zapsané na LV č. 158 pro obec a k.. ú. R.n.K., jejichž prodej jsou žalovaní 4) a 5) povinni strpět a ve vztahu k žalovaným 6) a 7) je žalobkyně oprávněna domáhat se uspokojení své pohledávky pouze z výtěžku prodeje zástavy, tj. domu čp. 151 se stavební parcelou č. 280, stavební parcely č. 445 a pozemkové parcely č. 670/7 zahrada, které jsou zapsané na LV č. 124 pro obec S. a k. ú. S. n.M., jejichž prodej jsou žalovaní 6) a 7) povinni strpět. Plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost ostatních žalovaných. Připuštění této změny má podle názoru odvolacího soudu oporu v ust. § 95 o. s. ř., přičemž žalobkyně se touto změnou vrátila k původnímu žalobnímu petitu.

Odvolací soud vyšel z dokazování a skutkových závěrů soudu prvního stupně. Těžiště odvolacího řízení spatřoval v posouzení otázky způsobu realizace zástavního práva ve vztahu k zástavním dlužníkům, kteří jsou osoby odlišné od obligačního dlužníka.

Odvolací soud se opřel o právní názor Nejvyššího soudu, že právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy vůči zástavci (zástavnímu dlužníkovi) v řízení před soudem je možno uplatnit pouze jako právo na zaplacení zástavním právem zajištěné pohledávky (včetně příslušenství) s tím, že uspokojení pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy. Na tomto právním názoru není třeba nic měnit ani po vydání zákona č. 165/1998 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 9. 1998, jde-li o nároky, které vznikly před účinností tohoto zákona. Právě o takovou situaci se v daném případě jedná, když žalovaní 4) a 5) i žalovaní 6) a 7) uzavřeli zástavní smlouvu dne 26. 1. 1993.

Námitku žalovaných 6) a 7), že zajištění zástavním právem zaniklo z důvodu odstoupení žalobkyně od úvěrové smlouvy, shledal odvolací soud nedůvodnou. V daném případě se domáhala žalobkyně zaplacení dluhu na žalovaném 1) jako obligačním dlužníku až v době, kdy již uplynul termín splatnosti úvěru (podle úvěrové smlouvy byl konečný termín splatnosti úvěru den 25. 1. 1996 a žaloba došla soudu dne 11. 2. 1997). Ani odstoupení žalobkyně od úvěrové smlouvy by však nic nezměnilo na existenci zajišťovacího závazku žalovaných 4), 5), 6) a 7). I v této otázce dospěl již Nejvyšší soud k závěru, že na základě ustanovení § 506 obch. zák., které je ustanovením zvláštním ve vztahu k § 351 obch. zák., nevzniká nová pohledávka, ale pouze se mění podmínky, za nichž je dlužník povinen pohledávku věřitele uspokojit, tj. stává se splatnou celá pohledávka a dochází k tzv. ztrátě lhůty, resp. ztrátě výhody splátek. Ustanovení smlouvy o úvěru o povinnosti dlužníka vrátit poskytnuté prostředky a zaplatit úroky nutno pokládat za ustanovení, které vzhledem k povaze závazku má trvat i po ukončení smlouvy na základě odstoupení. Akcesorický zajišťovací závazek ze zástavní smlouvy trvá proto i po odstoupení od smlouvy o úvěru, neboť je i nadále akcesorický k povinnosti vrátit poskytnuté prostředky s úroky.

Námitku odvolatelů, že žalobkyně nevyužila všech možností dosáhnout splacení dluhu a že se mohla domáhat zaplacení na společnících žalovaného 1) přinejmenším v rozsahu nesplaceného vkladu, posuzoval odvolací soud z hlediska zástavního práva jako zcela irelevantní.

Odvolací soud z uvedených důvodů napadený rozsudek soudu prvního stupně podle ust. § 220 o. s. ř. ve vztahu k žalovaným 4), 5), 6) a 7) změnil tak, že změněné žalobě ve vztahu k těmto žalovaným vyhověl.

Odvolací soud nevyhověl návrhu odvolatelů na připuštění dovolání k otázce aplikace zák. č. 165/1998 Sb. na zástavní smlouvy uzavřené před jeho účinností a otázce vlivu odstoupení od úvěrové smlouvy na trvání závazku ze smlouvy zástavní. Vycházel z toho, že obě otázky byly již v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu kompletně vyřešeny a odvolací soud respektuje právní názor Nejvyššího soudu.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní 6) a 7), právně zastoupeni, dovolání s tím, že jsou v daném případě splněny podmínky ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

Prvním problémem, který podle názoru dovolatelů zůstává, je právní důvod, na základě kterého byli zavázáni jako zástavní dlužníci zaplatit pohledávku žalobkyně vůči žalovanému 1). Dovolatelé mají za to, že podle ustanovení hmotného práva se nelze pouze na základě zástavní smlouvy domáhat zaplacení konkrétní částky a ze samotného ustanovení § 151a nevyplývá, že na základě zástavní smlouvy lze na peněžní plnění žalovat. Pochybnou je i výše požadovaného plnění. K tomu, aby dovolatelé měli povinnost plnění, měla však již v době uzavření zástavní smlouvy žalobkyně právní prostředky, když měla možnost požadovat, aby dovolatelé přistoupili ke smlouvě o úvěru a stali se tak dlužníky vedle původního dlužníka s tím, že budou plnit pouze do výše výtěžku z prodeje zástavy. Postoj žalobkyně byl však laxní i ve vztahu k plnění závazku dlužníka, ač na to dovolatelé upozorňovali. Samotné znění výroku rozsudku pak představuje účelový výklad, dopadající na případy závazku zástavních dlužníků před vydáním zákona č. 165/1998 Sb.

Dovolatelé nesouhlasí ani se závěry odvolacího soudu, pokud jde o druhou námitku, týkající se zániku zástavní smlouvy jako akcesorického závazku, v případě odstoupení žalobkyně od úvěrové smlouvy. Odstoupením od smlouvy se tato smlouva ruší od počátku, mezi věřitelem a dlužníkem není již závazkový vztah a věřitel se může domáhat plnění pouze jako bezdůvodného obohacení, tj. na základě plnění bez právního důvodu. Při uzavírání zástavní smlouvy předpokládali dovolatelé, že věřitel bude mít zájem na tom, aby jeho pohledávka byla včas a řádně zaplacena, a teprve až později zjistili, že jako zástavní dlužníci nemají jinou možnost, než upozornit věřitele na možnost nesplnění závazku dlužníkem. Žalobkyně měla možnost kromě jiného ověřovat bonitu dlužníka a povinnost provádět kontrolu plnění podmínek úvěru v průběhu trvání závazkového vztahu. Podle článku VII. zástavní smlouvy se zástavní právo zřizuje na dobu trvání závazkového věřitele vůči dlužníkovi, tento vztah však skončil odstoupením žalobkyně od úvěrové smlouvy a tím zanikla i zástavní smlouva. Splatnost zbytku úvěru a jeho příslušenství nastala z jiného právního titulu - bezdůvodného obohacení, než ze zástavní smlouvy. Konečně dovolatelé mají za to, že soudy nevzaly v úvahu ustanovení § 322 o. s. ř. Nemovitost, která je předmětem zástavy, je starší rodinný domek na vesnici, jehož současná hodnota podle znaleckého posudku nedosahuje ani 300.000,- Kč. V místě nejsou k pronájmu obecní byty a nejsou k dispozici ani družstevní byty. Jeden z dovolatelů je v plném invalidním důchodu pro nemoc z povolání, druhý je těsně před důchodem s vážnými zdravotními problémy. Pokud by nemovitost dovolatelů byla prodána, ztratili by základní prostředek potřebný pro život a z toho důvodu nemůže nemovitost podléhat výkonu rozhodnutí.

Ze všech uvedených důvodů dovolatelé navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl a zrušil rozsudky soudů obou stupňů.

Zároveň dovolatelé navrhují odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 243 o. s. ř.

V doplnění dovolání z 6. 9. 2000 dovolatelé dále namítají, že v průběhu řízení bylo zjištěno, že žalovaní 2) a 3) zaplatili částku odpovídající hodnotě jejich zastavené nemovitosti a proto také nebyli již k zaplacení zavázáni, není však zřejmé, jakým způsobem byla tato částka zohledněna, protože nebyla započtena ani na jistinu, ani na příslušenství. Pokud jde o úroky z prodlení považují dovolatelé výrok za nepřezkoumatelný, neboť jestliže soud kapitalizoval výší úroků od 1. 2. 1997, měl zároveň stanovit, za které období tak učinil.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání poukazuje na přípustnost dovolání podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 9. 2. 2000 sp. zn. 32 Cdon 1046/98. Kromě toho zdůrazňuje, že od předmětné smlouvy o úvěru žalobkyně nikdy neodstoupila a domáhala se svého nároku až po splatnosti celého úvěru, tj. v době, kdy již měly být vráceny všechny prostředky, což také konstatoval ve svém rozhodnutí odvolací soud. K námitce týkající se ust. § 322 o. s. ř. žalobkyně především uvádí, že řešení této otázky není předmětem řízení nalézacího, ale exekučního. Žalobkyně navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Podle bodu 17. hlavy první, části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001).

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že podané dovolání vykazuje náležitosti stanovené v § 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř., se nejprve musel zabývat přípustností dovolání, poněvadž dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (ust. § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolatelé se dovolávají přípustnosti s odkazem na ust. § 239 odst. 2 o. s. ř. s tím, že odvolací soud ve výroku IV. svého rozsudku dovolání nepřipustil.

Dovolání však podle svého obsahu směřuje proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku VIII. ve věci samé a dovolání je proto přípustné podle ust. § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolání však není důvodné.

První otázkou, jejíž právní posouzení dovolatelé zpochybňují, je otázka aplikace ustanovení § 151a odst. 1 obč. zák. (ve znění před novelou, provedenou zákonem č. 165/1998 Sb.), podle něhož zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené. Dovolatelé mají za to, že v tomto případě se nelze žalobou domáhat zaplacení peněžité částky.

K této otázce dovolací soud konstatuje, že nemá důvod nic měnit na své rozhodovací praxi, podle které právo zástavního věřitele domáhat se uspokojení ze zástavy (§ 151f odst. 1 obč. zák.), nebyla-li zástavním právem zajištěná pohledávka řádně a včas splněna, může být v řízení před soudem vyjádřeno jen jako nárok na zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z výtěžku prodeje zástavy (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod č. 46 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1998). Dále je namístě zdůraznit, že nárok zástavního věřitele na uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy, který vznikl před účinností zák. č. 165/1998 Sb., se i v době po 1. 9. 1998 řídí ustanovením § 151 f) obč. zák., ve znění účinném do 31. 8. 1998 (viz R 70/2001, uveřejněné pod č. 70 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, č. 10 a rovněž R 34/2001, ročník 2001, č. 5.). Pokud pak jde o výši požadovaného plnění, závazek zástavního dlužníka a jeho výši nemůže nikterak zpochybnit a ovlivnit okolnost, že zástavní věřitel má k dispozici i případné další právní prostředky pro uspokojení svého nároku.

Druhá právní otázka, jejíž právní posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadají, spočívá v tom, zda závazek ze zástavní smlouvy jakožto akcesorického závazku zaniká v důsledku odstoupení zástavního věřitele od úvěrové smlouvy s tím, že věřitel se může domáhat dlužného plnění jen jako bezdůvodného obohacení.

I v této otázce již dovolací soud několikrát judikoval, že odstoupením od smlouvy o úvěru podle ust. § 506 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., v rozhodném znění, dále též „obch. zák.“) nezanikají všechna práva a povinnosti stran z této smlouvy. Zanikají pouze práva, která měl dlužník podle smlouvy vůči věřiteli, a jim odpovídající povinnosti věřitele. Povinnost dlužníka vrátit poskytnuté peněžní prostředky a zaplatit úroky odstoupením od smlouvy nezaniká a věřiteli tedy z tohoto důvodu nemůže vzniknout podle ust. § 351 odst. 2 obch. zák. nová pohledávka. Odstoupením se mění pouze podmínky, za nichž je dlužník povinen uvedenou povinnost splnit; dlužník nadále není povinen splnit dluh ve lhůtách a za podmínek stanovených ve smlouvě, ale na požádání věřitele a v plném rozsahu (celou dlužnou částku s úroky). Pokud tudíž odstoupením od smlouvy o úvěru podle ust. § 506 obch. zák. pohledávka věřitele nezaniká, pak bylo-li k zajištění této pohledávky zřízeno zástavní právo, nezaniká tímto odstoupením od smlouvy ani zástavní právo. Po odstoupení od smlouvy o úvěru může tedy zástavní právo sloužit k uspokojení pohledávky zástavního věřitele spočívající ve vrácení dlužné částky s úroky ze zástavy (porov. např. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2000 sp. zn. 31 Cdo 2851/99).

Pokud se jedná o třetí námitku dovolatelů, týkající se ust. § 322 o. s. ř., jde o ustanovení dopadající na řízení o výkon rozhodnutí a tudíž v tomto stadiu, tj. v řízení nalézacím, není namístě se aplikací cit. ustanovení v předmětném případě zabývat.

Taktéž námitky dovolatelů uváděné v doplnění dovolání, jsou irelevantní. Pokud jde o okolnost, že žalovaní 2) a 3) údajně zaplatili určitou částku v průběhu řízení, pak těchto žalovaných se týká výrok IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 8. 4. 1999 čj. 44 Cm 127/97-80, kteréžto výroky samostatně nabyly právní moci a nebyly ani předmětem odvolání. Konečně pokud se jedná o žalobkyní přiznané úroky, nejde o kapitalizaci, nýbrž o úroky z prodlení a dále o sankční úroky a poplatky, které jsou součástí žalobního petitu a náležejí k zažalované jistině, přičemž jejich specifikace je dostatečně určitá, jak plyne ze žaloby.

Ze všech uvedených důvodů dovolací soud dovolání zamítl, protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.).

Pro odložení vykonatelnosti podle § 243 o. s. ř., navrhované dovolateli, nebyl shledán důvod.

Výrok o nákladech dovolacího řízení má oporu v ust. § 142 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 224 odst. 1 v návaznosti na § 243b odst. 4 o. s. ř. Žalovaní 6) a 7) neměli jako dovolatelé úspěch, žalobkyni pak žádné náklady v řízení o dovolání, na jejichž náhradu by měla právo, podle obsahu spisu nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 10. října 2001

JUDr. František Faldyna, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru