Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2591/2018Usnesení NS ze dne 30.06.2020

HeslaSpolečné jmění manželů
Insolvenční řízení
Oddlužení
Osvobození od placení zbytku dluhů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2591.2018.1
Dotčené předpisy

§ 414 IZ.

§ 392 odst. 3 IZ.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2591/2018-163

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE, se sídlem v Paříži, 1 boulevard Haussmann, 750 09, Francouzská republika, registrační číslo 542097902, podnikajícího v České republice prostřednictvím BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpného závodu, se sídlem v Praze 5, Karla Engliše 3208/5, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 03814742, zastoupeného JUDr. Michaelou Fuchsovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, PSČ 110 00, proti žalované R. Ž., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Pytlíkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sukova třída 1556, PSČ 530 02, o zaplacení částky 88 603,24 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 11 C 80/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. července 2017, č. j. 47 Co 112/2017-85, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 001,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám zástupkyně žalobce.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 9. března 2017, č. j. 11 C 80/2016-65, Okresní soud v Jičíně zamítl žalobu, jíž se žalobce (BNP PARIBAS PERSONAL FINANCE) domáhal vůči žalované (R. Ž.) zaplacení částky 88 603,24 Kč s úrokem z prodlení z částky 81 702,06 Kč za dobu od 1. července 2010 do zaplacení (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že uložil žalované zaplatit žalobci částku 88 603,24 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 7,75 % z částky 81 702,06 Kč od 1. července 2010 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně (druhý výrok) a o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu ve všech souvislostech vyřešena, „přičemž při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od převažující rozhodovací praxe“. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatelka tvrdí, že se na ni vztahuje osvobození manžela M. Ž. od povinnosti platit pohledávky zahrnuté do insolvenčního řízení v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny. Argumentuje tak, že její podpis na manželově návrhu na povolení oddlužení znamená souhlas s dotčením majetku ve společném jmění manželů, tedy i v budoucnu vyplacených příjmů dovolatelky, jež „je připravena a hodlá na plnění splátkového kalendáře ve stanoveném rozsahu odevzdávat“. Proto není správný závěr odvolacího soudu, že její podpis na manželově návrhu na povolení oddlužení, podaném 24. června 2010, je pouze formálním předpokladem pro povolení oddlužení. Uzavírá, že nárok žalobce se stal naturální obligací.

Žalobce ve vyjádření považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl. Zdůrazňuje, že v insolvenčním řízení byl od placení zbytku pohledávek osvobozen pouze manžel dovolatelky. Ve smlouvě o úvěru se dovolatelka a její manžel zavázali k plnění dluhu jako solidární dlužníci, proto může žalobce požadovat plnění po kterémkoli z nich.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

K dovolání proti nákladovým výrokům.

Dovolání proti druhému a třetímu výroku, kterými bylo rozhodnuto o nákladech řízení, neobsahuje žádnou argumentaci. Dovolatelka nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Nadto dovolatelka ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost dovolání.

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (které je - stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu - dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.

Údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1, neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.

K dovolání proti prvnímu (měnícímu) výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., i ve zbytku odmítl, a to podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (na níž nemá důvodu ničeho měnit ani v poměrech projednávané věci), podle které rozhodnutí vydané podle § 414 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), jímž insolvenční soud osvobodí dlužníka od placení pohledávek v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, nezbavuje povinnosti k úhradě těchto pohledávek dlužníkovým věřitelům ani ručitele, ani jiné osoby, které měly vůči dlužníku pro tyto pohledávky právo postihu. Skutečnost, že manžel insolvenčního dlužníka opatřil dlužníkův návrh na povolení oddlužení v souladu s ustanovením § 392 odst. 3 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 2013), úředně ověřeným podpisem stvrzujícím jeho výslovné prohlášení, že s povolením oddlužení souhlasí, z něj nečiní osobu, pro niž platí účinky osvobození od placení zbytku dluhů přiznaného insolvenčním soudem dlužníku podle § 414 insolvenčního zákona.

K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. listopadu 2010, sp. zn. 29 Cdo 3509/2010, uveřejněný pod číslem 63/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 2055/2016, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil v rozsudku ze dne 30. prosince 2019, sen. zn. 29 ICdo 18/2018, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2019, sen. zn. 29 ICdo 151/2017, jenž byl na jednání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu dne 10. června 2020 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.

Předmětná věc nijak nevybočuje z rámce ustaveného výše citovanými závěry a nic na tom nemohou změnit ani odkazy dovolatelky na rozhodovací praxi Vrchního soudu v Praze. K tomu lze odkázat na důvody usnesení sp. zn. 29 Cdo 2055/2016, v nichž Nejvyšší soud uvedl, že i tam, kde v době do 31. prosince 2013 praxe některých insolvenčních soudů inklinovala k závěru, že manžel dlužníka, který v návrhu na povolení oddlužení podaném dlužníkem učinil příslušné prohlášení, které opatřil úředně ověřeným podpisem (§ 392 odst. 3 věta druhá a třetí insolvenčního zákona v rozhodném znění), má být v insolvenčním řízení vedeném na majetek dlužníka pokládán za dalšího účastníka řízení (za „spoludlužníka“), by odpověď na otázku, komu bylo přiznáno osvobození od placení zbytku dluhů, plynula z rozhodnutí insolvenčního soudu vydaného podle § 414 insolvenčního zákona (z jeho výrokové části).

V daném případě není žádných pochyb o tom, že usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. prosince 2015, č. j. KSHK 42 INS XY, svým výrokem (jemuž plně odpovídá i odůvodnění) přiznává osvobození od placení zbytku dluhů pouze manželu dovolatelky.

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k odmítnutí dovolání se tento návrh stal bezpředmětným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozsudku je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád ve znění účinném do 29. září 2017 (článek II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 6. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru