Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2578/2013Usnesení NS ze dne 28.11.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2578.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 238 o. s. ř.

§ 137 odst. 2 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 243c odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2578/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 61 86 00 69, zastoupené JUDr. Jaroslavem Poláčkem, advokátem, se sídlem v Pardubicích – Zeleném předměstí, náměstí Republiky 53, PSČ 530 02, proti žalované M. S., zastoupené Mgr. Ondřejem Filipem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 156, PSČ 562 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 43 Cm 13/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. dubna 2013, č. j. 5 Cmo 557/2012-331, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Směnečným platebním rozkazem ze dne 29. dubna 2002, č. j. 43 Sm 71/2002-6, uložil Krajský soud v Hradci Králové žalované zaplatit žalobkyni částku 78.431,- Kč s 6% úrokem od 27. listopadu 2001 do zaplacení a na nákladech řízení částku 19.560,- Kč (16.420,- Kč „za právní zastoupení“ a 3.140,- Kč za soudní poplatek).

Rozsudkem ze dne 11. října 2012, č. j. 43 Cm 13/2005-308, Krajský soud v Hradci Králové rozhodl o námitkách žalované proti výše uvedenému směnečnému platebnímu rozkazu, tak, že jej ponechal v platnosti (výrok I.). Dále uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech námitkového řízení částku 900,- Kč (výrok II.), rozhodl o odměně zástupce ustanoveného žalované (výrok III.) a o tom, že žalovaná není povinna hradit státu náklady na svědečné a znalečné (výrok IV.).

Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudkem ze dne 11. dubna 2013, č. j. 5 Cmo 557/2012-331, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé (první výrok), změnil jej ve výroku o nákladech řízení a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů „původního odvolacího řízení a následného řízení před soudem prvního stupně“ částku 33.382,- Kč (druhý výrok) a uložil žalované zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 17.315,- Kč (třetí výrok).

Odvolací soud − na rozdíl od soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, podle něhož v poměrech dané věci jsou splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) − uzavřel, že „rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky stojí na principu úspěchu ve věci a aby byl prostor pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., muselo by jít o naprosto mimořádnou situaci“. V poměrech dané věci shledal „použití tohoto ustanovení nepřiměřené okolnostem“, zdůrazňuje, že „sociální situace může najít odraz při rozhodování o znalečném, o osvobození od soudního poplatku, o ustanovení zástupce. Úvahy o sociální situaci účastníka bez dalšího nemají při rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky místo“.

Vzhledem k tomu, že se žalobkyně části náhrady nákladů řízení vzdala (viz podání žalobkyně ze dne 12. října 2012 – č. l. 305), odvolací soud s odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal žalobkyni vůči žalované „za předchozí odvolací řízení“ částku 22.994,- Kč („odměna v částce 19.140,- Kč, 2x režijní paušál po 300,- Kč, náhrada za promeškaný čas v rozsahu 8 půlhodin po 100,- Kč, cestovné v částce 1.414,- Kč, soudní poplatek ve výši 1.040,- Kč“), „za následné řízení před soudem prvního stupně“ částku 10.388,- Kč („50% odměna advokáta ve výši 9.570,- Kč, 1x režijní paušál po 300,- Kč, náhrada za promeškaný čas v rozsahu 2 půlhodin po 100,- Kč, cestovné 318,- Kč“), tj. úhrnem „za obě řízení“ 33.382,- Kč (viz druhý výrok).

Výši náhrady nákladů za (druhé) odvolací řízení určil částkou 17.315,- Kč („odměna advokáta v částce 14.250,- Kč, 3x režijní paušál po 300,- Kč, náhrada za promeškaný čas v rozsahu 8 půlhodin po 100,- Kč, cestovné v částce 1.365,- Kč“).

Při určení výše náhrady nákladů za právní zastoupení přitom odvolací soud vycházel z vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, zdůrazňujíc, že tímto rozhodnutím bylo ukončeno řízení ve věci a žalované uložena povinnost hradit náklady řízení v celkové výši 70.257,- Kč, z toho 19.560,- Kč z titulu směnečného platebního rozkazu, který byl ponechán v platnosti, 33.382,- Kč na nákladech předchozího řízení a 17.315,- Kč na nákladech odvolacího řízení. „Odměna advokáta byla v rámci nákladů řízení určena dle vyhlášky, jež byla nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. zrušena jako „protiústavní“.

Dovolatelka „má za to, že s ohledem na důvody zrušení vyhlášky odporovalo použití tohoto právního předpisu právním zásadám, jak je definuje nález Ústavního soudu, již v době vydání rozhodnutí. Ústavní soud ve svém následném doplňujícím stanovisku připustil přezkum vydaných rozhodnutí, žalovaná je nicméně toho názoru, že za dané situace musí využít i mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání k Nejvyššímu soudu a že věc lze v tomto řízení posoudit a vyřešit, přičemž náklady řízení musí být stanoveny dle platné vyhlášky č. 177/1996 Sb.“.

Dále dovolatelka poukazuje na skutečnost, že „v tomto konkrétním případě bylo použití vyhlášky pro ni nepřiměřeně tvrdé a situace odpovídala případům, za nichž byly náklady rušeny či snižovány již dle předchozí praxe soudů. Jednalo se o situaci, kdy na straně žalované šlo o běžnou fyzickou osobu (v tomto případě navíc osobu se špatným zdravotním stavem a osobu osvobozenou od soudních poplatků) a na straně žalobkyně o subjekt zabývající se hromadně vymáháním pohledávek“.

Podle dovolatelky „nebyl v rozhodování dovolacího soudu výše popsaný problém řešen a věc má být po právní stránce posouzena jinak“; proto požaduje, aby Nejvyšší soud „rozhodnutí zrušil a vrátil k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil tak, že určí náklady řízení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.“.

Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z bodů 1. a 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Vzhledem k tomu, že dovolání v této věci nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř., zabýval se Nejvyšší soud tím, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v § 237 o. s. ř. (ve spojení s omezením dle § 238 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dle ustanovení § 238 o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné (…) d/ proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v § 120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (…) [odstavec 1]. U opětujícího se peněžitého plnění je pro závěr, zda dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč (odstavec 1 písm. d/), rozhodný součet všech opětujících se plnění; jde-li však o peněžité plnění na dobu života, na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 5 let, je rozhodný pouze pětinásobek výše ročního plnění (odstavec 2).

Při výkladu shora citovaných ustanovení Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, jež bylo dne 9. října 2013 schváleno občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož:

Za podmínek uvedených v ustanovení § 237 o. s. ř. je od 1. ledna 2013 dovolání přípustné (s přihlédnutím k omezením dle § 238 o. s. ř.) též proti akcesorickým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí, včetně výroků o nákladech řízení.

Peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v § 120 odst. 2 o. s. ř. [§ 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013], ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje).

V usnesení ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, dále Nejvyšší soud dovodil, že rozhodly-li soudy nižších stupňů, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.

V poměrech projednávané věci není pochyb o tom, že dovolatelka brojí proti výrokům odvolacího soudu o nákladech řízení, namítajíc, že výše odměny za zastupování advokátem (pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení procesně úspěšné žalobkyně) měla být určena nikoli podle vyhlášky, nýbrž podle advokátního tarifu.

Skutečnost, že dovolatelka v dovolání výslovně neuvedla, v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá, nepředstavuje vadu dovolání, pro kterou by nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat (§ 241a odst. 2 a § 243c odst. 1 o. s. ř.); není totiž pochyb o tom, že o povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhodne (i) bez návrhu, a to podle obsahu spisu.

Za této situace je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, určující rozdíl mezi částkou, kterou žalované uložil (z titulu odměny za právní zastoupení) zaplatit žalobkyni odvolací soud v dovolání napadeném rozsudku a částkou, která by z titulu odměny za právní zastoupení žalobkyni vůči žalované příslušela, byla-li by stanovena podle advokátního tarifu.

Odměna za zastupování advokátem (§ 137 odst. 2 o. s. ř.) v řízení náleží žalobkyni za osm úkonů právní služby, a to:

1) přípravu a převzetí zastoupení ze dne 30. listopadu 2001,

2) sepis žaloby ze dne 30. listopadu 2001,

3) odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ze dne 21. listopadu 2011, č. j. 43 Cm 13/2005-238, v rozsahu částky 26.000,- Kč s 6% úrokem od 27. listopadu 2001 do zaplacení, sepsané dne 12. prosince 2011,

4) vyjádření k odvolání žalované proti témuž rozhodnutí co do částky 52.431,- Kč s 6% úrokem od 27. listopadu 2001 do zaplacení, sepsané dne 18. ledna 2012,

5) účast u jednání odvolacího soudu dne 31. května 2012,

6) účast u jednání soudu prvního stupně dne 11. října 2012,

7) vyjádření k odvolání žalované proti rozhodnutí soudu prvního stupně,

8) účast u odvolacího jednání dne 11. dubna 2013.

Tarifní hodnota pro výpočet sazby mimosmluvní odměny u prvních dvou úkonů právní služby sestává z částky 78.431,- Kč (jistina) a z 6% úroku z jistiny od 27. listopadu 2001 do 30. listopadu 2001). Tomu odpovídá (dle § 7 advokátního tarifu ve znění účinném k 30. listopadu 2001) mimosmluvní odměna ve výši 2.725,- Kč za každý z těchto úkonů právní služby.

U třetího úkonu právní služby tarifní hodnota sestává z částky 26.000,- Kč (jistina) a z 6% úroku z jistiny za dobu od 27. listopadu 2001 do 12. prosince 2011. Tomu odpovídá (dle § 7 bodu 5. advokátního tarifu ve znění účinném do 31. prosince 2012) mimosmluvní odměna ve výši 2.780,- Kč.

Tarifní hodnota u čtvrtého úkonu právní služby sestává z částky 52.431,- Kč (jistina) a z 6% úroku z jistiny za dobu od 27. listopadu 2001 do 18. ledna 2012). Tomu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 4.500,- Kč.

V případě pátého úkonu právní služby sestává tarifní hodnotu z částky 78.431,- Kč (jistina) a z 6% úroku z jistiny od 27. listopadu 2001 do 31. května 2012. Tomu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 6.220,- Kč.

U šestého úkonu právní služby sestává tarifní hodnota z částky 78.431,- Kč (jistina) a z 6% úroku od 27. listopadu 2001 do 11. října 2012. Tomu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 6.300,- Kč.

Tarifní hodnota u sedmého úkonu právní služby sestává z částky 78.431,- Kč (jistina) a z 6% úroku od 27. listopadu 2001 do 10. prosince 2012. Tomu odpovídá mimosmluvní odměna ve výši 6.340,- Kč.

Konečně u osmého úkonu právní služby činí tarifní hodnota 78.431,- Kč (dle § 7 bodu 5. a § 8 odst. 1 advokátního tarifu ve znění účinném od 1. ledna 2013) a mimosmluvní odměna 4.260,- Kč.

Byla-li by výše odměny právního zástupce žalobkyně za jednotlivé úkony právní služby určena podle advokátního tarifu, celkem činila 35.850,- Kč.

Přitom napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení, jde-li o odměnu za právní zastoupení, úhrnem částku 59.230,- Kč (16.270,- Kč ve výroku směnečného platebního rozkazu, jenž byl v plném rozsahu ponechán v platnosti, 19.140,- Kč za „první“ odvolací řízení, 9.570,- Kč za řízení před soudem prvního stupně a 14.250,- Kč za „druhé“ odvolací řízení).

V žádné z výše uvedených variant nebylo uvažováno s paušální částkou náhrady hotových výdajů za jednotlivé úkony právní služby podle ustanovení § 13 odst. 3 advokátního tarifu, jelikož šlo o částku u obou výpočtů shodnou, ani s náhradou za ztrátu času, s hotovými výdaji a soudními poplatky.

Jelikož rozdíl mezi částkou, kterou z titulu náhrady nákladů řízení (v rozsahu odměny za právní zastoupení) uložil žalované zaplatit žalobkyni odvolací soud (59.230,- Kč) a částkou vypočtenou dle dovolatelky (rozuměj odměnou za právní zastoupení určenou podle advokátního tarifu) [35.850,- Kč] činí 23.380,- Kč, je nepochybné, že dovolání žalované není vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. (ve spojení se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v usnesení sp. zn. 29 Cdo 1172/2013) přípustné.

Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni v dovolacím řízení účelně vynaložené náklady nevznikly. Byť žalobkyně podala vyjádření k dovolání, které (obecně vzato) je ve smyslu ustanovení § 11 odst. 1 písm. k) advokátního tarifu úkonem právní služby, z obsahu zmíněného podání plyne, že žalobkyně (jen) navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, jelikož odvolací soud rozhodl o nákladech řízení „podle platného právního předpisu“; z hlediska důvodů, které Nejvyšší soud vedly k odmítnutí dovolání, tak neuplatnila žádné relevantní argumenty.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. listopadu 2013

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru