Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2573/2013Usnesení NS ze dne 10.12.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.2573.2013.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 496/14 ze dne 17.02.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Zemánek


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2573/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Slévárna Pilana Hulín, spol. s r. o., se sídlem v Hulíně, Nádražní 804, PSČ 768 24, identifikační číslo osoby 18189440, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hromádkou, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Rašínova 522, PSČ 760 01, proti žalovanému PILANA a. s., se sídlem v Hulíně, Nádražní 804, PSČ 768 24, identifikační číslo osoby 00657964, zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem, se sídlem v Přerově, Čechova 2, PSČ 750 02, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného Mistrat s. r. o., se sídlem v Kroměříži, Velehradská 4249/24B, PSČ 767 01, identifikační číslo osoby 25594087, o určení právního vztahu, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 5 C 222/2004, o dovolání žalovaného a vedlejšího účastníka proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. července 2012, č. j. 28 Co 167/2011-732, takto:

I. Dovolání žalovaného i vedlejšího účastníka se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 25. května 2011, č. j. 5 C 222/2004-624, Okresní soud v Kroměříži zamítl žalobu o určení, že žalobce je nájemcem dle ve výroku specifikovaných leasingových smluv uzavřených mezi žalobcem jako nájemcem a žalovaným jako pronajímatelem (výrok I.), určil, že žalobce byl ke dni 28. února 2007 nájemcem dle leasingových smluv ze dne 20. ledna 1999 číslo 1-30/G/04-001/1999 a 1-30/Q/04-002/1999, a ke dni 20. února 2008 nájemcem dle leasingových smluv ze dne 10. ledna 2000 číslo 1-30/Q/04-001/2000 a 1-30/Q04-002/2000 (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III. a IV.).

V záhlaví označeným rozsudkem potvrdil Krajský soud v Brně k odvolání žalovaného a vedlejšího účastníka rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II (první výrok), změnil ve výrocích o nákladech řízení (druhý a třetí výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý a pátý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně „v plném rozsahu“) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.

V rozsahu, ve kterém směřuje i proti druhému a třetímu výroku napadeného rozsudku, kterými odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení, a proti čtvrtému a pátému výroku rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení, je dovolání objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Ve zbývajícím rozsahu, v němž směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé, může být dovolání přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud však napadené rozhodnutí zásadně právně významným neshledal, neboť dovoláním předestřenou otázku naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení soudy nižších stupňů posoudily v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 1997, pod číslem 21, či rozsudky ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 3469/2009, a ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, jež jsou veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na jeho webových stránkách) jakož i Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, dostupný na webových stránkách Ústavního soudu).

K námitce, podle níž lze určovací žalobou požadovat určení pouze takového práva, povinnosti, případně právního vztahu, které „existují“ ke dni vyhlášení rozsudku, srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001.

Dovolání vedlejšího účastníka pak Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. b/ o. s. ř. jako podané osobou neoprávněnou (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 4341/2008).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5, § 224 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného i vedlejšího účastníka byla odmítnuta a žalobci podle obsahu spisu náklady dovolacího řízení nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 10. prosince 2013

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru