Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2545/2011Usnesení NS ze dne 30.10.2012

HeslaDokazování
Směnky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2012:29.CDO.2545.2011.1
Dotčené předpisy

§ 120 předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 505/13 ze dne 16.10.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jaroslav Fenyk


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2545/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců Mgr. Jiřího Zavázala a JUDr. Petra Šuka v právní věci žalobce Z.S., zastoupeného JUDr. Tomášem Holubem, advokátem, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Štefánikova 29, PSČ 150 00, proti žalovaným 1) M. P., zastoupenému opatrovníkem Mgr. J. Z., advokátem, se sídlem v Praze 2, Trojanova 18, PSČ 120 00 a 2) Ing. J. S., zastoupenému JUDr. Karlem Vrzáněm, advokátem, se sídlem v Praze 6, Dejvická 664/46, PSČ 160 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 22/2004, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. června 2010, č. j. 9 Cmo 125/2010-158, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. června 2010, č. j. 9 Cmo 125/2010-158, k odvolání druhého žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 12. března 2009, č. j. 49 Cm 22/2004-122, ve znění usnesení ze dne 22. prosince 2009, č. j. 49 Cm 22/2004-138, jímž Krajský soud v Praze ponechal ve vztahu ke druhému žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. března 2003, č. j. 61 Sm 41/2003-9, kterým uložil původně oběma žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 340.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.133,- Kč a náklady řízení.

Výše zmiňovaná rozhodnutí přitom byla vydána poté, co usnesením ze dne 20. září 2006, č. j. 9 Cmo 188/2006-67, Vrchní soud v Praze k odvolání druhého žalovaného zrušil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. září 2005, č. j. 49 Cm 22/2004-49, a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož namítá-li směnečný dlužník – žalovaný, že směnku nepodepsal, „vždy stíhá důkazní břemeno k tomuto tvrzení dotyčného žalovaného a není na žalobci, aby naopak prokazoval pravost podpisu dlužníka“. Poukaz odvolatele na opačný právní závěr formulovaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, shledal irelevantním, neboť „nebere v úvahu povahu zkráceného námitkového řízení, které není řízení o žalobě (návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu) a tudíž ani o skutečnostech uváděných žalobcem, ale o procesní obraně žalovaného, vymezenou jím vznesenými námitkami (včasnými)“.

Dále odvolací soud – vycházeje z ustanovení § 127 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) – poté, co zopakoval dokazování znaleckým posudkem vypracovaným PhDr. Vladimírem Svobodou a revizním znaleckým posudkem vypracovaným JUDr. Jarmilou Hanykovou, CSc., zdůraznil, že byť „závěr znaleckého posudku nevyloučil možnost vlastního podpisu žalovaného (zkomolení) ani padělku podpisu“, „revizním posudkem byly zcela pochybnosti o pravosti podpisu eliminovány ve prospěch závěru, že podpis žalovaného na směnce je jeho pravým podpisem“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení právní otázky, zda „důkazní břemeno a prokázání pravosti podpisu dlužníka na směnce tíží žalobce či žalovaného“, která je odvolacím soudem a dovolacím soudem rozhodována rozdílně.

Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel popisuje průběh jednání a akcentuje, že Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, uzavřel, že důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce tíží žalobce, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených vyvozuje žalobou uplatněný nárok.

Vzhledem k rozdílným závěrům znaleckého posudku a revizního znaleckého posudku dovozuje, že „skutkový stav není postaven najisto a záleží na posouzení otázky, která ze stran nese důkazní břemeno, zda žalobce či žalovaný, a podle toho bude stanoven úspěch ve sporu“. Jelikož žalobce „neprokázal, že podpis na směnce je podpisem žalovaného“, měl být směnečný platební rozkaz zrušen.

Konečně dovolatel „tvrdí, že byl zkrácen na svých právech, když nebylo jednoznačně prokázáno, že podepsal předmětnou směnku a nebylo mu ani umožněno, aby v řízení prokázal (vypracováním třetího znaleckého posudku a výslechem navržených svědků) opak“. Postupem soudů nižších stupňů tak bylo porušeno jeho právo na „řádný proces dle ustanovení čl. 38 odst. 2 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, popř. zamítl.

Dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Jakkoli Nejvyšší soud zcela setrvává na závěru formulovaném v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3478/2007, podle něhož popře-li žalovaný ve sporu o zaplacení vlastní směnky (jako soukromé listiny) pravost svého podpisu na směnce, leží důkazní břemeno ohledně pravosti takového podpisu na žalobci, který směnku k důkazu předložil a který ze skutečností v ní uvedených dovozuje žalobou uplatněný nárok, a k němuž se opakovaně ve své rozhodovací činnosti přihlásil (k tomu srov. např. rozhodnutí ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1164/2010, ze dne 26. října 2010, sp. zn. 29 Cdo 1623/2009 a ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1294/2010, jež jsou, stejně jako další rozhodnutí zmíněná níže, dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu), důvod připustit dovolání v poměrech dané věci nemá.

Odvolací soud totiž, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozhodnutí, dospěl na základě vyhodnocení provedených důkazů k závěru, podle něhož je podpis druhého žalovaného na směnce jeho pravým podpisem. Byť dovolatel co do dovolacích důvodů poukazuje (jen) na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., polemikou s výše zmíněným závěrem ve skutečnosti zpochybňuje správnost skutkového zjištění ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce, tj. uplatňuje (nepřípustně) dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usuzovat nelze. Přitom dovolatel brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů, jež však se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2005, sp. zn. 29 Odo 1058/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2005, pod číslem 145). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu dle § 241a odst. 3 o. s. ř.

„Konstatování“ dovolatele ohledně neexistence (respektive neprokázání žalobcem) kauzy směnky je z hlediska řešení otázky přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nevýznamné již proto, že výhrada neexistence kauzy směnky nebyla uplatněna ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu a že důkazní břemeno co do důvodnosti kauzálních námitek bez jakýchkoli pochybností tíží žalovaného (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32 Cdo 2383/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 84, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 29. dubna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněném pod číslem 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska námitky, že bylo porušeno právo dovolatele na „řádný“ proces, jejímž prostřednictvím dovolatel vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Vytýkaná vada (jež měla spočívat v tom, že soudy nižších stupňů neprovedly jím navrhované důkazy) totiž podmínku existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje (z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je ostatně zřejmé, z jakých důvodů tyto důkazy nebyly provedeny). Obecně přitom platí (srov. ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř.), že o tom, které z navržených, popřípadě dalších důkazů provede, rozhoduje soud. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že provedení navržených důkazů není ke zjištění skutkového stavu nutné, a své rozhodnutí řádně odůvodnil, využil svého práva určeného ustanovením § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. Právo soudu rozhodnout o tom, které z navrhovaných důkazů provede, vyplývá i z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. prosince 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95 a ze dne 13. září 1999, sp. zn. I. ÚS 236/1998).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a vznikla mu povinnost hradit žalobci jeho náklady řízení. Náklady dovolacího řízení vzniklé žalobci sestávají z paušální odměny advokáta za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. února 2012, která podle ustanovení § 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 činí 10.000,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty činí 12.360,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. října 2012

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru