Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2539/2009Usnesení NS ze dne 24.02.2010

HeslaIncidenční spory
Postoupení pohledávky
Přípustnost dovolání
Transformace družstev
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2010:29.CDO.2539.2009.1
Dotčené předpisy

§ 13 předpisu č. 42/1992 Sb.

§ 524 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2539/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobců a) JUDr. I. J., a b) prof. RNDr. J. J., CSc., obou zastoupených Doc. JUDr. Ing. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem, se sídlem v Brně, Stamicova 18, PSČ 623 00, proti žalovanému JUDr. J. H., jako správci konkursní podstaty úpadce ZD Hvězdlice, družstvo se sídlem ve Chvalkovicích - v likvidaci, identifikační číslo 00 14 16 15, zastoupenému JUDr. Alešem Mendelem, advokátem, se sídlem v Brně, Orlí 18, PSČ 602 00, o vyloučení nemovitostí ze soupisu majetku konkursní podstaty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 55 Cm 181/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. července 2008, č. j. 6 Cmo 29/2007-171, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.225,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jejich zástupce.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem „změnil“ Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudek ze dne 26. dubna 2007, č. j. 55 Cm 181/2003-138, jímž Krajský soud v Brně vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadce ZD Hvězdlice, družstvo se sídlem ve Chvalkovicích - v likvidaci, ve výroku specifikované nemovitosti, tak, že ze soupisu konkursní podstaty úpadce vyloučil tytéž nemovitosti s výjimkou „objektu bydlení č.p. 154 na parcele St. 206“ (dále jen „sporné nemovitosti“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), odmítl.

Jelikož odvolací soud „změnil“ rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé pouze proto, že soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 153 odst. 2 o. s. ř. rozhodl i o vyloučení výše zmíněného objektu bydlení č.p. 154 (ačkoliv se toho žalobci nedomáhali), přičemž nárok žalobců na vyloučení sporných nemovitostí posoudil shodně se soudem prvního stupně, je na napadené rozhodnutí nutno hledět jako na (obsahově) potvrzující (srov. důvody rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněných pod čísly 47/1998 a 27/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dovolání proti němu tudíž může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatel přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, k řešení nepředkládá.

Námitkami zpochybňujícími závěr o platnosti smluv o postoupení pohledávek a smluv o převodu sporných nemovitostí pozdějším úpadcem na žalobce (s výjimkou dále uvedenou) dovolatel sice vystihuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., nicméně jejich posouzení je významné právě a jen pro projednávanou věc a postrádá tak potřebný judikatorní přesah (srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud přitom právní posouzení platnosti označených smluv, učiněné odvolacím soudem, neshledává ani rozporným s hmotným právem (srov. § 524 a násl. občanského zákoníku a § 13 zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná odvolacím soudem, jakož i - jde-li o posouzení určitosti smluv - důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 431/2006, a nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp.zn. I. ÚS 625/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84).

Konečně na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani z hlediska výhrady dovolatele, podle níž se žalobci nemohli stát věřiteli pohledávek z titulu vydání majetkového podílu podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech (rozuměj nemohli se stát věřiteli pohledávek, které byly „uspokojeny“ následným převodem části sporných nemovitostí podle smlouvy ze dne 14. března 1999), jelikož původní oprávněná osoba (J.C.) se stala členem transformovaného družstva a majetkový podíl vložila jako členský vklad do „obchodního majetku“ tohoto družstva.

Je tomu tak již proto, že dovolatel zpochybňuje správnost právního posouzení věci, vycházeje přitom z jiného, než soudy nižších stupňů zjištěného, skutkového stavu (viz argumentace, podle které provedly-li by soudy dokazování v dovolání specifikovanými listinami, zjistily by, že se J. C. stal členem transformovaného družstva, pročež mu nevznikl nárok na vydání majetkového podílu, nýbrž – v případě zániku členství – nárok dle § 233 a § 244 obchodního zákoníku). Ve skutečnosti tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., který u dovolání, jehož přípustnost může být založena jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nemá.

Navíc skutkové tvrzení o tom, že se J.C. stal členem transformovaného družstva, žalovaný uplatnil v rozporu se zásadou koncentrace řízení (§ 118b o. s. ř.) i zákazem „novot“ vyplývajícím z ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř.; přitom v průběhu řízení před soudy nižších stupňů sám připustil, že jmenovaný „vlastnil majetkový podíl“.

Stejný závěr se pak prosadí i u ostatních námitek dovolatele, podle nichž soudy na základě provedených důkazů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním; i jimi (nepřípustně) uplatňuje dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. a založit přípustnost dovolání k jejich přezkoumání nelze.

Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu dovolání přípustné není.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobcům vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.

Ty sestávají z odměny za zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení), jejíž výše se určuje podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (dále jen „vyhláška“). Podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 19a vyhlášky činí sazba odměny 5.850,- Kč. Takto určená sazba se podle § 18 odst. 1 vyhlášky snižuje o 50%, tj. na částku 2.925,- Kč, jelikož zástupce žalobců učinil v dovolacím řízení pouze jediný úkon právní služby (vyjádření k dovolání). Spolu s náhradou hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 300,-Kč tak dovolací soud přiznal žalobcům k tíži dovolatele celkem 3.225,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou se oprávnění domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 24. února 2010

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru