Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2516/2018Usnesení NS ze dne 30.07.2020

HeslaBanky
Pojištění
Smlouva o vedení účtu
Insolvence
Úpadek
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2516.2018.1
Dotčené předpisy

§ 41d odst. 1 předpisu č. 21/1992 Sb. ve znění do 31.12.2015

§ 41d odst. 2 předpisu č. 21/1992 Sb. ve znění do 31.12.2015

§ 41d odst. 3 předpisu č. 21/1...

více

přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2516/2018-198

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce JUINVEST s. r. o., se sídlem v Praze 1, Opletalova 4/1535, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27118622, zastoupeného JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, PSČ 110 00, proti žalovanému Garančnímu systému finančního trhu, se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49710362, zastoupenému JUDr. Richardem Tomankem, advokátem, se sídlem v Brně, Hlinky 57/142a, PSČ 603 00, o zaplacení částky 323 982,06 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 155/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. ledna 2018, č. j. 55 Co 343/2017-161, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 003,20 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 9. května 2017, č. j. 41 C 155/2016-113, Obvodní soud pro Prahu 1:

1/ Zastavil řízení co do částky 2 541 500 Kč (bod I. výroku).

2/ Uložil žalovanému (Garančnímu systému finančního trhu) zaplatit žalobci (JUINVEST s. r. o.) částku 323 982,06 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (bod II. výroku).

3/ Vrátil žalobci soudní poplatek v částce 88 700 Kč (bod III. výroku).

4/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 230 070,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám zástupce žalobce (bod IV. výroku).

Soud prvního stupně - cituje ustanovení § 41a odst. 1, 5 a 7, § 41c odst. 1, 3, 4 a 11, § 41d odst. 1 až 4, § 41e odst. 1 a 2, § 41g odst. 1 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách (ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013), a § 14 odst. 1 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů (ve znění účinném od 5. června 2010) - dospěl k závěru, že žalovaný měl dostatečné údaje o důvodu a výši pojištěné pohledávky žalobce z vkladu vůči Úvěrnímu družstvu PDW, Praha v likvidaci (dále jen „dlužník“), včetně jeho identifikačních údajů ve smyslu § 41c odst. 3 zákona o bankách, nejpozději 7. srpna 2015. K výplatě náhrady podle § 41d odst. 3 a § 41e odst. 1 a 2 zákona o bankách jej žalobce vyzval dopisem z 6. srpna 2015, jehož součástí byl protokol o jednání u vrchního soudu ze dne 1. července 2015. Z něj muselo být zřejmé, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 31. března 2010.

Dále uvedl, že odpovědnost za nesprávné vyhodnocení podmínek pro výplatu náhrady nese žalovaný. Zohlednil-li žalovaný námitky insolvenčního správce o nutnosti vyčkat skončení věci o určení pravosti pohledávky žalobce vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 178 ICm 2648/2013, nelze tento postup klást k tíži žalobce. Zákonný úrok z prodlení z částky 2 541 500 Kč za dobu od 5. září 2015 do 4. dubna 2017 představuje v kapitalizované výši částku 323 982,06 Kč.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. ledna 2018, č. j. 55 Co 343/2017-161:

1/ Potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v bodu II. výroku; v bodu IV. výroku jej změnil jen tak, že výše nákladů činí 128 840,20 Kč (první výrok).

2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 24 006,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (druhý výrok).

Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že co do požadavku na úrok z prodlení je žaloba důvodná. Konstatoval, že podle zákona o bankách by měly být částky z pojištění vkladů vyplaceny pojištěným v krátké době po rozhodném dni. Dále uvedl, že „zákon nepředpokládá, že by žalovaný byl oprávněn či povinen přezkoumávat důvodnost uplatněných (oznámených) nároků. Ani by to vzhledem ke krátkosti lhůt nebylo možné. Stejně tak ustanovení § 41d odst. 3 zákona o bankách nepodmiňuje vyplacení tím, že dojde k oznámení jen osobami uvedenými v § 41d odst. 2“. Uzavřel, že k výplatě náhrady by mělo vést (i) doložení pohledávky (vkladu) pravomocnými soudními rozhodnutími oprávněnou osobou. Okolnost, že insolvenční správce pohledávku neoznámil, na tom ničeho nemění.

Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně proti oběma jeho výrokům, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel předkládá Nejvyššímu soudu otázky týkající se vzniku a existence nároku oprávněné osoby na náhradu pohledávky z vkladu dle zákona o bankách v situaci, kdy insolvenční správce dlužníka popíral existenci pohledávky z vkladu a současně odmítal předat podklady pro vyplacení náhrady dle § 41d zákona o bankách s ohledem na neskončený incidenční spor o pravost pohledávky z vkladu, a otázku určení okamžiku prodlení s vyplacením náhrady pohledávky z vkladu.

Žalobce ve vyjádření považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za věcně správná a navrhuje dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

K dovolání proti nákladovým výrokům.

Dovolání proti prvnímu výroku rozsudku v části, jíž odvolací soud potvrdil (s výjimkou výše nákladů řízení) bod IV. výroku rozsudku soudu prvního stupně, a proti druhému výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, je podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

K dovolání proti prvnímu (potvrzujícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., i ve zbytku odmítl, a to podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v posouzení předestřených právních otázek souladné s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěrech, podle nichž:

1/ Institut úroků z prodlení představující odůvodněnou ochranu věřitele slouží k zajištění pohledávky tím způsobem, že hrozbou zvyšujícího se dluhu působí na dlužníka, aby své povinnosti dostál, zároveň jej sankcionuje za porušení povinnosti splnit dluh řádně a včas a současně přináší věřiteli kompenzaci (paušalizovanou náhradu škody) za dobu, o kterou se případně plnění opozdilo. Využití tohoto prostředku věřitelem zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to samozřejmě ani v situaci, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. K tomu srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněného pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který je (stejně jako další níže zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu) dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu.

2/ Dle § 41e zákona o bankách je právo oprávněné osoby na plnění z fondu pojistných vkladů právem spojeným s pohledávkou z vkladu. Srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. července 2009, sp. zn. 23 Cdo 3928/2007; proti němu podanou ústavní stížnost odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. III. ÚS 2729/09.

3/ Akceptace názoru, že Fondu pojištění vkladů nepřísluší přezkoumávat správnost podkladů poskytnutých mu správcem konkursní podstaty banky pro výplatu náhrad z titulu pojištění pohledávek z vkladů, by vedla ke zcela nepřijatelným závěrům, podle nichž by Fond pojištění vkladů v případě, kdy mu správce konkursní podstaty banky sdělí, že banka nemá závazky odpovídající pohledávkám z vkladů, věřitelům z titulu náhrad za pojištění pohledávek z vkladů neuhradil ničeho a naopak v případě, kdy obdrží od správce konkursní podstaty banky podklady, podle nichž banka eviduje (fakticky neexistující) závazky z titulu vkladů, by musel v rozsahu uvedeném správcem konkursní podstaty banky bez dalšího plnit. Viz důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 29 Cdo 1979/2009.

4/ Určovalo-li ustanovení § 41a odst. 5, věty první, zákona o bankách, ve znění účinném od 6. září 2001, že čerpat z Fondu lze (mimo jiné) jen na náhrady za pohledávky z vkladů oprávněným osobám, poskytované za podmínek stanovených tímto zákonem, pak není rozumných pochyb, že Fond pojištění vkladů nebyl zřízen jako subjekt určený toliko k mechanickému vyplácení peněžních prostředků podle pokynů (předložených seznamů) bank, jež nejsou schopny dostát závazkům vůči vkladatelům, popřípadě správců jejich konkursních podstat, bez oprávnění a povinnosti k přezkumu uplatněných požadavků. Povinnost vyplácet peněžní prostředky výhradně na náhrady vlastníkům vkladů a za podmínek stanovených zákonem pak implikuje též povinnost vymáhat vrácení těch prostředků, jež byly vyplaceny, ač pro to nebyly splněny stanovené předpoklady. K tomu srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. prosince 2010, sp. zn. 32 Cdo 4429/2010.

5/ Pro účely výpočtu náhrady za pohledávky z vkladů je rozhodná výše pohledávky, včetně úroků vypočtených ke dni zahájení plateb náhrad fondem (§ 41d odst. 2 a § 41e odst. 1 zákona o bankách). Skutečnost, že „správce konkursní podstaty banky uznal“ (a soud v incidenčních sporech určil) pohledávky z vkladů v částkách vyšších (vzhledem k úrokům za období po dni zahájení plateb fondem), nemůže na zákonem o bankách určeném způsobu výpočtu dodatečných náhrad ničeho změnit. Srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 4210/2010.

Z výše předestřených judikatorních závěrů především plyne, že právo oprávněné osoby na plnění z fondu pojistných vkladů je právem spojeným s pohledávkou z vkladu a že Fond pojištění vkladů (od 1. ledna 2016 Garanční systém finančního trhu - srov. § 198 odst. 1 a § 252 zákona č. 374/2015 Sb., o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu) je oprávněn a povinen přezkoumávat správnost podkladů poskytnutých mu pro výplatu náhrad z titulu pojištění pohledávek z vkladů.

Předmětná věc nijak nevybočuje z rámce ustaveného výše citovanými závěry (zejména usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4429/2010), přestože odvolací soud konstatoval, že zákon o bankách „nepředpokládá“ oprávnění či povinnost dovolatele přezkoumávat důvodnost uplatněných (oznámených) nároků. Podstatné je, že odvolacím soudem prosazovaný výklad zákona o bankách vyústil v závěr o správnosti skutkových zjištění a právních závěrů soudu prvního stupně, které se vztahují k posouzení údajů o výši a důvodu podkladů předložených dovolateli žalobcem. Podpůrně lze poukázat na skutečnost, že Nejvyšší soud již rozhodoval v několika sporech o žalobách Fondu pojištění vkladů na vydání bezdůvodného obohacení, k němuž mělo dojít vyplacením náhrad bez právního důvodu (srov. např. věc vedenou pod sp. zn. 23 Cdo 3928/2007), v nichž o příslušných oprávněních Fondu nevzniklo nejmenších pochybností.

V poměrech dané věci, kdy žalobce měl na účtu vedeném u dlužníka uloženy finanční prostředky ve výši 11 800 000 Kč (na jistině), rozhodným dnem (§ 41d odst. 1 zákona o bankách) byl 13. únor 2013 a dovolatel vyplatil žalobci náhradu za pohledávku z vkladu ve výši 2 541 500 Kč dne 4. dubna 2017, Nejvyšší soud neshledává ani zjevně nepřiměřeným závěr odvolacího soudu (a soudu prvního stupně) o důvodnosti žaloby co do úroků z prodlení za dobu od 5. září 2015 do 4. dubna 2017 (uplatněných žalobcem) v kapitalizované částce 323 982,06 Kč.

V uvedených souvislostech nelze pominout, že dovolatel měl být schopen vyplatit náhradu oprávněné osobě do 20 pracovních dnů od rozhodného dne (§ 41d odst. 3 zákona o bankách, ve znění účinném do 31. prosince 2015). Zabezpečit identifikační údaje o vkladateli a údaje o výši a důvodu pojištěné pohledávky z vkladu bylo přitom povinností primárně dlužníka (§ 41c odst. 3 zákona o bankách, ve znění účinném do 31. prosince 2015), kterého stíhala (vedle likvidátora, správce nebo insolvenčního správce) povinnost tyto údaje poskytnout dovolateli do 8 pracovních dnů od rozhodného dne (§ 41d odst. 2 zákona o bankách, ve znění účinném do 31. prosince 2015). Zákon o bankách nepodmiňoval výplatu náhrad žádostí oprávněné osoby, ani doložením soudních rozhodnutí o existenci pohledávky z vkladu.

Předpokládaný způsob poskytnutí údajů o oprávněných osobách dle § 41d odst. 2 zákona o bankách by neměl bránit oprávněným osobám uplatnit svůj nárok přímo, zvláště pokud insolvenční správce dlužníka není sám aktivní, případně dovolateli odmítá předat podklady pro výplatu náhrady.

Skutečnost, že dovolatel nevyplatil včas žalobci náhradu za pojištěnou pohledávku z vkladu, je třeba přičíst pouze k jeho tíži. Rozhodnutí dovolatele o posečkání s výplatou náhrady (až) do pravomocného skončení řízení o určení pravosti pohledávky žalobce nemůže být důvodem pro to, aby žalobci byl odepřen úrok z prodlení kompenzující nemožnost jeho dispozice s peněžní částkou po dobu prodlení dovolatele.

Bezcenné jsou i námitky dovolatele o jeho oprávnění pozastavit výplatu náhrady. Žalobce ve vyjádření k dovolání správně vystihl, že v době rozhodné pro danou věc (do 31. prosince 2015) zákon o bankách neobsahoval stávající úpravu pravidel pro případy, kdy okamžité poskytnutí náhrady není možné z důležitých důvodů, zejména kdy není jisté, zda a kdo je oprávněn obdržet výplatu náhrady, nebo je doloženo, že pojištěná pohledávka z vkladu je předmětem právního sporu. Ustanovení § 41g odst. 3 písm. a/ a b/ bylo totiž do zákona o bankách vtěleno až s účinností k 1. lednu 2016 (zákonem č. 375/2015 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o ozdravných postupech a řešení krize na finančním trhu a v souvislosti s úpravou systému pojištění vkladů).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

S přihlédnutím k době vydání napadeného rozhodnutí je pro dovolací řízení rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění (srov. bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 7. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru