Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2364/2018Usnesení NS ze dne 14.08.2018

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.2364.2018.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2364/2018-55

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobce P. D., zastoupeného JUDr. Vítězslavem Lataníkem, bytem v Praze 1, Hybernská 1007/20, PSČ 110 00, jako obecným zmocněncem, proti žalovanému V. B., zastoupenému JUDr. Martinem Havelkou, advokátem, se sídlem v Liberci, Gorkého 658/15, PSČ 460 01, o zaplacení částky 632.890 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 145/2017, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. dubna 2018, č. j. 12 Cmo 6/2018-42, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 23. října 2017, č. j. 30 Cm 145/2017-33, zastavil řízení podle ustanovení § 96 odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), [výrok I.], rozhodl o vrácení soudního poplatku žalobci (výrok II.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 27.370,20 Kč (výrok III.).

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení řízení (první výrok), odmítl odvolání žalovaného proti výroku II. usnesení (druhý výrok) a změnil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení tak, že uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 34.303,50 Kč (třetí výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (čtvrtý výrok).

Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – uzavřel, že vzal-li žalobce v dané věci žalobu zpět dříve, než soud začal ve věci jednat, nepřicházelo v úvahu jiné rozhodnutí než řízení podle ustanovení § 96 odst. 1 a 2 o. s. ř. zastavit; případný nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby nebyl v takovém případě významný (ustanovení § 96 odst. 4 o. s. ř.). Názor žalovaného, že soudy měly zpětvzetí žaloby ignorovat a žalobu meritorně projednat, se tak podle odvolacího soudu „zcela míjí s procesní úpravou“.

Proti usnesení odvolacího soudu (s výjimkou druhého výroku) podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16].

V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedl, že „se (i) odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a současně (ii) napadené usnesení MS závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.

K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „soudní praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. též důvody R 4/2014).

Takové údaje se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodávají, když dovolatel v něm nevymezuje žádnou konkrétní otázku, jejímž řešením by se měl Nejvyšší soud zabývat, ani blíže (byť jen slovně) neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, popř. jež by přistupovala k řešení konkrétní (dovolatelem vymezené a pro rozhodnutí ve věci významné) otázky rozdílně.

Při absenci vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, jíž by se měl Nejvyšší soud zabývat, pak ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. nemohlo (v poměrech dané věci) dojít ani prostřednictvím argumentu dovolatele, že „napadené usnesení MS závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.

Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že si není vědom žádného svého rozhodnutí, jemuž by se napadené usnesení odvolacího soudu mělo protivit (co do posouzení účinků nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby naopak srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 29 Cdo 4227/2014, a judikaturu v něm dále označenou).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 8. 2018

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru