Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2349/99Rozsudek NS ze dne 20.02.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2349.99.1

přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2349/99

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ing. Jana Huška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Františka Faldyny, CSc. v právní věci žalobce P., a. s., zast. advokátkou, proti žalované I. s. š. t. - C. o. p., zast. advokátem, o určení neplatnosti delimitační dohody ze dne 29. 1. 1991, k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 1999, čj. 11 Cmo 164/99 - 98, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobce je povinen uhradit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 1. 075,- Kč, k rukám jeho právního zástupce , a to do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 6. 1999, čj. 11 Cmo 164/99 - 98 změnil rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 22. 1. 1999, čj. 28 Cm 193/97 - 73, jímž tento soud rozhodl, že delimitační dohoda ze dne 29. 1. 1991 je neplatná tak, že žalobu o určení neplatnosti uvedené dohody zamítl a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

V odůvodnění rozsudku odvolací soud zejména uvedl, a to na rozdíl od soudu prvního stupně, že na určení neplatnosti delimitační dohody uzavřené účastníky řízení dne 29. 1. 1991 není dán naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Podle ustálené soudní praxe naléhavý právní zájem na určení je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce, nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Soudní praxe dlouhodobě vycházela z názoru, že žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti. Posléze však se prosadil názor, že v případě, kdy lze žalovat na splnění povinnosti, může být naléhavý právní zájem na určení dán tehdy, jestliže se určovací žalobou vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a předejde se tak případným dalším žalobám na plnění nebo jestliže žaloby na plnění neřeší a ani nemohou řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva.

V daném případě je mezi účastníky sporné, kdo je vlastníkem shora vyjmenovaných nemovitostí. Žalobce tvrdí, že vlastníkem je on, zatímco žalovaný v souladu se stavem v katastru nemovitostí tvrdí, že vlastníkem je Česká republika a jemu svědčí právo hospodaření ke sporným nemovitostem. Nelze proto dovodit, že by vyhovění žalobě požadující určení neplatnosti delimitační dohody mohlo předejít žalobám na plnění ve smyslu ustanovení § 80 písm. b/ o. s. ř. a vyřešit, kdo smí či nesmí procházet vrátnicí a pohybovat se po areálu nemovitostí, jehož vlastníkem se žalobce cítí. Ostatně žalobce při odvolacím jednání připustil, že smyslem celého sporu je to, aby mohl být zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník sporných nemovitostí. Je třeba brát v úvahu právní úpravu zápisů vlastnických a jiných věcných práv do katastru nemovitostí obsaženou v zákoně č. 265/1992 Sb., ve znění novely provedené zákonem č. 90/1996 Sb. Podle této úpravy by mohl současný stav v katastru nemovitostí doznat změny pouze za předpokladu, že by katastrální úřad na základě vkladu schopné listiny, popřípadě na základě listiny umožňující zápis záznamem podle ustanovení § 7 cit. zák. provedl nový zápis. Takovou listinou by mohl být např. i rozsudek, jenž by ve svém výroku pravomocně určil sporné vlastnictví, nikoliv však rozsudek určující neplatnost smlouvy (delimitační dohody). Katastrální úřad si podle názoru odvolacího soudu nemůže sám řešit otázku, kdo je vlastníkem sporných nemovitostí. Jestliže právní otázka - platnost smlouvy, o níž má být rozhodnuto na základě žaloby na určení, má povahu otázky předběžné ve vztahu k jiné právní otázce, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, lze-li přímo žalovat na určení samotného právního vztahu - žalobcova vlastnického práva (srovnej k tomu Komentář k o. s. ř., vyd. C. H. BECK 1996, str. 157 - 160. Shodně rozsudek NSČR ze 7. 4. 1998 č. j. 1 Odon 35/97 - 108).

S ohledem na uvedené proto odvolací soud rozhodl tak, jak bylo uvedeno výše.

Dovoláním ze dne 17. 8. 1999 napadl žalobce výše uvedený rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu s tím, že dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve znění platném do 31.12. 2000 (dále jen "o. s. ř.") a bylo podáno z důvodu dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. pro nespráné právní posouzení věci.

V odůvodnění dovolání se žalobce zejména zabýval otázkou vlastnictví ke sporným nemovitostem a uvedl, že privatizace žalobce byla vládou ČR schválena až v roce 1994 a privatizační projekt byl realizován až v roce 1995. Rozhodnutím vlády ČR ze dne 21. listopadu 1990 č. 317 a rozhodnutím ministra strojírenství a elektrotechniky ČR č. 115/1990 ze dne 19. 12. 1990 byl zrušen státní podnik P. bez likvidace a založena akciová společnost P., kde stát byl jediným akcionářem. Státní podnik jako správce národního majetku mohl mít právo hospodaření ke sporným nemovitostem, ale akciová společnost - žalobce - byl vlastníkem těchto nemovitostí, a to až do října 1994. Snížit základní jmění akciové společnosti - žalobce - bylo možno pouze na základě zákonem stanovených podmínek a orgány společnosti k tomu oprávněnými. Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, které vykonalo funkci valné hromady žalobce, takto neučinilo a nepodniklo ani další kroky k převodu sporných nemovitostí na žalovaného, kterého bylo zakladatelem.

Žalobce má za to, že za zpochybnění vlastnictví ke sporným nemovitostem může Katastrální úřad P. - město. Tento protiprávně, bez splnění podmínek stanovených zákonem, provedl změnu záznamem a to pouze na základě výše citované delimitační dohody. Tímto zbavil žalobce vlastnického práva ke sporným nemovitostem.

Vzhledem k tomu, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 6. 1999, č. j. 11 Cmo 164/99 - 98 spočívá na nesprávném právním posouzení věci a Krajský obchodní soud v průběhu řízení se otázkou nesprávně provedené změny záznamem nezabýval, což mohlo být rozhodné pro případnou změnu procesního stanoviska žalobce, navrhuje, aby Nejvyšší soud podle § 243b o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

K dovolání se v podání ze dne 12. 9 1999 vyjádřil žalovaný a zejména uvedl skutečnosti, na jejichž základě byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník sporných pozemků. V této věci žalovaný opět upozornil na stanovisko Ministerstva hospodářství ČR ze dne 6. 11. 1995, které převzalo funkci zřizovatele žalovaného, z něhož vyplývá, že sporný majetek nikdy nepatřil žalobci, byl žalobci převeden, ale současně mu bylo zakladatelem uloženo jej bezúplatně převést na žalovaného. Majetek tedy zůstal stále ve vlastnictví ČR a žalovanému bylo převedeno právo hospodaření. Žalovaný proto navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Žalobce v podání ze dne 23. 9. 1999 sdělil soudu svoje stanovisko k vyjádření žalovaného ze dne 12. 9. 1999 a znovu podrobně popsal vznik akciové společnosti P. a rozhodnutí týkající se sporného majetku, včetně delimitační dohody a zápisu v katastru nemovitostí.

Nejvyšší soud posoudil dovolání žalobce podle ust. § 240 odst. 1 a § 242 odst. 1 a 2 o. s. ř. a konstatoval, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.

Dovolání je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

V dovolání uplatněným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci dle § 241 odst. 3 písm.d) o. s. ř. Z dovolání je patrné, že žalobce brojí proti nesprávnému posouzení otázky vlastnictví ke sporným nemovitostem, dále napadá postup katastrálního úřadu P. - město a to, že soudy se nezabývaly otázkou nesprávně provedené změny záznamem v katastru nemovitostí. Ve stanovisku k vyjádření žalovaného k dovolání žalobce teprve uvedl, že "předloženými písemnými důkazy prokázal svůj naléhavý právní zájem na určení neplatnosti delimitační dohody, popř. na určení vlastnického práva ke sporným nemovitostem".

Dovolací soud ze spisového materiálu zjistil, že po změně rozsudečného návrhu se žalobce domáhal určení neplatnosti delimitační dohody ze dne 29. 1. 1991, když předtím se domáhal určení, že je vlastníkem parcely č. 1944/52 o výměře 437 m2, parcely č. 1944/53 o výměře 436 m2 a parcely č. 1944/54 o výměře 82 m2 v kat. území K.

Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud se zabýval otázkou, zda je v daném případě dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti delimitační dohody z 29. 1. 1991, a to v souladu se změněným petitem žaloby a dospěl k závěru, že naléhavý právní zájem dán není. Proto se již nezabýval platností či neplatností delimitační dohody z 29.1. 1991 a s ohledem na vymezený předmět sporu se ani nemohl zabývat posuzováním otázky vlastnictví ke sporným pozemkům.

Z toho je zřejmé, že odvolací soud řešil ve svém rozsudku pouze právní otázku spočívající v tom, zda je či nikoliv dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Z dovolání žalobce ze dne 17. 8. 1999 lze ve spojení s následujícím podáním dovodit, že bylo napadáno nesprávné právní posouzení této otázky.

V podání ze dne 23. 9. 1999, v němž žalobce zaujímal stanovisko k vyjádření žalovaného k dovolání, teprve uvedl, že předloženými písemnými důkazy prokázal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti delimitační dohody, přičemž jde o důkazy uplatňované již v předchozím řízení, které mají doložit vlastnictví žalobce ke sporným nemovitostem.

Dovolací soud na základě uvedeného dospěl k závěru, že dovoláním bylo napadeno nesprávné posouzení otázky naléhavého právního zájmu, v takovém případě však dovolání není důvodné.

Odvolací soud v posuzovaném případě tuto otázku posoudil správně. Je nutné vycházet z toho, že naléhavý právní zájem na určení může být ve věcech, kdy lze žalovat na plnění, dán tehdy, pokud se určovací žalobou na určení platnosti či neplatnosti určité dohody vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu a tím se pak zabrání případným dalším žalobám na plnění, popř. pokud by se žalobou na plnění nemohl vyřešit celý obsah sporného právního vztahu. Tak tomu však v daném případě není, neboť vyhovění žalobě by nemohlo zabránit dalším sporům týkajícím se např. používání vrátnice, pohybu po sporných nemovitostech a takové rozhodnutí by ani nebylo podkladem pro záznam v katastru nemovitostí dle § 7 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění novel. V dalším dovolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení neplatnosti právního úkonu nemusí být dán ani tehdy, bylo-li možné (jako v posuzovaném případě) žalovat přímo na určení, že žalobce je vlastníkem věcí (nemovitostí) jež byly předmětem onoho právního úkonu.

Nejvyšší soud proto podle § 80c, § 238 odst. 1 písm. a), § 241 odst. 3 písm d) a § 243b odst. 1 o. s. ř. rozhodl tak, že dovolání pro jeho nedůvodnost zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. v návaznosti na ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na úspěch v dovolacím řízení tak, že žalobce je povinen uhradit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 1.075,- Kč (§ 7, § 9 odst. 3 písm. a), § 11 odst. 1 písm. k) a § 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.(.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 20. února 2001

JUDr.Ing. Jan Hušek, v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru