Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2337/2000Usnesení NS ze dne 23.05.2001

KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.2337.2000.1

přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2337/2000

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelky B. o. B. S.A., o neplatnost usnesení valné hromady společnosti H.p.h. a. s., v likvidaci, vedené u Krajského obchodního soudu v Praze pod sp. zn. 47 Cm 213/98, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2000, č.j. 7 Cmo 60/99-102, takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. dubna 2000, č.j. 7 Cmo 60/99-102 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Napadeným usnesením změnil odvolací soud usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 11.11.1998, č.j. 47 Cm 213/98-47, kterým tento soud vyslovil neplatnost usnesení valné hromady společnosti H.p.h. a. s., v likvidaci (dále jen „společnost\") konané 25.3.1998.

Odvolací soud při rozhodování o dovolání vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, o kterých dospěl k závěru, že mají oporu v provedeném dokazování a navrhovatelka je nezpochybnila. K námitce odvolatelky, že v téže věci probíhá u soudu jiné řízení, a to pod sp. zn. 54 Cm 221/98, odvolací soud uzavřel, že nejde o tutéž věc, neboť jsou v nich různí navrhovatelé.

Soud prvního stupně dovodil neplatnost usnesení napadené valné hromady z toho, že se jí účastnily a hlasovaly na ní i osoby, které nebyly akcionáři společnosti. Takový stav nastal proto, že ke dni 14.5.1997 bylo se společností sloučeno dalších šest společností, společnost však vydala jejich akcionářům akcie až dne 16.6.1998. K uvedenému datu byly veřejně obchodovány jak akcie společnosti, tak akcie sloučených společností.

Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, ale dospěl k závěru, že akcionáři slučovaných společností se stali akcionáři přejímající společnosti ke dni zániku slučovaných společností. Na svých akcionářských právech nemohli být nijak zkráceni liknavostí přejímající společnosti při výměně akcií zaniklých společností za akcie přejímající společnosti. Pro takový závěr není v zákoně opora.

Druhým argumentem, na kterém založil soud prvního stupně své rozhodnutí je, že rozhodný den pro účast na napadané valné hromadě byl určen v rozporu se stanovami. V oznámení o konání valné hromady byl jako rozhodný den uveden 19.3.1998, což byl šestý den před konáním valné hromady. Podle čl. 13. odst. 2 stanov však je rozhodným dnem sedmý den přede dnem konání valné hromady. Rozhodným dnem tedy měl být den 18.3.1998. Navrhovatel tvrdí, že v důsledku této nesprávnosti se valné hromady zúčastnily osoby, které k tomu nebyly oprávněny, a naopak bylo právo účasti odepřeno osobám, které takové právo měly.

K tomu odvolací soud uzavřel, že „tvrzený nedostatek je pro posouzení platnosti usnesení sporné valné hromady z hlediska režimu § 183 odst. 1, 2 obch. zák. bez významu, není-li tvrzeno, že v jeho důsledku k porušení práv (navíc podstatnému) určitých osob skutečně došlo.\"

Proti usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka v otevřené lhůtě dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení [§ 241 odst. 3 písm. d) občanského soudního řádu - dále též jen „o. s. ř.\"]. Dovolatelka napadá právní závěr odvolacího soudu, že se akcionáři slučovaných společností stali plnoprávnými akcionáři přejímající společnosti aniž jim tato společnost vydala své akcie. Tvrdí, že nedojde-li k výměně akcií, je akcionář sloučením zanikající společnosti z povahy věci přinejmenším omezen v dispozici se svým podílem na přejímající společnosti. Převod podílu na akciové společnosti je možný pouze způsobem, který zákon umožňuje. Tímto způsobem je převod akcií společnosti v majetku akcionáře. Jiný způsob převodu podílu na akciové společnosti zákon nepřipouští. Obsahem právního vztahu vyplývajícího z účasti akcionáře na společnosti je celý konglomerát vzájemně propojených práv a povinností, které není z povahy věci možno převést souborem postoupení pohledávek a převzetí dluhů. Nadto by podle názoru dovolatelky šlo o obcházení zákona pod sankcí neplatnosti. Z uvedeného pravidla připouští zákon výjimku pouze u tzv. samostatně převoditelných práv, jejich výčet však je uzavřený a není možné jej rozšiřovat nad zákonný rámec.

Neprovedením výměny akcií společnosti zanikající sloučením za akcie společnosti nástupnické jsou proto akcionáři slučované společnosti omezeni ve svém právu disponovat se svojí účastí ve společnosti - nemohou svůj podíl na přejímající společnosti účinně převádět.

Dovolatelka dále uvádí, že zánikem společnosti sloučením zanikají práva vtělená do akcií této společnosti, s jedinou výjimkou práva na výměnu těchto akcií za akcie přejímající společnosti. Protože si lze jen stěží představit bezobsažnou akcií, tj. akcii, ve které není vtěleno žádné právo, je právo na výměnu akcií za akcie zanikající společnosti spojeno právě s akcií emitovanou společností, která zanikla sloučením.

Práva a povinnosti spojené s účastí na přejímající společnosti obsahem této akcie být nemohou, neboť pokud by tomu tak bylo, neměl by zákonodárce důvod jakkoli upravovat proces výměny akcií. Kromě toho akcie zaniknuvší společnosti neobsahuje ve vztahu ke společnosti přejímající potřebné náležitosti cenného papíru. Z uvedeného vyplývá, že akcie společností zaniklých sloučením nemohly být obchodovány na veřejných trzích, resp. takovým jejich obchodováním nemohlo platně dojít k nabytí účasti na nástupnické společnosti. Takový převod akcií nelze ani považovat za platné postoupení pohledávky na vydání akcií, nehledě na to, že je sporné, zda lze uvedenou pohledávku vůbec postoupit. Přitom „nabyvatelé\" akcií nebyli v dobré víře, když vzhledem k účinkům zápisu do obchodního rejstříku věděli o zániku společností, s jejichž akciemi obchodovali.

Napadané valné hromady se tedy účastnily a hlasovaly na ní osoby, které nebyly akcionáři společnosti. Navíc rozhodný den k účasti na této valné hromadě byl stanoven v rozporu se stanovami společnosti, v důsledku čehož se jí nemohly zúčastnit osoby, které toto právo měly.

Odepření účasti na valné hromadě osobám, kterým zákon nebo stanovy toto právo přiznávají, stejně jako přiznání tohoto práva osobám, které je nemají, je mimořádně závažným zásahem do práv akcionářů, které má závažné následky.

125

Napadaná valná hromada rozhodovala mimo jiné o schválení mimořádné účetní závěrky ke dni ukončení činnosti společnosti, schvalovala postup likvidátora při organizaci veřejné soutěže při prodeji majetku společnosti a pověřovala likvidátora jednáním se zástupcem vítězné společnosti o možnosti nabídky předčasného odkupu akcií společnosti. Tato rozhodnutí jsou rozhodnutími zásadní povahy, když například schválení účetní závěrky vytváří fikci stavu majetku společnosti ke dni vstupu do likvidace.

V případě schválení mimořádné účetní závěrky došlo navíc k zásadnímu pochybení v tom smyslu, že závěrka nebyla sestavena ke dni předcházejícímu vstupu společnosti do likvidace. Společnost vstoupila do likvidace 20.8.1997 a účetní závěrka byla sestavena ke dni 30.10.1997, tj. ke dni předcházejícímu zápisu vstupu společnosti do likvidace do obchodního rejstříku.

Společnost ve vyjádření k dovolání znovu uvedla, že rozhodnutí ve věci brání překážka listispendence, současně však konstatovala, že druhé z obou řízení bylo v důsledku zpětvzetí zastaveno. Přesto se však domnívá, že soud měl řízení alespoň přerušit. Dále poukázala na nedostatek naléhavého právního zájmu navrhovatele, který podle jejího názoru není dán, neboť ani jeden z bodů programu napadané valné hromady není zákonem určen k povinnému projednání valnou hromadou.

Rovněž uvedla, že oprávnění akcionářů k výkonu jejich práv na valné hromadě přejímající společnosti, svědčí nejen ustanovení § 220a obch. zák., ale i výslovné znění smlouvy o sloučení.

Pokud jde o určení rozhodného dne upozornila na celé znění pozvánky na valnou hromadu, ve které bylo uvedeno, že ve Středisku cenných papírů byla pozastavena registrace převodů akcií na období 19.-25.3.1998, včetně. Stav ke dni 19.3.1998 přitom jednoznačně kopíruje stav k ukončení pracovní doby předchozího dne, tj. stav k sedmému dni před jednáním valné hromady. Stanovení rozhodného dne tedy není v rozporu se stanovami.

Dále uvedla, že vzhledem k tomu, že rozhodnutí valné hromady o sloučení bylo zapsáno do obchodního rejstříku až 14.5.1997, přičemž návrh na povolení zápisu byl podán 28.6.1996, a v důsledku dalších navazujících úkonů, nebylo dřívější vydání akcií možné.

Pokud se jedná o tvrzení navrhovatelky o obchodování s akciemi slučovaných společností v průběhu první poloviny roku 1998, společnost uvedla, že jde pouze o tvrzení bez jakéhokoli důkazu, že vzhledem k rozhodnutí ministerstva financí ze dne 15.10.1997 o zrušení I.s.s. a formě akcií, lze vyjádřit pochybnosti o objektivitě tohoto tvrzení a že toto tvrzení postrádá příčinnou souvislost s požadavkem na určení neplatnosti usnesení valné hromady.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001).

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Se zřetelem k době konání valné hromady je pro další závěry Nejvyššího soudu rozhodný výklad obchodního zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Námitka dovolatelky, že se akcionáři slučovaných společnosti nestali plnoprávnými akcionáři přejímající společnosti dokud jim tato společnost nevydala své akcie, a že byli přinejmenším omezeni v dispozici se svým podílem na přejímající společnosti, je nedůvodná.

Z ustanovení § 220a obch. zák. vyplývá, že každý akcionář slučované společnosti, který se chce stát akcionářem přejímající společnosti, se jejím akcionářem stane. Protože účinky sloučení nastávají ke dni zápisu sloučení do obchodního rejstříku, stávají se akcionáři slučovaných společností akcionáři přejímající společnosti ke dni tohoto zápisu. Na tom nemůže nic změnit to, že společnost nesplnila svoji povinnost vydat novým akcionářům akcie v rozsahu jejich účasti na společnosti. Z povahy akcie jako dokonalého cenného papíru vyplývá, že legitimuje svého majitele k výkonu práv s ní spojených, a že bez jejího předložení či předložení výpisu z účtu majitele (popřípadě registru emitenta) nelze právo s ní spojené vykonat. To však neznamená, že za situace, kdy přejímající společnost dosud nevydala akcie, nemají osoby, které se ze zákona staly sloučením jejími akcionáři, žádná práva. Jestliže z ustanovení § 220a odst. 1 a 2 obch. zák. vyplývá, že akcionáři slučovaných společností se stávají akcionáři přejímající společnosti ke dni zápisu sloučení do obchodního rejstříku a že nástupnické společnosti vzniká povinnost bez zbytečného odkladu vyměnit jejich akcie a zatímní listy za své akcie, nelze z toho než dovodit, že až do výměny akcií či zatímních listů slučovaných společností jsou cennými papíry legitimujícími akcionáře, kterým dosud nebyly předány akcie přejímající společnosti, právě akcie zaniklých slučovaných společností. Tyto akcie, jak správně dovozuje dovolatelka, sloučením nezanikají a v každé z nich je inkorporováno právo na výměnu za akcii či akcie přejímající společnosti, ve stanoveném výměnném poměru. To ovšem neznamená, že tyto akcie se stávají akciemi přejímající společnosti; jsou s nimi pouze, až do jejich výměny za akcie přejímající společnosti, spojena práva vyplývající z účasti na ní.

Proto také nelze tyto akcie označovat jako „bezcenný cenný papír\", jak to činí dovolatelka, a k převodu práv jejich majitele na nástupnické společnosti není nutná cese, ale lze je realizovat právě převodem akcie zaniklé společnosti, ve které je inkorporováno právo na výměnu za akcie společnosti přejímající - což ostatně uznává i sama dovolatelka -as ním i práva akcionáře této společnosti. V tom směru si navrhovatelka sama odporuje, když na jedné straně uznává, že v akciích slučovaných společností je inkorporováno právo na výměnu za akcie přejímajících společností a na druhé straně je prohlašuje za cenné papíry bez ceny, které nelze převádět, a dovozuje, že převod práva na vydání akcií nástupnické společnosti nelze účinně, v souladu s právním řádem, realizovat.

Jestliže tedy v projednávané věci došlo k převodu akcií slučovaných společností poté, co bylo do obchodního rejstříku zapsáno sloučení a tedy i zánik těchto společností, stali se nabyvatelé těchto akcií osobami, kterým svědčí práva s nimi spojená, tedy osobami, kterým svědčí právo na vydání akcií nástupnické společnosti jako jejím akcionářům, stejně jako další práva jejích akcionářů. Z toho důvodu není třeba zjišťovat, zda k takovému převodu skutečně v projednávané věci došlo, když toto zjištění by nemohlo být důvodem pro prohlášení usnesení valné hromady, na které hlasovali nabyvatelé uvedených akcií, za neplatné. Potud proto dovolání není opodstatněné.

Dovolatelka dále namítla, že rozhodný den k účasti na napadané valné hromadě byl stanoven v rozporu se stanovami společnosti, v důsledku čehož se jí nemohly zúčastnit osoby, které toto právo měly. Odepření účasti na valné hromadě osobám, kterým zákon nebo stanovy toto právo přiznávají, stejně jako přiznání tohoto práva osobám, které je nemají, je podle dovolatelky mimořádně závažným zásahem do práv akcionářů, které má závažné následky.

K tomu odvolací soud uzavřel, že „tvrzený nedostatek je pro posouzení platnosti usnesení sporné valné hromady z hlediska režimu § 183 odst. 1, 2 obch. zák. bez významu, není-li tvrzeno, že v jeho důsledku k porušení práv (navíc podstatnému) určitých osob skutečně došlo.\"

Tento závěr odvolacího soudu není správný. Z ustanovení § 183 odst. 2 obch. zák. ve vazbě na ustanovení § 131 obch. zák. nelze dovodit povinnost navrhovatelky tvrdit, že usnesením valné hromady, které je v rozporu s právními předpisy nebo stanovami, byla porušena její práva. Z ustanovení § 131 odst. 1 obch. zák. ve vazbě na ustanovení § 79 odst. 1 a § 101 odst. 1 o. s. ř. vyplývá pouze to, že navrhovatelka měla povinnost tvrdit, že usnesením valné hromady byl porušen zákon či stanovy a povinností soudu v návaznosti na to pak je rozhodnout, zda k takovému porušení skutečně došlo.

Odvolací soud tedy pochybil, jestliže se nezabýval námitkou, že rozhodný den k účasti na valné hromadě byl stanoven v rozporu se stanovami společnosti jen proto, že dovolatelka současně netvrdila, že toto porušení je podstatným porušením stanov. Právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce povinnosti tvrzení proto neobstojí, čímž je naplněn dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm d) o. s. ř.

Přitom z ustanovení § 120 odst. 2 a § 200e o. s. ř. vyplývá, že v řízení o vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti je soud povinen provést i jiné důkazy, než navrhli účastníci, ke zjištění skutečného stavu.

Odvolacímu soudu je dále třeba vytknout, že změnil usnesení soudu prvního stupně přesto, že toto usnesení bylo nepřezkoumatelné a odvolací soud je měl z toho důvodu zrušit.

126

Z obsahu spisu je totiž patrno, že soud prvního stupně sice ve věci provedl obsáhlé dokazování, nicméně v písemném vyhotovení usnesení nepostupoval ve shodě s ustanovením § 157 odst. 2, § 167 odst. 2 a § 169 odst. 1 o. s. ř., podle nějž v odůvodnění usnesení uvede soud podstatný obsah přednesů, stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má za prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč nepovedl i další důkazy, a posoudí zjištěný skutkový stav podle příslušných ustanovení, jichž použil (k tomu srov. dále ustanovení § 132 o. s. ř. ukládající soudu hodnotit důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti a pečlivě přitom přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci). Soud prvního stupně se v rozporu s výše uvedeným spokojil v usnesení pouze s výčtem provedených důkazů, a posléze již nepřípustně formuloval tzv. souhrnné zjištění, jímž se zjišťuje rozhodný skutkový stav současně na základě všech provedených důkazů, aniž se uvede, na základě kterých konkrétních důkazů se to které zjištění činí a z jakých důvodů, jakož i bez vysvětlení případných rozporů mezi nimi.

Odvolací soud proto pochybil, když namísto toho, aby usnesení soudu prvního stupně dle § 221 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zrušil, přistoupil k jeho věcné změně.

Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), usnesení odvolacího soudu podle § 243b odst. 1, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta první, o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne i o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. května 2001

JUDr. Ivana Štenglová,v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru