Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2169/2019Usnesení NS ze dne 30.09.2019

HeslaPrávní nástupnictví
Postoupení pohledávky
Účastníci řízení
Náklady řízení
Přistoupení do řízení
Konkurs
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:29.CDO.2169.2019.1
Dotčené předpisy

§ 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2007

§ 107a o. s. ř. ve znění do 31.12.2007

§ 239 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve znění do 31.12.2007

§ 241a odst. 4 o. s. ř....

více

přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2169/2019-500

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně K. T., bytem XY, proti žalovanému Ing. Vilému Barákovi, bytem ve Starovicích 314, PSČ 693 01, jako správci konkursní podstaty úpadce S., identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, PSČ 639 00, o vyloučení výtěžku zpeněžení z konkursní podstaty úpadce, o procesním nástupnictví na straně žalobce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 4 Cm 29/2014, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. března 2019, č. j. 2 Cmo 1/2019-461, takto:

Dovolání se zamítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 4. června 2018, č. j. 4 Cm 29/2014-322, Krajský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobkyně ( K. T.) domáhala toho, aby z konkursní podstaty úpadce S. byl vyloučen výtěžek zpeněžení ve výroku specifikovaných nemovitostí v celkové výši 1 500 000 Kč (body I. a II. výroku), a aby bylo žalovanému (Ing. Vilému Barákovi, jako správci konkursní podstaty úpadce S.) uloženo vyloučenou částku poukázat do tří dnů od právní moci rozsudku na ve výroku specifikovaný bankovní účet (bod III. výroku), a rozhodl o nákladech řízení (bod IV. výroku).

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně odvolání.

Žalobkyně současně podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), navrhla, aby odvolací soud rozhodl, že na její místo do řízení vstupuje společnost E. (dále jen „společnost E“). V záhlaví označeným usnesením odvolací soud tomuto návrhu vyhověl.

Odvolací soud při svém rozhodování vyšel zejména z toho, že:

1/ Žalobkyně dne 24. srpna 2018 uzavřela se společností E smlouvu o postoupení pohledávky z titulu nároku na vyloučení výtěžku zpeněžení z konkursní podstaty ve výši celkem 1 500 000 Kč, uplatněného v tomto řízení. Postoupení bylo vázáno na rozvazovací podmínku, že bude do 31. října 2018 uzavřena dohoda mezi společností E a společností URTENA, SE (dále jen „společnost U“) o vzájemném vyrovnání jejich závazků a pohledávek, neboť vymezené závazky žalobkyně vůči společnosti U převezme společnost E. Dále bylo ujednáno, že pokud bude rozvazovací podmínka splněna, práva založená tímto právním jednání stran smlouvy zanikají (dále jen „smlouva o postoupení pohledávky“).

2/ Dne 18. října 2018 uzavřela žalobkyně a společnosti EaU dohodu o narovnání, ve které označené společnosti prohlásily, že společnost E shodného dne převzala tam specifikované závazky původní žalobkyně vůči společnosti U, a dále všechny tři strany smlouvy prohlásily, že veškeré jejich vzájemné závazky a pohledávky byly ke dni uzavření dohody vyrovnány.

3/ Podáním ze dne 30. srpna 2018, doručeným shodného dne soudu, společnost E sdělila, že souhlasí se svým vstupem do řízení na místo původní žalobkyně.

4/ Návrh žalobkyně ze dne 30. srpna 2018 dle § 107a o. s. ř. byl odůvodněn tím, že se žalobkyně (jako dlužnice z vykonatelného notářského zápisu ze dne 7. července 2005, sp. zn. NZ 393/2008, N 473/2005, ve znění dodatků, v návaznosti na vypořádání části pohledávky zjištěné v insolvenčním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 39 INS 15844/2011 pod č. P30) dohodla se spoludlužníkem z tohoto právního jednání – společností E, že tento závazek za ni tato společnost uhradí. Jako kompenzaci na ni žalobkyně převedla svou pohledávku uplatněnou v tomto řízení.

Na tomto základě odvolací soud – vycházeje z § 107a a § 211 o. s. ř. a konstatuje svou příslušnost k rozhodnutí o daném návrhu [cituje potud usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. listopadu 2007, sp. zn. 26 Cdo 272/2007, uveřejněné pod číslem 79/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 79/2008“), které je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupné též na webových stránkách Nejvyššího soudu] – dovodil naplnění podmínek § 107a o. s. ř. Žalobkyně v průběhu včas zahájeného odvolacího řízení podala návrh na procesní nástupnictví a prokázala existenci smlouvy o postoupení v řízení uplatněné pohledávky, která byla právní skutečnostní způsobilou založit převod práva z původní žalobkyně na společnost E. Označená společnost současně vyslovila souhlas se svým vstupem do řízení na místo žalobkyně.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost vymezuje argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Dovolatel nejprve uvádí, že byl chybně poučen, neboť je přesvědčen, že proti usnesení odvolacího soudu mělo být přípustné odvolání. Jde totiž o procesní rozhodnutí, o kterém bylo poprvé rozhodnuto až napadeným usnesením. Tím měla být porušena zásada dvojinstančnosti řízení a dovolatel byl postupem odvolacího soudu poškozen z důvodu omezení podmínek přípustnosti u dovolání oproti odvolání.

Dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013, a ze dne 19. dubna 2017, sp. zn. 30 Cdo 5030/2016), když mu neumožnil, aby se k návrhu na procesní nástupnictví vyjádřil.

Podle dovolatele se odvolací soud rovněž odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu [usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, uveřejněné pod číslem 46/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 46/2012“)] i Ústavního soudu (nález ze dne 9. února 2012, sp. zn. III. ÚS 468/11, který je – stejně jako další rozhodnutí Ústavního soudu zmíněná níže – veřejnosti dostupný též na webových stránkách Ústavního soudu), podle které je soud povinen při procesním nástupnictví zkoumat nejen formální podmínky dle § 107a o. s. ř., ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy s ohledem na § 2 o. s. ř. za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou.

Dovolatel tak uzavírá, že bylo povinností odvolacího soudu zabývat se tím, zda návrh původní žalobkyně nebyl zneužitím práva dle § 2 o. s. ř., přičemž kdyby byl dovolateli návrh zaslán a ten se k němu mohl vyjádřit, soud by zjistil, že dovolatel má za to, že o zneužití jde. Je přesvědčen, že je zde velká pravděpodobnost, že odvolací soud potvrdí zamítnutí žaloby, čímž vznikne žalobkyni povinnost uhradit dovolateli náklady řízení. Tomu se podle dovolatele žalobkyně sporným návrhem snažila vyhnout.

Svůj závěr o zneužití práva dovolatel opírá o tvrzení, že na majetek společnosti E je nařízeno pět exekucí pro vymožení peněžitých povinností, přičemž nejde o zanedbatelné částky (12 032 Kč, 12 948 Kč, 144 110 Kč, 273 510 Kč a 677 158 Kč) a exekuce jsou vedeny již několik let (od 2011 až 2014). Z toho dovozuje, že společnost E nemá žádný majetek, neboť jinak by již mohly být starší pohledávky uhrazeny a exekuce zastaveny, a je tak „prázdná“, nevykonává žádnou činnost a nemá žádný zisk.

Společnost E ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout. Má za to, že odvolací soud byl příslušný o návrhu rozhodnout, rozporuje tvrzení dovolatele o své nemajetnosti a uvádí, že má pohledávky za třetími osobami.

Dovolatel v replice k vyjádření k dovolání namítá, že společnost E zastupuje společnost U, kterou při výkonu funkce zastupuje žalobkyně, čímž lze polemizovat o svobodné vůli procesního nástupce, přičemž nabízí úvahu o tom, že jde spíše o vůli původní žalobkyně. Dále uvádí, že společnost E byla manželi T. použita v minulosti k mnoha operacím, a to i vůči konkursní podstatě úpadce. Nemajetnost dovozuje i z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. srpna 2008, sp. zn. 2 T 36/2008, jež si má spolu se spisem dovolací soud vyžádat a z něhož má plynout, že společnost E je bez majetku a byla ovládána V. K., který měl být osobou používanou manželi T. k plnění jejich požadavků.

Nejvyšší soud předesílá, že zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod I. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. K tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání v této věci je – bez dalšího – přípustné podle § 239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají.

Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (ani nemohl být; § 241a odst. 3 o. s. ř. se zde neuplatní) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle § 2 o. s. ř. v občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.

Podle § 107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v § 107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje. Právní účinky spojené s podáním žaloby zůstávají zachovány (odstavec 2). Ustanovení § 107 odst. 4 platí obdobně (odstavec 3).

Nejvyšší soud vyložil v R 46/2012, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím § 2 o. s. ř., přičemž takový postup by byl namístě například tehdy, bylo-li by možno dovodit podle toho, co v řízení vyšlo najevo, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. V ústavní rovině přijal (mimo jiné s odkazem na R 46/2012) obdobný závěr Ústavní soud, jenž zdůraznil v nálezu sp. zn. III. ÚS 468/11, že obecné soudy nemohou přistupovat k rozhodnutí o procesním nástupnictví podle § 107a o. s. ř. formalisticky, ale musí také posoudit, zda nejde pouze o účelové zneužití procesní úpravy zejména s ohledem na § 2 o. s. ř., tedy zda nedošlo k účelovému postoupení pohledávky za účelem zneužití procesní úpravy (srov. např. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3222/2010, ze dne 30. října 2012, sp. zn. 32 Cdo 2650/2012, či ze dne 31. října 2013, sp. zn. 25 Cdo 2308/2013).

Účelovost postoupení pohledávky přitom nelze ztotožňovat s prostou obavou, že případná pohledávka na náhradu nákladů řízení se v budoucnu stane nedobytnou. Hrozba zneužití postoupení pohledávky z pohledu náhrady nákladů řízení musí v návaznosti na konkrétní okolnosti nabýt reálné podoby (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 23 Cdo 1665/2013).

Zneužití úpravy procesního nástupnictví při singulární sukcesi dle § 107a o. s. ř. přitom může dle okolností nasvědčovat například předchozí postup dané strany v průběhu řízení (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2012, sp. zn. 32 Cdo 981/2012), délka a složitost soudního sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3607/2013) nebo postoupení pohledávky na uměle vytvořený subjekt (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2013, sp. zn. 25 Cdo 993/2013).

V daném případě však nelze přisvědčit námitce dovolatele, že se odvolací soud při svém rozhodnutí odchýlil od výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

V řízení totiž (do dne vydání napadeného usnesení) nevyšly najevo žádné skutečnosti, které by mohly vést k závěru o tom, že žalobkyně sledovala podáním návrhu dle § 107a o. s. ř. zneužití procení úpravy za účelem nedobytnosti případné budoucí pohledávky dovolatele z titulu náhrady nákladů řízení.

Námitka dovolatele, že mu byla odejmuta možnost se k návrhu dle § 107a o. s. ř. vyjádřit, pak neodpovídá obsahu spisu. Návrh na procesní nástupnictví byl společně s odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně obsažen v podání žalobkyně ze dne 30. srpna 2018 (viz č. l. 329 až 335, zejména č. l. 334 p. v.). To bylo dovolateli, resp. jeho advokátu, doručeno dne 26. září 2018, jak plyne z doručenky na č. l. 350 p. v. Dovolatel se pak s podáním seznámil, což je zjevné z toho, že na ně reagoval přípisem ze dne 3. října 2018, doručeným shodného dne soudu prvního stupně (č. l. 353 až 365). V něm ale vznášel námitky pouze ve vztahu k podanému odvolání a nikoli již k návrhu dle § 107a o. s. ř.

Jestliže dovolatel v dovolání (i v replice) tvrdí skutečnosti ohledně nemajetnosti společnosti E a navrhuje k nim důkazy, jde o nepřípustné nové skutečnosti nebo důkazy, jež nelze v dovolacím řízení uplatnit (§ 241a odst. 4 a § 243a odst. 2 věta první o. s. ř.). Tato tvrzení a důkazní návrhy měl uplatnit v reakci na zaslané podání původní žalobkyně ze dne 30. srpna 2018, což neučinil. K tomu lze pouze dodat, že dovolatel, byť zastoupen advokátem, nepostupoval v souladu se zásadou „vigilantibus iura scripta sunt“.

Důvodná není konečně ani námitka, že byl dovolatel nesprávně poučen a že došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení.

Již v R 79/2008, na něž příhodně odkazuje i odvolací soud, Nejvyšší soud vysvětlil, že k rozhodnutí podle § 107a odst. 2 o. s. ř. je příslušný odvolací soud, byl-li návrh podle § 107a odst. 1 o. s. ř. podán v průběhu odvolacího řízení; je přitom nerozhodné, že návrh byl podán ještě u soudu prvního stupně v době před předložením věci odvolacímu soudu k rozhodnutí o podaném odvolání (k tomu viz např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. června 2006, sp. zn. 33 Odo 730/2006, ze dne 17. října 2016, sp. zn. 32 Cdo 3643/2016, či ze dne 3. ledna 2018, sp. zn. 28 Cdo 1651/2017, nebo dále i usnesení Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2008, sp. zn. I. ÚS 372/08).

Návrh původní žalobkyně byl podán společně s odvoláním dne 30. srpna 2018, tedy k rozhodnutí o tomto návrhu byl příslušný odvolací soud, který tak vydal napadené usnesení v souladu s popsanou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Pokud jde o dvojinstančnost řízení, je možno poukázat na rozsudek ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, v němž Nejvyšší soud vysvětlil, že tato zásada není obecnou zásadou občanského soudního řízení, a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení, a že právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).

To, že proti rozhodnutí odvolacího soudu dle § 107a o. s. ř. není přípustné odvolání, je závěrem triviálním, který plyne z výslovné dikce § 201 a § 239 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.

Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

K absenci výroku o nákladech dovolacího řízení srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2019

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru