Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2165/2017Usnesení NS ze dne 30.05.2018

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:29.CDO.2165.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2165/2017-170

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce F. Š., zastoupeného JUDr. Miroslavem Mošnou, advokátem, se sídlem v Kladně, Wolkerova 2766, PSČ 272 01, proti žalovanému P D., zastoupené JUDr. Janou Bednářovou, advokátkou, se sídlem v Praze 3, Šrobárova 2391/23, PSČ 130 00, o zaplacení částky 10.340.000,- Kč s postižními nároky ze směnky, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 59/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. prosince 2016, č. j. 12 Cmo 293/2016-146, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 58.999,60 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 7. prosince 2016, č. j. 12 Cmo 293/2016-146, potvrdil rozsudek ze dne 11. dubna 2016, č. j. 46 Cm 59/2014-93, jímž Krajský soud v Praze zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení směnečného peníze ve výši 10.340.000,- Kč s 6% úrokem od 1. ledna 2013 do zaplacení a (směnečné) odměny ve výši 34.467,- Kč.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), k řešení otázky, týkající se povahy směnky, kterou odvolací soud (podle jeho názoru) posoudil odchylně od judikatury Nejvyššího soudu v dovolání konkretizované.

Dovolatel snáší argumenty ve prospěch závěru, že směnka „plnila platební funkci“, a současně namítá, že „žalovaný tvrzení o důvodu vzniku směnky, na němž staví kauzální námitky, neprokázal“; proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.

Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, když v něm není vymezeno „konkrétní právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem, které považuje dovolatel za nesprávné“.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání žalobce, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

Učinil tak proto, že dovolatel, jakkoli formálně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu dovolání) nesouhlasí s hodnocením důkazů, jak je provedly soudy nižších stupňů, včetně výsledného skutkového závěru, podle něhož směnka zajišťovala závazek „ze smlouvy o půjčce“, která nebyla poskytnuta.

Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Současně zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím pro tuto věc „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 3. dubna 2017), která podle ustanovení § 7 bodu 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), činí (z tarifní hodnoty 10.374.467,- Kč) 48.460,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 58.999,60 Kč.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 5. 2018

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru