Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2044/2019Usnesení NS ze dne 22.09.2020

HeslaSměnka
Poctivost (o. z.)
Právní jednání (o. z.)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.2044.2019.1
Dotčené předpisy

§ 135 odst. 1 o. s. ř.

§ 6 o. z.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

čl. I. § 20 odst. 1 předpisu č. 191/1950 Sb.

§ 77 odst. 1 předpisu č. 191/1950 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2044/2019-253

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobkyně M. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Vítem Rybářem, advokátem, se sídlem v Ostravě, 28. října 1610/95, PSČ 702 00, proti žalovanému J. C., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Jurášem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, Lešetín IV 777, PSČ 760 01, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 6 Cm 170/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. ledna 2019, č. j. 7 Cmo 43/2017-219, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 8. září 2016, č. j. 6 Cm 170/2016-64, ponechal v celém rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 15. července 2016, č. j. 6 Cm 170/2016-13, jímž uložil žalovanému (J. C.), aby zaplatil (původnímu) žalobci (J. J.) směnečný peníz ve výši 1.200.000,- Kč s 6% úrokem od 22. února 2014 do zaplacení, směnečnou odměnu 4.000,- Kč a náhradu nákladů řízení.

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Dne 18. února 2014 vystavil žalovaný v Přerově na řad P. P. (dále též jen „remitent“) směnku vlastní, splatnou 21. února 2014, na směnečnou sumu 1.200.000,- Kč, s doložkou bez protestu (dále jen „směnka“); remitent směnku dne 19. února 2014 rubopisoval na N. P. (dále jen „N. P.“) a tato ji dne 23. listopadu 2015 rubopisovala na (původního) žalobce.

2) Téhož dne uzavřeli remitent (jako prodávající) a žalovaný (jako kupující) smlouvu, na základě které remitent prodal žalovanému ve smlouvě specifikované nemovitosti za sjednanou kupní cenu ve výši 1.200.000,- Kč; v kupní smlouvě smluvní strany sjednaly zajištění závazku k zaplacení kupní ceny směnkou.

3) Žalovaný kupní cenu uhradil dne 17. března 2016.

4) Podle usnesení Policie České republiky ze dne 19. října 2015, č. j. KRPM-114238-161/TČ-2014-140881, a „uvědomění OSZ Přerov“ bylo zahájeno trestní stíhání (mimo jiné) N. P. jako obviněné ze spáchání trestného činu podvodu, (mimo jiné) za skutek spočívající v tom, že „žalovanému pomohla sjednat smlouvu o stavebním spoření překlenovací úvěr ve výši 1.100.000,- Kč a v rozporu s jejich dohodou, že peníze budou převedeny manželům P. jako úhrada kupní ceny, podstrčila žalovanému k podpisu pokyn k čerpání úvěru, na základě kterého byla tato částka převedena na účet subjektu REALITY DRAŽBY OBCHOD s. r. o., jehož je jednatelkou, a tyto peníze použila pro svou potřebu a způsobila tak žalovanému škodu ve výši 1.100.000,- Kč“.

5) Remitent podepisoval i další listiny, o kterých mu N. P. sdělila, že je musí podepsat „kvůli katastru“; o žádné směnce nevěděl, s N. P. nebyl ani dohodnut na převodu směnky.

Na tomto základě soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení čl. I. § 17, § 20, § 28, § 48, § 75 a § 78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), uzavřel, že:

a) Směnka je platná a (původnímu) žalobci svědčí „tvrzený postižní nárok“.

b) Jelikož N. P. při nabývání směnky od remitenta jednala vědomě na škodu žalovaného a (původní) žalobce nabyl směnku od N. P. až 23. listopadu 2015 (po uplynutí lhůty k protestu pro neplacení), zůstaly žalovanému zachovány vůči (původnímu) žalobci všechny relativní námitky.

Žalovaný ale v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu neuplatnil „neplatnost svého vlastního právního jednání – vystavení směnky“, když netvrdil, že by jeho vlastní právní jednání bylo rozporné se zákonem [§ 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)]; tvrdil rozpor se zákonem toliko ve vztahu k jednání N. P.

c) O případ, kdy chybí vůle jednajícího, jde tehdy, když jednající formálně učiní určitý projev, aniž by však takový projev spočíval na jeho vůli. Právní teorie dospěla k závěru, že je tomu tak v případě „mimovolních projevů, jakými jsou např. reflexní pohyby či mluvení ze spaní, a dále v případě fyzického násilí“. Takováto tvrzení žalovaný jako svou námitkovou obranu nevznesl a proto jeho výhrada, podle níž „nikdy neprojevil pravou vůli směnku podepsat, naopak došlo k podvodnému vylákání jeho podpisu na směnce“, není důvodná.

d) Žalovaný neprokázal včas uplatněnou námitku neexistence kauzy směnky; z provedeného dokazování totiž plyne, že směnka byla vystavena jako zajišťovací k pohledávce remitenta na zaplacení kupní ceny za prodej nemovitostí. Argumentaci, podle níž „pokud by v krajním případě měl důvod směnky spočívat v zajištění úhrady kupní ceny, pak tento zaplacením zanikl a směnka tak již byla v době podání žaloby prostá kauzy“, uplatnil žalovaný až v podání ze dne 24. srpna 2016, to je po prvním jednání ve věci a koncentraci řízení podle ustanovení § 118b zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“); jde tak o námitku novou a opožděnou.

e) Právní jednání je neplatné, jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou. Z provedeného dokazování ovšem plyne, že remitent o existenci směnky ani o podvodném jednání N. P. nevěděl a již proto se žalovaný nemohl úspěšně dovolat „neplatnosti“ z důvodu omylu. Navíc v případě žalovaného nešlo o omluvitelný omyl, když „neomluvitelně a hrubě zanedbal obvyklou bedlivost a obezřetnost v právním styku“. Konečně žalovaný neprokázal, že by se (relativní) neplatnosti svého právního jednání dovolal.

Jelikož se žalovanému nepodařilo prostřednictvím včas uplatněných a odůvodněných námitek zpochybnit správnost směnečného platebního rozkazu, ponechal soud prvního stupně směnečný platební rozkaz v platnosti.

Vrchní soud v Olomouci v průběhu řízení o odvolání žalovaného nejprve usnesením ze dne 1. března 2017, č. j. 7 Cmo 43/2017-144, připustil, aby do řízení na místo žalobce vstoupila M. S.; usnesením ze dne 2. srpna 2017, č. j. 7 Cmo 43/2017-158, přerušil odvolací řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 1 T 109/2016 a usnesením ze dne 11. prosince 2018, č. j. 7 Cmo 43/2017-210, rozhodl o pokračování v odvolacím řízení, když „ve věci obžalované N. P. bylo již pravomocně rozhodnuto“.

Následně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. ledna 2019, č. j. 7 Cmo 43/2017-219, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz zrušil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).

Z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 22. ledna 2018, č. j. 1 T 109/2016-1711, a z usnesení Krajského soudu v Ostravě ­˗ pobočky v Olomouci ze dne 2. listopadu 2018, č. j. 55 To 160/2018-1824, odvolací soud zjistil, že N. P. byla uznána vinnou mimo jiné tím, že „v rámci finančního poradenství, poskytovaného žalovanému (poškozenému) v souvislosti se zakoupením podílu ve výši jedné poloviny vyjmenovaných nemovitostí od P. P. za sjednanou kupní cenu 1.200.000,- Kč, přesvědčila žalovaného, aby podepsal listiny, které dle jejího ústního vyjádření měly souviset s převodem vlastnictví k nemovitostem, a mezi tyto listiny zařadila rovněž směnku vlastní, na jejímž základě se žalovaný jako údajný výstavce zavázal uhradit bez protestu na řad P. P. směnečnou sumu ve výši 1.200.000,- Kč. Žalovaný listiny včetně směnky bez bližšího čtení podepsal a obžalovaná dne 19. února 2014 pod stejnou záminkou, to je po předchozím ústním příslibu, že je nutné podepsat listiny související výlučně s otázkou převodu vlastnického práva k příslušným nemovitostem, přesvědčila P. P., aby opatřil svým podpisem soubor dokumentů, který mu za tímto účelem předložila, a mezi nimi byla rovněž zmíněná směnka, kterou P. P. takto indosoval na řad obžalované. Rovněž P. P. s ohledem na ujištění ze strany obžalované bez bližšího čtení rubopis podepsal, a to na poště v Hranicích, kde došlo k legalizaci jeho podpisu. Nevěděl však, že převádí na obžalovanou práva z uvedené směnky. Obžalované bylo dále kladeno za vinu, že dne 23. listopadu 2015 převedla za nezjištěnou finanční odměnu směnku na řad J. J., který ji uplatnil žalobou u Krajského soudu v Ostravě ˗ pobočky v Olomouci (v této projednávané věci). Po právní stránce bylo toto jednání obžalované kvalifikováno jako zločin podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku spáchaný ve stádiu pokusu podle ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku, neboť obžalovaná se dopustila jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby se obohatila tím, že uvede někoho v omyl a způsobí tak na cizím majetku značnou škodu. Tohoto jednání se dopustila v úmyslu trestný čin spáchat, k jeho dokonání však nedošlo“.

Na základě takto doplněného dokazování odvolací soud v prvé řadě zdůraznil, že „směnka jako abstraktní a nesporný závazek z cenného papíru nepotřebuje k tomu, aby platně existovaly závazky do ní vtělené, nic víc, než sama sebe“. Právní teorie i soudní praxe jsou ustáleny v závěru, že žádná směnka, ať již jde o směnku zajišťovací či platební, nevzniká jen tak, neboť je vždy někdo, kdo buď požaduje vystavení směnky po druhém účastníku, anebo kdo sám nabízí, že směnku vystaví. Fakticky jde o návrh na uzavření smlouvy a následně o přijetí takového návrhu. Smlouvy, které jsou bezprostředním důvodem vzniku směnky nebo směnečných závazků, jsou smlouvami směnečnými, a vzhledem k tomu, že nejsou žádným předpisem upraveny, jde o tzv. smlouvy nepojmenované; proto obstojí v jakékoli formě. Nemusí jít ani o nabídku a přijetí výslovně vyjádřené, neboť oba tyto úkony mohou být učiněny konkludentně. Minimem ujednání obsaženým ve směnečné smlouvě je závazek jednoho z účastníků směnečného vztahu učinit ve prospěch druhého příslušný směnečný úkon, tj. vystavit směnku. Součástí ujednání je i funkční propojení mezi směnkou a jiným vztahem, neboť právě takováto dohoda umožní označit určitou směnku za platební nebo zajišťovací.

Má-li být takto vystavena ̶ pokračoval odvolací soud ̶ tzv. zajišťovací směnka a směnečná smlouva měla být smlouvou o zajištění (závazku) směnkou, je nezbytné, aby „mezi smluvními stranami bylo rovněž dohodnuto, třeba zcela neformálně, přesto však jasně, co je směnkou zajištěno a aby byla zcela určitě definována zajištěná pohledávka. Nepochybným účastníkem směnečné smlouvy je výstavce směnky, který ji vydává. Na straně oprávněné bude pravidelně remitent směnky, tj. osoba, v jejíchž prospěch je směnka vydána. Smyslem směnečné smlouvy pak je, aby osoba smlouvou určená obdržela příslušnou listinu. Jinými slovy řečeno, k řádnému uzavření směnečné smlouvy, jejímu splnění, dojde až předáním směnečné listiny, které odpovídá jak zákonu směnečnému a šekovému, tak i okolnostem sjednaných ve smlouvě“.

Jakkoli odvolací soud shledal správnými závěry soudu prvního stupně, podle nichž žalovanému zůstalo zachováno právo bránit se v tomto řízení tzv. relativními námitkami, měl na rozdíl od soudu prvního stupně za prokázánu námitkovou obranu žalovaného, podle níž neměl vůli vystavit spornou směnku a „žádnou směnečnou smlouvu neuzavřel“.

V této souvislosti odvolací soud s poukazem na ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. akcentoval, že je vázán rozhodnutím soudu o tom, že byl spáchán trestný čin a o tom, kdo jej spáchal. Bylo-li jednání N. P. spočívající ve vystavení směnky, vylákání podpisu žalovaného a podpisu remitenta z hlediska trestněprávního posouzeno jako zločin podvodu spáchaný ve stádiu pokusu a N. P. byla za ně (mimo jiné) pravomocně odsouzena, nelze než uzavřít, že „takové právní jednání odporující zákonu, které se současně příčí i dobrým mravům, je podle ustanovení § 580 o. z. neplatné; směnka, z níž jsou nároky v tomto řízení uplatňovány, nemůže z těchto důvodů požívat právní ochrany“.

Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a směnečný platební rozkaz v plném rozsahu zrušil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné k řešení následujících právních otázek:

1) Zakládá protiprávní (trestní) jednání osoby, která nebyla účastníkem právního jednání (vystavení směnky a uzavření směnečné smlouvy), důvody neplatnosti takového právního jednání (směnečné smlouvy)?

2) Je možno vznášet ve směnečném řízení námitku relativní neplatnosti směnečné smlouvy po uplynutí lhůty určené k podání námitek?

3) Je možno uplatnit námitku relativní neplatnosti právního jednání vůči osobě, která nebyla účastna takového právního jednání?

Podle názoru dovolatelky nebyly první dvě právní otázky v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu zodpovězeny; třetí z nich odvolací soud vyřešil v rozporu s „konstantní judikaturou“, podle níž je nutno námitku relativní neplatnosti právního jednání vznést jen vůči osobě, která byla takového právního jednání účastna.

Podle dovolatelky je otázkou, zda žalovaný jednal v omylu (jinými slovy nevěděl, co podepisuje). Přitom jednání N. P. nevykazuje takovou intenzitu závadnosti, aby bylo podřaditelné „pod zákonnou normu upravující důvody absolutní neplatnosti právního jednání“; závěr odvolacího soudu o neplatnosti směnečné smlouvy tak není správný.

Neplatnost právního jednání ˗ pokračuje dovolatelka ˗ upravují ustanovení § 580 až § 585 o. z., přičemž za relativně neplatné je považováno jednání, které se příčí dobrým mravům, odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Ani pod jeden zákonný důvod nelze podřadit jednání stran popsané v námitkách žalovaného.

„V případě namítnutí relativní neplatnosti právního jednání může tuto námitku vznést pouze ten, na jehož ochranu tato neplatnost slouží, a to vůči druhé straně právního jednání, případně dalším stranám právního jednání, nikoli však vůči třetí osobě, která nebyla takového právního jednání účastna. V daném případě se tak mohl žalovaný dovolávat neplatnosti jen vůči N. P. a nikoli vůči „žalobci“; taková námitka by musela být vznesena nejpozději do doby určené pro podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Nestalo-li se tak, „je potřeba právní jednání považovat za platné“.

Proto dovolatelka požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolání žalobkyně, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako zjevně bezdůvodné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř.

Jakkoli odvolací soud založil své právní posouzení věci (jen) na závěru, že jednání N. P. je neplatné podle ustanovení § 580 o. z., Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá (ve výsledku) pravidlům obsaženým v ustanovení § 6 o. z., podle nichž každý má povinnost jednat v právním styku poctivě a nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu.

Jelikož v době rozhodování odvolacího soudu byl v právní moci rozsudek Okresního soudu v Přerově č. j. 1 T 109/2016-1711, je zjevné, že odvolací soud byl vázán jeho výrokem, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal (srov. § 135 odst. 1 o. s. ř.). Přitom z výroku o vině je nutno vycházet jako z celku a brát v úvahu jeho právní i skutkovou část, s tím, že řeší naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu konkrétním jednáním pachatele. Rozsah vázanosti trestním rozsudkem je pak dán mírou, v níž jsou znaky skutkové podstaty trestného činu zároveň významnými okolnostmi pro rozhodnutí o uplatněném nároku.

K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005 (uveřejněného pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010 (uveřejněného pod číslem 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014, sp. zn. 21 Cdo 1877/2013, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2020, sp. zn. 25 Cdo 3333/2019, jakož i judikaturu v těchto rozhodnutích dále označenou.

Jinými slovy, byla-li N. P. pravomocně odsouzena za jednání, jež bezprostředně vedlo k podpisu směnky žalovaným (jako výstavcem) a k převodu směnky remitentem na N. P., nemohla ze svého protiprávního činu těžit. Skutečnost, že N. P. převedla směnku rubopisem na (původního) žalobce (dne 23. listopadu 2015) a ten ji následně v průběhu odvolacího řízení převedl rubopisem na žalobkyni, byla pro právní posouzení věci (rozuměj co do použitelnosti námitkové obrany žalovaného, založené na jednání N. P., i proti dalším nabyvatelům směnky) nevýznamná již proto, že směnka byla převáděna až po splatnosti (viz čl. I. § 20 odst. 1 a § 77 odst. 1 směnečného zákona).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl a žalovanému podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 9. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru