Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 2012/2015Rozsudek NS ze dne 31.05.2017

HeslaNáhrada škody
Konkurs
Správce konkursní podstaty
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.2012.2015.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 2 ZKV

§ 30 odst. 3 ZKV

§ 420 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 2012/2015

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní věci žalobce KORPIL, s. r. o., se sídlem v Nové Vsi u Chotěboře č. p. 125, PSČ 582 73, identifikační číslo osoby 25928171, zastoupené JUDr. Ladislavou Lebedovou, advokátkou, se sídlem v Ledči nad Sázavou, Koželská 205, PSČ 584 01, proti žalované Ing. D. Ch., o zaplacení částky 219 429 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 4 C 19/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. ledna 2015, č. j. 24 Co 420/2014-114, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 7. srpna 2014, č. j. 4 C 19/2012-92, zamítl žalobu, jíž se žalobce (KORPIL, s. r. o.) domáhal vůči žalované (Ing. D. Ch.) zaplacení částky 219 429 Kč s příslušenstvím (tvořeným zákonným úrokem z prodlení za dobu od 26. února 2012 do zaplacení).

Při svém rozhodnutí vyšel soud prvního stupně především z toho, že:

1/ Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 18. listopadu 2002, č. j. 45 K 103/2002-14, prohlásil konkurs na majetek úpadce TOPJOY, spol. s r. o. (dále též jen „úpadce“) a správkyní konkursní podstaty ustavil žalovanou.

2/ Z listiny nazvané „dohoda o narovnání“ ze dne 3. března 2006 vyplývá, že žalobce se zavázal platit žalované (jako správkyni konkursní podstaty úpadce) nájemné za užívání movitých a nemovitých věcí sepsaných do konkursní podstaty úpadce, a to částku 242 558 Kč (součet obvyklého nájemného za užívání věcí movitých i nemovitých) a dále od března 2006 částku 3 000 Kč měsíčně za nájem věcí movitých a 7 000 Kč měsíčně za nájem věcí nemovitých.

3/ Konkursní soud rozsudkem ze dne 18. března 2009, č. j. 14 Cm 11/2008-178, který nabyl právní moci dne 6. května 2010 (správně 6. května 2009), k návrhu žalobce vyloučil z konkursní podstaty úpadce tam specifikované movité věci (s výjimkou položek č. 33, 171 a 172, ohledně nichž byla žaloba zamítnuta, a dále položky č. 170, v kterémžto rozsahu bylo řízení zastaveno).

4/ Upomínkou ze dne 1. září 2009 (odeslanou žalované téhož dne) žalobce vyzval žalovanou, aby mu vrátila částku 219 429 Kč, kterou zaplatil do konkursní podstaty za užívání movitých věcí.

5/ Dopisem ze dne 7. září 2009 sdělila žalovaná žalobci, že jeho nárok nepovažuje za důvodný, poukázala na již probíhající soudní řízení ohledně jiné části plateb uhrazených žalobci dle dohody, a požádala žalobce o předložení podrobné specifikace předmětného plnění zohledňující jen poměrný úspěch ve věci vylučovací žaloby.

6/ Dopisem ze dne 11. září 2009 (odeslaným téhož dne) předložil žalobce žalované podrobný výpočet předmětné částky, přičemž žalovanou opětovně vyzval k jejímu uhrazení, s tím, že žaloba o zaplacení již byla podána.

7/ Dne 11. září 2009 žalovaná navrhla konkursnímu soudu vydání částečného rozvrhového usnesení, s tím, že věřitel s pohledávkou zjištěnou v první třídě obdrží na úplné uspokojení své pohledávky 65 212 Kč a mezi věřitele s pohledávkami ve druhé třídě bude poměrně rozděleno 1 534 788 Kč, tedy každý obdrží 1,32609 % své zjištěné pohledávky. Usnesením ze dne 12. října 2009, č. j. 45 K 103/2002-463, konkursní soud tomuto návrhu vyhověl a rozhodl o částečném rozvrhu.

8/ Konkursní soud rozsudkem ze dne 20. října 2010, č. j. 37 Cm 238/2009-41, uložil žalované, jakožto správkyni konkursní podstaty, zaplatit žalobci z konkursní podstaty úpadce částku 219 429 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně od 7. září 2009 do zaplacení, nejdéle do 31. prosince 2009, a dále od 1. ledna 2010 s úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí zvýšené o 7 procentních bodů a náklady řízení ve výši 61 163 Kč. Rozsudek nabyl právní moci dne 20. října 2010 (správně 4. prosince 2010).

9/ Žalobce opětovně vyzval žalovanou k úhradě předmětné částky dopisem ze dne 3. února 2012 (odeslaným dne 10. února 2012), poukazuje na rozsudek konkursního soudu ze dne 20. října 2010, č. j. 37 Cm 238/2009-41.

10/ Konkursní soud usnesením ze dne 26. listopadu 2013, č. j. 45 K 103/2002-911, zrušil konkurs na majetek úpadce pro nedostatek majetku. Učinil tak proto, že po uspokojení věřitelů podle částečného rozvrhu (při němž byli konkursní věřitelé s pohledávkami druhé třídy uspokojeni ve výši 1 534 788 Kč, věřitel s pohledávkou první třídy ve výši 65 212 Kč a oddělení věřitelé v rozsahu 772 034 Kč) nejsou na účtu úpadce žádné finanční prostředky. Pohledávku žalobce nelze uspokojit a správkyně konkursní podstaty ji, jak sama uvedla v podání ze dne 30. října 2013, uhradí ze svého tehdy, bude-li k tomu rozhodnutím soudu uznána povinnou. Konkursní soud dále snížil žalované odměnu o částku 272 926,26 Kč, neboť nepostupovala tak, „aby bylo naplněno ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání“, ve znění účinném do 31. prosince 2007 („dále jen ZKV“).

Na tomto základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba není důvodná, neboť žalovaná učinila návrh na částečný rozvrh (dne 11. září 2009) ještě před tím, než rozhodnutí konkursního soudu ze dne 20. října 2010, č. j. 37 Cm 238/2009-41, nabylo právní moci (dne 4. prosince 2010), tedy dříve než konkursní soud uložil žalované, jakožto správkyni konkursní podstaty, povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení ve výši 219 429 Kč s příslušenstvím. Nelze dovozovat porušení povinností správkyně konkursní podstaty stanovené v § 8 odst. 2 ani § 19 odst. 4 ZKV, ani jiné vědomé porušení povinností správkyně konkursní podstaty. Soud tak neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody na straně žalobce. Dále konstatoval, že povinnost odděleného vedení získaných finančních prostředků zákon o konkursu a vyrovnání neukládá. S ohledem na uvedené neměl za důvodnou ani námitku, že žalovaná měla vzít zpět návrh na částečný rozvrh, neboť konkursní soud vydal usnesení o částečném rozvrhu téměř 11 měsíců před rozhodnutím, jímž bylo žalované uloženo vyplatit žalobci spornou částku z konkursní podstaty úpadce.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

Odvolací soud dovodil, že tvrzená škoda v podobě neuspokojené pohledávky na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého vyplacením náhrady za užívání sepsaných movitých věcí do konkursní podstaty úpadce na základě právního důvodu, který později (vyloučením věcí z konkursní podstaty) odpadl, nemohla vzniknout v příčinné souvislosti s podáním návrhu na částečný rozvrh, když samotné uplatnění návrhu nevyvolalo nemožnost uspokojit uvedenou pohledávku z konkursní podstaty. Podle odvolacího soudu k majetkovému nedostatku došlo až důsledkem pravomocného soudního rozhodnutí o částečném rozvrhu. Žalovaná tedy není nadána pasivní věcnou legitimací, neboť mezi jejím jednáním (návrhem na částečný rozvrh) a pozdějším nedostatkem prostředků v konkursní podstatě není bezprostřední příčinná souvislost. Vzhledem k tomu, že pohledávka žalobce byla vůči konkursní podstatě uplatněna již 1. září 2009, příslušelo mu odvolání proti rozhodnutí o částečném rozvrhu, kterého však nevyužil a usnesení o částečném rozvrhu tak nabylo právní moci.

Nad rámec uvedeného odvolací soud uvedl, že škoda nemusela žalobci vzniknout, neboť se po konkursních věřitelích mohl domáhat svých práv tzv. žalobou z lepšího práva.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že dovolání spočívá na nesprávném právním posouzení věci (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Konkrétně dovolatel uvádí, že dovolací soud dosud neřešil otázku, zda žalovaná jako správkyně konkursní podstaty měla povinnost vést odděleně sporné prostředky v konkursní podstatě, přičemž neučinila-li tak a podala-li návrh na částečný rozvrh, v jehož důsledku se v konkursní podstatě nenachází potřebné finanční prostředky na uspokojení pohledávky, způsobila tím žalobci škodu odpovídající výši neuhrazené pohledávky. Dovolatel míní, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku odpovědnosti správkyně konkursní podstaty ve vztahu k vedení sporných prostředků odděleně od zbylé části konkursní podstaty a zároveň její odpovědnost za návrh na částečný rozvrh.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (dovolatelem předestřené), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla v daných souvislostech zodpovězena.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají. Nejvyšší soud se proto – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nemohl být zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle § 8 odst. 2 ZKV, správce je povinen při výkonu funkce postupovat s odbornou péčí a odpovídá za škodu vzniklou porušením povinností, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud.

Podle § 30 odst. 3 ZKV, se souhlasem věřitelského výboru může správce navrhnout, aby soud ještě před schválením konečné zprávy povolil částečný rozvrh, jestliže to umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty a je-li zřejmé, že provedení rozvrhu po konečné zprávě tím nebude ohroženo. V konečné zprávě i v konečném rozvrhu se uvede, v jakém rozsahu byly pohledávky věřitelů uspokojeny splněním částečného rozvrhu.

V této podobě platila citovaná ustanovení již v době prohlášení konkursu na majetek úpadce (18. listopadu 2002) a do 1. ledna 2008, kdy byl zákon o konkursu a vyrovnání zrušen zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), nedoznala změn. Přitom úprava obsažená v zákoně konkursu vyrovnání platí pro konkurs vedený na majetek úpadce až do skončení konkursního řízení (srov. § 432 odst. 1 insolvenčního zákona i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3409/2008, uveřejněné pod číslem 16/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Podle § 420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“), každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je při posuzování odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce, ustálena následovně:

1/ Za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce odpovídá správce konkursní podstaty podle § 420 odst. 1 obč. zák. [rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2003, sp. zn. 25 Cdo 2123/2001, uveřejněný pod číslem 88/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 88/2003“), důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3933/2010, uveřejněného pod číslem 96/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 96/2013“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 2865/2011, uveřejněný pod číslem 22/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 22/2014“)].

2/ Odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu vzniklou účastníkům konkursního řízení nebo třetím osobám v důsledku porušení povinnosti uložené správci konkursní podstaty zákonem nebo soudem v souvislosti s výkonem této funkce je osobní majetkovou odpovědností správce konkursní podstaty (důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, uveřejněného pod číslem 63/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 96/2013 a R 22/2014).

3/ Správce konkursní podstaty je, zjednodušeně řečeno, správcem cizího majetku, konkrétně správcem úpadcova majetku nebo majetku ve vlastnictví jiných osob, na který se po dobu trvání účinků konkursu pohlíží jako na úpadcův (R 22/2014).

4/ Obecně se nepředpokládá, že by se odpovědnost správce konkursní podstaty za škodu způsobenou tím, že při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnosti, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (§ 8 odst. 2 ZKV), překrývala s odpovědností státu za škodu způsobenou konkursním soudem způsobem, jenž by dovoloval uzavřít, že tyto subjekty způsobily škodu společně (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2656/2010, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 114).

V takto ustaveném právním rámci patří k předpokladům vzniku obecné občanskoprávní odpovědnosti správce konkursní podstaty za způsobenou škodu: 1/ porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), 2/ vznik škody, 3/ příčinná souvislost mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody (kausální nexus) a 4/ zavinění. První tři předpoklady jsou objektivního charakteru a důkazní břemeno ohledně nich leží na poškozeném. Zavinění je subjektivní povahy a jeho existence ve formě nedbalosti nevědomé se předpokládá; naopak škůdce prokazuje, že škodu nezavinil (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. března 2003, sp. zn. 29 Odo 379/2001, uveřejněného pod číslem 56/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněného pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 33/2008“).

Obecně vzato je škoda v právní teorii i soudní praxi chápána jako újma způsobená poškozenému, vyjádřitelná penězi. Skutečná škoda (jejíž úhradu dovolatel požaduje) spočívá ve zmenšení majetku poškozeného a představuje majetkové hodnoty, které by bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení věci v předešlý stav. Mezi protiprávním úkonem a škodou pak musí existovat vztah příčiny a následku. O vztah příčinné souvislosti (tzv. kauzální nexus) jde, vznikla-li škoda následkem porušení povinnosti, tedy je-li doloženo, že nebýt takového porušení povinnosti, ke škodě by nedošlo (srov. obdobně opět důvody R 33/2008).

Dovoláním zpochybněné právní posouzení věci odvolacím soudem vychází ze závěru, že žalovaná za (tvrzený) vznik škody neodpovídá, neboť škoda nevznikla v příčinné souvislosti s (možným protiprávním) jednání žalované.

Mezi porušením právní povinnosti a škodou musí existovat vztah příčiny a následku (kausální nexus). Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, uveřejněného pod číslem 49/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 3213/2009, uveřejněného pod číslem 26/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jestliže škoda nevznikla coby následek prokázaného porušení povinnosti (byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost), odpovědnost za škodu nenastává; příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, která škodu způsobila a bez níž by škodlivý následek nenastal. Při zjišťování příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou zákon spojuje odpovědnost v daném případě. Příčina musí mít nepochybnou věcnou vazbu na vznik škody (R 33/2008).

Bez zřetele k tomu, zda žalovaná při podání návrhu na povolení částečného rozvrhu jednala s odbornou péčí, lze s odvolacím soudem souhlasit v tom, že mezi jednáním žalované při správě konkursní podstaty úpadce a událostí, která vedla ke vzniku škody (neuspokojení pohledávky dovolatele), není příčinná souvislost.

Příčinná souvislost mezi (případným) porušením povinnosti postupovat při podání návrhu na povolení částečného rozvrhu s odbornou péčí (zahrnujíc v to povinnost vést odděleně finanční prostředky na spornou pohledávku za majetkovou podstatou, vyžaduje-li to stav majetkové podstaty) a vzniklou škodou (neuspokojení přednostní pohledávky) není dána tam, kde do děje vstoupila jiná skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující, tedy je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k porušení označené povinnosti.

Skutečností, jež zapříčinila vznik škody, je rozhodnutí konkursního soudu (usnesení ze dne 12. října 2009, č. j. 45 K 103/2002-463), neboť bez jeho vydání by nevznikla žalované jako správkyni konkursní podstaty povinnost vyplatit finanční prostředky věřitelům (v rozsahu stanoveném v rozhodnutí o částečném rozvrhu). Jinými slovy řečeno, nebýt pravomocného usnesení o částečném rozvrhu, nenastal by stav, že v konkursní podstatě chyběly finanční prostředky k úhradě pohledávky dovolatele. Přičemž z § 30 odst. 3 ZKV zároveň plyne, že konkursní soud může (má) vydat usnesení o částečném rozvrhu pouze za předpokladu, že částečný rozvrh umožňuje stav zpeněžení konkursní podstaty a současně jím nebude ohroženo provedení rozvrhu konečného (ani uspokojení pohledávek za konkursní podstatou). Předpoklady pro povolení částečného rozvrhu zkoumá konkursní soud.

V usnesení ze dne 31. října 2012, sp. zn. 29 Cdo 3869/2010, Nejvyšší soud vysvětlil, že věřitel s pohledávkou za podstatou (tedy s pohledávkou, která vznikla po prohlášení konkursu na majetek dlužníka a je taxativně vypočtena v § 31 odst. 2 ZKV) se účastní konkursního řízení jen po dobu vymezenou vznikem pohledávky a ukončenou jejím zánikem (zpravidla uspokojením pohledávky za podstatou ještě před rozvrhem), přičemž takový věřitel, tvrdící, že má rozvrhem opomenutou pohledávku za podstatou (srov. i § 31 odst. 1 a § 32 odst. 1 větu první ZKV), může podat odvolání proti usnesení o částečném rozvrhu.

Dovolatel, přestože disponoval pohledávkou za podstatou, kterou u žalované uplatnil již před podáním návrhu na částečný rozvrh, nevyužil svého práva brojit proti částečnému rozvrhu a nepodal proti usnesení o částečném rozvrhu odvolání. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom vyplývá, že pohledávka dovolatele nebyla zahrnuta do uspokojení na základě usnesení o částečném rozvrhu a že ani nedošlo k deponování „sporné částky“ pro možnou pozdější úhradu dovolatelovy pohledávky.

Nejvyšší soud proto uzavírá, že bezprostřední příčinou, která vedla k nemožnosti uspokojení pohledávky dovolatele na vydání bezdůvodného obohacení v konkursním řízení úpadce TOPJOY, spol. s r. o., nebyl návrh žalované na vydání částečného rozvrhového usnesení, ale až rozhodnutí konkursního soudu o povolení částečného rozvrhu, proti němuž mohl (a měl) dovolatel jako věřitel s pohledávkou za konkursní podstatou částečným rozvrhem opomenutou (nevypořádanou) brojit, avšak tohoto svého práva nevyužil. Závěr odvolacího soudu, podle něhož mezi jednáním žalované, v němž dovolatel spatřuje porušení povinnosti žalované dle § 8 odst. 2 ZKV, a vznikem škody dovolateli (neuspokojením jeho pohledávky v konkursu), není příčinná souvislost (a není tak splněn jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu dle § 420 odst. 1 obč. zák.), je tedy v poměrech dané věci správný.

Úvahu odvolacího soudu je nutno korigovat pouze v závěru, podle něhož dovolateli nemusela škoda vůbec vzniknout, neboť se po konkursních věřitelích mohl svých práv domáhat tzv. žalobou z lepšího práva. Z judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013) naopak plyne, že není vyloučeno podání žaloby z titulu bezdůvodného obohacení, přestože má žalobce současně k dispozici žalobu o náhradu škody, neboť je věcí poškozeného, jaký prostředek ochrany svých práv zvolí. Žalobě o náhradu škody tedy nemusela předcházet žaloba o vydání ušlého plnění vůči věřitelům, kteří v konkursu byli (na úkor dovolatele) uspokojeni. Nesprávnost tohoto závěru, který odvolací soud učinil pouze v rámci „obiter dicta“, však nemůže nic zvrátit na správnosti napadeného rozhodnutí.

Jelikož se dovolateli nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.) jako neopodstatněné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zamítnuto, avšak ze spisu se podává, že žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2017

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru