Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1897/2013Rozsudek NS ze dne 17.07.2013

HeslaVyrovnání
KategorieB
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1897.2013.2
Dotčené předpisy

§ 65 ZKV ve znění do 31.12.2007

§ 63 odst. 4 ZKV ve znění do 31.12.2007

§ 80 písm. c) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1897/2013

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce MP Consult, a. s., se sídlem v Praze 10, Litevská 1174, PSČ 100 00, identifikační číslo osoby 25604732, zastoupeného JUDr. Tomášem Skoumalem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Ulrichovo náměstí 737/3, PSČ 500 02, proti žalovanému VÍTKOVICE, a. s., se sídlem v Ostravě - Vítkovicích, Ruská 2887/101, PSČ 703 00, identifikační číslo osoby 45193070, zastoupenému Mgr. Markem Gocmanem, advokátem, se sídlem v Ostravě - Mariánských Horách, 28. října 219/438, PSČ 709 00, za účasti 1/ České republiky - Ministerstva financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 15, PSČ 118 10, zastoupené JUDr. Jaroslavem Maškem, advokátem, se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Matoušova 515/12, PSČ 150 00, 2/ EVRAZ VÍTKOVICE STEEL, a. s., se sídlem v Ostravě - Hulvákách, Štramberská 2871/47, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 27801454, zastoupeného Mgr. Ing. Petrem Severou, LL. M., advokátem, se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 1197/23, PSČ 150 00 a 3/ ČEZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Duhová 2/1444, PSČ 140 53, identifikační číslo osoby 45274649, jako vedlejších účastníků řízení na straně žalovaného, o určení neúčinnosti úkonů, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 Cm 130/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2012, č. j. 9 Cmo 223/2008-746, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. prosince 2012, č. j. 9 Cmo 223/2008-746, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 16. února 2007, č. j. 40 Cm 130/2004-519, zamítl Krajský soud v Ostravě (bod I. výroku) žalobu, kterou se žalobce (MP Consult, a. s.) domáhal vůči žalovanému (VÍTKOVICE, a. s.), podporovanému v řízení 1/ Českou republikou - Ministerstvem financí a společnostmi 2/ OSINEK, a. s. (dále též jen „společnost O“), 3/ VÍTKOVICE STEEL, a. s. (dále též jen „společnost VS“), 4/ Energetika Vítkovice, a. s. (dále též jen „společnost EV“), a společností Severomoravská energetika, a. s. (dále též jen „společnost SE“), jako vedlejšími účastníky řízení na straně žalovaného, určení, že:

1/ Ve vztahu k žalobci je neúčinná smlouva o vkladu části podniku ze dne 17. června 2001, kterou žalovaný vložil část svého podniku tvořící samostatnou organizační složku „D ....“ do společnosti VS a kterými tak získali oproti ostatním věřitelům žalovaného zvláštní výhody ti věřitelé žalovaného, u kterých závazky odpovídající jejich pohledávkám za žalovaným přešly na společnost VS, přičemž zvláštní výhody spočívaly v tom, že tito věřitelé získali možnost úplného uspokojení svých pohledávek, oproti věřitelům, kteří byli uspokojeni jen omezeně dle vyrovnání a že tyto zvláštní výhody se prohlašují ve vztahu k žalobci za neúčinné.

2/ Ve vztahu k žalobci je neúčinná smlouva, kterou žalovaný s účinností k 1. dubnu 2002 převedl na společnost O 98,96 % akcií společnosti VS a kterou tak získala oproti ostatním věřitelům žalovaného zvláštní výhody Česká republika prostřednictvím společnosti O, přičemž zvláštní výhody spočívaly v tom, že Česká republika prostřednictvím společnosti O získala pod cenou, bez splnění zákonem stanovených podmínek, velmi lukrativní majetek žalovaného a že tyto zvláštní výhody se prohlašují ve vztahu k žalobci za neúčinné.

3/ Ve vztahu k žalobci je neúčinná smlouva o prodeji podniku ze dne 28. prosince 2000, kterou žalovaný převedl část svého podniku „D ....“ na společnost EV a kterou tak získali oproti ostatním věřitelům žalovaného zvláštní výhody ti věřitelé žalovaného, u kterých závazky odpovídající jejich pohledávkám za žalovaným přešly na společnost EV, přičemž zvláštní výhody spočívaly v tom, že tito věřitelé získali možnost úplného uspokojení svých pohledávek, oproti věřitelům, kteří byli uspokojeni jen omezeně dle vyrovnání a že tyto zvláštní výhody se prohlašují ve vztahu k žalobci za neúčinné.

4/ Ve vztahu k žalobci je neúčinný právní úkon, kterým společnost VÍTKOVICE - Export, a. s., identifikační číslo osoby 00549070, poskytla finanční plnění z titulu avalu blankosměnky vlastní, vystavené žalovaným na řad společnosti První městská banka, a. s. (dnes PPF banka a. s.), identifikační číslo osoby 47116129, s termínem splatnosti 29. dubna 1999, splatné u První městské banky, a. s., s doložkou bez protestu, přičemž tímto úkonem společnosti VÍTKOVICE - Export, a. s. z titulu směnečného ručení a závazkem žalovaného poskytnout společnosti VÍTKOVICE - Export, a. s. náhradu tohoto plnění, získali věřitelé pohledávky zajištěné uvedenou blankosměnkou, posledně společnost BROKER & PARTNER, a. s., identifikační číslo osoby 47676984 (správně 47676884) a zejména GUTMANN PRAHA, a. s., identifikační číslo osoby 25125869, zvláštní výhody oproti ostatním věřitelům žalovaného a že tyto zvláštní výhody se prohlašují ve vztahu k žalobci za neúčinné.

5/ Ve vztahu k žalobci jsou neúčinné právní úkony, kterými byl prostřednictvím společnosti O realizován tzv. tolling a kterou tak získala oproti ostatním věřitelům žalovaného zvláštní výhody Česká republika prostřednictvím společnosti O a že tyto zvláštní výhody se prohlašují ve vztahu k žalobci za neúčinné.

Dále soud rozhodl o nákladech řízení (body II. a III. výroku).

Soud při posuzování důvodnosti žalobou uplatněného nároku vyšel zejména z toho, že:

1/ Žalovaný emitoval pod ISIN: .... dluhopisy v objemu 1 miliardy Kč, s pevnou roční úrokovou sazbou 13,5 %, splatné v roce 2000, a to v listinné podobě jako cenné papíry na doručitele. Nominální hodnota dluhopisů činila 10.000,- Kč a emisní cena odpovídala 100 % nominální hodnoty. Podle emisních podmínek dluhopisů docházelo k převodu práv z dluhopisů a kuponů jejich předáním.

2/ Žalovaný podal u soudu dne 20. června 2000 návrh na zahájení vyrovnacího řízení, jímž se domáhal povolení navrženého vyrovnání.

3/ Usnesením ze dne 15. září 2000, sp. zn. 35 KV 1/2000 (které ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. ledna 2001, sp. zn. 2 Ko 294/2010, nabylo právní moci dne 11. listopadu 2000), povolil Krajský obchodní soud v Ostravě (dále jen „vyrovnací soud“) vyrovnání, v němž se žalovaný zavázal, že všem věřitelům, jejichž pohledávky nemají přednostní právo, zaplatí 30 % jejich pohledávek s příslušenstvím formou vlastních směnek vystavených žalovaným s doložkou nikoli na řad, opatřených podpisem směnečného rukojmího (Konsolidační banky Praha, s. p. ú. - dále jen „banka“) za výstavce a to za podmínek a do výše směnečného rukojemství uvedených v ručitelském prohlášení banky z 20. června 2000. Směnky měly být vystaveny najednou pro všechny nepřednostní věřitele, jejichž pohledávka nebyla popřena ve vyrovnání, a to nejpozději do 1. června 2002, na pevnou částku odpovídající 30 % pohledávek s příslušenstvím jednotlivých věřitelů navýšenou o částku odpovídající úrokovému výnosu (.... stanovených 5 pracovních dnů před datem vystavení směnky) za dobu od 20. června 2002 do doby její splatnosti. Směnkami mělo být zaplaceno do 2 let od podání návrhu na vyrovnání, s tím, že budou splatné ke dni připadajícímu na třetí rok od podání návrhu na vyrovnání a předání směnek zajistí žalovaný ve svém sídle. Přednostní pohledávky měly být zaplaceny (nebo jejich zaplacení zajištěno) k datu usnesení o potvrzení vyrovnání.

4/ Pohledávku věřitele č. ... AURIGA TANO, s. r. o. (dále jen „AT“) ve výši 1.135.000,- Kč uznal žalovaný i vyrovnací soud v plném rozsahu a pro účely vyrovnacího řízení byla zjištěna.

5/ Pohledávku věřitele č. .. THT Ostrava CZ, a. s. (dále jen „TO“) ve výši 11.350.000,- Kč uznal žalovaný i vyrovnací soud v plném rozsahu a pro účely vyrovnacího řízení byla zjištěna. Věřitel TO nabyl pohledávku smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. prosince 2000.

6/ Pohledávku věřitele č. ... Ústav finančních služeb, a. s. (dále jen „ÚFS“) ve výši 25.548.850,- Kč uznal žalovaný i vyrovnací soud v plném rozsahu a pro účely vyrovnacího řízení byla zjištěna. Věřitel ÚFS nabyl pohledávku smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 20. prosince 2000.

7/ Usnesením ze dne 3. srpna 2001, sp. zn. 35 KV 1/2000 (které ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. března 2002, sp. zn. 2 Ko 318/2001, nabylo právní moci dne 14. prosince 2001), potvrdil vyrovnací soud vyrovnání, v němž měl žalovaný mimo jiné zaplatit věřiteli AT částku 356.137,50 Kč, věřiteli TO částku 3.561.375,- Kč a věřiteli ÚFS částku 8.016.655,13 Kč.

8/ Podle protokolu o předání směnky na splnění vyrovnací kvóty ze dne 12. června 2002 předal věřitel AT žalovanému dluhopis série A pořadového čísla ... a kupon série .. pořadového čísla ..., oproti předání směnky žalovaného na směnečnou sumu 370.596,68 Kč. Věřitel AT potvrdil, že žalovaný splnil povinnosti vyplývající z dluhopisu a z usnesení o potvrzení vyrovnání.

9/ Podle protokolu o předání směnky na splnění vyrovnací kvóty ze dne 12. června 2002 předal věřitel TO žalovanému dluhopisy série ... pořadového čísla od ... do ... a od ... do ... a kupony série ... pořadového čísla od ... do ... a od ... do ..., oproti předání směnky žalovaného na směnečnou sumu 3.705.966,83 Kč. Věřitel TO potvrdil, že žalovaný splnil povinnosti vyplývající z dluhopisu a z usnesení o potvrzení vyrovnání.

10/ Podle protokolu o předání směnky na splnění vyrovnací kvóty ze dne 12. června 2002 předal věřitel ÚFS žalovanému dluhopisy série ... pořadového čísla od ... do ...., od ... do ..., od ... do ..., od ... do ...., od ... do ... a od ... do .... a kupony série ... pořadového čísla od ... do ..., od ... do ..., od ... do ..., od ... do ..., od ... do ... a od ... do ..., oproti předání směnky žalovaného na směnečnou sumu 8.342.131,33 Kč. Věřitel ÚFS potvrdil, že žalovaný splnil povinnosti vyplývající z dluhopisu a z usnesení o potvrzení vyrovnání.

11/ Usnesením ze dne 9. května 2002, sp. zn. 35 KV 1/2000, které nabylo právní moci téhož dne, prohlásil vyrovnací soud vyrovnání za skončené.

12/ Společnost SONBERK, a. s. (dále jen „společnost S“), vznikla přeměnou právní formy společnosti AT.

13/ Společnost S jako postupitel uzavřela se žalobcem jako postupníkem dne 8. prosince 2004 smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem bylo úplatné postoupení zbývající části pohledávek postupitele za žalovaným, tvořené částkou 794.500,- Kč na jistině a částkou 36.487,50 Kč na úrocích a představující tu část pohledávky z dluhopisů žalovaného, vlastněných postupitelem, která nebyla uhrazena ve vyrovnání žalovaného.

14/ Společnost S podáním datovaným 8. prosince 2004 oznámila žalovanému dne 21. prosince 2004, že část pohledávek dle předchozího odstavce postoupila žalobci.

15/ Věřitel TO jako postupitel uzavřel se žalobcem jako postupníkem dne 8. prosince 2004 smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem bylo úplatné postoupení zbývající části pohledávek postupitele za žalovaným, tvořené částkou 7.945.000,- Kč na jistině a částkou 364.875,- Kč na úrocích a představující tu část pohledávky z dluhopisů žalovaného, vlastněných postupitelem, která nebyla uhrazena ve vyrovnání žalovaného.

16/ Věřitel TO podáním datovaným 8. prosince 2004 oznámil žalovanému dne 21. prosince 2004, že část pohledávek dle předchozího odstavce postoupil žalobci.

17/ Věřitel ÚFS jako postupitel uzavřel se žalobcem jako postupníkem dne 8. prosince 2004 smlouvu o postoupení pohledávky, jejímž předmětem bylo úplatné postoupení zbývající části pohledávek postupitele za žalovaným, tvořené částkou 17.884.195,- Kč na jistině a částkou 821.333,62 Kč na úrocích a představující tu část pohledávky z dluhopisů žalovaného, vlastněných postupitelem, která nebyla uhrazena ve vyrovnání žalovaného.

18/ Věřitel ÚFS podáním datovaným 8. prosince 2004 oznámil žalovanému dne 21. prosince 2004, že část pohledávek dle předchozího odstavce postoupil žalobci.

19/ Věřitelé dluhopisů v rámci vyrovnání žalovaného dluhopisy předložili a předali žalovanému a žalovaný vyrovnání splnil vůči všem věřitelům.

Na tomto základě dospěl soud k závěru, že:

1/ Žaloba je včasná, neboť byla podána 10. prosince 2004 a hmotněprávní prekluzívní lhůta k jejímu podání by ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 věty druhé zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), uplynula až 14. prosince 2004.

2/ Žalobce uplatnil druhý z nároků uvedených v ustanovení § 65 odst. 1 větě druhé ZKV, takže podaná žaloba je žalobou určovací ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Předpokladem úspěšnosti žaloby tak po procesní stránce je věcná legitimace účastníků (tu má ten, kdo je účasten právního úkonu, o který v řízení jde, nebo ten, jehož právní sféry se právní úkon týká) a naléhavý právní zájem na požadovaném určení (jenž je dán zejména tam, kde by bez určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým). Určovací žaloba však zpravidla nemůže být opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti, jelikož má preventivní povahu.

3/ K podání žaloby o určení neúčinnosti podle § 65 odst. 1 ZKV, ve spojení s ustanovením § 48 ZKV, je aktivně legitimován věřitel, který včas přihlásil své pohledávky do vyrovnání a nebyl plně uspokojen. Takovým věřitelem není žalobce. Zákon ovšem nestanoví, že by právo uplatnit nároky z podvodných jednání při vyrovnání přecházelo na právní nástupce legitimovaných věřitelů.

4/ Jelikož žalobce není vyrovnacím věřitelem žalovaného, bylo by možné dovodit jeho aktivní legitimaci k podání žaloby, jen kdyby existence vyrovnání měla vliv na jeho právní postavení. Sám žalobce odvozoval vliv vyrovnání z toho, že je v současné době věřitelem žalovaného. Podle ustanovení § 63 odst. 1 ZKV, ve znění účinném ke dni potvrzení vyrovnání, však povinnost žalovaného plnit singulárním právním předchůdcům žalobce (vyrovnacím věřitelům) část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání, zanikla právní mocí usnesení o potvrzení vyrovnání. Ustanovení § 65 odst. 1 ZKV nicméně umožňuje (za situace předvídané jeho hypotézou) opětovný vznik nároku (práva) na úplné uspokojení pohledávek věřitelů nebo na prohlášení zvláštní výhody za neúčinnou. K průkazu postavení věřitele žalovaného tak není nezbytné předložit dluhopisy žalovaného, byť původní pohledávka vyrovnacích věřitelů byla do nich vtělena a byť šlo o cenné papíry na doručitele.

5/ Postup, jímž byly dluhopisy s kupony předány v procesu vyrovnání dlužníku (žalovanému) oproti předání směnky, kterou plnil na vyrovnací kvótu, pokládá soud za standardní postup vydání dlužnického cenného papíru dlužníku oproti zaplacení. Není významné, zda takový postup byl uskutečněn bezvýjimečně vůči všem věřitelům nebo zda v odůvodněných případech bylo postupováno jinak. Právní mocí usnesení o potvrzení vyrovnání zanikly pohledávky z dluhopisů. Eventuální nároky vyrovnacího věřitele podle ustanovení § 65 odst. 1 věty druhé ZKV již nemohou být nároky z pohledávek z dluhopisů, ale může jít pouze o nároky vzniklé z podvodných jednání v rámci vyrovnání. K jejich uplatnění proto není třeba dokládat původní dluhopisy. Pro tento závěr lze příhodně argumentovat i a contrario; kdyby vyrovnací věřitel byl povinen doložit své nároky dle § 65 odst. 1 ZKV originály dluhopisů, které v dobré víře předal žalovanému při splnění vyrovnání, nemohl by v daném případě tyto nároky uplatnit, neboť svým postupem při splnění vyrovnání možnost jejich úspěšného uplatnění předem vyloučil. Takový závěr je neudržitelný. K uplatnění nároků dle § 65 odst. 1 ZKV je však třeba doložit, že osoba, která je vznáší, byla vyrovnacím věřitelem.

6/ I kdyby se žalobce (jak tvrdí) stal věřitelem žalovaného na základě nabytí neuspokojených částí pohledávek, nelze přehlédnout, že se jím stal dodatečně, až po splnění, potvrzení a skončení vyrovnání. Dodatečná singulární sukcese však sama o sobě nestačí k založení aktivní věcné legitimace žalobce. Rozhodující je, že ke dni splnění, potvrzení, i skončení vyrovnání nebyl žalobce věřitelem žalovaného. I kdyby se žalobce stal po skončení vyrovnání věřitelem žalovaného, nenabyl by automaticky oprávnění uplatnit nároky podle ustanovení § 65 odst. 1 ZKV. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 767/2002 (toto rozhodnutí je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže, vydaná v době od 1. ledna 2001 - veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu) je věcná legitimace akcionáře k žalobě o určení neplatnosti smlouvy uzavřené společností dána pouze tehdy, má-li uzavření smlouvy významný vliv na právní poměry společnosti a tak zprostředkovaně i na právní poměry akcionáře. Byť rozhodnutí neřeší otázky konkursního, nýbrž společenstevního práva, má soud za to, že jeho závěr je přiměřeně uplatnitelný i v této věci. Vyrovnání žalovaného má nepochybně významný vliv na jeho právní postavení i na postavení osob, které byly jeho věřiteli v době povolení vyrovnání. Jinak je tomu ale u žalobce, jenž se stal věřitelem žalovaného až po skončení vyrovnání, v době, kdy objektivně musel být (mohl a měl být) obeznámen s podmínkami, za kterých vyrovnání skončilo. Žalobce se tak dobrovolně stal věřitelem žalovaného za již konstituovaného právního stavu, který se od té doby nijak nezměnil. Z této (v řízení nesporné) skutečnosti vyplývá, že proces vyrovnání nemohl mít významný vliv na právní postavení žalobce. Riziko, jež na sebe žalobce nabytím pohledávek převzal, je přirozeným a obvyklým důsledkem principu vigilantibus iura scripta sunt.

7/ Žalobce nebyl účastníkem vyrovnání a to nemá na jeho právní postavení jiný vliv než ten, který předem sám akceptoval svým rozhodnutím o nabytí pohledávek za žalovaným. Žalobcova legitimace k určení neúčinnosti právních úkonů, kterými měly být poskytnuty zvláštní výhody jednotlivým věřitelům, tak není dána.

8/ I kdyby byl žalobce ve sporu aktivně legitimován, nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Odůvodňuje-li totiž tento zájem tím, že žalovaný bude na základě požadovaného určení povinen zaplatit mu nabyté pohledávky, případně, že tyto pohledávky bude moci uspokojit výkonem rozhodnutí, pak se mýlí, jelikož určovací žaloba není titulem pro výkon rozhodnutí; přitom žalobce sám potvrzuje, že v daném sporu je možné se domáhat přímo plnění.

9/ I kdyby naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyplýval z právního předpisu a nebylo by třeba jej prokazovat (což by bylo možné dovodit z toho, že možnost domáhat se obou nároků podle ustanovení § 65 odst. 1 věty druhé ZKV plyne vyrovnacím věřitelům přímo ze zákona), nelze postupovat způsobem, který zvolil žalobce. V případě „klasické“ odpůrčí žaloby musí být věřitelova pohledávka za dlužníkem kryta exekučním titulem. Vymahatelnost pohledávky je podmínkou důvodnosti odpůrčí žaloby. Teprve má-li věřitel vymahatelnou pohledávku, může se domáhat neúčinnosti právního úkonu. Obdobně jsou upravena oprávnění věřitele v § 65 odst. 1 ZKV. Primárně umožňuje zákon vyrovnacímu věřiteli domáhat se úplného uspokojení svých pohledávek (první nárok). Je-li pravděpodobné, že z dlužníkova majetku nebude plně uspokojen nárok vyrovnacího věřitele, může zároveň uplatnit nárok na prohlášení zvláštní výhody za neúčinnou. Tak dosáhne vyrovnací věřitel toho, že vůči dlužníku získá exekuční titul na celou svou pohledávku a zároveň může tuto pohledávku uspokojit z majetku těch věřitelů, jimž byly ve vyrovnání poskytnuty zvláštní výhody, což je i deklarovaný cíl žalobce. Žaluje-li vyrovnací věřitel pouze na určení neúčinnosti zvláštních výhod, pak se řízení musí účastnit především všichni účastníci právních úkonů, jimiž byly poskytnuty zvláštním výhody. Jedině tak může být soudní rozhodnutí vůči těmto osobám závazné a závěr o neúčinnosti zvláštních výhod vyzní stejně pro všechny účastníky (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Směřuje-li určovací žaloba pouze proti žalovanému, jenž byl pouze jedním z účastníků (případně nebyl vůbec účastníkem) právního úkonu, pak nemůže být důvodná.

10/ Protože žalobci chybí aktivní věcná legitimace, nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení a účastníky řízení nejsou všechny osoby, které v něm musí vystupovat, je důvod žalobu zamítnout, aniž se soud zabýval „věcí samou“.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Olomouci ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).

Šlo o v pořadí druhý rozsudek odvolacího soudu o odvolání žalobce, když předchozí (rovněž potvrzující) rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. srpna 2009, č. j. 9 Cmo 223/2008-600, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 460/2010 s argumentací, jejíž závěry tamtéž shrnul tak, že:

1/ Tím, že po právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání a poté, co dlužník úplně a včas splnil své povinnosti podle vyrovnání, zanikla povinnost dlužníka splnit věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání, není vyrovnací věřitel vyloučen z možnosti dovolat se žalobou podanou podle § 65 odst. 1 ZKV neúčinnosti vyrovnání. K podání takové žaloby je oprávněn i právní nástupce vyrovnacího věřitele z titulu universální nebo singulární sukcese.

2/ Také pohledávka, která ve smyslu ustanovení § 63 odst. 1 ZKV zanikla nad rámec splacené vyrovnací kvóty splněním potvrzeného vyrovnání, může být ve spojení s úpravou obsaženou v ustanovení § 65 odst. 1 ZKV způsobilým předmětem postoupení.

3/ V řízení o žalobě podané podle § 65 odst. 1 ZKV právním nástupcem vyrovnacího věřitele jde skutečnost, že vyrovnací věřitel se případně zúčastnil podvodných jednání nebo nedovolených úmluv, anebo že mohl uplatnit důvody neúčinnosti v řízení o potvrzení vyrovnání, k tíži jeho právního nástupce (žalobce).

4/ Právní mocí rozhodnutí, jímž soud vyhoví žalobě vyrovnacího věřitele nebo jeho právního nástupce podané podle § 65 odst. 1 ZKV, pozbývá potvrzené vyrovnání vůči tomuto žalobci účinků.

Odvolací soud přitom již o věci jednal a rozhodl jako s vedlejšími účastníky řízení na straně žalované na místě společnosti VS se společností EVRAZ VÍTKOVICE STEEL, a. s. (dále též jen „EVS“) a na místě společnosti EV a společnosti SE se společností ČEZ, a. s. (dále též jen „společnost Č“), a to na základě svých usnesení ze dne 20. května 2008, č. j. 2 Cmo 175/2007-564 a ze dne 11. června 2009, č. j. 9 Cmo 223/2008-579. O věci odvolací soud rovněž jednal a rozhodl již bez druhého vedlejšího účastníka (společnosti O), který zanikl bez právního nástupce tím, že po provedené likvidaci byl vymazán z obchodního rejstříku 8. března 2010, již v průběhu prvního dovolacího řízení (což se projevilo ve vymezení okruhu osob, vůči kterým Nejvyšší soud rozhodl o podaném dovolání, již v záhlaví zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2012).

Odvolací soud předznamenal, že je vázán právním názorem dovolacího soudu. Dále shrnul (jako správná) skutková východiska, na nichž založil své rozhodnutí soud prvního stupně a vyšel z ustanovení § 60 odst. 1 a § 65 odst. 1 ZKV. Na tomto základě pak formuloval následující závěry.

1/ Ustanovení § 65 odst. 1 ZKV poskytuje věřitelům ochranu pro případ, že po skončení vyrovnání vyjde najevo, že dlužník dosáhl vyrovnání podvodným jednáním, lstí nebo tím, že v rozporu s ustanovením § 60 odst. 1 písm. c/ a d/ ZKV poskytl některému z věřitelů zvláštní výhody. Každý věřitel, který takovou skutečnost zjistí, je oprávněn dovolávat se neúčinnosti vyrovnání u soudu. Neúčinnost vyrovnání (na rozdíl od neplatnosti vyrovnání podle ustanovení § 65 odst. 2 ZKV) nenastává ze zákona, ale ten z věřitelů, který takovou skutečnost zjistí, se musí neúčinnosti úspěšně dovolat.

2/ Žalobou, podanou podle ustanovení § 65 odst. 1 ZKV může věřitel uplatnit u soudu nárok buď na úplné uspokojení svých pohledávek (žaloba na plnění podle ustanovení § 80 písm. b/ o. s. ř.), tedy na zaplacení částky představující rozdíl mezi výší pohledávky a dlužníkem zaplacenou vyrovnací kvótou, nebo nárok na prohlášení zvláštní výhody poskytnuté některému z věřitelů za neúčinnou (určovací žaloba podle ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř.).

3/ V přezkoumávané věci se žalobce jako věřitel domáhá určení neúčinnosti právních úkonů, jimiž měly být poskytnuty zvláštní výhody ostatním věřitelům, a prohlášení, že tyto zvláštní výhody jsou vůči němu neúčinné; uplatnil tedy žalobu podle ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř.

4/ Soud prvního stupně správně vyložil, že předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle ustanovení § 80 písm. c/ o. s. ř. je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Odvolací soud se ztotožňuje se soudem prvního stupně v tom, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyjadřuje způsob právní ochrany, které se má dostat soudním rozhodnutím tomu, kdo má v řízení o určovací žalobě aktivní věcnou legitimaci, a to vůči tomu, kdo je k požadovanému určení pasivně věcně legitimován, a je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení stalo jeho právní postavení nejistým. Žaloba domáhající se určení nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti.

5/ Žalobce se domáhá požadovaného určení s odkazem na tvrzení (co do naléhavého právního zájmu žalobce na tomto určení), že bude-li jeho žaloba úspěšná, bude žalovaný povinen zaplatit mu na základě rozhodnutí soudu „nabyté“ pohledávky, případně že žalobce je bude moci uspokojit výkonem rozhodnutí. Žalobce se (však) mýlí, dovozuje-li, že i „určovací“ rozhodnutí je exekučním titulem proto, že je nutno je pojmout jako celek s usnesením o potvrzení vyrovnání (když z ustanovení § 63 odst. 4 ZKV plyne, že již od právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání má žalobce exekuční titul a rozhodnutí soudu o prohlášení zvláštních výhod poskytnutých některým z věřitelů za neúčinné jen stanoví, že tento exekuční titul se vztahuje na pohledávku celou, nikoli pouze na tu část, kterou dlužník splnil podle obsahu vyrovnání).

6/ S přihlédnutím k ustanovení § 63 odst. 1 a 4 ZKV, ve znění účinném do 24. října 2000 (pro věc rozhodném vzhledem k tomu, že usnesení o povolení vyrovnání bylo vydáno 15. září 2000), lze souhlasit se žalobcem v tom, že podle ustanovení § 63 odst. 4 ZKV je možno na základě pravomocného usnesení o potvrzení vyrovnání pro pohledávku zapsanou do seznamu přihlášek vést výkon rozhodnutí, kromě případů, kdy pohledávka byla popřena správcem či dlužníkem. Podle názoru odvolacího soudu však věřitelé mohou po skončení vyrovnání vymáhat celou pohledávku na základě tohoto exekučního titulu výkonem rozhodnutí, jen jestliže dlužník závazky z vyrovnání řádně a včas nesplní a nenastane účinek potvrzeného vyrovnání podle ustanovení § 63 odst. 1 ZKV. Vyjde-li po skončení vyrovnání najevo, že dlužník dosáhl vyrovnání podvodným jednáním nebo poskytnutím zvláštních výhod jednotlivým věřitelům, může věřitel (ve vztahu mezi sebou a dlužníkem) prolomit účinky splněného vyrovnání dle § 63 odst. 1 ZKV (zánik povinnosti dlužníka hradit pohledávky nepřednostních věřitelů nad rámec přijaté vyrovnací kvóty) pouze úspěšnou žalobou na úplné uspokojení svých pohledávek.

7/ Ze zákona nelze dovodit, že by se pouze samotným prohlášením některé zvláštní výhody za neúčinnou obnovila povinnost dlužníka plnit vyrovnacím věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání. Rozsudek, jímž by soud vyhověl žalobě věřitele na prohlášení zvláštní výhody poskytnuté některým z věřitelů za neúčinnou, by takovému věřiteli nezaložil exekuční titul vůči „žalovanému“ pro tyto pohledávky nebo jejich část.

8/ Z ustanovení § 65 ZKV nevyplývá právo věřitele, který se žalobou úspěšně domohl nároku na úplné uspokojení svých pohledávek a současně nároku na prohlášení zvláštní výhody za neúčinnou, požadovat uspokojení své pohledávky (představující rozdíl mezi výší pohledávky a dlužníkem zaplacenou vyrovnací kvótou) z majetku věřitelů, jimž byly ve vyrovnání poskytnuty zvláštní výhody. Potud lze přisvědčit námitkám, jimiž žalobce ve svém důsledku zpochybňoval též závěr soudu prvního stupně, že účastníky řízení nejsou všechny osoby, které musí vystupovat v řízení.

9/ Bylo-li vyrovnání dosaženo podvodným jednáním nebo poskytnutím zvláštních výhod jednotlivým věřitelům, dává ustanovení § 65 odst. 1 ZKV jednotlivým věřitelům možnost uplatnit u soudu buď nárok na úplné uspokojení svých pohledávek (žalobou na plnění se domáhat toho, aby mu byl zaplacen vzniklý schodek), nebo nárok, aby zvláštní výhoda poskytnutá konkrétnímu věřiteli byla prohlášena za neúčinnou. V daném případě se (však) žalobce nedomáhal prohlášení (konkrétní) zvláštní výhody poskytnuté konkrétnímu věřiteli za neúčinnou, nýbrž se domáhal určení neúčinnosti konkrétních úkonů dlužníka, jimiž měly být poskytnuty zvláštní výhody ostatním věřitelům a prohlášení těchto zvláštních výhod za neúčinné. Jestliže tedy žalobce žaluje na určení neúčinnosti úkonů (jimiž měly být poskytnuty zvláštní výhody), pak se musí řízení účastnit účastníci (právní nástupci účastníků) úkonů, jimiž byly (podle žalobních tvrzení) poskytnuty zvláštní výhody. Za těchto okolnosti odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavírá, že s žalobním požadavkem formulovaným žalobou, nemůže žalobce uspět, neboť nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení a řízení se neúčastnili (nebyli žalováni) účastníci (právní nástupci účastníků) úkonů, jejichž neúčinnost požaduje žalobce určit.

Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (tedy, že je dán dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí přisuzuje dovolatel zodpovězení následujících (dovolacím soudem podle jeho mínění neřešených) otázek:

1/ Zda možnost žalovat dle ustanovení § 65 ZKV na plnění, vylučuje naléhavý právní zájem žalobce na určení, kterého se domáhá v tomto řízení?

2/ Jaký musí být okruh účastníků na straně žalované v případě, kdy se žalobce domáhá dle ustanovení § 65 ZKV prohlášení zvláštních výhod za neúčinné?

3/ Jaký je „rozsah“ práva vyrovnacího věřitele vymáhat pohledávku zapsanou do seznamu pohledávek exekucí, a to zvláště ve vztahu k ustanovení § 65 ZKV?

V mezích uplatněného dovolacího důvodu pak dovolatel především trvá na tom, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jelikož určení (prohlášení) zvláštních výhod za neúčinné mu umožní vést exekuci k vymožení té části pohledávky, která nebyla zaplacena ve vyrovnání.

Dovolatel odkazuje na ustanovení § 63 odst. 4 a § 65 odst. 1 ZKV, uváděje, že z textu § 65 odst. 1 ZKV je naprosto zřejmé, že jak žaloba na zaplacení pohledávky, tak žaloba na prohlášení zvláštní výhody za neúčinnou má vést k úplnému uspokojení nároku věřitele. Tyto žaloby (respektive způsoby, kterými se věřitel domáhá úplného uspokojení svého nároku) jsou postavené na roveň; žádný z těchto způsobů nemá mít přednost.

Text zákona o konkursu a vyrovnání rovněž ani v nejmenším nesvědčí názoru soudu, že by snad žaloba na plnění měla mít přednost před žalobou na určení. Taktéž není možné v daném ustanovení nalézt oporu pro tvrzení odvolacího soudu, že věřitel může (ve vztahu mezi sebou a dlužníkem) prolomit účinky splněného vyrovnání stanovené § 63 odst. 1 ZKV (zánik povinnosti dlužníka hradit pohledávky nepřednostních věřitelů nad rámec přijaté vyrovnací kvóty) pouze úspěšnou žalobou na úplné uspokojení svých pohledávek. Naopak ze zákona lze dovodit, že by samotným prohlášením některé zvláštní výhody za neúčinnou byla obnovena povinnost dlužníka plnit vyrovnacím věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání.

Obdobně se ostatně vyjádřil (pokračuje dovolatel) i Nejvyšší soud ve zrušujícím rozhodnutí, když uvedl, že „právní mocí rozhodnutí, jímž soud vyhoví žalobě vyrovnacího věřitele nebo jeho právního nástupce podané podle § 65 odst. 1 ZKV, pozbývá potvrzené vyrovnání vůči tomuto žalobci účinků“. Nejvyšší soud nerozlišuje, zda je žaloba dle ustanovení § 65 ZKV podána jako určovací či jako žaloba na plnění; v obou případech vyhovění takové žalobě vede k tomu, že potvrzené vyrovnání pozbývá vůči žalobci účinků, tedy že žalobce se může (exekučně) domáhat celé své pohledávky.

Smyslem dovolatelovy žaloby je určit neúčinnost určitých zvláštních výhod poskytnutých některým věřitelům, nikoliv určit neúčinnost jednotlivých právních úkonů. Proto také žaloba odkazuje na ustanovení § 65 ZKV a ne na obecná ustanovení občanského práva či konkursního práva týkající se neúčinnosti právních úkonů. Tato skutečnost nebyla nikdy ani soudem ani jakýmkoliv z účastníků zpochybňována. Naopak soudy všech stupňů ji akceptovaly a „pracovaly s ní“. Je proto nesprávné i překvapivé, jestliže odvolací soud nyní staví svoji argumentaci na tvrzení, že žalobce se domáhal „určení neúčinnosti konkrétních úkonů dlužníka“. Takové tvrzení překrucuje fakta a dává realitě jiný smysl, než měla.

Dovolatel je přesvědčen, že v řízení o určení neúčinnosti zvláštních výhod dle ustanovení § 65 ZKV nemusí být žalováni všichni účastníci právních úkonů, jimiž byly zvláštní výhody poskytnuty, či všichni věřitelé, kterým byly zvláštní výhody poskytnuty. Taková povinnost nevyplývá ze zákona, z judikatury ani z doktrinálního výkladu práva.

Je-li smyslem žaloby vymoci od dlužníka zbytek pohledávky, musí to být právě a pouze dlužník, kdo bude žalován. Bude-li žalobce úspěšný, bude mu na základě žaloby a pravomocného usnesení o potvrzení vyrovnání plnit dlužník, nikoliv osoby, které nabyly majetek na základě poskytnutí zvláštních výhod.

První vedlejší účastník ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné, maje rozhodnutí obou soudů za správná. Dovozuje, že žalobce neprokázal naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Případné kladné rozhodnutí v tomto sporu by nepředstavovalo exekuční titul, na jehož základě by žalobce mohl úspěšně vést exekuci. Žaloba tak, jak byla podána, nemůže být úspěšná. První vedlejší účastník také namítá jednoznačný nedostatek věcné pasivní legitimace na straně žalované a dodává, že jakékoliv další nároky žalobce jsou již prekludovány.

Druhý vedlejší účastník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, případně zamítnout jako nedůvodné. Přitom míní, že dovolatelův názor, že v případě „určovacího“ rozhodnutí, kterým by byly prohlášeny některé údajné zvláštní výhody za neúčinné, mu bude umožněno vést exekuci k vymožení té části pohledávky, která nebyla zaplacena ve vyrovnání, nemá oporu v právním řádu. Odvolací soud správně uvedl, že rozsudek, jímž by žalobě vyhověl, by žalobci nezaložil exekuční titul vůči žalovanému pro žalobcovu pohledávku nebo její část, takže žalobce postrádá naléhavý právní zájem na takovém určení. Dovolatelův názor, že nemuseli být žalováni všichni účastníci právních úkonů, které napadl žalobou, má druhý vedlejší účastník za chybný, přitakávaje odvolacímu soudu v úsudku, že žaluje-li dovolatel na určení neúčinnosti úkonů (jimiž měly být poskytnuty zvláštní výhody), musí se řízení účastnit účastníci (právní nástupci účastníků) úkonů, jimiž byly (podle žalobních tvrzení) poskytnuty zvláštní výhody.

Třetí vedlejší účastník ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, s tím, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam, když prostřednictvím odkazu na své vyjádření k předchozímu dovolání dovozuje, že ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. musí mít řešená právní otázka význam nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale i pro jiné obdobné kauzy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

I. K rozhodnému znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení a k přípustnosti dovolání.

Jak Nejvyšší soud ozřejmil již ve svém předchozím (zrušujícím) rozsudku z 29. února 2012, spor o neúčinnost vyrovnání ve smyslu § 65 ZKV je sporem vyvolaným vyrovnáním ve smyslu ustanovení § 9 odst. 3 písm. t/ o. s. ř., ve znění účinném v době podání žaloby (10. prosince 2004), tj. naposledy ve znění zákona č. 555/2004 Sb.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pro toto dovolací řízení je tudíž rozhodný občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007.

Dovolatel - ač zastoupen advokátem - dovolání opět směřuje proti všem výrokům napadeného rozhodnutí. K tomu, proč je takový postup bezcenný (a dovolání potud objektivně nepřípustné) v rozsahu, v němž dovolání směřuje proti té části prvního výroku rozsudku, kterou odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení a proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, odkazuje Nejvyšší soud dovolatele na zrušující rozsudek z 29. února 2012.

V rozsahu, v němž dovolání směřuje proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, shledává Nejvyšší soud dovolání přípustným dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v řešení otázek dovoláním předestřených. U prvních dvou otázek jde o otázky dovolacím soudem nezodpovězené a u třetí otázky je napadené rozhodnutí v rozporu s (níže označenou) judikaturou Nejvyššího soudu.

Namítá-li třetí vedlejší účastník ve vyjádření, že řešená právní otázka musí mít význam nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci, ale i pro jiné obdobné kauzy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, pak ohledně bezcennosti takové námitky i jej Nejvyšší soud odkazuje na zrušující rozsudek z 29. února 2012.

II. K předpisům rozhodným pro právní posouzení věci.

Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 ZKV, jestliže nucené vyrovnání bylo dosaženo podvodným jednáním nebo nedovoleným poskytnutím zvláštních výhod jednotlivým konkursním věřitelům, může každý konkursní věřitel do tří let od potvrzení nuceného vyrovnání uplatnit nárok, aby jeho pohledávky byly plně uspokojeny, anebo aby byla jiná výhoda pokládána za neúčinnou; příslušným k projednání nároku je soud, který prohlásil konkurs. Nárok však nepřísluší konkursním věřitelům, kteří se zúčastnili podvodných jednání nebo nedovolených úmluv, anebo mohli uplatnit důvody neúčinnosti v řízení o potvrzení nuceného vyrovnání.

Jak se dále podává z ustanovení § 63 ZKV, nabylo-li usnesení o potvrzení vyrovnání právní moci a dlužník úplně a včas své povinnosti podle něho splnil, zaniká jeho povinnost splnit věřitelům část závazku, k jejímuž plnění nebyl povinen podle obsahu vyrovnání, a to i tehdy, jestliže hlasovali proti přijetí vyrovnání nebo se hlasování nezúčastnili (odstavec 1). Potvrzeným vyrovnáním zůstávají nedotčena práva věřitelů proti spoludlužníkům a ručitelům dlužníka, jestliže se těchto práv výslovně nevzdali (odstavec 2). Byl-li na dlužníkův majetek prohlášen konkurs dříve, než byly úplně splněny povinnosti dlužníka vyplývající z vyrovnání, pokládají se pohledávky věřitelů v konkursu za uspokojené částkou, která jim byla podle vyrovnání skutečně zaplacena (odstavec 3). Na základě pravomocného usnesení o potvrzení vyrovnání pro pohledávku zapsanou do seznamu přihlášek lze vést výkon rozhodnutí s výjimkou případů popření pohledávky dlužníkem nebo správcem. Výkonem rozhodnutí mohou být proti dlužníkovi vymáhány i náklady řízení, jež byly určeny ve vyrovnání, nebyly-li zaplaceny nebo zajištěny ve lhůtě k tomu stanovené (§ 61 odst. 1 písm. c/) [odstavec 4].

Dle ustanovení § 65 odst. 1 ZKV věřitelé jsou oprávněni požadovat úplné uspokojení svých nároků, bylo-li vyrovnání dosaženo podvodným jednáním nebo poskytnutím zvláštních výhod jednotlivým věřitelům. Ve lhůtě tří let od právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání může věřitel uplatnit u soudu nárok na úplné uspokojení svých pohledávek nebo na prohlášení zvláštní výhody za neúčinnou; nepozbývá tím práv nabytých z vyrovnání. Tento nárok však věřitelům nevzniká, jestliže se zúčastnili podvodných jednání nebo nedovolených úmluv, anebo mohli uplatnit důvody neúčinnosti v řízení o potvrzení vyrovnání.

Ve výše citované podobě, pro věc rozhodné, platila ustanovení § 43 odst. 2, § 63 a § 65 odst. 1 ZKV již v době povolení vyrovnání žalovanému; ustanovení § 63 odst. 1 ZKV takto platilo jen do 24. října 2000, ostatní ustanovení do 31. prosince 2007 nedoznala změn. K rozhodnému znění § 63 odst. 1 ZKV pak srov. argumentaci ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 29. února 2012.

Podle ustanovení § 80 o. s. ř. žalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména (...) b/ o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva; c/ o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

III. K naléhavému právnímu zájmu na požadovaném určení.

Argumentace obsažená v napadeném rozhodnutí vyústila v závěr odvolacího soudu (srov. bod 9/ této argumentace, jak ji Nejvyšší soud shrnul výše), že s žalobním požadavkem formulovaným žalobou, nemůže žalobce uspět, neboť:

1/ nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení a

2/ řízení se neúčastnili (nebyli žalováni) účastníci (právní nástupci účastníků) úkonů, jejichž neúčinnost požaduje žalobce určit.

Nejvyšší soud uvádí, že žaloba, kterou se vyrovnací věřitel domáhá podle § 65 odst. 1 ZKV prohlášení „zvláštní výhody“ za neúčinnou, není žalobou o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (není žalobou ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.); je právním prostředkem sloužícím k uspokojení pohledávky vyrovnacího věřitele z dlužníkova majetku nad rámec vyrovnací kvóty. Předpokladem úspěšnosti takové žaloby tudíž není prokázání naléhavého právního zájmu žalobce na prohlášení „zvláštní výhody“ za neúčinnou a právní posouzení věci odvolacím soudem již proto není správné.

Na první z dovolatelem položených otázek (Zda možnost žalovat dle ustanovení § 65 ZKV na plnění, vylučuje naléhavý právní zájem žalobce na určení, kterého se domáhá v tomto řízení?) tedy Nejvyšší soud odpovídá tak, že úspěšnost žaloby, kterou se vyrovnací věřitel domáhá podle § 65 odst. 1 ZKV prohlášení „zvláštní výhody“ za neúčinnou, není podmíněna naléhavým právním zájmem vyrovnacího věřitele na takovém určení.

IV. K pasívní věcné legitimaci ve sporu o prohlášení „zvláštních výhod“ za neúčinné dle § 65 odst. 1 ZKV.

Dovolateli lze přisvědčit v závěru, že v řízení o žalobě, kterou se vyrovnací věřitel domáhá podle § 65 odst. 1 ZKV prohlášení „zvláštní výhody“ za neúčinnou (stejně jako by tomu bylo ve sporu o doplacení schodku mezi vyplacenou vyrovnací kvótou a celkovou výší pohledávky vyrovnacího věřitele) je (má být) osobou pasívně věcně legitimovanou pouze dlužník. Argumentace, jejímž prostřednictvím dovolatel k tomuto závěru dospívá, však přiléhavá není.

Nejvyšší soud již ve zrušujícím rozsudku z 29. února 2012 poukázal na to, že úprava obsažená v § 65 odst. 1 ZKV navazuje na obdobné instituty známé v minulosti v českém konkursním právu ze zákona č. 64/1931 Sb. z. a n., kterým se vydávají řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí (účinného od 1. dubna 1931 a platného na území Československé republiky do roku 1950) a (předtím) z císařského nařízení č. 337/1914 ř. z., kterým se zavádí řád konkursní, vyrovnací a odpůrčí (dále též jen „císařské nařízení“), recipovaného Československou republikou a platného na jejím území do 1. dubna 1931, kdy nabyl účinnosti zákon č. 64/1931 Sb. z. a n.

Bez pochopení podstaty obdobných institutů v těchto úpravách (jež byly nezpochybnitelným inspiračním zdrojem úpravy vyrovnání a nuceného vyrovnání v zákoně o konkursu a vyrovnání) logicky musel skončit nezdarem (a u obou soudů i u dovolatele též nezdarem skončil) pokus o smysluplný výklad ustanovení § 65 odst. 1 ZKV.

Jak Nejvyšší soud opět uvedl již ve zrušujícím rozsudku z 29. února 2012, v císařském nařízení určovalo ustanovení § 58 vyrovnacího řádu, že bylo-li vyrovnání docíleno podvodnými činy nebo nedovoleným poskytnutím zvláštních výhod jednotlivým věřitelům, aniž tu jsou podmínky § 57, může každý věřitel do tří let po pravoplatném potvrzení vyrovnání žalobou uplatniti nárok, aby mu byl zaplacen schodek neb aby byla prohlášena jinak poskytnutá výhoda za bezúčinnou, aniž ztrácí práv, kterých mu vyrovnání poskytuje proti dlužníku nebo třetím osobám (odstavec 1). Tento nárok přísluší toliko věřitelům, kteří se nezúčastnili podvodných jednání nebo nedovolených úmluv a bez své viny nebyli s to, skutečnosti, které je opravňují k žalobě, uplatniti v řízení potvrzovacím (odstavec 2).

V zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n. pak určovalo ustanovení § 68 vyrovnacího řádu, že bylo-li vyrovnání dosaženo podvodným jednáním nebo nedovoleným poskytnutím zvláštních výhod jednotlivým věřitelům, aniž tu jsou podmínky stanovené v § 66, mohou věřitelé do tří let po pravoplatném potvrzení domáhati se žalobou, aby jim byl zaplacen schodek neb aby byla jinaká výhoda prohlášena za bezúčinnou; tím nepozbývají práv nabytých z vyrovnání proti dlužníku nebo jiným osobám (odstavec 1). Tento nárok nepřísluší věřitelům, kteří se zúčastnili podvodných jednání nebo nedovolených úmluv, ani věřitelům, kteří mohli již v potvrzovacím řízení uplatniti skutečnosti, opravňující je k žalobě (odstavec 2).

K tomu je žádoucí poznamenat, že obdobná úprava jako pro vyrovnání platila v dobových úpravách též pro nucené vyrovnání (v císařském nařízení srov. § 161 konkursního řádu a v zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n. srov. § 164 konkursního řádu); komentářová literatura (jak citována dále) proto v daných souvislostech pracovala i formou odkazů na výklad u nuceného vyrovnání.

Z dobové literatury k císařskému nařízení lze poukázat např. na dílo Brock, M.: Vyrovnací řád. Tiskem Pošumavské tiskárny v Strakonicích. Nákladem vlastním. Strakonice 1925, kde se uvádí (str. 82), že „bezúčinnost týká se pouze slev a výhod dlužníku poskytnutých“. Co do dobové literatury k zákonu č. 64/1931 Sb. z. a n. lze poukázat např. na dílo Hora, V.: Základy přednášek o konkursním a vyrovnacím řízení. Nakladatelství Všehrd, Praha 1932, kde se v souvislosti s nuceným vyrovnáním uvádí (k § 164 konkursního řádu), že „věřitel (...) může žalovati úpadce, aby mu zaplatil schodek, jejž vyrovnáním utrpěl, aneb aby byly prohlášeny jinaké, úpadci vyrovnáním poskytnuté výhody za bezúčinné“ (str. 79), přičemž u vyrovnání odkazuje na tyto pasáže výklad k § 68 vyrovnacího řádu (str. 99). V díle Voska, J. - Ledrer, E.: Československé civilní řízení soudní, řízení exekuční a právo konkursní a vyrovnací. Státní nakladatelství pro Spolek posluchačů komerčního inženýrství v Praze. Praha 1947, se na dané téma poznamenává, že „bylo-li vyrovnání dosaženo podvodným jednáním, třeba takové jednání nebylo trestné, nebo nedovoleným poskytnutím zvláštních výhod některým věřitelům, může každý věřitel do tří let od pravoplatného potvrzení vyrovnání u vyrovnacího soudu žalovati o zaplacení schodku, který mu nebyl zaplacen nebo o prohlášení jiné výhody dlužníku ve vyrovnání poskytnuté za bezúčinnou“ (str. 222). A konečně, v díle Štajgr, F.: Konkursní právo. Nakladatelství Všehrd, Praha 1947, se (opět v souvislosti s výkladem § 164 konkursního řádu ohledně nuceného vyrovnání) uvádí, že věřitel může „žalovat (...), aby mu byl zaplacen schodek nebo aby byla jinaká (úpadcova) výhoda (nabytá vyrovnáním) prohlášena za bezúčinnou“.

Jinak řečeno, při výkladu císařského nařízení (§ 161 konkursního řádu a § 58 vyrovnacího řádu), stejně jako při výkladu zákona č. 64/1931 Sb. z. a n. (§ 164 konkursního řádu a § 68 vyrovnacího řádu), nebylo pochyb o tom, že dlužníkem nedovoleně poskytnuté „zvláštní výhody“ jednotlivým věřitelům nebyly těmi „jinak poskytnutými“ (císařské nařízení), respektive „jinakými“ výhodami, jež mohly být prohlášeny za bezúčinné žalobou vyrovnacího věřitele směřující proti dlužníku. „Jinak poskytnutou“, respektive „jinakou“ výhodou ve smyslu císařského nařízení a zákona č. 64/1931 Sb. z. a n. se ustáleně rozuměla výhoda poskytnutá vyrovnáním (nuceným vyrovnáním) dlužníku jako výhoda, která byla „jiná“ než „výhoda“, podle které měl svým vyrovnacím (v nuceném vyrovnání konkursním) věřitelům zaplatit na zapravení jejich pohledávek pouze vyrovnací kvótu. Žaloba směřující v tomto pojetí vůči někomu jinému než vůči dlužníku (při nuceném vyrovnání vůči úpadci) logicky smysl nedává.

Výklad, jenž by pro „vyrovnání“ podle zákona o konkursu a vyrovnání bez dalšího přitakal úsudku vzešlému z historického srovnání obdobných institutů v císařském nařízení a v zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n., do jisté míry problematizuje skutečnost, že ustanovení § 43 odst. 2 ZKV o nuceném vyrovnání sice rovněž terminologicky rozlišuje mezi nedovoleným poskytnutím „zvláštních výhod“ (úpadcem) jednotlivým konkursním věřitelům, na straně jedné a „jinou výhodou“ (poskytnutou dlužníku) na straně druhé, ustanovení § 65 odst. 1 ZKV však tyto terminologické rozdíly stírá. Termín „zvláštní výhody“ totiž používá jak ve větě první (v níž jde o poskytnutí „zvláštních výhod“ jednotlivým věřitelům), tak ve větě druhé (v níž jde o prohlášení „zvláštní výhody“ za neúčinnou).

Také při výkladu zákona o konkursu a vyrovnání však vnímá komentářová literatura úpravu (relativní) neúčinnosti vyrovnání dle § 65 odst. 1 ZKV na straně jedné a úpravu (relativní) neúčinnosti nuceného vyrovnání dle § 43 odst. 2 ZKV na straně druhé jako významově stejnou.

V díle Zoulík, F.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 3. vydání. Praha, C. H. Beck 1998 (dále jen „Zoulík“), se k § 43 odst. 2 ZKV ozřejmuje, že „podstata neúčinnosti nuceného vyrovnání spočívá v tom, že věřitel se může opětovně domáhat splnění celé své pohledávky, popř. že zanikají všechny další výhody, které úpadce měl podle nuceného vyrovnání“ (str. 199). Při výkladu § 65 ZKV se tamtéž (str. 248) hovoří o „obsahové shodnosti obou úprav“ (rozuměj neúčinnosti nuceného vyrovnání dle § 43 odst. 2 ZKV a neúčinnosti vyrovnání dle § 65 odst. 1 ZKV). V díle Steiner, V.: Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář. 2. vydání. Linde Praha, a. s., Praha 1996 (dále jen „Steiner“), se pak k § 43 odst. 2 ZKV uvádí, že „každý konkursní věřitel může do 3 let od potvrzení nuceného vyrovnání uplatnit žalobou svůj nárok, aby jeho pohledávka byla plně uspokojena, včetně té části, kterou mu nuceným vyrovnáním vznikla újma a aby byly jiné výhody úpadci vyrovnáním poskytnuté prohlášeny za neúčinné“ (str. 239). Při výkladu § 65 ZKV se opět tamtéž (str. 299) uvádí, že každý z vyrovnacích věřitelů může „do 3 let od právní moci usnesení o potvrzení vyrovnání žalobou u vyrovnacího soudu požádat, aby mu byl zaplacen vzniklý schodek (jde o žalobu na plnění), anebo aby byla jiná výhoda tím vzniklá prohlášena za neúčinnou“.

V díle Pohl, T.: Zákon o konkurzu a vyrovnání. Krok za krokem. 2. vydání. Praha, Prospektrum 2000 (dále jen „Pohl“), se při výkladu účinků vyrovnání uvádí (str. 215), že „stejně jako v řízení o nuceném vyrovnání upravuje zákon podobné důsledky, pokud jde o podvodné jednání dlužníka, i v řízení o vyrovnání. To znamená, že po skončení vyrovnacího řízení vyjde najevo, že dlužník dosáhl vyrovnání podvodným jednáním tím, že poskytl některému z věřitelů zvláštní výhody. Každý dotčený věřitel, který takovéto jednání dlužníka dodatečně zjistí, má právo podat žalobní návrh k soudu. V návrhu se musí domáhat vyslovení neúčinnosti úkonů dlužníka. (...) Žaloba nezní pouze na konstatování neúčinnosti úkonu dlužníka, ale musí jít o žalobu na plnění, tedy na zaplacení částky či poskytnutí nepeněžitého plnění představujícího rozdíl mezi výší pohledávky a dlužníkem zaplacenou kvótou z titulu vyrovnání nebo i o zaplacení celé pohledávky, kdy plnění podle vyrovnání nebylo vůbec dlužníkem poskytnuto“.

Pro úplnost budiž řečeno, že v díle Zelenka, J. - Maršíková, J.: Zákon o konkursu a vyrovnání a předpisy souvisící - komentář, 2. vydání, Praha, Linde 2002 (dále jen „Zelenka“), se jako součást výkladu k § 65 odst. 1 ZKV tvrdí (str. 980), že „žalobou je oprávněn věřitel domáhat se plnění (§ 80 písm. b/ o. s. ř.), tedy zaplacení částky představující rozdíl mezi výší pohledávky a dlužníkem zaplacenou vyrovnací kvótou, či zaplacení celé pohledávky v případě, že plnění podle vyrovnání nebylo dosud dlužníkem poskytnuto. Dále se může věřitel domáhat určovací žalobou (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) prohlášení zvláštní výhody poskytnuté některému z věřitelů za neúčinnou“.

I z výše podaného přehledu komentářové literatury k § 65 odst. 1 ZKV je zřejmé, že dikce § 65 odst. 1 ZKV (opakované užití termínu „zvláštní výhody“ v různých souvislostech) vyvolává konflikt mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem, přičemž doslovné znění zkoumaného ustanovení zjevně vede (jak doloženo výše v literatuře k zákonu o konkursu a vyrovnání vedlo) k jeho rozdílným interpretacím. Za této situace je zjevně namístě upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, uveřejněný pod číslem 45/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.1/96, uveřejněné pod číslem 9/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Při zkoumání smyslu a účelu ustanovení § 65 odst. 1 ZKV by interpretace „zvláštní výhody“ podle věty druhé jako té, kterou dlužník poskytl podle věty první jednotlivým věřitelům, vedla k absurdnímu závěru, že zákon o konkursu a vyrovnání neumožňuje prohlásit za neúčinnou „výhodu“, kterou věřitelé při vyrovnání poskytli dlužníku (jinou, než tu, jež mu dovolovala zaplatit věřitelům na zapravení jejich pohledávek pouze vyrovnací kvótu). Závěr, že podle § 65 odst. 1 ZKV se lze žalobou domáhat toho, aby za neúčinnou byla prohlášena „zvláštní výhoda“ poskytnutá dlužníkem jednotlivému věřiteli, by logicky musel vést k úsudku, že žalovaným musí být takto zvýhodněný věřitel, neboť „výhody“ lze takto (v podobě její neúčinnosti vůči žalobci) zbavit jen toho, komu byla poskytnuta (ne toho, kdo ji poskytl).

Nejvyšší soud tudíž uzavírá, že ani odlišná terminologie ustanovení § 65 odst. 1 ZKV (jež tkví v opakování slovního spojení „zvláštní výhoda“ ve větě první a ve větě druhé) není podkladem pro závěr, že by se žaloba o prohlášení „zvláštní výhody“ za neúčinnou měla řídit jinými pravidly, než jsou ta, jež byla promítnuta v úpravách, z nichž dikce zkoumaného ustanovení historicky vychází a než jsou ta, jimiž se řídí úprava stejného institutu při nuceném vyrovnání (§ 43 odst. 2 ZKV). Komentářový názor, jenž ponouká k představě, že má jít o žalobu, jejímž prostřednictvím bude prohlášena za neúčinnou „zvláštní výhoda“ poskytnutá věřiteli (Zelenka, str. 980 a zčásti /co do tvrzení, že věřitel se v návrhu musí domáhat „vyslovení neúčinnosti úkonů dlužníka“, i když „žaloba nezní pouze na konstatování neúčinnosti úkonu dlužníka, ale musí jít o žalobu na plnění“/ též Pohl, str. 215), přiléhavý není. Naopak se lze (v logické návaznosti na výklad podaný v dobové literatuře k císařskému nařízení a k zákonu č. 64/1931 Sb. z. a n.) přihlásit k závěrům přijatým o povaze institutu neúčinnosti nuceného vyrovnání a vyrovnání v Zoulíkovi (str. 199 a 248) a Steinerovi (str. 239 a 299).

Na druhou z dovolatelem položených otázek (Jaký musí být okruh účastníků na straně žalované v případě, kdy se žalobce domáhá dle ustanovení § 65 ZKV prohlášení zvláštních výhod za neúčinné?) tedy Nejvyšší soud odpovídá tak, že jelikož musí jít o zvláštní výhody poskytnuté ve vyrovnání dlužníku, nepřichází v úvahu jiný žalovaný než dlužník.

Na tomto místě lze rovněž předznamenat, že argumenty smyslem a účelem ustanovení § 65 odst. 1 ZKV, vedoucí k odpovědi formulované v předchozím odstavci, lze zčásti nalézt též v rámci výkladu podaného níže ke třetí z dovolatelem položených otázek.

V. K rozsahu práva vyrovnacího věřitele vymáhat pohledávku zapsanou do seznamu pohledávek výkonem rozhodnutí nebo exekucí.

Jak odvolací soud, tak dovolatel, přehlédli, že odpověď na třetí z dovolatelem položených otázek se podává z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2011, sp. zn. 29 Cdo 5026/2009, uveřejněného pod číslem 69/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 69/2012“), na který odkazuje (byť v jiných souvislostech), již zrušující rozsudek Nejvyššího soudu z 29. února 2012.

Také v tomto ohledu je na místě krátký historický exkurs.

V zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n. (císařské nařízení tuto úpravu nemělo) určovalo ustanovení § 63 odst. 1 vyrovnacího řádu, že pro pohledávku přihlášenou ve vyrovnacím řízení a zapsanou do seznamu přihlášek, nepopřel-li ji dlužník ani vyrovnací správce, může býti vedena exekuce podle vyrovnání soudem potvrzeného a podle výpisu ze seznamu přihlášek proti dlužníku i proti osobám, které se za splnění vyrovnání zavázaly jako spoludlužníci nebo ručitelé (§ 2), jakmile usnesení o potvrzení vyrovnání nabylo právní moci; pro pohledávky, které nemají přednostního práva, však vždy jen do výše kvoty věřiteli přijaté. Před splatností pohledávky může soud povoliti exekuci k zajištění, osvědčí-li věřitel nebezpečí, že by jinak dobytí jeho nároku bylo zmařeno nebo značně ztíženo.

Jinak řečeno, i u těch pohledávek věřitelů, které ve vyrovnání nepopřel dlužník ani vyrovnací správce, mohli nepřednostní věřitelé, kteří neměli k dispozici jiný exekuční titul, vést výkon rozhodnutí podle výpisu ze seznamu přihlášek, ve spojení s usnesením o potvrzení vyrovnání, jen do výše vyrovnací kvóty. Ustanovení § 68 vyrovnacího řádu v zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n. dovolovalo postihnout podvodné jednání dlužníka při vyrovnání nebo nedovolené poskytnutí zvláštních výhod jednotlivým věřitelům při vyrovnání žalobou o zaplacení schodku právě proto, že nepřednostní vyrovnací věřitel, jenž neměl jiný exekuční titul, si jej v tomto řízení musel opatřit (exekuční titul ve smyslu § 63 vyrovnacího řádu v zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n. dovoloval vést exekuci jen do výše vyrovnací kvóty). Naopak žaloba o prohlášení „jinaké výhody“ poskytnuté ve vyrovnání dlužníku za bezúčinnou směřovala buď jen k tomu cíli, aby dlužník ve vztahu k onomu žalujícímu věřiteli takové „jinaké výhody“ pozbyl, nebo též k tomu, aby rozhodnutí, jímž soud žalobě vyhoví (a které tak osvědčilo existenci podvodného jednání dlužníka při vyrovnání nebo nedovolené poskytnutí zvláštních výhod jednotlivým věřitelům při vyrovnání), dovolilo vykonat v plném rozsahu dříve pořízený exekuční titul o pohledávce věřitele vůči dlužníku. Tam, kde věřitel, jenž se žalobou podle ustanovení § 68 vyrovnacího řádu zákona č. 64/1931 Sb. z. a n. domohl prohlášení „jinaké výhody“ poskytnuté ve vyrovnání dlužníku za bezúčinnou, aniž měl o své pohledávce k dispozici jiný exekuční titul než výpis ze seznamu přihlášek, ve spojení s usnesením o potvrzení vyrovnání, se nemohl ani poté v exekuci domáhat uspokojení své pohledávky nad rámec vyrovnací kvóty.

Ve stejném duchu (tedy tak, že „pro pohledávky přednostní, které byly přihlášeny ve vyrovnacím řízení, lze vést exekuci v plné jejich výši, pro pohledávky nepřednostní jen do výše kvóty věřiteli přijaté“) komentuje Steiner ustanovení § 63 odst. 4 ZKV (str. 295). Nicméně, Nejvyšší soud již v R 69/2012 přihlédl k tomu, že dikce § 63 odst. 4 ZKV se liší od úpravy vtělené v zákoně č. 64/1931 Sb. z. a n. (v § 63 vyrovnacího řádu), jelikož co do „síly“ exekučního titulu tvořeného pro pohledávky, které nepopřel dlužník ani vyrovnací správce seznamem přihlášek (ve spojení s usnesením o potvrzení vyrovnání), nečiní rozdílu mezi přednostními a nepřednostními věřiteli (u nepřednostních věřitelů neomezuje exekuční titul rozsahem vyrovnací kvóty). Proto Nejvyšší soud v R 69/2012 uzavřel, že „takový exekuční titul se ovšem může prosadit nad rámec kvóty přiřčené věřitelům podle potvrzeného vyrovnání, jen nebylo-li soudem potvrzené vyrovnání splněno (srov. § 63 odst. 3 a § 64 ZKV) nebo stalo-li se neúčinným či neplatným (srov. § 65 ZKV)“.

Žaloba o zaplacení schodku zůstává i při tomto výkladu § 63 odst. 4 ZKV nezbytným prostředkem pro zajištění exekučního titulu pro věřitele, který nemá pro svou pohledávku jako exekuční titul k dispozici ani seznam přihlášek (ve spojení s usnesením o potvrzení vyrovnání), vzhledem k tomu, že pohledávku popřel dlužník nebo vyrovnací správce.

Na třetí z dovolatelem položených otázek (Jaký je „rozsah“ práva vyrovnacího věřitele vymáhat pohledávku zapsanou do seznamu pohledávek exekucí, a to zvláště ve vztahu k ustanovení § 65 ZKV?) tedy Nejvyšší soud odpovídá tak, že u věřitele, který má pro svou pohledávku jako exekuční titul k dispozici alespoň seznam přihlášek (ve spojení s usnesením o potvrzení vyrovnání), jelikož pohledávku nepopřel dlužník ani vyrovnací správce, je rozhodnutí, jímž soud vyhoví žalobě o prohlášení zvláštní výhody poskytnuté dlužníku (!) za neúčinnou, rozhodnutím, jež dovoluje vykonat i v rozsahu převyšujícím vyrovnací kvótu obnovený exekuční titul tvořený seznamem přihlášek (ve spojení s usnesením o potvrzení vyrovnání). Vzhledem k tomu, že „seznam přihlášek“ nemá ani ve spojení s usnesením o potvrzení vyrovnání povahu exekučního titulu, jenž by vytvářel překážku věci pravomocně rozsouzené, je žaloba o zaplacení schodku v takovém případě rovněž možným (leč nikoli nezbytným) způsobem uplatnění nároku dle § 65 odst. 1 ZKV.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí v rovině právní neobstálo, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil, včetně závislých výroků o nákladech řízení (§ 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o. s. ř.).

V další fází řízení zaměří odvolací soud své rozhodování ve věci v následujícím pořadí k zodpovězení těchto (pro výsledek řízení podstatných) otázek:

1/ Zda vyrovnací věřitel, jenž byl právním předchůdcem žalobce v této věci, se případně zúčastnil podvodných jednání nebo nedovolených úmluv, anebo zda mohl uplatnit důvody neúčinnosti v řízení o potvrzení vyrovnání (srov. v tomto ohledu již závěry obsažené ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z 29. února 2012 a jejich shrnutí výše pod bodem 3/). Zjištění, že vyrovnací věřitel, jenž byl právním předchůdcem žalobce v této věci, se zúčastnil podvodných jednání nebo nedovolených úmluv, anebo že mohl uplatnit důvody neúčinnosti již v řízení o potvrzení vyrovnání, je samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby.

2/ Zda úkony, jejichž prohlášení za neúčinné se žalobce domáhá, jsou zvláštními výhodami (§ 65 odst. 1 věta druhá ZKV) poskytnutými ve vyrovnání dlužníku (a v čem taková zvláštní výhoda pro dlužníka spočívá). Závěr, že nejde o zvláštní výhodu poskytnutou dlužníku, je opět samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby.

3/ Zda mezi zvláštními výhodami, které naopak dlužník měl poskytnout jednotlivým věřitelům (§ 65 odst. 1 věta první ZKV) na straně jedné a mezi vyrovnáním na straně druhé byla příčinná souvislost (závěr, že příčinná souvislost potud dána není, je rovněž samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby).

Vyjde-li zkoumání těchto otázek (pro věc rozhodných) s výsledkem příznivým pro žalobce, pak nebude na překážku tomu, že soud žalobě vyhoví, skutečnost, že žalobce se současně nedomáhá zaplacení schodku nad vyrovnací kvótu.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. července 2013

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru