Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1880/2018Rozsudek NS ze dne 27.02.2020

HeslaInsolvenční řízení
Incidenční spory
Odporovatelnost
Žaloba
Vady podání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1880.2018.1
Dotčené předpisy

§ 111 IZ.

§ 235 odst. 2 IZ. ve znění od 01.01.2014

čl. II předpisu č. 294/2013 Sb.

§ 43 odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1880/2018-106

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobkyně JUDr. Dagmar Mixové, se sídlem v Praze 8, Sopotská 645/70, PSČ 181 00, jako insolvenční správkyně dlužníka Stavitelství KRRO, s. r. o., zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, PSČ 110 00, proti žalovanému Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 969/33, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 45317054, o odpůrčí žalobě o zaplacení 1 163 830 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 128/2014, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Stavitelství KRRO, s. r. o., se sídlem v Praze 4, U Habrovky 247/11, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 25259971, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 76 INS 636/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. 51 Co 439/2016-75, ve znění usnesení ze dne 20. prosince 2017, č. j. 51 Co 439/2016-87, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. ledna 2017, č. j. 51 Co 439/2016-75, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 20. prosince 2017, č. j. 51 Co 439/2016-87, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. září 2016, č. j. 21 C 128/2014-53, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 5. září 2016, č. j. 21 C 128/2014-53, Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalovanému (Komerční bance, a. s.) zaplatit žalobkyni (JUDr. Dagmar Mixové, jako insolvenční správkyni dlužníka Stavitelství KRRO, s. r. o.) na účet majetkové podstaty dlužníka Stavitelství KRRO, s. r. o. částku 1 163 830 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně od 17. ledna 2012 do zaplacení (bod I. výroku), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (bod II. výroku) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (bod III. výroku).

Soud prvního stupně vyšel zejména z toho, že:

1/ V roce 2010 uzavřel dlužník s žalovaným čtyři smlouvy o úvěru, na základě kterých byly dlužníku poskytnuty úvěry v celkové výši 1 600 000 Kč.

2/ Dne 17. ledna 2011 bylo zahájeno insolvenční řízení na majetek dlužníka.

3/ Dlužník dopisy ze dne 6. dubna 2011 a ze dne 20. května 2011 požádal žalovaného o předčasné splacení úvěrů. Úvěry byly splaceny u třech smluv dne 27. dubna 2011 a u jedné smlouvy v období od 27. května 2011 do 1. června 2011. Celkem splatil dlužník na úvěrech částku 1 163 830 Kč.

4/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. června 2011, č. j. MSPH 76 INS 636/2011-A-49, zjistil úpadek dlužníka a insolvenční správkyní ustanovil žalobkyni.

5/ Žalovaný dne 4. července 2011 přihlásil do insolvenčního řízení dlužníka pohledávku ve výši 1 163 830,98 Kč představující nesplacené úvěry poskytnuté na základě předmětných smluv o úvěru, s uvedením, že jde o podmíněnou pohledávku z důvodu neúčinnosti právního úkonu dlužníka předčasného splacení této pohledávky věřiteli (žalovanému).

6/ Při přezkumném jednání konaném dne 8. září 2011 byla pohledávka žalovaného (insolvenčního věřitele č. 49) zjištěna.

7/ Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. září 2011, č. j. MSPH 76 INS 636/2011-B-19, prohlásil konkurs na majetek dlužníka.

8/ Dne 16. prosince 2011 žalobkyně, jakožto insolvenční správkyně dlužníka, sepsala do soupisu majetkové podstaty (vyhotoveného dne 5. ledna 2012) pod položku č. 27 pohledávku za žalovaným v nominální hodnotě 1 163 830,98 Kč z titulu předčasně splaceného úvěru dlužníkem dne 27. dubna 2011.

9/ Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2013, č. j. MSPH 76 ICm 423/2012-41, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. října 2013, č. j. 101 VSPH 264/2013-65, byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaný domáhal vyloučení pohledávky ve výši 1 163 830,98 Kč ze soupisu majetkové podstaty dlužníka.

Na tomto základě soud prvního stupně – cituje § 111 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. prosince 2013 – uvedl, že předčasné splacení úvěrů dlužníkem považuje za jednání rozporné s § 111 odst. 1 insolvenčního zákona, neboť jím došlo k podstatnému zmenšení majetku dlužníka a současně nejde o úkon týkající se provozování podniku dlužníka v rámci obvyklého hospodaření ve smyslu § 111 odst. 2 insolvenčního zákona.

Soud prvního stupně dále – vycházeje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. února 2016, sp. zn. 29 NSČR 67/2014, uveřejněného pod číslem 62/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 62/2017“) – dospěl k závěru, že v daném případě jde o neúčinné právní úkony dlužníka vůči věřitelům ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona, tedy o neúčinnost ze zákona, a že insolvenční správce nebyl povinen dovolávat se neúčinnosti nejprve odpůrčí žalobou podle § 235 odst. 2 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014, nýbrž byl oprávněn k přímému sepisu majetku, který byl dlužníkem vyveden z majetkové podstaty v rozporu s § 111 insolvenčního zákona. Uvedl, že zákonná neúčinnost úkonů dlužníka, k níž došlo před 1. lednem 2014, zůstala zachována, neboť dle přechodného ustanovení zákona č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, platí, že účinky úkonů, které v insolvenčním řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, zůstávají zachovány.

Soud prvního stupně se dále vyjádřil k námitce promlčení uplatněné žalovaným tak, že ji považuje za nedůvodnou, když promlčecí lhůta začíná běžet až zjištěním úpadku, tudíž uplynula ke dni 8. června 2014. V tomto směru soud prvního stupně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3680/2007, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2012, pod číslem 52.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá (první výrok) a že se poplatková povinnost žalovanému neukládá (druhý výrok); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok).

Odvolací soud předeslal, že jde o incidenční spor, který měl být řešen v rámci insolvenčního řízení. Přestože jsou soudy vázány usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. června 2015, č. j. Ncp 3669/2014-23, podle něhož jde o žalobu na plnění, k jejímuž projednání je příslušný okresní soud (a není možno rozsudek soudu prvního stupně zrušit a věc postoupit věcně příslušnému soudu), je nutno v řízení postupovat podle insolvenčního zákona.

Odvolací soud – vycházeje ze soudem prvního stupně zjištěného skutkového stavu – na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že k tomu, aby bylo možné konstatovat neúčinnost právního úkonu ve smyslu § 111 odst. 3 insolvenčního zákona, je třeba nejdříve se domoci neúčinnosti odpůrčí žalobou, jak plyne z § 235 odst. 2, potažmo § 239 odst. 4 insolvenčního zákona, ve znění účinném od 1. ledna 2014. Odvolací soud tak uzavřel, že nelze vyhovět žalobě na plnění, jestliže předtím insolvenční správkyně nežalovala neúčinnost právního úkonu v souladu s § 235 odst. 2 insolvenčního zákona.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, „resp. odvolací soud se při vydání napadeného rozsudku odchýlil od stávajícího názoru dovolacího soudu“, namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (uplatňuje dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.), a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyššímu soudu dovolatelka předkládá k řešení otázku, zda je úkonem, jehož účinky mají být zachovány dle přechodného ustanovení, čl. II. „zákona č. 112/2013 Sb., kterým se mění insolvenční zákon“ (nejspíše míněno zákona č. 294/2013 Sb.), jak zahrnutí ušlého plnění (resp. zahrnutí pohledávky za bankou) insolvenční správkyní do majetkové podstaty dlužníka, tak i neúčinný úkon, který učinil jednatel společnosti v rozporu s § 111 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013.

Podle dovolatelky bylo zahrnutí pohledávky za žalovaným do majetkové podstaty (které nastalo před účinností novely insolvenčního zákona, tj. před 1. lednem 2014) úkonem, jehož právní účinek zůstal zachován (i po nabytí účinnosti novely insolvenčního zákona, tj. i po 1. lednu 2014). Stejně tak jsou dle dovolatelky zachovány i právní účinky jednání dlužníka, tedy i neúčinnost tohoto jednání, která nastala ze zákona. K problematice neúčinnosti právního úkonu učiněného před 31. prosincem 2013, jež nastává ze zákona, odkazuje na ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 677/2011, uveřejněný pod číslem 60/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, R 62/2017, a usnesení ze dne 31. srpna 2017, sp. zn. 29 Cdo 3668/2015).

Žalovaný považuje dovolání za nedůvodné a ztotožňuje se s právními závěry odvolacího soudu. Navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť v řešení dovoláním předestřené otázky je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, jak se ustálila zčásti až v době po vydání napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených dovoláním – zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podmínkami uplatnění zákonné neúčinnosti právního úkonu dle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona, uskutečněného dlužníkem v době do 31. prosince 2013, se Nejvyšší soud, i ve vazbě na novelu insolvenčního zákona provedenou s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 294/2013 Sb., zabýval především v rozsudku ze dne 30. srpna 2018, sp. zn. 29 Cdo 5517/2016, na který navázal v rozsudku ze dne 16. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 84/2016, v rozsudku ze dne 28. listopadu 2018, sen. zn. 29 ICdo 85/2017, uveřejněném pod číslem 116/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 28. listopadu 2018, sp. zn. 29 Cdo 2849/2017. Závěry zformulované v označených rozhodnutích lze shrnout takto:

1/ Ustanovení § 111 odst. 3 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. prosince 2013, upravovalo zákonnou neúčinnost právních úkonů dlužníka. Jinými slovy řečeno, k tomu, aby se tato neúčinnost prosadila, nebylo nezbytně nutné, aby se insolvenční správce domáhal jejího určení odpůrčí žalobou.

2/ Podá-li insolvenční správce u insolvenčního soudu žalobu, kterou odporoval dlužníkovu právnímu úkonu, v době po 31. prosinci 2013, je pro posouzení, jakým způsobem měl uplatnit zákonnou neúčinnost takového úkonu (§ 111 odst. 3 insolvenčního zákona), rozhodné znění insolvenčního zákona od 1. ledna 2014; skutečnost, že dlužník učinil právní úkon před tímto datem, není významná.

3/ S účinností od 1. ledna 2014 se neúčinnost podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona prosazuje výlučně odpůrčí žalobou insolvenčního správce dle § 235 odst. 2 insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014.

Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 5517/2016 dále vyplývá, že domáhá-li se žalobce (insolvenční správce) v době po 31. prosinci 2013 vůči žalovanému (věřiteli insolvenčního dlužníka) zaplacení žalované částky s odůvodněním, že žádá o vrácení plnění ušlého z majetku dlužníka v důsledku právního úkonu dlužníka uskutečněného v době do 31. prosince 2013, které má za neúčinné podle § 111 odst. 3 insolvenčního zákona, uplatňuje tím odpůrčí nárok podle insolvenčního zákona.

Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že obsahuje-li žaloba nesoulad mezi vylíčením rozhodujících skutečností (uplatnění odpůrčího nároku) a žalobním petitem, který neobsahuje (výslovný) požadavek na určení neúčinnosti dotčeného právního úkonu dlužníka, jde o vadu žaloby, která má být odstraněna postupem dle § 43 odst. 1 o. s. ř.

Z takto ustanoveného judikatorního rámce se pro poměry projednávané věci podává, že odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – správně vyložil účinky novely insolvenčního zákona provedené s účinností od 1. ledna 2014 zákonem č. 294/2013 Sb. tak, že uplatňuje-li žalobkyně jako insolvenční správkyně neúčinnost právních úkonů dlužníka, k nimž došlo před 31. prosincem 2013 (konkrétně v době od 27. dubna 2011 do 1. června 2011), žalobou až po 31. prosinci 2013, je nutno takovou žalobu posuzovat podle insolvenčního zákona ve znění účinném od 1. ledna 2014.

Uvedené závěry však odvolací soud v dané věci nesprávně aplikoval, když pominul, že z obsahu podané žaloby bylo zřejmé, že žalobkyně uplatňuje odpůrčí nárok. Jinými slovy řečeno, žalobu nebylo možno (bez dalšího) zamítnout s odůvodněním, že jde (pouze) o žalobu o zaplacení, jíž nepředcházela odpůrčí žaloba.

V důsledku tohoto nesprávného právního posouzení odvolací soud přehlédl pochybení soudu prvního stupně, který nevyzval žalobkyni k odstranění vad žaloby (nesouladu mezi vylíčením rozhodujících skutečností a žalobním petitem), čímž zůstalo řízení před soudy obou stupňů zatíženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které Nejvyšší soud přihlédl z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Nejvyšší soud nad rámec shora uvedeného konstatuje, že sdílí názor odvolacího soudu, že v poměrech dané věci jde o incidenční spor (jde o uplatnění odpůrčího nároku), a to bez ohledu na usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. Ncp 3669/2014 o věcné příslušnosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2016, sp. zn. 29 Cdo 4123/2014, uveřejněné pod číslem 95/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně závazný.

V novém rozhodnutí soudu bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 2. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru