Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1868/2017Usnesení NS ze dne 31.05.2017

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:29.CDO.1868.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1868/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Jiřím Zavázalem v právní věci žalobce J. H., zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Severovýchodní II 564/12, PSČ 141 00, proti žalovanému I. M., zastoupenému JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, PSČ 186 00, o zaplacení částky 9.000.000 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 11 C 26/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. září 2016, č. j. 47 Co 176/2016-160, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 8. dubna 2016, č. j. 11 C 26/2014-108, Okresní soud v Hradci Králové zamítl žalobu, kterou se žalobce (J. H.) domáhal po žalovaném (I. M., bývalém správci konkursní podstaty žalobce) zaplacení částky 9.000.000 Kč z titulu náhrady škody (bod I. výroku), rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku) a zastavil řízení o žádosti žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů (bod III. výroku).

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalobce v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Dle ustanovení § 237 o. s. ř. pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, a ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněná pod čísly 80/2013 a 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 80/2013“ a „R 4/2014“), jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 13. listopadu 2014, sp. zn. III. ÚS 3892/13, a ze dne 16. prosince 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14.

V posuzované věci dovolatel k otázce přípustnosti dovolání pouze uvedl, že „projednávaná věc … měla být, resp. právní otázka projednávána jinak“. Takový požadavek dovolatele však není v režimu ustanovení § 237 o. s. ř. způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, když významově neodpovídá žádnému z tam uvedených hledisek (srov. shodně např. důvody R 80/2013 nebo R 4/2014).

Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že mělo-li být dovolání (podle dovolatele) přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“ (srov. znění § 237 o. s. ř.), šlo by o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. Takový údaj se však z dovolání nepodává. Jestliže by naopak mělo být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, muselo by být z obsahu dovolání rovněž patrné (kromě vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, o níž v dané věci jde), od které "soudní praxe" se řešení označené právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně opět R 4/2014). Ani takový údaj se ovšem z dovolání (posuzovaného potud z obsahového hlediska) nepodává, když dovolatel v něm nekonkretizuje (byť jen slovně) judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud při posuzování některé z právních otázek odchýlit.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. května 2017

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru