Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1737/2013Usnesení NS ze dne 24.09.2014

HeslaDružstvo
Odúmrť
stanovy
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2014:29.CDO.1737.2013.1
Dotčené předpisy

§ 80 písm. c) o. s. ř.

§ 462 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1737/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Filipa Cilečka a soudců JUDr. Petra Šuka a Mgr. Ing. Davida Bokra v právní věci navrhovatelky České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, identifikační číslo osoby 69797111, za účasti Bytového družstva Bojasova, se sídlem v Praze 8, Bojasova 1246, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 25710877, zastoupeného Mgr. Evou Valvodovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, nám. I. P. Pavlova 1785/3, PSČ 120 00, o určení členství v družstvu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 73 Cm 122/2011, o dovolání Bytového družstva Bojasova proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. prosince 2012, č. j. 7 Cmo 117/2012-46, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze k odvolání Bytového družstva Bojasova (dále též jen „družstvo“) potvrdil usnesení ze dne 2. prosince 2011, č. j. 73 Cm 122/2011-18, kterým Městský soud v Praze určil, že navrhovatelka je členkou družstva (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti usnesení odvolacího soudu podalo družstvo dovolání, jež Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [o situaci předvídanou v § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde], tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud však rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným neshledal.

Závěr odvolacího soudu, podle něhož navrhovatelka má naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. na určení svého členství v družstvu, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž se podává, že tvrdí-li navrhovatel, že je členem družstva, má za situace, kdy s ním družstvo jako se svým členem nejedná, naléhavý právní zájem na určení svého členství v družstvu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 3614/2012, jež je veřejnosti přístupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu přijatá po 1. lednu 2001 – na jeho webových stránkách, a judikaturu v něm citovanou).

Výhrady dovolatele, podle nichž navrhovatelka podala návrh až po uplynutí sedmi let od úmrtí J. L., jehož členská práva a povinnosti (dále též jen „členský podíl“) měla podle svých tvrzení nabýt odúmrtí, a že po tuto dobu nejevila zájem o užívání bytu ani o výkon dalších členských práv, nejsou z pohledu posouzení naléhavého právního zájmu na (nyní) uplatněném nároku navrhovatelky nikterak významné.

A konečně namítá-li dovolatel nově, že ohledně předmětného bytu uzavřel nájemní smlouvu s třetí osobou, pročež měla navrhovatelka návrh na určení členství směřovat i vůči ní, nelze přehlédnout, že tuto výhradu poprvé uplatňuje až v dovolacím řízení. V dovolání však nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 4 o. s. ř.); uvedené tvrzení je tudíž nepřípustnou novotou a dovolací soud se jím nemohl zabývat.

Z judikatury Nejvyššího soudu plyne i to, že právnická osoba se může stát členem bytového družstva (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3038/2011, a judikaturu v něm uvedenou). Stejně tak se z ní dále podává, že na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti (§ 462 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku; dále jen „obč. zák.“), byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva, přechází členský podíl zůstavitele v bytovém družstvu (srov. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 316/2008, uveřejněný pod číslem 92/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, uveřejněné pod číslem 9/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010, sp. zn. 21 Cdo 3452/2008, nebo další odvolacím soudem přiléhavě citovaná rozhodnutí).

Na tom, že dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu (§ 462 obč. zák.), pak nemůže ničeho změnit ani případné ujednání stanov bytového družstva omezující okruh jeho členů pouze na fyzické osoby. Je tomu tak proto, že ujednáním stanov družstva nelze vyloučit aplikaci kogentních ustanovení zákona, příp. učinit kogentní ustanovení zákona (zde o universální sukcesi) obsoletním. Tato úvaha je natolik zjevná, že dovolání přípustným nečiní.

Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. října 2006, sp. zn. 29 Odo 331/2006, uveřejněného pod číslem 70/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, se dále podává, že (zákonný) výčet způsobů, jimiž lze ukončit účast společníka ve společnosti, je taxativní. Uvedený závěr, ač přijatý pro poměry společnosti s ručením omezeným, se plně prosadí i v poměrech družstva, ve vztahu k zániku členství v družstvu (srov. § 229 až § 232 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku). Dovolání tudíž nečiní přípustným ani otázka možnosti konkludentního vzdání se členských práv a povinností v bytovém družstvu spojených s právem nájmu družstevního bytu.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá konečně ani námitka, podle níž odvolací soud pochybil, když nezohlednil, že v době úmrtí J. L. zastávaly odborná nauka i soudní praxe názor, že stát nemůže být členem bytového družstva.

Judikatura soudů vyšších stupňů slouží právě ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a názor, že dovolatel má být chráněn, protože patřil k těm, kdož si zákon vykládali chybně, je zjevně nesprávný (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2008, sp. zn. 29 Odo 1319/2006, ze dne 25. září 2008, sp. zn. 29 Cdo 3637/2008, či ze dne 31. března 2010, sp. zn. 29 Cdo 3725/2008).

Důvod připustit dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto Nejvyšší soud neměl a podle jiných ustanovení občanského soudního řádu nemůže být dovolání přípustné.

Výrok o nákladech řízení se opírá o § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání družstva bylo odmítnuto, navrhovatelce však podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. září 2014

JUDr. Filip Cileček

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru