Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1705/2018Usnesení NS ze dne 30.04.2020

HeslaNáhrada škody
Úpadek
Konkurs
Insolvenční návrh
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1705.2018.1
Dotčené předpisy

§ 3 ZKV

§ 3 odst. 2 ZKV

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2173/20


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1705/2018-385

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce Brenntag CR s. r. o., se sídlem v Praze 9, Mezi úvozy 1850/1, PSČ 193 00, identifikační číslo osoby 49613464, zastoupeného Mgr. Pavlem Vinterem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2133/138, PSČ 130 00, proti žalovanému A. S., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem, se sídlem v Brně, Bašty 416/8, PSČ 602 00, o zaplacení 633 926,83 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 14 C 308/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. září 2017, č. j. 47 Co 221/2016-347, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 503,60 Kč, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění:

Žalobou ze dne 30. října 2014 se žalobce domáhá po žalovaném zaplacení částky 633 926,83 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která žalobci vznikla neuhrazením jeho pohledávky představující kupní cenu zboží, které dodával odběrateli R. (společnosti, jejímž jediným jednatelem byl od 17. srpna 2006 žalovaný, a na jejíž majetek byl prohlášen konkurs dne 19. května 2008, dále též jen „společnost R“) v době od 12. února 2008 do 30. dubna 2008. Žalobce tvrdí, že by mu žádná škoda nevznikla, kdyby žalovaný podal návrh na prohlášení konkursu bez zbytečného odkladu po 17. srpnu 2006, kdy se dozvěděl, nebo při náležité pečlivosti měl dozvědět, o úpadku společnosti R.

Rozsudkem ze dne 12. ledna 2016, č. j. 14 C 308/2014-303, Okresní soud Brno - venkov:

1/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 633 926,83 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % od 25. října 2014 do zaplacení, do tří dnů od právní moci rozsudku (bod I. výroku).

2/ Uložil žalovanému zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 195 740 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (bod II. výroku).

Soud prvního stupně uzavřel, že v době od 17. srpna 2006 do září 2007 byla společnost R v úpadku a žalovaný jako jediný jednatel dlužníka nesplnil povinnost dle § 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), podat bez zbytečného odkladu návrh na prohlášení konkursu. Nečinnost žalovaného v tomto období posoudil jako protiprávní jednání, v jehož příčinné souvislosti vznikla žalobci škoda. Uvedl, že konkursní soud by prohlásil konkurs do 10 pracovních dnů od doručení návrhu a nemohlo by tak dojít k objednání zboží společností R (prohlášením konkursu by přešlo dispoziční oprávnění na správce konkursní podstaty). Podal-li žalovaný insolvenční návrh v lednu 2008 (v době, v níž mu dle jeho tvrzení znemožnil správce podniku vedení společnosti R), mohl podat návrh na konkurs i dříve.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. září 2017, č. j. 47 Co 221/2016-347:

1/ Změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodě I. výroku tak, že se žaloba zamítá (první výrok).

2/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 135 036 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (druhý výrok).

3/ Uložil žalobci zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 58 704,20 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku, k rukám jeho zástupce (třetí výrok).

Odvolací soud - cituje § 3 ZKV (ve znění účinném do 31. prosince 2007) a vycházeje ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1220/2005, uveřejněného pod číslem 33/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 33/2008“), a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2014, sp. zn. 29 Cdo 2735/2012, uveřejněného pod číslem 103/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 103/2014“), které jsou (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu - dospěl k závěru, že žalobci nevznikla škoda v důsledku porušení povinnosti žalovaného podat návrh na prohlášení konkursu, když absentuje předpoklad vzniku odpovědnosti za škodu spočívající v porušení právní povinnosti žalovaného.

Odvolací soud dovodil, že škoda vznikla žalobci až v průběhu konkursního řízení, vedeného na majetek společnosti R na základě návrhu na prohlášení konkursu, který podal správce podniku 23. listopadu 2007, tedy v době, kdy žalovaný povinnost podat včas návrh na prohlášení konkursu již neporušoval. Společnost R objednávala zboží v době od 8. února 2008 do 28. dubna 2008 a žalobce je dodával v době od 12. února 2008 do 30. dubna 2008. Při péči řádného hospodáře mohl žalobce z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku zjistit, že také žalovaný podal (17. ledna 2008) insolvenční návrh a „insolvenční věc dlužníka byla předána pod sp. zn. 28 K 69/2007“. Žalobce mohl již před realizací dodávek (v únoru 2008) vědět o probíhajícím konkursním řízení a mohl vzniku škody zamezit.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje na základě § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, které formuluje takto:

1/ Otázka (která má být dovolacím soudem posouzena jinak) okamžiku vzniku škody dle § 3 odst. 2 ZKV, způsobené porušením povinností uložených v § 3 odst. 1 a 2 ZKV.

2/ Otázka (která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) vzniku škody dle § 3 odst. 2 ZKV v případě, kdy škoda způsobená porušením povinností uložených v § 3 odst. 1 a 2 ZKV spočívá v samotném vzniku pohledávky, k němuž by (nebýt prodlení s podáním návrhu na prohlášení konkursu) nedošlo, a dále spočívá nikoli v „poklesu míry uspokojení věřitelovy pohledávky z majetku dlužníka“ v následném konkursním řízení, k němuž by (nebýt prodlení s podáním návrhu na prohlášení konkursu) nedošlo.

3/ Otázka (která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), zda § 3 odst. 2 ZKV poskytuje ochranu i těm věřitelům, jejichž pohledávky vznikly po podání návrhu na prohlášení konkursu proto, že osoby uvedené v § 3 odst. 2 věta první ZKV nesplnily povinnost uloženou v § 3 odst. 1 ZKV.

4/ Otázka (která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně) okamžiku vzniku škody coby újmy nastalé v majetkové sféře poškozeného a objektivně vyjádřitelné penězi.

Odvolacímu soudu vytýká dovolatel nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil v tom duchu, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

Žalovaný ve vyjádření považuje rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné a navrhuje dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.

K dovolání proti nákladovým výrokům.

Přestože dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení, ve vztahu k nákladovým výrokům (druhému a třetímu výroku) neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Nadto dovolatel ve vztahu k těmto výrokům nijak nevymezuje přípustnost dovolání.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může -li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb.

Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.

Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat.

K dovolání proti prvnímu výroku rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.

V tomto rozsahu Nejvyšší soud dovolání, které nesměřuje proti žádnému z usnesení vypočtených v § 238a o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (co do závěru o nenaplnění předpokladů odpovědnosti za škodu vzniklou porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu v situaci, kdy pohledávka věřitele vznikla až po zahájení konkursního řízení) a které bylo dovoláním zpochybněno, je souladné s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (na níž nemá důvod cokoli měnit ani na základě dovolací argumentace).

Jde především o rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2019, sp. zn. 29 Cdo 3919/2017 (vydaný v době po rozhodnutí odvolacího soudu), v němž se Nejvyšší soud přihlásil k závěrům vysloveným v R 33/2008, R 103/2014 (přiléhavě citovaných odvolacím soudem), v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 4968/2009, uveřejněném pod číslem 93/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1395/2005, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2018, sp. zn. 29 Cdo 4180/2016.

V rozsudku sp. zn. 29 Cdo 3919/2017 Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, že podal-li věřitel návrh na prohlášení konkursu na majetek dlužníka a prohlásil-li následně konkursní soud na základě takového návrhu konkurs na majetek dlužníka, nemůže být dána ani příčinná souvislost mezi (případným) porušením povinnosti žalovaných (jako osob, které jsou oprávněny podat jménem dlužníka návrh na zahájení soudního řízení - § 4a ZKV, ve znění účinném do 30. dubna 2000) podat návrh na konkurs na majetek dlužníka a vznikem škody, spočívající v neuspokojení pohledávky věřitele za dlužníkem vzniklé až v době po zahájení konkursního řízení na majetek dlužníka.

Tamtéž Nejvyšší soud dodal, že za stavu, kdy platí závěry obsažené v R 103/2014, je - s využitím argumentu a minori ad maius - zjevné, že nemůže být dána ani příčinná souvislost mezi (případným) porušením povinnosti žalovaných podat návrh na konkurs na majetek dlužníka a neuspokojením pohledávky za dlužníkem vzniklé až po podání (věřitelského) návrhu na konkurs na majetek dlužníka. Přitom není právně významné, zda návrh na konkurs podal některý z věřitelů nebo dlužník, respektive zda dlužník (ne)přistoupil k věřitelskému návrhu; naopak rozhodující je skutečnost, že na základě takového návrhu byl (následně) prohlášen konkurs na majetek dlužníka.

Z označené judikatury vyplývá, že vznikla-li pohledávka žalobce (od jejíhož neuhrazení společností R je odvozován vznik škody, jejíž úhrada je uplatňována vůči žalovanému) až v době po zahájení konkursního řízení na majetek společnosti R, není dána příčinná souvislost mezi (případným) porušením povinnosti žalovaného (jako statutárního orgánu společnosti R ve smyslu § 3 odst. 2 ZKV) a vznikem škody. Proto není ani rozhodné, že žalovaný podal (17. ledna 2008) insolvenční návrh až poté, co návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti R podal (23. listopadu 2007) správce podniku.

Lze tedy uzavřít, že odvolacím soudem učiněný závěr o nenaplnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu způsobenou porušením povinnosti podat návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti R, je souladný s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.

Důvod založit přípustnost dovolání k dalším otázkám předestřeným dovolatelem Nejvyšší soud nemá, neboť na jejich řešení rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. září 2017) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád řádu, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 4. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru