Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1667/2019Rozsudek NS ze dne 23.09.2020

HeslaPromlčení
Bezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1667.2019.1
Dotčené předpisy

§ 43 odst. 3 předpisu č. 141/1961 Sb.

§ 135 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 106 předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1667/2019-725

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce L. Š., narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému V. K., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Josefem Čechem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 208/35, PSČ 400 01, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce AB - CREDIT a. s., se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 40 52 26 10, zastoupeného Mgr. Davidem Štůlou, advokátem, se sídlem v Praze 6, Eliášova 266/3, PSČ 160 00, o zaplacení částky 10.500.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 110 C 209/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2019, č. j. 25 Co 263/2018-682, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. ledna 2019, č. j. 25 Co 263/2018-682, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. října 2012, č. j. 110 C 209/2009-320, ve znění usnesení ze dne 9. listopadu 2012, č. j. 110 C 209/2009-329, vyhověl žalobě (došlé soudu dne 22. července 2009) a uložil tehdejším žalovaným [1) L. Š. a 2) V. K.], aby zaplatili společně a nerozdílně žalobkyni (JUDr. Daně Večerníkové, jako správkyni konkursní podstaty dlužníka L. Š.) částku 10.500.000,- Kč s 4% úrokem z prodlení z částky 1.500.000,- Kč od 31. srpna 2002 do zaplacení a z částky 9.000.000,- Kč od 3. září 2002 do zaplacení (výrok I.), žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalovaným uložil zaplatit vedlejšímu účastníku (AB - CREDIT a. s.) na náhradu nákladů řízení částku 293.516,- Kč (výrok III.).

Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 25 Co 11/2014-442, odmítl odvolání vedlejšího účastníka (první výrok), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a žalovanými (druhý výrok) a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení vedlejšího účastníka (třetí výrok).

Nejvyšší soud k dovolání (tehdejších) žalovaných rozsudkem ze dne 29. června 2017, sp. zn. 29 Cdo 687/2015, zrušil (s výjimkou výroku o odmítnutí dovolání vedlejšího účastníka) rozsudek odvolacího soudu ze dne 25. září 2014 a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. listopadu 2017, č. j. 25 Co 11/2014-547, (mimo jiné) změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 18. října 2012 tak, že žalobu ve vztahu k (tehdejšímu) prvnímu žalovanému zamítl; ve vztahu k (tehdejšímu) druhému žalovanému rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Následně Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. července 2018, č. j. 110 C 209/2009-653, uložil žalovanému (V. K.), aby zaplatil žalobkyni částku 10.500.000,- Kč se 4% úrokem z prodlení z částky 1,500.000,- Kč od 31. srpna 2002 do zaplacení a z částky 9,000.000,- Kč od 3. září 2002 do zaplacení (výrok I.), ve vztahu mezi žalobkyní a žalovaným nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a žalovanému uložil zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalobkyně na nákladech řízení částku 1.070.540,- Kč (výrok III.).

Soud prvního stupně – jsa vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. června 2017 ̶ vyšel při posuzování (ne)důvodnosti námitky promlčení žalobou uplatněného nároku vznesené žalovaným z toho, že:

1) Plnil-li dlužník z titulu úhrady podílové odměny ve prospěch žalovaného částku 1.200.000,- Kč (v hotovosti dne 30. srpna 2002) a částky 300.000,- Kč a 9.000.000,- Kč (bezhotovostními převody – viz příkazy ze dne 30. srpna 2002 a 2. září 2002), šlo o plnění bez právního důvodu, které byl žalovaný povinen vrátit (vzhledem k prohlášení konkursu na majetek dlužníka) do konkursní podstaty (§ 451 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“).

2) Dne 18. září 2002 podal původní správce konkursní podstaty dlužníka (K. K.) trestní oznámení ve vztahu k výše uvedeným úhradám. Při podání vysvětlení dne 27. dubna 2004 se jmenovaný dověděl o existenci dohody o podílové odměně ze dne 20. července 1999, na základě které měly být označené platby uskutečněny.

3) Dne 29. listopadu 2004 podal původní správce konkursní podstaty dlužníka k přepravě na poštu listinu datovanou 20. října 2004, nazvanou „zaslání poučení poškozeného“ v trestním řízení ČTS: ORHK-529/HK-2004“, podle níž je v příloze zasílán vyplněný tiskopis poučení poškozeného, v němž se připojil k trestnímu řízení s náhradou škody ve výši 10.500.000,- Kč vůči dlužníku a žalovanému. Zásilka byla adresována „Policii ČR, OŘ SKPV, Mrštíkova 541, Hradec Králové“.

Na tomto základě soud prvního stupně vyhodnotil námitku promlčení uplatněnou žalovaným jako nedůvodnou, když dne 29. listopadu 2004 se původní správce konkursní podstaty řádně připojil s nárokem na náhradu škody do trestního řízení vedeného proti dlužníku a žalovanému; tímto dnem „došlo v souladu s § 112 obč. zák. ke stavení promlčecí doby, která neběžela až do 18. března 2009, kdy bylo trestní řízení pravomocně skončeno (dlužník a žalovaný byli zproštěni obžaloby) a žalobkyně (jako nová správkyně konkursní podstaty) byla s nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Přitom žaloba v dané věci byla podána dne 22. července 2009, tj. před uplynutím dlouholeté subjektivní promlčecí doby i tříleté objektivní promlčecí doby.

Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 17. ledna 2019, č. j. 25 Co 263/2018-682, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok), určil, že žalobkyně nemá vůči žalovanému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok) a žalovanému uložil „nahradit“ vedlejšímu účastníku na nákladech odvolacího řízení částku 60.936,- Kč (třetí výrok).

Odvolací soud poté, kdy částečně zopakoval dokazování rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. března 2009, č. j. 4 T 121/2005-2707, a listinami (dopisem původního správce konkursní podstaty dlužníka datovaným 20. října 2004, včetně podacího lístku ze dne 29. listopadu 2004), na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, podle něhož z provedeného dokazování neplyne, že by vskutku výše označeným dopisem původní správce konkursní podstaty dlužníka řádně uplatnil nárok na náhradu škody v adhezním řízení.

Přes výše uvedené však odvolacímu soudu „neuniklo“, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 (jde o rozsudek uveřejněný pod číslem 29/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 29/2019“), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož „odkázal-li soud v trestním řízení žalobce s nárokem na náhradu škody (samostatným výrokem) na řízení ve věcech občanskoprávních (§ 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním ̶ dále jen „trestní řád“), je třeba v občanském soudním řízení (ve smyslu § 135 odst. 2 věty druhé zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ̶ dále jen „o. s. ř.“) vycházet z toho, že žalobce v souladu s § 43 odst. 3 trestního řádu navrhl, aby „trestní soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu“.

„Jestliže trestní soud (okresní soud v Liberci) odkázal žalobkyni s nárokem na plnění, a to samostatným výrokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je třeba v rozhodované věci vycházet z toho, že žalobkyně v souladu s ustanovením § 43 odst. 3 trestního řádu navrhla, aby trestní soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu (vydat bezdůvodné obohacení)“.

Proto odvolací soud potvrdil (byť z jiných důvodů) rozsudek soudu prvního stupně.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky týkající se promlčení žalobou uplatněného nároku, když v tomto směru odvolací soud (podle jeho názoru) nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyslovený v rozsudku ze dne 29. června 2017.

Dovolatel (mimo jiné) akcentuje, že pro posouzení důvodnosti námitky promlčení není významné, že Okresní soud v Liberci ve zprošťujícím rozsudku ze dne 18. března 2009 odkázal žalobkyni s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, když samotný závěr, že návrh na náhradu škody byl podán v souladu s ustanovením § 43 odst. 3 trestního řádu, neznamená, že byl v trestním řízení uplatněn před uplynutím promlčecí doby.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl, popřípadě, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vedlejší účastník na straně žalobkyně navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Dovolatel podáním ze dne 22. července 2019 „odmítl“ argumentaci vedlejšího účastníka, když podle jeho názoru závěry obsažené v R 29/2019 na poměry projednávané věci nedopadají.

V průběhu dovolacího řízení Krajský soud v Hradci Králové (jako konkursní soud) usnesením ze dne 24. dubna 2019, č. j. 48 K 1046/99-2261, které nabylo právní moci dne 2. května 2019, odkazuje na ustanovení § 27 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, udělil žalobkyni souhlas k vyloučení majetku dlužníka (pohledávky ve výši 10.500.000,- Kč s příslušenstvím za žalovaným) z konkursní podstaty. V důsledku tohoto rozhodnutí žalobkyně ztratila oprávnění s pohledávkou, která je předmětem tohoto řízení, nakládat, přičemž toto právo přešlo na dlužníka (V. Š.). Ke shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud přihlédl při označení účastníků řízení v záhlaví tohoto rozhodnutí.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právní otázky dovolatelem otevřené, týkající se posouzení (ne)důvodnosti námitky promlčení uplatněné žalovaným, kterou odvolací soud zodpověděl v rozporu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozsudku ze dne 29. června 2017.

V tomto rozsudku Nejvyšší soud ve vztahu k námitce promlčení zdůraznil, že:

a) Pasáž obsažená v odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Liberci (ze dne 18. března 2009), podle níž se žalobkyně řádně a včas přihlásila v trestním řízení s nárokem na náhradu škody, neznamená nic jiného, než že soud rozhodující v trestní věci dovodil, že poškozená včas (tj. nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování − § 43 odst. 3 trestního řádu) navrhla, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovaným povinnost nahradit škodu. Pro posouzení důvodnosti námitky promlčení jde o skutečnost právně nevýznamnou, když žalobkyně se s nárokem na náhradu škodu k trestnímu řízení připojila podáním ze dne 29. října 2008 (č. l. 2533 trestního spisu), a hlavní líčení se konalo (až) dne 5. listopadu 2008.

b) Vzhledem k nezbytnosti rozlišovat mezi poškozeným (na straně jedné) a poškozeným, který může uplatnit (a uplatnil) právo na náhradu škody (na straně druhé), je nevýznamná i okolnost, že (trestní) soud doručil obžalobu i K.; ustanovení § 196 odst. 1 trestního řádu totiž hovoří o doručení opisu obžaloby poškozenému, aniž by rozlišoval, zda poškozený uplatnil v trestním řízení nárok na náhradu škody či nikoli. To platí též o skutečnosti, že (trestní) soud se jmenovaným jednal jako s poškozeným.

c) Samotné konstatování K. (viz č. l. 2493 trestního spisu), že se připojil k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, samo o sobě rovněž neznamená, že tak vskutku (dříve) učinil. Konečně soudy nižších stupňů ve skutkové rovině neuvádějí nic, z čeho by bylo možno uzavřít, že jmenovaný u výslechů ve dnech 6. prosince 2002 a 16. září 2004 skutečně nárok na náhradu škody uplatnil. Tvrzení, že žalovaní konkrétním jednáním způsobili (na majetku konkursní podstaty) škodu, nelze považovat za uplatnění nároku na náhradu škody.

d) Vypověděl-li K. (jako účastník řízení po poučení dle § 131 o. s. ř. – viz protokol o jednání konaném dne 9. října 2012 na č. l. 275 až 280), že byl opakovaně vyslechnut policejními orgány, přičemž „měl za to“, že podepsal tiskopis, ve kterém „bylo zaškrtnuto“, že se připojuje k trestnímu řízení, potud nelze přehlédnout, že odvolací soud (a podle jeho názoru i soud prvního stupně) hodnotil jeho výpověď jako výpověď svědka a nikoli účastníka řízení, tj. jinými slovy z hlediska věrohodnosti jí přisoudil jiný (větší) význam, než který by měla mít s ohledem na procesní postavení vyslýchaného. V řízení pak nebylo nijak vysvětleno, proč se onen tiskopis v trestním spisu nenachází. Současně soudy nižších stupňů v důvodech svých rozhodnutí neoznačují žádnou listinu (či jinou část) trestního spisu, ve které by byl vskutku obsažen úkon, jímž jmenovaný v trestním řízení navrhl, aby (trestní) soud žalovaným uložil povinnost k náhradě škody. Účastnickou výpověď jmenovaného tak žádný jiný důkaz provedený soudy nižších stupňů nepodporuje.

Oproti tomu právní závěry formulované Nejvyšším soudem v R 29/2019 lze shrnout takto:

a) Výrok o náhradě škody, a to i výrok, jímž je poškozený odkázán podle § 229 odst. 1 trestního řádu na občanskoprávní řízení, může být učiněn jedině na základě návrhu poškozeného, který je v souladu s ustanovením § 43 odst. 3 trestního řádu (srov. např. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. března 1994, sp. zn. 3 To 105/93, uveřejněné pod číslem 43/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

b) Jestliže trestní soud odkázal úpadkyni s nárokem na náhradu škody (samostatným výrokem) na řízení ve věcech občanskoprávních, je třeba v občanském soudním řízení (ve smyslu § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) vycházet z toho, že úpadkyně v souladu s § 43 odst. 3 trestního řádu navrhla, aby trestní soud v odsuzujícím rozsudku uložil žalovanému (v projednávané věci žalovanému) povinnost nahradit škodu.

Jinými slovy, z R 29/2019 pro poměry dané věci plyne jen to, že v občanském soudním řízení je třeba (ve smyslu § 135 odst. 2 věty druhé o. s. ř.) vycházet z toho, že žalobkyně (její předchůdce) v souladu s ustanovením § 43 odst. 3 trestního řádu (a řádně a včas) navrhla, aby (trestní) soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému povinnost nahradit škodu, jež mu byla způsobena jednáním, pro které byl trestně stíhán.

Vzhledem k tomu, že se žalobkyně s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení připojila v souladu s ustanovením § 43 odst. 3 trestního řádu podáním ze dne 29. října 2008 (tj. před hlavním líčením), Okresní soud v Liberci ji (rozsudkem ze dne 18. března 2009) správně odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Ze shora uvedeného však nelze (bez dalšího) dovozovat, že by žalobkyně uplatnila v trestním řízení právo na náhradu škody v době před uplynutím promlčecí doby určené ustanovením § 106 obč. zák. (respektive § 107 obč. zák.).

Jelikož právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a které bylo dovoláním zpochybněno, není správné, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. 9. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru