Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1589/2018Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaKonkurs
Překážka věci rozsouzené (res iudicata)
Poučovací povinnost soudu
Žaloba vylučovací (excindační)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1589.2018.1
Dotčené předpisy

§ 19 odst. 2 ZKV

§ 159a o. s. ř.

§ 118a odst. 2 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 1891/20


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1589/2018-446

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Milana Poláška a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce PETRONEL spol. s r. o., se sídlem v Desné, Riedlova 919, PSČ 468 61, identifikační číslo osoby 25005138, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Staňkem, advokátem, se sídlem v Jablonci nad Nisou, Komenského 939/21, PSČ 466 01, proti žalované Ing. Janě Horákové, bytem XY, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Národní stavební společnost a. s., identifikační číslo osoby 61324892, zastoupené JUDr. Rudolfem Vaňkem, advokátem, se sídlem v Liberci, Měsíčná 256/2, PSČ 460 07, o zaplacení 15 663 499,30 Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 12 C 54/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 7. června 2017, č. j. 35 Co 289/2016-343, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 21. března 2018, č. j. 35 Co 289/2016-413, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 61 564,80 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 23. června 2016, č. j. 12 C 54/2010-220, Okresní soud v Jablonci nad Nisou zamítl žalobu, kterou se žalobce (PETRONEL spol. s r. o.) domáhal vůči žalované (Ing. Janě Horákové, jako správkyni konkursní podstaty úpadce Národní stavební společnosti a. s.) zaplacení částky 15 663 499,30 Kč (bod I. výroku) a uložil žalobci zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 406 472,74 Kč (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil (první výrok), změnil v bodě II. výroku tak, že žalobce je povinen nahradit žalované náklady řízení u soudu prvního stupně ve výši 312 176 Kč (druhý výrok) a žalobci uložil zaplatit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 61 565 Kč (třetí výrok).

Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce se podanou žalobou domáhal vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího ve výtěžku zpeněžení nemovitostí, které byly původně (podle tvrzení žalobce) v jeho vlastnictví. Nemovitosti prodala žalovaná kupní smlouvou ze dne 26. června 2013 v rámci zpeněžování majetku sepsaného do konkursní podstaty úpadce. Před tímto zpeněžením Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. ledna 2009, č. j. 25 Cm 62/2008-172, zamítl žalobu žalobce o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce. Toto rozhodnutí potvrdil Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. září 2009, č. j. 15 Cmo 122/2009-222. Argumentem žalobce pro vydání bezdůvodného obohacení byla změna judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně okolnost, že v době vydání rozhodnutí, kterým byla žaloba o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty pravomocně zamítnuta, bylo na smlouvy o převodu majetku podléhající § 196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), pohlíženo jinak (jako na neplatné) než po vydání rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Odvolací soud zdůraznil, že právní mocí rozsudku, kterým byla zamítnuta excindační žaloba, byla pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezena příslušnost nemovitostí ke konkursní podstatě a žalovaná tak měla možnost tyto nemovitosti zpeněžit. Žalobce již za trvání konkursu nemá možnost vynutit si zákaz zpeněžení tohoto majetku a zabránit rozdělení výtěžku mezi úpadcovy věřitele (v tomto směru odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 29 Odo 12/2005), a to ani žalobou na vydání bezdůvodného obohacení proti správkyni konkursní podstaty, když nelze obcházet § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“).

Tvrdí-li žalobce, že měl ke zpeněženému majetku lepší právo než úpadce, může se poté, co bude výtěžek zpeněžení rozdělen mezi věřitele, domáhat po těchto věřitelích bezdůvodného obohacení tzv. žalobou z lepšího práva, které není na překážku ani negativní výsledek sporu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty.

Žalovaná sice i přes zamítnutí žaloby o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty může nemovitosti z podstaty vyloučit, to však může učinit pouze tehdy, pokud skutečnosti vylučující soupis vyšly v konkursním řízení jednoznačně najevo a byly definitivně rozptýleny pochybnosti o příslušnosti majetku.

Kdyby žalovaná měla informace umožňující učinit jednoznačný závěr, že nemovitosti do konkursní podstaty úpadce nepatří, a tyto by ze soupisu konkursní podstaty nevyloučila, mohlo by jít o odpovědnost za škodu spočívající v porušení povinností správkyně konkursní podstaty. V takovém případě by však musel žalobce žalovat přímo Ing. Janu Horákovou jako fyzickou osobu a nikoliv jako správkyni konkursní podstaty. Ve sporu o náhradu škody způsobené porušením povinnosti správce konkursní podstaty není žalovaná pasivně věcně legitimována.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podal žalobce dovolání.

1/ K dovolání proti druhému a třetímu výroku.

Přestože dovolatel výslovně napadá všechny tři výroky rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu ke druhému a třetímu výroku (nákladovým výrokům) neobsahuje dovolání žádnou argumentaci. Dovolatel nijak nezpochybňuje závěry, které vedly odvolací soud k rozhodnutí o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), přitom platí, že obligatorní náležitostí dovolání je požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části).

K vymezení přípustnosti dovolání srov. především usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Srov. ostatně též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.

Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, kterými odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, se z dovolání (posuzováno podle jeho obsahu) nepodává.

Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

2/ K prvnímu výroku rozsudku odvolacího soudu.

Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle § 237 o. s. ř., a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v § 238 o. s. ř., odmítl i ve zbylé části podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že ve výkladu dovoláním předestřených otázek je napadený rozsudek v souladu s níže uvedenou rozhodovací praxí, od níž se Nejvyšší soud nemá důvod odchýlit ani na základě argumentace uplatněné v dovolání.

Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena na těchto závěrech:

1/ Vylučovací žaloba podle § 19 odst. 2 ZKV, je procesní žalobou, jejímž prostřednictvím se pro dobu trvání konkursu konečným způsobem vymezuje příslušnost určitého majetku ke konkursní podstatě a ve které se soud o právu založeném předpisy práva hmotného vyjadřuje jen jako o otázce předběžné. V řízení o této žalobě jde o to, zda je dán (jakýkoli) důvod, pro který má být dotčený majetek ze soupisu vyloučen nebo zda je zde (jakýkoli) důvod, jenž vyloučení majetku ze soupisu ve vztahu ke konkrétnímu vylučovateli brání [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 81/2005“), usnesení ze dne 22. června 2006, sp. zn. 29 Odo 51/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 12, ročník 2006, pod číslem 179, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 317/2013].

2/ Zmešká-li žalobce lhůtu k podání vylučovací žaloby, nebo je-li o této žalobě rozhodnuto jinak, než že soud této žalobě vyhověl, vylučovatel o vlastnické právo k sepsanému majetku nepřichází; nastává toliko účinek popsaný v § 19 odst. 2 in fine ZKV. Má se tedy za to, že věc, právo nebo jiná majetková hodnota je do soupisu pojata oprávněně a vylučovatel za trvání konkursu již nemá možnost vynutit si zákaz zpeněžení takového majetku a zabránit rozdělení výtěžku zpeněžení mezi úpadcovy věřitele (je po dobu trvání účinků konkursu zbaven práva s tímto majetkem nakládat a dojde-li k jeho zpeněžení, nemůže úspěšně zpochybnit vlastnictví osoby, která tento majetek zpeněžením nabyla). Srov. R 81/2005, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 4458/2008.

3/ Dokud nedojde ke zpeněžení takového majetku v konkursu, zůstává vylučovateli i po zmeškání lhůty k podání vylučovací žaloby vlastnické právo k majetku zachováno a zrušením konkursu bez zpeněžení se mu vrací i právo s tímto majetkem nakládat. Nadto platí, že byl-li výtěžek zpeněžení majetku sepsaného do konkursní podstaty vyplacen úpadcovým věřitelům, může se ten, kdo tvrdí, že výtěžek zpeněžení byl vyplacen neprávem, neboť podle hmotného práva měl ke zpeněženému majetku „lepší právo“ než úpadce, domáhat vydání bezdůvodného obohacení žalobou směřující vůči osobám, mezi které byl rozdělen; účinnému uplatnění takového nároku není na překážku ani případný negativní výsledek sporu o vyloučení majetku, jehož následným zpeněžením byl výtěžek získán, z konkursní podstaty (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4458/2008).

4/ Správce konkursní podstaty může vyloučit majetek z konkursní podstaty, i když žalobce v mezidobí neuspěl s vylučovací žalobou nebo lhůtu k jejímu podání zmeškal. Podstatné je, že skutečnosti vylučující soupis vyšly v konkursním řízení jednoznačně najevo a že tím byly definitivně rozptýleny pochybnosti o příslušnosti majetku ke konkursní podstatě. Obdobně může postupovat konkursní soud při výkonu dohlédací činnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněný pod číslem 24/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 12/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2007, pod číslem 106, usnesení ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Cdo 1596/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 2369/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 2134/2012).

V posuzované věci sepsala žalovaná nemovitosti do konkursní podstaty a žalobci jako osobě, která tvrdila, že je vlastníkem sepsaných nemovitostí, byla dána možnost podat vylučovací žalobu. Žalobce vylučovací žalobu podal, avšak nebyl úspěšný, žaloba byla pravomocně zamítnuta. Rozhodnutím ve sporu o vyloučení nemovitostí z konkursní podstaty nedošlo k určení vlastnického práva úpadce k danému majetku, ale závazně konečným způsobem bylo určeno, že nemovitosti patří do konkursní podstaty a správkyně konkursní podstaty je oprávněna tyto nemovitosti zpeněžit. Byl-li nebo bude-li výtěžek zpeněžení rozdělen mezi věřitele, může se žalobce domáhat (byl-li v době zpeněžení nemovitostí jejich vlastníkem, jak tvrdí) bezdůvodného obohacení žalobou z lepšího práva.

Požaduje-li dovolatel, aby otázka nevyvratitelnosti domněnky správnosti soupisu „majetkové“ podstaty byla posouzena jinak, neboť je v mezidobí mezi právní mocí rozhodnutí v řízení o vyloučení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty do doby skončení konkursního řízení nucen pasivně vyčkávat, pak opomíjí, že i přes uvedený výsledek excindačního sporu nebránilo (a není-li výtěžek zpeněžení dosud vydán, nebrání) žalobci, aby správkyni konkursní podstaty doložil skutečnosti, na jejichž základě budou jednoznačně a definitivně rozptýleny pochybnosti o příslušnosti tohoto majetku ke konkursní podstatě. K tomu nutno poukázat na to, že žalovaná v řízení rovněž namítala, že žalobce neuhradil úpadci kupní cenu nemovitostí. Jestliže správkyně konkursní podstaty takové žádosti nevyhoví, má žalobce možnost požádat konkursní soud, aby vyloučení majetku z konkursní podstaty uložil správkyni v rámci dohlédací činnosti. Z citované judikatury plyne, že tuto možnost má osoba, která k věci uplatňuje právo vylučující soupis do konkursní podstaty již před podáním žaloby na vyloučení věci z konkursní podstaty, v průběhu vedení sporu i po skončení takového sporu a toto právo se vztahuje rovněž k vydání výtěžku zpeněžení. K zániku této možnosti dochází ve vztahu k „vylučovanému“ majetku zpeněžením a ve vztahu ke zpeněžení vydáním výtěžku zpeněžení (který tím opouští konkursní podstatu). Následně může žalobce požadovat (již jen) vydání bezdůvodného obohacení žalobou z lepšího práva.

I v posouzení této otázky je tedy rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Dovolatel dále předkládá Nejvyššímu soudu otázku, dle něj neřešenou, zda incidenční retrospektiva nového právního názoru může prolomit zásadu nevyvratitelnosti domněnky správnosti soupisu do „majetkové“ podstaty podle § 19 odst. 2 ZKV.

Jak plyne z výše citované judikatury, revidovat rozhodnutí o (ne)vyloučení majetku z konkursní podstaty tím, že žalobce podá novou žalobu o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty, nebo podá žalobu o vyloučení výtěžku zpeněžení majetku, jehož vyloučení se domáhal, nadto odůvodněnou jen jiným (změněným) právním názorem, nelze. Rozhodnutí o vyloučení věci je pro účastníky řízení a všechny orgány závazné (§ 159a odst. 1 a 4 o. s. ř.) a možnosti podání nové žaloby (o vyloučení věci či vyloučení výtěžku zpeněžení) brání překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata). To platí i v tomto případě, když se žalobou o vydání bezdůvodného obohacení žalobce domáhá vyloučení výtěžku zpeněžení, ačkoliv tento je pouze náhradou (majetkovým „nástupcem“) již vyloučených nemovitostí.

Odkazuje-li dovolatel na tzv. incidentní retrospektivu (povinnost soudů postupovat od okamžiku vyhlášení rozhodnutí velkého senátu podle tam zaujatého právního názoru ve všech probíhajících a v budoucnu zahájených řízení), pak tuto nelze aplikovat na již skončená řízení či na řízení, kterými se dovolatel snaží již skončená řízení (nepřípustně) revidovat. Uvedenou judikaturu k § 196a odst. 3 obch. zák. by tak bylo možné aplikovat, pouze kdyby dosud probíhalo řízení o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty.

Domáhá-li se proto žalobce „vydání bezdůvodného obohacení“ spočívajícího ve vyloučení výtěžku zpeněžení nemovitostí ze soupisu konkursní podstaty úpadce, s argumentem aplikace incidentní retrospektivy, pak požaduje revizi rozhodnutí o vyloučení věci ze soupisu konkursní podstaty na základě pouhého jiného (změněného) právního posouzení věci. Závěr odvolacího soudu, že takto nelze obcházet § 19 odst. 2 ZKV, je tak rovněž v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.

Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu tím, že žalobce podle § 118a odst. 2 o. s. ř. nepoučil, že věc je možné posoudit po právní stránce jinak, pak vytýká napadenému rozhodnutí vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávnost rozhodnutí ve věci. Těmito vadami se však dovolací soud může zabývat (nezahrnují-li podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu § 237 o. s. ř.) pouze u dovolání, které je přípustné (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k odmítnutí dovolání se tento návrh stal rovněž bezpředmětným.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované tak vzniklo právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci, vzhledem k zastoupení žalované advokátem, sestávají z mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 23. listopadu 2017) z částky 15 663 499,30 Kč, která podle § 7 bodu 7. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném do 30. června 2018, činí 50 580 Kč. Spolu s režijním paušálem za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a s připočtení náhrady za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 10 684,80 Kč jde o částku 61 564,80 Kč, kterou je žalobce povinen zaplatit žalované k rukám jejího advokáta (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2013) se podává z bodu 2., části první, článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a bodu 2., části první, článku II. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).

V Brně dne 31. 3. 2020

Mgr. Milan Polášek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru