Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1439/2019Rozsudek NS ze dne 28.01.2021

HeslaZajištění závazku převodem práva
Insolvence
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2021:29.CDO.1439.2019.1
Dotčené předpisy

§ 109 odst. 1 písm. b) předpisu č. 182/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1439/2019-247

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce JUDr. Petra Michala, Ph.D., se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, jako insolvenčního správce dlužníka Rene-Sol Development s. r. o., identifikační číslo osoby 29 02 06 62, zastoupeného JUDr. Oldřichem Řeháčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, proti žalovanému UniCredit Leasing CZ, a. s., se sídlem v Praze 4, Želetavská 1525/1, PSČ 140 10, identifikační číslo osoby 15 88 64 92, zastoupenému Mgr. Petrem Šabatkou, advokátem, se sídlem v Praze, Panská 854/2, PSČ 110 00, o zaplacení částky 5.960.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4, pod sp. zn. 40 C 258/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2018, č. j. 15 Co 128/2015-217, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. října 2018, č. j. 15 Co 128/2015-217, se s výjimkou potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně částky 4.966.667,- Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 26. června 2013 do zaplacení, zrušuje, a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Ve zbývající části se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 25. září 2014, č. j. 40 C 258/2013-83, uložil žalovanému (UniCredit Leasing CZ, a. s.), aby zaplatil žalobci (JUDr. Petru Michalovi, Ph.D., insolvenčnímu správci dlužníka Rene-Sol Development s. r. o.) částku 5.960.000,- Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 26. června 2013 do zaplacení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky II. a III.).

Soud prvního stupně vyšel z toho, že:

1) Dne 31. března 2010 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o úvěru č. 1252304480 (dále jen „první smlouva o úvěru“) a smlouvu o zajištění závazku z této smlouvy převodem práva k osobnímu automobilu zn. XY, VIN: XY.

2) Dne 15. června 2010 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o úvěru č. 1252304848 (dále jen „druhá smlouva o úvěru“) a smlouvu o zajištění závazku z této smlouvy převodem práva k osobnímu automobilu zn. XY, VIN: XY.

3) Dne 28. března 2011 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o úvěru č. 1252306329 (dále jen „třetí smlouva o úvěru“) a smlouvu o zajištění závazku z této smlouvy převodem práva k osobnímu automobilu zn. XY, VIN: XY.

4) Dne 6. června 2011 uzavřeli dlužník a žalovaný smlouvu o úvěru č. 1252306706 (dále jen „čtvrtá smlouva o úvěru“) a smlouvu o zajištění závazku z této smlouvy převodem práva k osobnímu automobilu zn. XY, VIN: XY.

5) Podáními ze dne 8. listopadu 2011 žalovaný od smluv o úvěru odstoupil, s tím, že ke dni odstoupení eviduje dluhy včetně příslušenství, a to z první smlouvy o úvěru ve výši 1.825.563,60 Kč, z druhé smlouvy o úvěru ve výši 1.161.048,- Kč, ze třetí smlouvy o úvěru ve výši 1.587.032,- Kč a ze čtvrté smlouvy o úvěru ve výši 2.803.044,- Kč.

6) Žalovaný po zahájení insolvenčního řízení (po 29. září 2011) „uplatnil“ své právo ze zajištěných pohledávek z úvěrových smluv a automobily (předmět zajištění) „zcizil“ (tj. prodal) kupními smlouvami, a to kupujícím M. B. za cenu 1.300.000,- Kč, REKLASTAV s. r. o. za cenu 1.550.000,- Kč, MSX, s. r. o. za částku 1.700.000,- Kč a F. V. za částku 1.410.000,- Kč.

7) Žalobce zahrnul automobily (předmět zajištění) do soupisu majetkové podstaty dlužníka ze dne 6. června 2013.

Na tomto základě soud prvního stupně vyhodnotil smlouvy o zajišťovacím převodu práva jako absolutně neplatné podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), „když neobsahují ustanovení o způsobu vypořádání stran v případě, že dlužník věřiteli zajištěnou pohledávku řádně a včas neuhradí, a také tehdy, pokud obsahují pouze ujednání, podle kterého se věřitel při prodlení dlužníka s úhradou zajištěné pohledávky bez dalšího (nebo na základě jednostranného úkonu věřitele) stane trvalým vlastníkem převedeného majetku, při současném zániku zajišťované pohledávky. V daném případě tak bylo sjednáno oprávnění pro žalovaného prodat předmět zajištění v případě, že se klient dostane do prodlení s úhradou svých závazků vyplývajících ze smluv o financování a současně jednostranným úkonem žalovaného pohledávka žalovaného zaniká. Absence ujednání, jak se smluvní strany vypořádají v případě, že dlužník zajištěnou pohledávku věřiteli včas a řádně neuhradí, způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o zajišťovacím převodu práva z důvodu její neurčitosti. Pokud by podle uzavřených smluv mělo dojít k převodu vlastnického práva na žalovaného (financující společnost) až poté, co se dlužník ocitl v prodlení, nejedná se o zajištění závazku, nýbrž jednalo by se o tzv. propadnou zástavu, přičemž takové ujednání je neplatné podle ustanovení § 169 písm. e) obč. zák. Nelze také odhlédnout od skutečnosti, že dvě z označených smluv o zajištění závazku převodem práva postrádají uvedení data jejich uzavření, což způsobí jejich neurčitost a tedy absolutní neplatnost“.

Jelikož žalovaný získal do své dispozice automobily na základě neplatných právních úkonů, bezdůvodně se obohatil; proto soud prvního stupně uložil žalovanému vydat bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 451 odst. 1 a 2 obč. zák., a to včetně příslušenství od data podání žaloby (26. června 2013).

Dále soud prvního stupně dodal, že po zahájení insolvenčního řízení lze ve smyslu ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), právo na uspokojení ze zajištění, které se týká majetku ve vlastnictví dlužníka nebo majetku, náležejícího do majetkové podstaty, uplatnit a nově nabýt jen za podmínek stanovených tímto zákonem, což žalovaný neučinil. „Právní úkony zajištěného věřitele, který po zahájení insolvenčního řízení realizoval své právo na uspokojení ze zajištění mimo rámec insolvenčního řízení“, jsou vůči věřitelům dlužníka neúčinné.

Městský soud v Praze k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. října 2018, č. j. 15 Co 128/2015-217, potvrdil rozsudek soud prvního stupně (první výrok), rozhodl o nákladech odvolacího a dovolacího řízení (druhý výrok) a o poplatkové povinnosti žalovaného (třetí výrok).

Přitom šlo o druhé rozhodnutí odvolacího soudu, když první (měnící, zamítavý) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2015, č. j. 15 Co 128/2015-145, zrušil Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 22. února 2018, sp. zn. 29 Cdo 2611/2016.

Odvolací soud ̶ respektuje závazný právní názor formulovaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 22. února 2018 [§ 226 a § 243g odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)] ̶ s poukazem na zjištění, podle něhož předmět zajištění „netvoří majetkovou podstatu dlužníka“, uzavřel, že nárok žalobce je zcela po právu, když žalovaný jeho prodejem po zahájení insolvenčního řízení postupoval v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona, a má povinnost zaplatit částku získanou neoprávněným prodejem insolvenčnímu správci do majetkové podstaty dlužníka.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., a to k řešení právních otázek týkajících se: a) předčasnosti žaloby, b) vzniku nároku žalobce na vydání výtěžku zpeněžení v rozsahu (žalovaným uhrazené) částky na dani z přidané hodnoty z prodeji předmětu zajištění podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a c) „nevysloveného“ závěru, podle něhož zpeněžení předmětu zajištění mimo rámec insolvenčního řízení není neúčinným ani neplatným právním jednáním.

Dovolatel zdůrazňuje, že žádné ustanovení insolvenčního zákona (ani jiného zákona) „nehovoří“ o tom, že by v důsledku porušení ustanovení § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona mělo insolvenčnímu správci vzniknout „sui generis právo na vydání výtěžku zpeněžení, které stojí mimo všeobecně akceptované instituty insolvenčního práva pro obdobné případy (tj. zejména neúčinnost nebo v krajním případě neplatnost)“. V podmínkách insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. prosince 2013 se tak insolvenční správce musel domáhat určení neúčinnosti nebo neplatnosti „napadených právních jednání“, a to buď „separátně nebo ve spojení s nárokem na zaplacení“. Jelikož se žalobce nedomáhal vyslovení neúčinnosti nebo neplatnosti právních jednání žalovaného, považuje dovolatel žalobu v dané věci za předčasnou.

Dále dovolatel namítá, že se na úkor majetkové podstaty neobohatil (fakticky nezískal žádné plnění) v rozsahu rovnajícímu se částce 993.333,- Kč, kterou odvedl z titulu daně z přidané hodnoty.

Proto dovolatel požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a žalobu zamítl.

Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (v aktuálním znění) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

V rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 4.966.667,- Kč s příslušenstvím, Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že již v předchozím kasačním rozsudku ze dne 22. února 2018 (s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu) uzavřel, že žalovaný mohl (poté, co nastaly účinky zahájení insolvenčního řízení) uplatnit právo na uspokojení ze zajištění (jen) přihláškou zajištěné pohledávky do insolvenčního řízení dlužníka, a to bez ohledu na to, zda insolvenční správce sepsal předmět zajištění do majetkové podstaty dlužníka; současně měl insolvenčnímu správci předmět zajištění vydat (ve smyslu umožnit insolvenčnímu správci, aby jej za účelem uspokojení pohledávky žalovaného zpeněžil). Prodal-li žalovaný předmět zajištění, postupoval v rozporu s ustanovením § 109 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona. Současně Nejvyšší soud zdůraznil, že: a) řešení otázky (ne)platnosti smluv o zajišťovacích převodech vlastnického práva je vyhrazeno (případnému) sporu o pořadí žalovaným přihlášených pohledávek a b) vzhledem k předmětu řízení není v poměrech dané věci aplikovatelné ustanovení § 233 insolvenčního zákona.

K závěrům obsaženým v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 2611/2016 se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v usnesení ze dne 24. října 2018, sen. zn. 29 ICdo 143/2017, a v rozsudku ze dne 29. července 2019, sen. zn. 29 NSČR 180/2017, uveřejněném pod číslem 39/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Přitom argumentace dovolatele, založená na neúčinnosti kupních smluv, je právně nevýznamná již proto, že dlužník nebyl smluvní stranou kupních smluv, jimiž žalovaný prodal předmět zajištění třetím osobám.

V rozsahu vyhovujícího výroku ve věci samé ohledně částky 993.333,- Kč s příslušenstvím je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., když právní otázka, zda je žalovaný povinen zaplatit do majetkové podstaty dlužníka i částku, kterou odvedl z titulu daně z přidané hodnoty z částky získané prodejem předmětu zajištění, dosud nebyla Nejvyšším soudem v daných souvislostech zodpovězena.

Z obsahu spisu plyne, že mezi účastníky nebyla sporná ani výše kupních cen předmětu zajištění, ani skutečnost, že šlo o ceny včetně daně z přidané hodnoty, která „podléhá odvodu“ (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 18. září 2014 a závěrečný návrh žalovaného ze dne 19. září 2014 ̶ viz č. l. 63 až 65 a č. l. 73 až 77). V odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalovaný námitku, podle níž se na úkor majetkové podstaty nemohl obohatit v rozsahu odpovídajícím dani z přidané hodnoty, zopakoval (viz č. l. 111 až 122); následně se k této námitce přihlásil i u jednání před odvolacím soudem dne 2. října 2018.

Za stavu, kdy odvolací soud (v plném rozsahu) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, aniž se jakkoli s výše zmíněnou výhradou žalovaného (ohledně oprávněnosti uplatněného nároku v rozsahu částky 993.333,- Kč) vypořádal, je rozhodnutí odvolacího soudu v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu (s výjimkou potvrzujícího výroku ve věci samé ohledně částky 4.966.667,- Kč s příslušenstvím) zrušil (tj. včetně závislých výroků o nákladech řízení a poplatkové povinnosti) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř).

V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu vyhodnotit, zda se povinnost žalovaného vydat (zaplatit) do majetkové podstaty dlužníka částku, za niž předmět zajištění prodal, vztahuje i na částku odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou měl žalovaný povinnost odvést (a dle dovolání odvedl) z inkasovaných kupních cen.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 1. 2021

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru