Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1396/2011Rozsudek NS ze dne 30.05.2013

HeslaOsoba blízká
Smlouva kupní
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1396.2011.1
Dotčené předpisy

§ 137 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

§ 242 odst. 3 o. s. ř.

§ 196a obch. zák.

§ 116 obč. zák.

§ 118a o. s. ř.

§ 205a o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1396/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Zdeňka Krčmáře a Mgr. Filipa Cilečka v právní věci žalobce A.M.F. Aircraftleasing Meier & Fischer GmbH&Co.KG, se sídlem Schöne Aussicht 32, Hamburk, Spolková republika Německo, zastoupeného Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31, PSČ 110 00, proti žalovanému JUDr. A. J., o vyloučení výtěžku zpeněžení ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 55 CmI 42/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 13 Cmo 274/2009-547, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 13 Cmo 274/2009-547, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. prosince 2006, č. j. 55 CmI 42/2006-391, vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně letadlo Boeing B 737-300, model ..., imatrikulační značka ...., výrobní číslo ...., výrobní číslo levého motoru ..., výrobní číslo pravého motoru .... a letadlo Boeing B737-300, model ..., imatrikulační značka ..., výrobní číslo ..., výrobní číslo levého motoru ..., výrobní číslo pravého motoru .... (dále též jen „sporná letadla“).

Soud prvního stupně – odkazuje na ustanovení § 19 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“) – dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny všechny podmínky, za nichž soud může vyhovět žalobě o vyloučení věcí ze soupisu majetku konkursní podstaty, včetně toho, že žalobce je vlastníkem sporných letadel a tato letadla neměla být do soupisu konkursní podstaty úpadkyně zařazena.

Vrchní soud v Praze, jsa vázán právním názorem vyjádřeném v rozsudku ze dne 27. srpna 2009, sp. zn. 29 Cdo 249/2008, jímž Nejvyšší soud zrušil v pořadí první rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25. září 2007, č. j. 4 Cmo 75/2007-472, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, rozsudkem ze dne 24. listopadu 2010, č. j. 13 Cmo 274/2009-547, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že „se zamítá žaloba na vyloučení částky 2,068.000,- USD“, získané zpeněžením sporných letadel, z konkursu vedeného na majetek úpadkyně pod sp. zn. 37 K 4/2006 u Krajského soudu v Praze.

Odvolací soud – vycházeje z toho, že v mezidobí byla sporná letadla žalovaným prodána v dražbě za částku 2,068.000,- USD − „připustil změnu žaloby“ (spočívající v tom, že namísto vydání sporných letadel se žalobce domáhá vydání výtěžku zpeněžení) a dospěl k závěru od soudu prvního stupně odlišnému.

Přitom vyšel z toho, že:

1) Žalobce (respektive jeho právní předchůdce – A.V.F. Aircraftleasing V. F. GmbHCoKG) [jako kupující] a úpadkyně (jako prodávající) uzavřeli 14. března 1997 a 17. dubna 1997 kupní smlouvy, jejichž předmětem byla sporná letadla, a to za kupní cenu 35,700.000,- USD za jedno letadlo; smlouvy za kupující uzavíral V. F. Dle potvrzení úpadkyně (ze dne 26. března a 18. dubna 1997) jí byla cena sporných letadel zaplacena.

2) Sporná letadla úpadkyně koupila od společnosti Ansett Worldwide Aviation Limited na základě kupní smlouvy ze dne 13. prosince 1996, a to za cenu 35,700.000,- USD za jedno letadlo.

3) Úpadkyně užívala sporná letadla „na základě leasingových smluv uzavřených s žalobcem a jeho právním předchůdcem 7. dubna 1997 a 17. dubna 1997“.

4) Sporná letadla sepsal správce konkursní podstaty úpadkyně do soupisu majetku konkursní podstaty úpadkyně a žalobce podal žalobu o jejich vyloučení ve lhůtě určené výzvou konkursního soudu.

5) Žalobce je zapsán „v obchodním rejstříku Okresního soudu v Hamburku“ od 16. dubna 1997 a jeho komanditisty jsou V. F. a S. M. a osobně ručícím společníkem je společnost Beteiligung A.M.F. Aircraftleasing Meier & Fischer, GmbHCo.KG.

6) Právní předchůdce žalobce byl zapsán do téhož rejstříku dne 7. dubna 1997, jeho komanditistou byl V. F. a osobním ručícím společníkem Beteiligung A.V.F. Aircraftleasing V. F. GmbH; byl „převzat žalobcem bez likvidace“ k 29. dubnu 2004.

8) Úpadkyně byla zapsána do obchodního rejstříku 26. července 1996 („pod firmou“ FISCHER AIR, s. r. o.), přičemž v době uzavření kupních a leasingových smluv byli jednateli úpadkyně Ing. Č., Mgr. T. a Ing. D.. Jediným společníkem úpadkyně byl v dané době V. F.

Na tomto základě odvolací soud především zdůraznil, že:

a) Podle právního řádu Spolkové republiky Německo má žalobce „procesní způsobilost“ a může nabývat „vlastnická práva“.

b) V kupních smlouvách, jejichž předmětem byla sporná letadla, se smluvní strany dohodly, že se tyto smlouvy budou řídit německým právním řádem [Úmluva OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží (vyhláška č. 160/1991 Sb.) se na koupi letadel nepoužije – viz její článek 2 písm. e)].

Cituje ustanovení § 39 a § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a ustanovení § 135 odst. 2 a § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), ve znění účinném k datu uzavření kupních smluv, odvolací soud dále akcentoval, že „za osobu blízkou úpadkyni je třeba považovat i právnickou osobu kupujícího, pokud jediný společník prodávajícího (úpadkyně) je zároveň statutárním orgánem nebo společníkem (či akcionářem) právnické osoby kupujícího; jinak řečeno je na právnické osoby spojené jedinou osobou v postavení statutárního orgánu nebo společníka společností vstupujících vzájemně do právních vztahů nutno nahlížet jako na osoby blízké.“ Potud odkázal na závěry formulované judikaturou Nejvyššího soudu [viz rozsudek ze dne 1. srpna 2002 , sp. zn. 21 Cdo 2192/2002 (správně jde o rozsudek sp. zn. 21 Cdo 2192/2001, uveřejněný pod číslem 53/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 53/2004“), a dále rozhodnutí ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4822/2009 (správně jde o rozsudek sp. zn. 29 Cdo 4822/2008), ze dne 3. ledna 2001, sp. zn. 29 Cdo 2011/2000 a usnesení ze dne 27. ledna 2010, sp. zn. 23 Cdo 4836/2009].

Současně doplnil, že jakkoli se práva a povinnosti stran kupních smluv řídí právem německým, „otázky týkající se utváření smluvního konsensu se řídí, pokud je to k rozumnému uspořádání vztahů nezbytné, právním řádem státu zjištěného na základě jiného kolizního kritéria, a to je právem státu sídla účastníka smlouvy“. Proto bylo namístě aplikovat na jednání prodávajícího také ustanovení § 196a obch. zák., neboť „se jedná o imperativní předpis, resp. nutně použitelnou normu, jež sice upravuje soukromoprávní vztahy, avšak sleduje v určitých aspektech i ochranu veřejnoprávní. Na rozdíl od kogentních norem, jež se použijí bez ohledu na odchylné ujednání stran a které je nemohou smluvně vyloučit (ve vztazích s mezinárodním prvkem za předpokladu, že se použije práva, jehož jsou součástí), v případě nutně použitelné normy je jí třeba použít bez ohledu na to, kterým právem se řídí závazkový vztah samotný (ustanovení § 196a obch. zák. je zařazeno v části týkající se otázek společenstevních)“.

Odvolací soud tak „nesdílí závěr soudu prvního stupně, že aplikace ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. na věc nedopadá“ a naopak dovozuje, že „na V. F., v době uzavření kupních smluv jediného společníka úpadkyně, je třeba nahlížet jako na osobu blízkou úpadkyni (§ 116 obč. zák.) i právnímu předchůdci žalobce, v němž byl jednak jediným komanditistou, jednak jediným společníkem jejího jediného komplementáře, zatímco ve společnosti žalobce byl jedním z komanditistů (s podílem 75 %) a zároveň oba komanditisté byli společníky každý s podílem 50 % komplementáře žalobce“.

Vzhledem k tomu – pokračoval odvolací soud – bylo třeba, aby k převodu majetku na kupující (žalobce a jeho právního předchůdce) „byl vyhotoven nejen znalecký posudek o ceně obou letadel (okolnost, že byla převedena za ceny, za něž je úpadkyně nabyla, není rozhodující), ale též písemné rozhodnutí jediného společníka (V. F.) vykonávajícího působnost valné hromady úpadkyně (§ 132 odst. 1 obch. zák.)“. Proto kupní smlouvy vyhodnotil jako absolutně neplatné (§ 39 obč. zák.) pro rozpor s ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák. Ve vztahu k (ne)existenci rozhodnutí jediného společníka úpadkyně v působnosti valné hromady odvolací soud, odkazuje na ustanovení § 118b a § 119a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), nepřipustil žalobcem navrhovaný důkaz „rozhodnutím valné hromady“, s tím, že „i kdyby tato skutečnost byla doložena, absence znaleckého posudku o ceně letadel nemůže být dodatečně zhojena (nepochybně cena letadel převyšovala základní jmění úpadkyně 10,000.000,- Kč)“.

Konečně odvolací soud − cituje ustanovení § 8 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním a § 134 odst. 1 obč. zák. − uzavřel, že „ze strany žalobce k vydržení letadel nemohlo dojít jednak z důvodu neexistence dobré víry u neplatných smluv, z důvodu nedodržení podmínek stanovených v § 196a obch. zák.“, jednak z důvodu, že nesdílí názor žalobce, podle něhož „úprava tohoto ustanovení byla v době uzavření obou smluv nejasná a mohla u něj vyvolat omluvitelný právní omyl“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které má za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítaje existenci dovolacích důvodů podle ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávně rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolatel především namítá, že ani on, ani jeho právní předchůdce, není ve vztahu k úpadkyni osobou blízkou a nejde ani o osoby uvedené v ustanovení § 196a obch. zák.; potud poukazuje na gramatický výklad zmíněného ustanovení. V tomto kontextu navíc upozorňuje, že úpadkyně sporná letadla na žalobce (jeho právního předchůdce) převedla za stejnou cenu, za jakou je koupila a v tomto směru neutrpěla žádnou újmu.

Nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, podle něhož se nestal vlastníkem sporných letadel „na základě vydržení“, s tím, že sporná letadla držel po dobu delší než osm let. Ve vztahu k titulu, na základě kterého měl nabýt vlastnické právo, se dovolává závěrů formulovaných v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 929/2001 a dovozuje existenci tzv. právního omylu, spočívajícího v mylné domněnce, že mu právní titul svědčí a že je subjektem drženého práva.

V této souvislosti dále namítá, že odvolací soud při řešení otázky vydržení sice vycházel z ustanovení § 8 zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním, nicméně po skutkové stránce neřešil, kde se sporná letadla nacházela na počátku vydržecí doby. Ta počala běžet okamžikem, kdy žalobce sporná letadla převzal do držby, k čemuž dle kupních smluv „mělo dojít ve Spojených státech amerických, a to v S. nebo L. V.; pak by se ale použilo právo USA“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný považuje rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku ve věci samé za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.

Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání (§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy (tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince 2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo 3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Dovolání žalobce proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.

Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že – jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (srov. ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s nálezem Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08) – nemohl přezkoumat právní závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo nezbytné posuzovat (ne)platnost smluv o prodeji sporných letadel (řídících se „německým právem“) ve vztahu k osobě prodávající (k úpadkyni) i z hlediska ustanovení § 196a obch. zák. (jako normy imperativní povahy).

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 196a obch. zák. (ve znění účinném k datu vzniku kupních smluv) společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo půjčce s členem představenstva, dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít, nebo osobami jim blízkými anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob nebo bezplatný převod majetku ze společnosti, jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku (odstavec 1). Pokud jsou osoby uvedené v odstavci 1 oprávněny uzavřít takovou smlouvu i jménem jiné osoby, použije se na smlouvu o úvěru nebo půjčce uzavíranou mezi společností a touto jinou osobou anebo na smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků této osoby, ustanovení odstavce 1 obdobně. Souhlasu valné hromady není zapotřebí, jde-li o poskytnutí půjčky nebo úvěru ovládající osobou ovládané osobě anebo zajištění závazků ovládané osoby ovládající osobou (odstavec 2). Pokud společnost úplatně nabývá majetek od akcionářů, členů dozorčí rady nebo osob uvedených v odstavcích 1 a 2 anebo na ně úplatně majetek převádí a hodnota tohoto majetku přesahuje jednu desetinu základního jmění společnosti v průběhu jednoho roku, lze jej nabýt nebo zcizit pouze za cenu určenou posudkem znalce a jen se souhlasem valné hromady. To neplatí, jde-li o nabytí majetku ovládanou osobou od ovládající osoby. Ustanovení tohoto zákona o zvyšování a snižování základního jmění zůstávají nedotčena (odstavec 3).

Nejvyšší soud zdůrazňuje, že i v poměrech dané věci se uplatní závěry, jež při výkladu dotčeného ustanovení formuloval v rozsudku ze dne 24. června 2008, sp. zn. 29 Odo 1012/2006 a v rozsudku ze dne 19. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 3203/2009, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2011, pod číslem 117. Podle citovaných rozhodnutí sice ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. rozšiřuje okruh osob, kterých se týkají pravidla v něm formulovaná, i na osoby uvedené v § 196a odst. 1 obch. zák., nicméně omezení plynoucí z ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. nedopadá na převody majetku na jakékoliv osoby, jež by mohly být považovány za osoby blízké akciové společnosti (v daném případě společnosti s ručením omezeným), ale toliko na převody majetku na osoby v označeném ustanovení vypočtené. Současně Nejvyšší soud v odkazovaných věcech dovodil, že ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. se nevztahuje na osoby blízké akcionáři (společníku).

Konečně právní posouzení věci odvolacím soudem by neobstálo ani tehdy, bylo-li by vskutku nezbytné poměřovat (ne)platnost kupních smluv ustanovením § 196a odst. 3 obch. zák.

Nejvyšší soud totiž v době po vydání rozsudku odvolacího soudu v této věci v rozsudku svého velkého senátu ze dne 8. února 2012, sp. zn. 31 Cdo 3986/2009, uveřejněného pod číslem 67/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 67/2012“), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož byla-li ve smlouvě o převodu majetku podléhající ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. sjednána tržní (v daném místě a čase obvyklá) cena, popř. cena pro společnost výhodnější, není tato smlouva neplatná jen proto, že cena nebyla stanovena na základě posudku znalce jmenovaného soudem. Jakkoli byl uvedený závěr přijat při výkladu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. ve znění účinném od 1. ledna 2001, plně se prosadí i pro právní úpravu účinnou do 31. prosince 2000 (srov. např. důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2012, sp. zn. 29 Cdo 3827/2009 a ze dne 23. května 2012, sp. zn. 29 Cdo 3649/2010).

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem není ve výkladu ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. správné, Nejvyšší soud, aniž se zabýval otázkou vydržení vlastnického práva ke sporným letadlům, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Právní názor Nejvyššího soudu, podle něhož na kupní smlouvy, na jejichž základě se žalobce měl stát vlastníkem sporných letadel, ustanovení § 196a odst. 3 obch. zák. nedopadá, je pro odvolací soud závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. května 2013

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru