Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1387/2019Usnesení NS ze dne 26.11.2020

HeslaSmlouva o půjčce
Úroky
Smlouva o úvěru
Směnka
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1387.2019.1
Dotčené předpisy

§ 2 písm. c) předpisu č. 145/2000 Sb.

§ 237 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 127/21


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1387/2019-155

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobců 1) M. S., narozeného XY, a 2) J. S., narozeného XY, obou bytem XY, obou zastoupených JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem, se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, PSČ 353 01, proti žalovanému Ch. n., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Hanou Kapitánovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, sady 5. května 296/36, PSČ 301 00, o vydání směnek, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 41 Cm 70/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. října 2018, č. j. 5 Cmo 17/2018-88, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.148,40 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jeho zástupkyně.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 17. října 2018, č. j. 5 Cmo 17/2018-88, potvrdil rozsudek ze dne 11. září 2017, č. j. 41 Cm 70/2017-62, jímž Krajský soud v Plzni zamítl žalobu, kterou se žalobci (M. S. a J. S.) domáhali vůči žalovanému (Ch. n.), aby jim vydal směnky, které „žalobci vystavili a podepsali v rámci uzavření smlouvy o půjčce ze dne 12. listopadu 2015“.

Odvolací soud v prvé řadě předeslal, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podávají tato zjištění:

„Žalobci požádali žalovaného o poskytnutí půjčky ve výši 170.000,- Kč na úhradu zálohy dle smlouvy o budoucí smlouvě o dílo, smlouvy o dílo, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci a smlouvy příkazní (viz žádost o poskytnutí půjčky ze dne 12. listopadu 2015). Smlouvou o půjčce se žalovaný jako věřitel zavázal poskytnout žalobcům jako dlužníkům finanční půjčku ve výši 170.000,- Kč, která je účelově vázána na financování zálohy ve výši 170.000,- Kč dle článku II. bod 2.1 smlouvy o smlouvě budoucí o dílo č. 468/15, smlouvy o dílo na projektovou dokumentaci č. 468/15 a smlouvy příkazní č. 468/15 ze dne 10. června 2015. Smluvní strany se výslovně dohodly, že finanční prostředky ve výši sjednané půjčky budou věřitelem poskytnuty přímo budoucímu zhotoviteli, a to do 30 dnů ode dne podpisu této smlouvy. Žalobci výslovně prohlásili, že souhlasí s tímto způsobem poskytnutí půjčky a svým podpisem stvrdili, že půjčku za podmínek stanovených touto smlouvou přijímají a zavazují se ji věřiteli ve sjednané lhůtě splatnosti, tj. nejpozději dne 12. ledna 2016, řádně a včas uhradit.“

„Dále soud popsal zjištění ve vztahu ke sjednané smluvní pokutě (0,25 % denně z dlužné jistiny půjčky), popsal zjištění ze směnečné dohody a dohody o vyplnění dvou blankosměnek nikoliv na řad, jak se podává z čl. II. smlouvy o půjčce. Z provedeného důkazu rovněž vyplývá, že bylo ujednáno, že v případě řádné a včasné úhrady finančních prostředků budou obě směnky vráceny dlužníkovi, tedy žalobcům coby výstavcům směnky“.

Na tomto základě odvolací soud přitakal závěru soudu prvního stupně, podle něhož smlouva o půjčce není smlouvou o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, když tento zákon se nevztahuje na půjčku poskytnutou bez úroku a jakékoli úplaty [srov. jeho § 2 písm. c)]. V této souvislosti dále „podotknul“, že „sjednání smluvní pokuty nelze považovat za sjednání úplaty za poskytnutí půjčky či úvěru“, když smluvní pokuta představuje sjednanou sankci za porušení závazku; není-li závazek smluvní pokutou zajištěný porušen, smluvní pokuta nemůže být požadována.

Dále odvolací soud zdůraznil, že v projednávané věci nejde o stav srovnatelný s poměry popsanými v nálezu (ze dne 13. listopadu 2012) sp. zn. I. ÚS 563/11, ve kterém Ústavní soud považoval za významné tzv. dvoudomé vystupování společnosti E. s. (dále jen „společnost E“) a jejího jednatele (D. M.). V dané věci totiž „vystupují“ dvě právnické osoby (společnost E a žalovaný) s nezaměnitelnou obchodní firmou; žalobci tak nemohli mít pochybnost o tom, s jakým subjektem smluvní vztah uzavírají.

Jelikož žalobci neprokázali „vlastnické či jiné právo, aby mohli důvodně požadovat vydání směnek“ ˗ pokračoval odvolací soud ˗ soud prvního stupně po právu žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které mají za přípustné k řešení právních otázek, které odvolací soud ˗ podle jejich názoru ˗ zodpověděl v rozporu s (v dovolání zmíněnou) judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a to, zda:

a) Je smlouva o půjčce ve výši 170.000,- Kč (uzavřená mezi žalobci a žalovaným) smlouvou o spotřebitelském úvěru podle zákona č. 145/2010 Sb., když splatnost půjčky byla sjednána jen na dva měsíce (12. ledna 2016), půjčka byla účelově určena na financování projektové dokumentace společností E, mající stejného majitele a jednatele (jako žalovaný), a současně byly sjednány pro případ prodlení s vrácením půjčky sankční úroky ve výši 0,25 % denně?

b) Bylo nutné zabývat se „dvoudomým“ vystupováním D. M. za stavu, kdy je jednatelem společnosti E i žalovaného, jediným společníkem těchto společností je společnost E. s. r. (dále jen „společnost ESR“), jejímž předsedou představenstva je D. M., který „s největší pravděpodobností“ zmíněné společnosti ovládá?

Dovolatelé popisují smluvní vztahy se společností E, přičemž akcentují, že tato společnost byla od počátku informována o tom, že žalobci nemají k dispozici žádné finanční prostředky na financování stavby domu, nákup pozemku pro stavbu domu a zpracování projektové dokumentace; přesto jim nabídla možnost čerpání půjčky od žalovaného.

Jakkoli připouštějí, že půjčku jim žalovaný poskytl bezplatně, poukazují však na okolnost, že půjčka byla splatná za pouhé dva měsíce a byla poskytnuta pouze „za účelem financování projektové dokumentace společnosti E“, a to při sjednání sankčních úroků pro případ neplacení ve výši 0,25 % denně, tj. 91,25 % ročně.

Žalovaný tak zcela zjevně (vzhledem k předmětu své činnosti) ̶ pokračují dovolatelé ̶ poskytuje spotřebitelské úvěry; výše popsanými ujednáními (krátká splatnost a vysoký sankční úrok) tak žalovaný „obchází spotřebitelský zákon“, jeho „chování je v rozporu s ustanovením § 6 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)“, a tudíž nepožívá právní ochrany.

Proto dovolatelé požadují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl, respektive aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření poukazuje především na rozdílný skutkový stav projednávané věci ve srovnání se stavem, jak byl zjištěn v rozhodnutích Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na která poukázali dovolatelé. Dále snáší argumenty ve prospěch názoru, podle něhož smlouva o půjčce není smlouvou podle zákona č. 145/2010 Sb., a to právě pro absenci „úroků či jiné úplaty“.

Dovolání žalobců, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.

Učinil tak proto, že právní posouzení věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které bylo dovoláním zpochybněno, je v souladu se závěry formulovanými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 30. září 2019, sp. zn. 33 Cdo 2279/2018.

V něm Nejvyšší soud ve srovnatelných poměrech [totožný poskytovatel půjčky (Ch. n.), splatnost půjčky dva měsíce a sankce za prodlení s vrácením půjčky ve výši 0,25 % za každý den prodlení] dovodil, že ustanovení § 2 písm. c) zákona č. 145/2000 Sb. zcela jasně a jednoznačně vymezuje případy, kdy nelze tento zákon na vztah smluvních stran použít. Výslovně se v něm uvádí, že se nevztahuje na půjčku, úvěr nebo jinou obdobnou finanční službu poskytnutou bez úroku nebo jakékoli úplaty. Nebylo-li smluvními stranami sjednáno, že dlužník zaplatí věřiteli za to, že mu půjčí finanční prostředky, nelze úplatnost půjčky dovozovat z pouhé skutečnosti, že si smluvní strany sjednaly finanční sankci za porušení některé ze smluvních povinností; jinými slovy, nelze ztotožňovat zaplacení sankce s úplatností půjčky.

Na přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nelze usuzovat ani z hlediska dovolateli uplatněné výhrady týkající se „dvoudomého“ vystupování D. M. Je tomu tak již proto, že dovolatelé se v tomto směru (posuzováno podle obsahu dovolání) omezili na pouhé konstatování vzájemných vazeb společnosti E, žalovaného, společnosti ESR a D. M., aniž by současně vymezili důsledky, které by takové vystupování posledně jmenovaného mohlo mít (podle jejich názoru) na směnečné dohody, respektive na směnkami zajištěné pohledávky.

Konečně z argumentace obsažené v dovolání, ve vazbě na soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav věci, nelze bez dalšího ani uzavřít, že by tato (dovolateli akcentovaná) skutečnost mohla vést k závěru, podle něhož se funkce směnek zcela vyčerpala (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2003, sp. zn. 33 Odo 202/2002, k jehož závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v usnesení ze dne 31. května 2017, sp. zn. 29 Cdo 1851/2015) a odůvodňovala tak požadavek na jejich vrácení.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců Nejvyšší soud odmítl a žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty v dané věci sestávají z mimosoudní odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 26. března 2019), která podle ustanovení § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarifu), ve znění účinném k datu podání vyjádření, činí [z tarifní hodnoty 351.475,- Kč (částka směnečného penízu)] 9.740,- Kč, z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu) a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.); celkem činí 12.148,40 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 26. 11. 2020

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru