Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1357/2000Rozsudek NS ze dne 20.03.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:29.CDO.1357.2000.1

přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1357/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Faldyny, CSc. a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobce : G. C. L., a. s., zast. advokátem, proti žalované: K. b., a. s., o 475.000,- Kč s přísl., vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 39 Cm 254/98, k dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. ledna 2000 čj. 5 Cmo 398/99 - 113, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem, shora označeným, rozhodl Vrchní soud v Praze jako odvolací soud v předmětné věci tak, že I. Napadený rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení a III. Připouští se dovolání k otázce, zda ujednání o smluvní pokutě, které stanoví povinnost do určitého data předložit bance zástavní smlouvu opatřenou doložkou příslušného katastrálního úřadu o povolení vkladu zástavního práva do katastru a otiskem kulatého razítka katastrálního úřadu, je neplatné pro nemožnost plnění či rozpor s dobrými mravy.

Žalobce se domáhal na žalované vrácení částky 475.000,- Kč s 19% úrokem od 12. 12.1995 do 20. 6. 1996, dále s 21% úrokem od 21. 6. 1996 do 26. 5. 1997 a s 26% úrokem od 28. 5. 1997 do zaplacení, kterou si žalovaná vyinkasovala z účtu žalobce jako smluvní pokutu za nesplnění povinnosti z úvěrové smlouvy předložit zástavní smlouvu opatřenou doložkou katastrálního úřadu do 30. 10. 1995.

Rozsudkem prvostupňového Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 5. 1999 čj. 39 Cm 254/98 - 79, byla žaloba zamítnuta.

K odvolání žalobce odvolací soud vyšel z dokazování provedeného před soudem prvního stupně a skutkových zjištění tohoto soudu, zejména z bodu 9 dodatku č. 1 ke smlouvě o úvěru ze dne 13. 4. 1995, podle něhož žalobce byl povinen do 30. 10. 1995 předložit žalované zástavní smlouvou opatřenou doložkou příslušného katastrálního úřadu o povolení zápisu vkladu zástavního práva do katastru s připojeným otiskem kulatého razítka s tím, že v případě nedodržení této podmínky má žalovaná právo na smluvní pokutu ve výši 575.000,- Kč. Žalobce koupil nemovitosti, na které mu žalovaná poskytla úvěr a dne 15. 9. 1995 uzavřel zástavní smlouvou, kterou zastavil nemovitosti - objekt bydlení se stav. parc. a objekt bydlení se stav. parc., vše v kat. území N., zapsaných v katastru nemovitostí na LV Katastrálního úřadu v N. , a to k zajištění pohledávky z úvěrové smlouvy. Katastrální úřad dne 14. 11. 1995 zahájil řízení o povolení vkladu, avšak dne 24.11.1995 bylo toto řízení přerušeno, protože si Okresní soud v Náchodě vyžádal spis.

Odvolací soud konstatoval, že argumentace žalobce, že v tomto případě jde o nesplnitelnou podmínku, která činí právní úkon neplatným, neobstojí, jde spíše o otázku nemožnosti plnění. S odkazem na ust. § 37 odst. 2 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též "obč. zák.") odvolací soud dovodil, že tu nejde ani o počáteční, ani o následnou nemožnost plnění. Na daný vztah je třeba aplikovat ust. § 352 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále též "obch. zák."). Nelze však učinit závěr, že žalobce, podle zjištění učiněných před soudem prvního stupně, řádně usiloval o splnění dotčeného ustanovení smluvního dodatku, když zástavní smlouva byla uzavřena dne 15. 9. 1995, avšak návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí byl poslán až dne 14. 11. 1995. Za situace, kdy se žalobce zavázal do 30. 10. 1995 předložit žalované smlouvu opatřenou doložkou o povolení vkladu a otiskem kulatého razítka katastrálního úřadu, měl neprodleně po uzavření zástavní smlouvy podat návrh na povolení vkladu. Neobsahují ani argument, že řízení o povolení vkladu bylo přerušeno, neboť k tomu došlo dne 24. 11. 1995, tedy po uplynutí lhůty dohodnuté v dodatku č. 1 ke smlouvě pro splnění povinnosti, na kterou se vázala smluvní pokuta, tj. 30. 10. 1995. Kromě toho smluvní pokuta podle obchodního zákoníku spočívá na principu objektivní odpovědnosti a podle ust. § 300 obch. zák. nemají okolnosti vylučující odpovědnost vliv na povinnost platit smluvní pokutu.

Podle názoru odvolacího soudu není důvodná ani námitka žalobce o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě, protože se příčí dobrým mravům a šlo by tedy o právní úkon podle ust. § 39 obč. zák. neplatný. Pro takové posouzení není relevantní to, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, nýbrž to, zda samo ujednání o smluvní pokutě je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce však vůbec neuvedl, v čem takový rozpor spatřuje. K plnění podle čl. 9 smlouvy se žalobce zavázal dobrovolně, výše smluvní pokuty podle sdělení žalované odpovídá obvyklým podmínkám a i když splnění povinnosti žalobce záviselo na činnosti třetí osoby a nikoli jen samotného žalobce, neznamená tato okolnost nikterak rozpor s dobrými mravy , když žalobce se dobrovolně zavázal nést riziko, že splnění povinnosti je závislé i na třetí osobě.

Pokud žalobce namítá, že v daném případě je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, pak podle ust. § 265 obch. zák. nelze dovodit neplatnost právního úkonu, ale jen možnost soudu ze stanovených podmínek výkon práva odepřít. Konkrétní okolnosti tohoto případu nicméně aplikaci cit. ustanovení nedovolují. Právo na smluvní pokutu není podmíněno vznikem škody a neobstojí proto ani argument žalobce, že žalované nevznikla škoda, jelikož úvěr byl řádně splacen. Navíc v době, kdy žalovaná vyinkasovala smluvní pokutu, tj. v prosinci 1995, ještě úvěr splacen nebyl.

Odvolací soud ze všech uvedených důvodů rozsudek soudu prvního stupně podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil.

K návrhu žalobce však připustil dovolání, jak je uvedeno ve výroku III., neboť vymezené otázky považoval za otázky zásadního právního významu, a to obecně, nejen pro tento konkrétní případ.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce, právně zastoupen, dovolání, v němž odkazuje na ust. § 238 odst. 2 v návaznosti na ust. § 241 odst. 2 písm. d) o. s. ř. (správně má zřejmě na mysli ust. § 239 odst. 1 a § 241 odst. 3 písm d) o. s. ř.). Odvolání směřuje na obě právní otázky, pro které odvolací soud dovolání připustil.

Dovolatel poukazuje na předmětné ustanovení úvěrové smlouvy uzavřené se žalovanou, v němž bylo ujednáno právo na smluvní pokutu v závislosti na nedodržení stanovené povinnosti či podmínky a dovozuje, že ať již jde o posouzení sjednané podmínky či nemožnosti plnění, nerozhodl odvolací soud správně. Právní podstata věci je vždy stejná, tj. zda žalobce mohl či nemohl o své vůli bez ingerence třetí osoby (včetně ingerence státního orgánu) splnit stanovenou povinnost. Pode názoru odvolatele již podle smlouvy tomu tak být nemohlo. Žalobce sám nemohl zasahovat do činnosti katastrálního úřadu. Podmínku, že předloží smlouvu s otiskem razítka katastrálního úřadu, a to v jakékoli lhůtě, nemohl na katastrálním úřadu vynutit ani nijak časově ovlivnit. Odvolací soud shledal, že plnění v daném případě možné bylo, nevzal však v úvahu, že v době uzavření úvěrové smlouvy nebyla mezi účastníky ještě uzavřena zástavní smlouva a že nejprve muselo dojít k rozhodnutí o vkladu vlastnického práva ohledně nemovitosti a teprve poté mohlo dojít k uzavření zástavní smlouvy a k podání návrhu na vklad zástavního práva. Odvolací soud ani nezobecnil, v jaké lhůtě je zajištění zástavní smlouvy opatřené doložkou katastrálního úřadu splnitelné. Dovolatel je toho názoru, že pokud zasahuje do smluvního vztahu mezi účastníky orgán státu, nelze vůbec na jeho činnost vázat splnění právního úkonu.

Dále dovolatel uvádí, že se domáhal vyslovení přípustnosti dovolání ohledně právní otázky, zda v daném případě je výkon práva žalovaného v rozporu s dobrými mravy. Žalobce se nedovolával ustanovení § 265 obch. zák., na které odkazuje odvolací soud. Nejde o to, že samo sjednání smluvní pokuty by bylo neplatné pro rozpor s dobrými mravy, ale že výkon práva, to je inkaso smluvní pokuty bylo v tomto konkrétním případě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy.

Dovolatel zdůrazňuje, že po celou dobu poskytnutý úvěr řádně splácel, ke vkladu zástavního práva nedošlo proto, že okresní soud rozhodl předběžným opatřením o zákazu dispozice s nemovitostmi a katastrální úřad řízení přerušil a žalobce nemohl činnost tohoto úřadu ovlivnit. Žalovaný situace do jisté míry zneužil a přímo z účtu inkasoval smluvní pokutu. Jde tedy o výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy a proto nepodléhá právní ochraně. Argumentace odvolacího soudu ustanovením § 265 obch. zák. je nepřípadná.

Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil.

Žalovaná se k dovolání vyjádřila stručným podáním, v němž odkazuje na vyjádření k odvolání, ztotožňuje se s právním názorem odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek potvrdil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací, po zjištění, že dovolání vykazuje stanovené formální a obsahové náležitosti (ust. § 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 2 o. s. ř., ve znění platném do 31. 12. 2000), konstatoval, že dovolání je v tomto případě přípustné podle ust. § 239 odst. 1 o. s. ř., když odvolací soud ve výroku svého potvrzujícího rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.

Odvolací soud ve výroku III. svého rozsudku formuloval otázku zásadního právního významu "zda ujednání o smluvní pokutě, která stanoví povinnost do určitého data předložit bance zástavní smlouvu opatřenou doložkou příslušného katastrálního úřadu o povolení vkladu zástavního práva do katastru a otiskem kulatého razítka katastrálního úřadu, je neplatné pro nemožnost plnění či rozpor s dobrými mravy."

Důvody, které dovolatel v dovolání uvádí, v podstatě korespondují s těmi, které odvolací soud ve výroku svého rozsudku vymezil, s určitou modifikací dále vymezenou.

Předmětný bod 9 smlouvy o úvěru , uzavřené mezi právním předchůdcem žalobce a žalovanou, ve znění dodatku č. 1 ze dne 26. 6. 1995, zní: "Dlužník je povinen do 30. 10. 1995 předložit bance zástavní smlouvu opatřenou doložkou příslušného katastrálního úřadu o povolení zápisu vkladu zástavního práva do katastru. K doložce bude připojen otisk kulatého razítka. V případě nedodržení této podmínky má pobočka právo uplatnit smluví pokutu ve výši Kč 575.000,- ( pětsetsedmdesátpět tisíc.)"

Pokud se jedná o první otázku zásadního právního významu, neplatnost stanoveného ujednání o smluvní pokutě dovolatel a dovolací soud vztahuje k tzv. nemožnosti plnění. Obecná úprava nemožnosti plnění je obsažena v ust. § 575 an. obč. zák., pro obchodní závazkové vztahy je pak tato úprava doplněna v ust. § 352 an. obch. zák. Jde o tzv. následnou nemožnost plnění, která nastává po vzniku závazku a v posuzovaném případě se o takovou nemožnost plnění nejedná. Z vymezení dovolatele a odvolacího soudu se podává, že tu je předmětem posouzení tzv. počáteční nemožnost plnění a v takovém případě nevzniká platný závazek, protože smlouva (její část) zavazující k nemožnému plnění je absolutně neplatná, když právní úkon, jehož předmětem je plnění nemožné, je neplatný podle ust. § 37 odst. 2 obč. zák.

Dovolací soud dospěl k závěru, že nemožnost plnění od počátku nelze v případě předmětného ujednání o smluvní pokutě dovodit. Zaváže-li se účastník, že zabezpečí zástavní smlouvu opatřenou doložkou katastrálního úřadu o povolení vkladu, a to do určitého data (např. do šesti týdnů), které při pravidelném resp. obvyklém běhu událostí bylo možno považovat za reálné, nelze mít za to, že jde o plnění nemožné, byť je závislé též na činnosti třetí osoby (katastrálního úřadu.) Bylo věcí žalobce jako ze smlouvy zavázaného subjektu, aby vzal v úvahu věcný i časový aspekt převzatého závazku v návaznosti na ujednanou smluvní pokutu se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem. Žalobce se tedy v tomto směru zavázal platně.

Druhá otázka zásadního právního významu záleží v tom, zda předmětné ujednání o smluvní pokutě připouštělo výkon práva (oprávnění) z něj vyplývajícího na zaplacení smluvní pokuty (samozřejmě pokud byly splněny podmínky pro vznik smluvní pokuty.) Odvolací soud v této souvislosti mluví o neplatnosti pro rozpor s dobrými mravy, dovolatel pak o rozporu výkonu práva (inkasa smluvní pokuty) s dobrými mravy.

Dovolací soud podotýká, že způsob zaplacení není v tomto případě relevantní, rozhodující je, zda výkon práva na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a tudíž nepožívá právní ochrany podle ust. § 265 obch. zák., kteréžto ustanovení je nutno v daném případě aplikovat. Aplikaci cit. ustanovení se tu vyhnout nelze - jak se o to pokouší dovolatel - neboť vztah ze smlouvy o úvěru (jakož i ze zástavní smlouvy úvěr zajišťující - viz ust. § 261 odst. 4 obch. zák.) je tzv. absolutním obchodem podle ust. § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. Dovolací soud dochází k závěru, že výkon práva nebyl v tomto případě v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku a soudy prvního stupně a odvolací mu právem neodepřely soudní ochranu.

Odvolací soud z uvedených důvodů dovolání žalobce jako nedůvodné zamítl (ust. § 243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.)

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. ve vazbě na ust. § 224 odst. 1 a § 243b ost. 4 o. s. ř. Žalobce jako neúspěšný dovolatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání, žalované pak v tomto řízení žádné náklady, na jejich náhradu by měla právo, nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. března 2001

JUDr. František Faldyna, CSc., v.r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Naděžda Solařová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru