Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1306/2019Rozsudek NS ze dne 28.05.2020

HeslaSměnečný a šekový platební rozkaz
Směnky
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:29.CDO.1306.2019.1
Dotčené předpisy

§ 175 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1306/2019-288

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Heleny Myškové v právní věci žalobce V. H., narozeného XY, bytem XY, proti žalovanému V. M., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Nejtkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 763/88, PSČ 140 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 30 Cm 79/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2018, č. j. 8 Cmo 131/2017-270, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 3. prosince 2018, č. j. 8 Cmo 131/2017-270, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2016, č. j. 30 Cm 79/2012-227, ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 7. března 2012, č. j. 30 Cm 79/2012-6, kterým uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 1.600.000 Kč s 6% úrokem od 30. prosince 2009 do zaplacení, směnečnou odměnu ve výši 5.333 Kč a náklady řízení, (výrok I.) a rozhodl o nákladech námitkového řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovanému se prostřednictvím včas uplatněných námitek správnost vydaného směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

Přitom zejména uzavřel, že:

1/ Znaleckým posudkem z oboru kriminalistika, zpracovaným soudem ustanovenou znalkyní PhDr. Václavou Musilovou, bylo prokázáno, že žalovaný směnku, jejíhož zaplacení se žalobce v dané věci domáhal (jde o směnku vlastní, vystavenou dne 19. června 2008 ve prospěch žalobce, znějící na směnečný peníz 1.600.000 Kč, se splatností 30. prosince 2009 – dále též jen „sporná směnka“), jako její výstavce podepsal.

2/ Se zřetelem k abstraktnímu charakteru směnečné listiny není rozhodné, zda plní funkci platební nebo zajišťovací, případně jaký konkrétní závazek směnka zajišťuje. Jestliže žalobce uplatní směnečný nárok z platné směnky (jako tomu bylo i v posuzovaném případě), nemusí již prokazovat žádné jiné skutečnosti.

3/ Námitku žalovaného, že na sporné směnce vlastní rukou vypsal pouze údaje označující osobu výstavce (aniž by směnku poté podepsal), učinil tak však pod nátlakem a pod hrozbou trestního oznámení, nelze považovat za odůvodněnou, neboť žalovaný v ní konkrétně netvrdí, jakého nátlaku se měl žalobce při vystavování směnky dopustit a jaké trestní oznámení měl žalobce na žalovaného podat.

4/ Jiné námitky nebyly žalovaným uplatněny.

K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl, že žalobce nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně – přitakal soudu prvního stupně v závěru, podle kterého bylo originálem směnečné listiny a znaleckým posudkem prokázáno, že žalovaný jako výstavce spornou směnku podepsal. Stejně jako soud prvního stupně pak za tohoto stavu považoval za nadbytečné provádět (k prokázání pravosti výstavcova podpisu) další žalovaným navržené důkazy (revizním znaleckým posudkem a účastnickým výslechem žalovaného).

Ve vztahu „k ostatním námitkám“ uplatněným žalovaným odvolací soud pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, s nimiž se zcela ztotožnil.

Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně jen proti jeho prvnímu výroku) podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jež odporuje judikatuře obecných soudů, jakož i nálezové judikatuře Ústavního soudu. Požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odvolacímu soudu především vytýká, že se (stejně jako soud prvního stupně) vůbec nezabýval námitkou neexistence kauzy směnky. Podstatou včas podaných námitek přitom bylo (vedle namítané nepravosti podpisu) právě tvrzení, že mezi žalobcem a žalovaným neexistoval žádný závazkový vztah, na jehož základě by měl žalovaný platit „nějaké prostředky“ žalobci. Dovolatel v námitkách neargumentoval zajišťovací funkcí směnky, jak nesprávně dovodil soud prvního stupně, nýbrž tím, že směnka nemá kauzu. Touto námitkou se však soudy nižších stupňů řádně nezabývaly a neprováděly k ní – přestože žalovaný navrhoval alespoň provedení jeho vlastního výslechu – ani žádné dokazování.

Uvedeným postupem došlo podle dovolatele v projednávané věci „k vychýlení práva ze směnečného vztahu ve prospěch jedné ze zúčastněných stran na úkor žalovaného“. Potud odkazuje též na důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 19. června 2014, sp. zn. III. ÚS 980/13 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 126/2014 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

Konečně dovolatel namítá, že v situaci, kdy závěr znaleckého posudku nebyl znalkyní formulován jako kategorický, ale pouze v rovině vysoké pravděpodobnosti, nemohly soudy bez dalšího přijmout závěr o tom, že žalobce unesl ohledně pravosti směnky důkazní břemeno. Správně měly soudy přihlédnout ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo a především vyslechnout k okolnostem podpisu sporné směnky žalovaného. Jestliže tak neučinily, postupovaly v rozporu se závěry plynoucími z ustálené judikatury, reprezentované např. usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3329/2016 (jde o rozhodnutí z 31. října 2017).

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (ve znění účinném od 30. září 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda a v jakém rozsahu je dovolání žalovaného podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné.

Polemikou se závěry odvolacího soudu o (ne)pravosti podpisu výstavce směnky dovolatel jednak zpochybňuje skutkový závěr odvolacího soudu (soudu prvního stupně), podle něhož žalovaný jako výstavce spornou směnku podepsal, jednak brojí proti hodnocení důkazů provedenému soudy nižších stupňů. Posuzováno podle obsahu dovolání tak uplatňuje „skutkový“ dovolací důvod, který nemá k dispozici již od 1. ledna 2013, a dále zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které − se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, uveřejněný pod číslem 179/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

Jde-li konkrétně o hodnocení důkazu znaleckým posudkem, lze k výše řečenému doplnit, že výklad podávaný soudní praxí je ustálen v závěru, podle kterého znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že soud při hodnocení důkazu znaleckým posudkem nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce [k tomu srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. dubna 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 2. července 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 22. ledna 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013 (naposledy uvedené rozhodnutí bylo uveřejněno pod číslem 38/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 21 Cdo 2939/2013].

Soudy nižších stupňů se v projednávané věci při hodnocení důkazu znaleckým posudkem od závěrů plynoucích z označených rozhodnutí Nejvyššího soudu nijak neodchýlily, nepominuly žádné okolnosti, jež v průběhu řízení vyšly najevo a jejich skutkové závěry ohledně (ne)pravosti podpisu žalovaného na sporné směnce nejsou ani zjevně nepřiměřené.

Závěr, podle něhož soud není povinen provést všechny účastníkem řízení navržené důkazy, pak plyne již z ustanovení § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. (srov. dále v této souvislosti nález Ústavního soudu ze dne 8. ledna 1997, sp. zn. II. ÚS 127/96, uveřejněný pod číslem 3/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2010, sp. zn. 29 Cdo 936/2009, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2010, pod číslem 183, popř. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 254/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2012, sp. zn. 29 Cdo 4622/2010). Jde-li o předpoklady pro nařízení vypracování revizního znaleckého posudku, jehož provedení se žalovaný v řízení před soudy nižších stupňů domáhal, srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010 (uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2013, pod číslem 23), nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. října 2012, sp. zn. 22 Cdo 170/2011.

Dovolání žalovaného Nejvyšší soud naopak shledává přípustným podle ustanovení § 237 o. s. ř. k řešení otázek souvisejících s problematikou přípustnosti námitky neexistence kauzy směnky, když v tomto směru je rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Nejvyšší soud se již ve své rozhodovací činnosti opakovaně otázkou přípustnosti námitky neexistence kauzy směnky zabýval a dospěl přitom k následujícím závěrům:

1/ Námitka neexistence kauzy směnky je obecně přípustná a projednatelná, přičemž za správný nelze mít postup soudů, které se odmítnou při posuzování důvodnosti včas uplatněných námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu takovou námitkou zabývat.

Srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. června 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005, ze dne 20. března 2007, sp. zn. 29 Odo 1102/2005, nebo ze dne 27. března 2008, sp. zn. 29 Odo 818/2006.

2/ Námitka neexistence kauzy směnky nemůže být z povahy věci založena na jiném tvrzení, než že směnka byla žalovaným směnečným dlužníkem vystavena, aniž by zde pro to byl jakýkoliv důvod (jinak řečeno, na tvrzení, že mezi dlužníkem a prvním majitelem směnky nikdy neexistoval žádný vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by byla směnka vystavena). Jiné skutečnosti týkající se vlastních vztahů účastníků pak již nemůže směnečný dlužník v řízení o námitkách uplatňovat a takové skutečnosti nemohou být ani předmětem prováděného dokazování.

Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2012, sp. zn. 29 Cdo 1114/2010.

3/ Požadavek na řádné odůvodnění námitek, formulovaný Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého musí žalovaný v námitkách (mimo jiné) alespoň stručně vylíčit obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka, se pak logicky může uplatnit jen v těch případech, kdy mají být námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu na těchto skutečnostech (majících původ v mimosměnečných vztazích účastníků) založeny. Spočívá-li procesní obrana žalovaného na tvrzení, že zde nikdy neexistoval žádný vlastní mimosměnečný vztah, na jehož základě by měla být žalobcem v řízení uplatněná směnka vystavena, nelze si dost dobře představit, že by žalovaný v námitkách mohl (či dokonce musel) vylíčit také konkrétní obsah jakékoliv směnečné smlouvy.

Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. června 2018, sp. zn. 29 Cdo 2916/2016.

4/ Je nezbytné rozlišovat mezi námitkou neexistence kauzy směnky, námitkou zániku kauzy směnky a námitkou, že předpokládaná kauza směnky se nenaplnila (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 5257/2009).

5/ V současném uplatnění námitky nepravého podpisu a neexistence kauzy nelze (bez dalšího) spatřovat „obsahový rozpor“ takových námitek. Námitka neexistence kauzálního vztahu, z něhož měla směnka vzejít, totiž obsahově souvisí s námitkou, že směnka byla zfalšovaná (resp. byla podepsána pod nátlakem – nesvobodně). Unese-li žalovaný důkazní břemeno ohledně tvrzené nesvobody podpisu směnky (resp. zfalšování směnky), není potřebné zabývat se výhradou neexistence kauzálního vztahu zajištěného směnkou. V situaci, kdy žalovaný důkazní břemeno o tom, že směnku nepodepsal svobodně (resp. že směnka byla zfalšována), neunese, může prokazovat, že kauza směnky neexistuje a je povinností soudu se takovou kauzální námitkou zabývat.

Srov. opět důvody rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 347/2005, sp. zn. 29 Odo 1102/2005 a sp. zn. 29 Odo 818/2006.

6/ Důkazní břemeno k prokázání kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu tíží žalovaného; to platí i v případě tzv. negativních tvrzení (v daných poměrech nedostatek kauzy směnky).

Srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018, jakož i judikaturu v něm dále citovanou.

V poměrech projednávané věci je z obsahu spisu zřejmé, že žalovaný v podaných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu (vedle popření pravosti podpisu na sporné směnce) výslovně uvedl, že „neměl žádný důvod, aby jako soukromá osoba vystavoval jakékoliv směnky, mezi ním a žalobcem ani neexistoval žádný závazkový vztah, na jehož základě by měl žalobci platit nějaké prostředky“.

Z takto formulovaných námitek podle přesvědčení Nejvyššího soudu nelze mít žádné pochybnosti o tom, že žalovaný v nich uplatnil (také) námitku neexistence kauzy sporné směnky. Soud prvního stupně se přitom s touto námitkou nijak nevypořádal, odmítl provést žalovaným včas navržený důkaz jeho účastnickým výslechem a v důvodech rozhodnutí se ani žádným způsobem nevyslovil k tomu, zda žalovaný ohledně uplatněné námitky neexistence kauzy sporné směnky unesl důkazní břemeno. Odvolací soud pak (ve vztahu k hodnocení „ostatních námitek“ žalovaného) pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně (aniž by cokoli v tomto směru dodal). Takový postup zjevně nelze považovat za správný.

Jelikož se odvolací soud uvedenou námitkou žalovaného nezabýval, zůstalo jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné; Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

V další fázi řízení bude úkolem odvolacího soudu posoudit důvodnost žalovaným uplatněné námitky neexistence kauzy směnky.

Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný. V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 5. 2020

JUDr. Jiří Zavázal

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru