Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1206/2012Usnesení NS ze dne 27.11.2013

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1206.2012.1
Dotčené předpisy

§ § 243b odst. 5 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1206/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečka a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce Ing. L. V., identifikační číslo osoby 61038237, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem v Brně - Žabovřeskách, Marie Steyskalové 767/62, PSČ 616 00, proti žalované Komerční bance, a. s., se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33/969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 10, PSČ 120 00, o zaplacení 3,457.035,- Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě o zaplacení 75.620,60 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 52 Cm 29/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. prosince 2011, č. j. 14 Cmo 564/2010-173, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 27.636,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám jejího zástupce.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 10. září 2010, č. j. 52 Cm 29/2005-124, Městský soud v Praze zamítl žalobu o zaplacení částky 3,475.035,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalobci zaplatit žalované úroky z prodlení ve výši 75.620,60 Kč (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a IV.).

V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. II. a III., změnil jej ve výroku IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to výslovně „do všech jeho výrokových částí“, podal žalobce dovolání, jež Nejvyšší soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), odmítl jako nepřípustné.

V rozsahu, ve kterém dovolání směřuje i proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud zčásti potvrdil a zčásti změnil rozsudek soudu prvního stupně i ve výrocích o nákladech řízení, a proti druhému výroku rozsudku o nákladech odvolacího řízení, je objektivně nepřípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu dále citovaná – na jeho webových stránkách).

Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud – jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) – dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Nejvyšší soud důvod připustit dovolání neshledal, neboť veškeré dovolatelem předestírané otázky odvolací soud posoudil v souladu se závěry učiněnými Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 31. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 1200/2005 a ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 29 Cdo 2733/2010, jimiž Nejvyšší soud rozhodoval v obdobné věci týchž účastníků řízení a jež jsou proto dovolateli známy. Důvod ke změně přijatých závěrů, které obstály i z hlediska ústavněprávního (srov. důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 15. října 2013, sp. zn. III. ÚS 3293/11, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dovolatele směřující mimo jiné i proti rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2733/2010), Nejvyšší soud neshledává.

S ohledem na způsob, jakým dovolatel zastoupený advokátem formuluje své námitky, pak Nejvyšší soud podotýká, že povinností advokáta je dodržovat pravidla profesionální etiky (§ 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii); to platí i při sepisování dovolání. Označení závěrů Nejvyššího soudu za „dezinterpretaci zákona“ (strana 6 dovolání) či dokonce za „absurdní“ (strana 7 dovolání) nepředstavuje věcnou polemiku s těmito závěry a z mezí profesionální etiky již zjevně vybočuje.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, a žalované vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení.

Ty sestávají z odměny zástupce žalované za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. prosince 2012, ve výši 22.540,- Kč, a náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300,- Kč. Spolu s náhradou za 21 % daň z přidané hodnoty ve výši 4.796,- Kč podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. tak dovolací soud přiznal žalované k tíži žalobce celkem 27.636,- Kč.

K důvodům, pro které byla odměna za zastupování určena podle advokátního tarifu, srov. např. rozsudek velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z části první, čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. listopadu 2013

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru