Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1139/2011Usnesení NS ze dne 30.01.2013

HeslaInsolvence
Předkupní právo
Převod nemovitostí
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1139.2011.1
Dotčené předpisy

§ 173 IZ.

§ 285 odst. 4 IZ.


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1139/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci žalobce F. H., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, PSČ 120 00, proti žalovanému JUDr. T.P., jako insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, zastoupenému Mgr. Karlem Volfem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, PSČ 150 00, o určení pravosti pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 196 Cm 152/2009, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva, se sídlem v Praze 5, Na Hutmance 7/300, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 00033243, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 96 INS 714/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2010, č. j. 10 Cmo 166/2010-71, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.085,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám zástupce žalovaného advokáta Mgr. Karla Volfa.

Odůvodnění:

Rozsudkem ze dne 9. června 2010, č. j. 196 Cm 152/2009-43, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) žalobu, kterou se žalobce (František Horelica) domáhal vůči žalovanému (insolvenčnímu správci dlužníka Pražského stavebního bytového družstva) určení pravosti nepeněžité pohledávky žalobce na bezúplatný převod vlastnického práva k označeným bytovým jednotkám, k nebytové jednotce a k odpovídajícímu podílu ke společným částem domu a pozemku (dále jen „bytová jednotka“), podle již vyhotoveného avšak dosud nerealizovaného prohlášení vlastníka, jejíž hodnota činí 1.600.580,- Kč (bod I. výroku). Dále rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku).

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek insolvenčního soudu (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud vyšel z ustanovení § 285 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), uváděje především, že neshledal důvod odchýlit se od své dosavadní judikatury řešící problematiku uplatnění zákonného předkupního práva nájemců bytů a nebytových prostor v insolvenčním řízení.

Posléze odvolací soud přitakal závěru insolvenčního soudu, že k uspokojení předkupního práva žalobce k nemovitostem v průběhu konkursu vedeného na majetek (bytového) družstva může dojít jenom tak, že mu je žalovaný nabídne k bezplatnému převodu, a bude-li tato nabídka akceptována, provede všechny úkony, které jsou k jejich převodu potřebné s tím, že odpovídajícím právním prostředkem pro vymožení práv žalobce je žaloba proti žalovanému o uložení prohlášení vůle, případně žaloba o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu vlastnictví. Na podporu této argumentace poukázal odvolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. července 2010, sp. zn. 29 Cdo 3354/2007 (jde o rozhodnutí uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročníku 2011, pod číslem 56, které je - stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže - veřejnosti dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu), podotýkaje, že tento rozsudek se sice vyjadřoval k úpravě obsažené v zákoně č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, vzhledem ke shodě řešené problematiky se však jeho závěry uplatní i pro výklad insolvenčního zákona.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř., tedy že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a požaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.

Dovolání je v rovině obou dovolacích důvodů polemikou se správností závěru odvolacího soudu o nemožnosti domáhat se zkoumaného práva přihláškou pohledávky (v rovině tvrzených vad řízení dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že jeho nárok posuzoval jako vylučovací žalobu ve smyslu § 225 insolvenčního zákona a nikoli podle ustanovení § 198 insolvenčního zákona).

Žalovaný ve vyjádření navrhuje dovolání zamítnout.

Dovolání v této věci může být přípustné jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., na něž dovolatel potud také odkazuje (tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam). Důvod připustit dovolání však Nejvyšší soud nemá, když otázku, kterou mu dovolatel (posuzováno z obsahového hlediska) předkládá prostřednictvím argumentace snesené k oběma uplatněným dovolacím důvodům, již Nejvyšší soud zodpověděl (v jiném incidenčním sporu týkajícím se téhož dlužníka) v usnesení ze dne 31. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 2951/2010, uveřejněném pod číslem 137/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V tomto usnesení (na něž v podrobnostech odkazuje a na jehož závěrech nevidí důvod cokoli měnit ani na základě argumentace obsažené v dovolání v této věci) Nejvyšší soud uzavřel, že nárok oprávněné osoby na bezplatný převod bytu či nebytového prostoru do jejího vlastnictví dle ustanovení § 285 odst. 4 insolvenčního zákona není pohledávkou, kterou lze úspěšně přihlásit do insolvenčního řízení postupem dle § 173 a násl. insolvenčního zákona. Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s tímto závěrem v souladu.

Nejvyšší soud proto odmítl dovolání podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému tak vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů. Ty sestávají z odměny advokáta za řízení v jednom stupni (dovolací řízení) určené podle ustanovení § 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. února 2012 ve výši 2.250,- Kč a z paušální částky náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (ve znění pozdějších předpisů). Náhrada nákladů za dovolací řízení tedy s připočtením náhrady za 21 % daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.) ve výši 535,50 Kč celkem činí 3.085,50 Kč.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 30. ledna 2013

JUDr. Zdeněk Krčmář

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru