Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

29 Cdo 1135/2013Usnesení NS ze dne 28.08.2013

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2013:29.CDO.1135.2013.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

§ 175 o. s. ř.

čl. I. § 31 odst. 3 předpisu č. 191/1950 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 3582/13 ze dne 10.12.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. et PhDr. Stanislav Balík


přidejte vlastní popisek

29 Cdo 1135/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a JUDr. Filipa Cilečka v právní věci žalobkyně ČSOB Leasing, a. s., se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 310/60, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 63 99 89 80, zastoupené JUDr. Pavlínou Fojtíkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, PSČ 140 00, proti žalovaným 1) Autouniservis s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Prachaticích, Lázně 1130, PSČ 383 01, identifikační číslo osoby 26 00 41 94 a 2) J. J., zastoupenému Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, se sídlem v Hradci Králové, Pražské Předměstí, Gočárova třída 504/54, PSČ 500 02, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 24 Cm 275/2009, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 5 Cmo 328/2012-206, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Druhý žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.068,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám její zástupkyně.

Odůvodnění:

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. listopadu 2012, č. j. 5 Cmo 328/2012-206, k odvolání druhého žalovaného potvrdil rozsudek ze dne 13. července 2011, č. j. 24 Cm 275/2009-120, jímž Městský soud v Praze ponechal ve vztahu ke druhému žalovanému v plném rozsahu v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 30. prosince 2008, č. j. 24 Sm 458/2008-9, kterým uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni částku 542.830,- Kč s 6% úrokem od 23. června 2007 do zaplacení, směnečnou odměnu 1.809,- Kč a náklady řízení.

Odvolací soud – vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a odkazuje na ustanovení § 127 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a na ustanovení čl. I. § 31, § 32 odst. 2, § 69 a § 77 odst. 3 zákona č. 191/1950 Sb. (dále jen „směnečný zákon“) – shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že druhému žalovanému se správnost směnečného platebního rozkazu zpochybnit nepodařilo.

Přitom zdůraznil, že:

1) Neshledal důvody pro provedení revizního znaleckého posudku ohledně (ne)pravosti podpisu avalisty na směnce, o jejímž zaplacení bylo rozhodnuto směnečným platebním rozkazem (dále jen „sporná směnka“), neboť závěr, že podpis avalisty je velmi pravděpodobně pravým podpisem druhého žalovaného, je ve znaleckém zkoumání písma zcela běžný.

2) I kdyby v řízení vyšlo najevo, že podpis výstavce sporné směnky (první žalovanou) z jakéhokoli důvodu nezavazuje, nic to nemění na skutečnosti, že jde o podpis formálně bezvadný, v důsledku čehož je druhý žalovaný jako avalista ze směnky povinen plnit.

3) V případě námitky, podle níž byly v textu směnky bez vědomí výstavce provedeny dodatečné změny, nešlo o neoprávněnou změnu směnky, nýbrž o vyplnění blankosměnky žalobkyní na základě výslovného zmocnění ze strany výstavce (viz dodatek č. 1 k leasingové smlouvě č. 3565541 ze dne 23. prosince 2005).

4) Rukojemské prohlášení může spočívat v pouhém podpisu rukojmího, nachází-li se na lícové straně směnky; není významné, zda se údaje označující osobu avalisty na směnce nalézají a kdo je na ni vyznačil, ale to, zda podpis připojený k rukojemskému prohlášení je či není pravým podpisem osoby, vůči níž je plnění ze směnky požadováno.

5) Druhý žalovaný neunesl důkazní břemeno ohledně neexistence směnkou zajištěné pohledávky.

Konečně odvolací soud považoval za opožděné námitky druhého žalovaného, „že žalobkyně neprokázala existenci smluvního vztahu s druhým žalovaným, že smluvní strany byly v leasingové smlouvě označeny způsobem neumožňujícím jednoznačnou identifikaci, že údaje o výši směnečné sumy a datu splatnosti směnky byly na blankosměnku doplněny v rozporu s ujednáním obsaženým v dodatku č. 1 smlouvy, že leasingová smlouva neobsahuje ujednání o směnečném rukojemství, že nebylo prokázáno, zda měl druhý žalovaný právní způsobilost k uzavření závazku jako fyzická osoba či právní způsobilost jako osoba jednající za právnickou osobu“.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., namítaje, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.

Dovolatel především akcentuje, že „žalobkyní nebylo předloženo žádné konkrétní smluvní ujednání, ze kterého by byla patrna účast druhého žalovaného jako fyzické osoby, nepodnikatele, označeného rodným číslem, ve smluvních vztazích mezi žalobkyní a první žalovanou, zejména pak jeho účast na způsobu zajištění závazku z předmětné leasingové smlouvy“. Přitom provedené listinné důkazy „neobsahují žádné smluvní ujednání, ze kterého by bylo možné dovodit vznik smluvního vztahu či závazku mezi žalobkyní a druhým žalovaným“. Opakuje, že „odmítl jednat se žalobkyní v postavení fyzické osoby a zavazovat se jako fyzická osoba. Uvedený nedostatek projevu vůle dovolatele proto musí mít za následek absolutní neplatnost jeho závazku jako rukojmího“.

Odvolací soud se nezabýval ani námitkou, podle níž v případě „shody podpisů na směnce – podpisů jedné osoby – v pozici výstavce a v pozici avala je nutné doplnit, zda aval jedná za sebe v pozici fyzické osoby, tedy druhého žalovaného, nebo zda jedná za právnickou osobu, tedy první žalovanou“. Potud poukazuje na to, že sama žalobkyně „potvrdila, že údaje u podpisu avala na směnce, tedy jméno Bc. J. J. a rodné číslo, sama dodatečně doplnila, a to bez vědomí druhého žalovaného a bez potřebného dispozičního oprávnění“.

Konečně dovolatel nesouhlasí ani se závěry soudů nižších stupňů co do opožděnosti námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu a zdůrazňuje, že „v rámci řádně uplatněných námitek uvedl, že údaje ve směnce nekorespondují s leasingovou smlouvou č. 3565541 ze dne 13. prosince 2005 a že údaje byly do směnky dopsány bez vědomí dovolatele, z čehož lze dovodit, že v řádně uplatněných námitkách tím současně zpochybnil i výši směnečné sumy a datum splatnosti směnky“. „Domnívá se, že postupem soudu prvního stupně a soudu odvolacího bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a že byl během řízení s ohledem na pouze třídenní lhůtu pro uplatnění námitek porušen princip rovnosti účastníků“. V této souvislosti odkazuje na nález ze dne 16. října 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12, v němž Ústavní soud „označil třídenní lhůtu pro uplatnění námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu za nepřiměřenou“ a uzavřel, že „ustanovení § 175 odst. 1 o. s. ř. ve slovech, do tří dnů‘ a ve slovech, v téže lhůtě‘ je v rozporu zejména s čl. 4 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny“.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se s rozsudkem odvolacího soudu „plně ztotožňuje“ a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 31. prosince 2012) se podává z bodu 7., článku II., zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

Dovolání druhého žalovaného proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, které není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud neshledal přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.; proto je podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Závěr, podle něhož v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu musí žalovaný uvést vše, co proti němu namítá, jednoznačně vyplývá z ustanovení § 175 o. s. ř. (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2008, sp. zn. 29 Odo 1799/2006 a ze dne 27. září 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2011, jakož i důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2008, sp. zn. 29 Cdo 2988/2007, uveřejněného pod číslem 101/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V rozsudku ze dne 31. března 2009, sp. zn. 29 Cdo 2270/2007, uveřejněném pod číslem 3/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud uzavřel, že předmětem námitkového řízení mohou být pouze námitky včasné a odůvodněné. Za odůvodněné lze přitom považovat jen takové námitky, z jejichž obsahu je zřejmé, v jakém rozsahu je směnečný platební rozkaz napadán a (současně) na jakých skutkových okolnostech žalovaný svou obranu proti směnečnému platebnímu rozkazu zakládá. Žalovaný nemůže – se zřetelem k zásadě koncentrace řízení o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu – po uplynutí lhůty k podání námitek uplatňovat takovou obranu, která nebyla uvedena již v námitkách. Nic mu však nebrání v tom, aby i v této fázi řízení uváděl nové skutečnosti, jež mohou mít – podle jeho názoru – význam pro posouzení důvodnosti obrany již (v námitkách řádně) uplatněné. Takové skutečnosti pak nelze považovat (směřují-li vskutku jen k doplnění dříve uplatněné námitky) za námitky nové (a tudíž opožděné), k nimž by již soud nesměl (v intencích zákazu formulovaného v ustanovení § 175 odst. 4 části věty první za středníkem o. s. ř.) přihlížet. Mají-li mít námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu původ v mimosměnečných vztazích účastníků, se směnkou toliko souvisejících (tzv. kauzální námitky), bude požadavek na řádné odůvodnění námitek naplněn zásadně jen tehdy, jestliže žalovaný v námitkách alespoň stručně vylíčí obsah tzv. směnečné smlouvy, jež byla bezprostředním důvodem vzniku směnky, popř. závazku konkrétního směnečného dlužníka (např. uvede, že podle konkrétního ujednání účastníků směnka zajišťovala určitou kauzální pohledávku) a dále vymezí skutečnost, v jejímž důsledku by měl být zproštěn povinnosti směnku zaplatit (např. že pohledávka směnkou zajištěná již byla zaplacena, zanikla započtením, uzavřením dohody o narovnání apod.).

Skutečnost, zda dovolatel byl „účasten“ na smluvním vztahu s žalobkyní (založeném leasingovou smlouvou) a jeho zajištění, je pak významná (jen) v tom směru, zda mu přísluší (jako směnečnému rukojmímu) kauzální námitky. Na jeho postavení jako přímého dlužníka ze směnky nemá vliv.

Právně nevýznamná z hlediska přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je rovněž výhrada dovolatele, že se jako fyzická osoba za zaplacení směnky výstavcem nezaručil a že jeho jméno a rodné číslo u podpisu avala doplnila žalobkyně. Zmíněnou námitkou totiž dovolatel nezpochybnil (ostatně zjevně správné) právní posouzení věci odvolacím soudem, založené na výslovném znění ustanovení čl. I. § 31 odst. 3 směnečného zákona.

Na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu nelze usuzovat ani co do závěru ohledně opožděnosti části námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu. Z obsahu včasných námitek totiž údaj o tom, jaké datum splatnosti a směnečná suma měly být do blankosměnky doplněny, neplyne a tvrzení, podle něhož první žalovaná řádně plnila povinnosti dle leasingové smlouvy (viz daňový doklad vystavený žalobkyní dne 23. prosince 2005), nemá žádnou vypovídací hodnotu o tom, zda a v jakém rozsahu první žalovaná plnila na směnkou zajištěnou pohledávku z leasingové smlouvy po označeném datu. Totéž platí o tvrzeném vrácení předmětu leasingu žalobkyně, které (i kdyby bylo prokázáno) bez dalšího k závěru o neexistenci kauzální pohledávky nevede (k tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2013, sp. zn. 29 Cdo 834/2013).

Konečně k argumentaci dovolatele nálezem Ústavního soudu ze dne 16. října 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12, Nejvyšší soud připomíná, že vzhledem k datu vydání směnečného platebního rozkazu, ke skutečnosti, že druhý žalovaný spornou směnku podepsal jednak jako jednatel výstavce (první žalované) a jednak jako fyzická osoba (směnečný rukojmí) [tj. nepodepsal ji v postavení spotřebitele)] a k tomu, že námitku nesprávného vyplnění data splatnosti konkretizoval až v podání ze dne 23. června 2011 (a výhradu týkající se směnečné sumy neupřesnil vůbec), se zcela uplatní závěry přijaté Ústavním soudem např. v usneseních ze dne 7. února 2013, sp. zn. II. ÚS 4542/12, ze dne 2. dubna 2013, sp. zn. I. ÚS 718/13 a ze dne 7. května 2013, sp. zn. I. ÚS 717/13.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání druhého žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vzniklo vůči druhému žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Náklady dovolacího řízení sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání ze dne 28. března 2013), určené podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů.

Tarifní hodnota pro výpočet sazby mimosmluvní odměny určená podle ustanovení § 7 bodu 6 a § 8 odst. 1 advokátního tarifu činí celkem 544.639,- Kč [542.830,- Kč (směnečná suma) a 1.809,- Kč (směnečná odměna)] a sazba mimosmluvní odměny tak činí 10.500,- Kč. S připočtením paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhrady za 21% daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.) celkem žalobkyni přísluší náhrada nákladů dovolacího řízení v částce 13.068,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně 28. srpna 2013

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru