Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Nd 153/2012Usnesení NS ze dne 05.11.2012Přetížený kamion

HeslaExekuce
Pravomoc soudu
Předběžná otázka
Příslušnost soudu místní
KategorieD EU
EcliECLI:CZ:NS:2012:28.ND.153.2012.1
Dotčené předpisy

§ 11 odst. 3 o. s. ř.

§ 103 o. s. ř.

čl. 1 odst. 1 Nařízení (ES) č. 44/2001

čl. 31 odst. 1 bod. a) úmluvy 44/2004 Sb.m.s.

§ 1 předpisu č. 97/1963 Sb.

§ 7 o...

více

přidejte vlastní popisek

28 Nd 153/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci oprávněného Města Břeclavi, IČ: 00283061, se sídlem v Břeclavi, Nám. T. G. Masaryka 42/3, zastoupenému Mgr. Filipem Lederem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, proti povinnému J. Z., o návrhu na nařízení exekuce a pověření exekutora k provedení exekuce pro částku 1.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 53 EXE 380/2012, o určení místní příslušnosti podle § 11 odst. 3 o. s. ř, takto:

Určuje se, že věc vedenou u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 53 EXE 380/2012 projedná a rozhodne Okresní soud v Břeclavi.

Odůvodnění:

Návrhem ze dne 8. 2. 2012 (doručeným exekučnímu úřadu dne 10. 2. 2012) se oprávněný domáhal nařízení exekuce a pověření soudního exekutora. Uvedl, že povinný byl na základě příkazu Městského úřadu Břeclav, odboru správních věcí a dopravy, oddělení dopravy, silničního hospodářství a přestupkového řízení, ze dne 10. 6. 2005, č. MUBR 11900/2005 OSVD, vykonatelným ke dni 23. 7. 2005, uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 23 odst. 1 písm. k) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění od 1. 7. 2002 do 30. 6. 2006, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč. Uvedenou pokutu však povinný ve stanovené lhůtě neuhradil.

Dne 14. 2. 2012 soudní exekutor zažádal u Okresního soudu v Břeclavi o pověření k provedení exekuce.

Okresní soud v Břeclavi usnesením ze dne 2. 4. 2012, č.j. 53 EXE 380/2012-11, vyslovil svou místní nepříslušnost k projednání věci a postupem podle § 11 odst. 3 o. s. ř. tuto věc předložil Nejvyššímu soudu k určení, který soud věc projedná a rozhodne. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že povinný má bydliště ve Slovenské republice, není zapsán v Centrální evidenci obyvatel České republiky a o jeho osobě nebylo nic zjištěno ani ze systému ISAS OS Břeclav. Po právní stránce dospěl předkládající soud k závěru, že věc je v pravomoci soudů České republiky, přičemž podmínky místní příslušnosti nelze zjistit, takže jsou dány podmínky pro postup dle § 11 odst. 3 o. s. ř.

Podle § 11 odst. 3 o. s. ř. „[j]de-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.“

Podle § 103 o. s. ř. „[k]dykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).“

S ohledem na citovaná ustanovení se dovolací soud nejprve zabýval otázkou, zda projednávaná věc patří do pravomoci soudů České republiky, tedy zda byly splněny podmínky stanovené v § 11 odst. 3 o. s. ř. pro rozhodnutí ve věci, a to s přihlédnutím k existenci mezinárodního prvku v souzené věci. Jak vyplývá z judikatury Soudního dvora, mezinárodní prvek a mezinárodní povaha právního vztahu může vyplývat ze skutečnosti, že situace, o kterou jde ve sporu, může vyvolat otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti soudů (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 1. března 2005, ve věci C-281/02 Owusu, ECR I-1383). Cizí státní příslušnost, ač tedy není obecně kritériem určení mezinárodní příslušnosti, nebo bydliště jedné ze stran sporu v jiném členském státě může být podmínkou použití Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, pokud vyvolává otázky ohledně určení mezinárodní příslušnosti (srov. rozsudek Soudního dvora ze dne 17. listopadu 2011, ve věci c-327/10 Hypoteční banka a.s. proti U. M. L., ECR I-00117). Jinými slovy o věci s mezinárodním prvkem jde zejména v případech, kdy účastníkem právního vztahu je cizí státní příslušník nebo zahraniční právnická osoba, kdy jeho předmětem je movitá nebo nemovitá věc situovaná v zahraničí, kdy ke vzniku, změně nebo zániku právního vztahu došlo v zahraničí, popřípadě i tehdy, když účastník – tak jako v souzené věci povinný – má bydliště v cizině (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004).

Otázka aplikace unijního práva (EU)

Oblast uznání a výkonu pokut uložených správními orgány je aktuálně upravena Směrnicí Rady EU č. 24/2010, o vzájemné pomoci při vymáhání pohledávek vyplývajících z daní, poplatků, cel a jiných opatření (dále jen „Směrnicí Rady č. 24/2010“), která je v právním řádu České republiky transponována zákonem č. 471/2011 Sb. Tato úprava však otázku mezinárodní příslušnosti soudů neřeší. Nejvyšší soud se proto zabýval otázkou, zda se pro exekuční řízení o výkon uložené pokuty za spáchaný přestupek použije Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „Nařízení Rady (ES) č. 44/2001“)

Podle čl. 1 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, se toto nařízení „vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu. Nevztahuje se zejména na věci daňové, celní a správní.“

Podle článku 267 Smlouvy o fungování evropské unie má soudní dvůr Evropské unie pravomoc rozhodovat o předběžných otázkách týkajících se mj. i výkladu aktů přijatých orgány, institucemi nebo jinými subjekty Unie. Vyvstane-li taková otázka před soudem členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, je tento soud povinen obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie. Z hlediska povinnosti soudu členského státu, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie se žádostí o rozhodnutí o předběžné otázce je klíčové rozhodnutí Soudního dvora v případu 283/81 CILFIT (1982), ECR 3415, v němž formuloval tři výjimky, kdy národní soudy posledního stupně tuto povinnost nemají, a to jestliže:

1) otázka unijního práva není významná (relevantní) pro řešení daného případu,

2) existuje ustálená judikatura Soudního dvora k dané otázce nebo rozsudek Soudního dvora týkající se v zásadě identické otázky (tzv. acte éclairé),

3) jediné správné použití práva Společenství je tak zřejmé, že nezůstává prostor pro jakoukoliv rozumnou pochybnost (tzv. acte clair); přitom k tomu, aby soud členského státu mohl konstatovat, že výklad unijního práva je zjevný, musí porovnat jednotlivé jazykové verze textu, používat terminologie a právních pojmů unijního práva, vzít zřetel na odlišnosti interpretace unijního práva, být přesvědčen, že jeho výklad je stejně zjevný soudům ostatních členských států a Soudnímu dvoru EU.

Pro rozhodnutí posuzované věci je významné, zda věc, v níž se účastník domáhá výkonu správního rozhodnutí ukládající pokutu (peněžitý trest) prostřednictvím exekučního řízení ve smyslu zákona č. 120/2001 Sb. exekučního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „EŘ“), spadá do působnosti Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, jak je vymezeno v čl. 1 odst. 1, tj. zda se jedná o věc občanskoprávní či obchodní. Protože Soudní dvůr tuto otázkou dosud neřešil (a o tzv. acte éclairé se tudíž nejedná), zbývá posoudit, zda jde o tzv. acte clair.

Nejvyšší soud předesílá, že výklad pojmu občanskoprávní a obchodní věc ve smyslu čl. 1 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 musí být autonomní, a nemůže se odvíjet od významových korelací vyplývajících z vnitrostátního práva (srov. rozsudek Soudního dvora ES ze dne 15. února 2007, ve věci C-292/05 Lechouritou a další proti Dimosio tis Omospondiakis Dimokratias tis Germanias, [2007] ECR I-1519; příp. též Simon, P. In Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 2867). Jak přitom dále vyplývá z rozsudku Soudního dvora ES ze dne 14. října 1976, ve věci C-29/76 LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol, [1976] ECR 1541, do věcné působnosti Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 zásadně nespadají spory, ve kterých veřejnoprávní orgán jedná v rámci svých pravomocí, resp. při výkonu veřejné moci (srov. též rozsudek Soudního dvora ES ze dne 16. prosince 1980, ve věci C-814/79 Staat der Nederlanden proti Reinhold Rüffer, [1980] ECR 3807). Podle stanoviska generálního advokáta Paola Mengozziho ze dne 5. dubna 2011 ve věci C-406/09 Realchemie Nederland BV proti Bayer CropScience AG, bodu 51, z výše citované judikatury Soudního dvora vyplývá, že „pojem věci občanské a obchodní je třeba vykládat s přihlédnutím k tomu, že některé kategorie soudních rozhodnutí musí být vyloučeny z působnosti úmluvy [nyní Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 – doplněno] z důvodu prvků, které charakterizují povahu právních vztahů mezi stranami sporu nebo předmět tohoto sporu.“ Z hlediska podřazení věci pod rozsah čl. 1 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 proto není určující charakter rozhodujícího orgánu (tedy zda se jedná o civilní soud či jiný orgán veřejné moci), ani skutečnost, zda je o nároku rozhodováno v civilním řízení (srov. rozsudek Soudního dvora ES ze dne 21. dubna 1993 ve věci C-172/91 Volker Sonntag proti Hans Waidmann, [1993] ECR I-1963; příp. Zpráva P. Jenarda ze dne 3. června 1971 uveřejněná v úředním Věstníku Evropských společenství, roč. 1979, pod č. C-59/02, odst. 9).

Nejvyšší soud dále přihlédl k závěrům tzv. Schlosserovy zprávy k Bruselské Úmluvě, ze kterých vyplývá, že „trestně právní řízení a rozhodnutí jakéhokoliv druhu jsou vyloučena z působnosti Úmluvy [nyní Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 – doplněno]. To neplatí pouze pro trestně právní řízení stricto sensu: ostatní represivní řízení použitená v případě porušení příkazů a zákazů, která sledují veřejný zájem, rovněž nespadají do občanského práva“ (viz Zpráva P. Schlossera ze dne 9. října 1978 uveřejněná v úředním Věstníku Evropských společenství, roč. 1979, pod č. C-59/03, odst. 29).

Nejvyšší soud vedle citované judikatury a doktríny přihlédl i k bodu 4 preambule Rámcového rozhodnutí rady EU č. 2005/214/SVV, o uplatňování zásady vzájemného uznávání peněžitých trestů a pokut, podle něhož by se rámcové rozhodnutí mělo vztahovat i na uznávání a výkon pokut ukládaných ve vztahu k dopravním přestupkům, a dále k čl. 31 odst. 1 písm. a) Smlouvy o Evropské unii, které toto rámcové rozhodnutí provádí a které upravuje společný postup v oblasti justiční spolupráce v trestních věcech formou usnadňování a urychlování spolupráce příslušných ministerstev a justičních nebo obdobných orgánů členských států v řízení a při výkonu rozhodnutí.

Nejvyšší soud následně dospěl k závěru, že řízení o výkonu rozhodnutí, jímž byla jednotlivci uložena pokuta za přestupek, nespadá pod věcnou působnost Nařízení rady (ES) č. 44/2001, neboť se ve smyslu unijního práva jedná o agendu trestní, spadající pod oblast justiční spolupráce v trestních věcech podle čl. 31 Smlouvy o Evropské unii. Pokud totiž oprávněný úřad uplatňuje návrh na exekuci povinného, který ve stanovené lhůtě neuhradil pokutu jemu uloženou za porušení veřejnoprávního předpisu, jedná z pozice orgánu veřejné moci, v rámci své pravomoci a ve veřejném zájmu; ratione legis takového řízení totiž spočívá ve faktickém represivním postihu a tím i v přímém výchovném působení na osobu povinného, tj. vynucení respektování dané veřejnoprávní normy povinným pro futuro. Ostatně v evropském justičním prostoru nemůže být vyloučeno, aby proti jednotlivcům byly v případě totožného deliktního jednání uplatněny i jiné nemajetkové postihy, a to i v rámci jiného než správního řízení (např. v řízení trestním). S ohledem na předeslané je tudíž zcela zjevné (jde tedy o tzv. acte clair), že exekuční řízení o vymožení finanční pokuty uložené za dopravní přestupek, není občanskoprávní ani obchodní věcí ve smyslu čl. 1 odst. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, přestože by se na základě vnitrostátní právní úpravy (zejména s ohledem na § 2 o. s. ř.) taková úvaha nabízela. Z těchto důvodu Nejvyšší soud, ač je v dané věci ve smyslu článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie soudem, jehož rozhodnutí nelze napadnout opravnými prostředky podle vnitrostátního práva, věc nepředložil Soudnímu dvoru Evropské unie k rozhodnutí o předběžné otázce.

Otázka aplikace norem mezinárodního práva soukromého

Protože mezinárodní příslušnost (pravomoc) soudů České republiky pro předmětné řízení není upravena ani unijním právem, ani mezinárodní smlouvou (čl. 10 Ústavy České republiky), Nejvyšší soud se zabýval otázkou postupu podle části II., oddílu 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZMPS“). Jak již Nejvyšší soud uvedl ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 444/2004, účelem ZMPS je stanovit, kterým právním řádem se řídí občanskoprávní, rodinné, pracovní a jiné podobné vztahy s mezinárodním prvkem, jakož i stanovit postup českých justičních orgánů při úpravě těchto vztahů a rozhodování o nich. Ustanovení části II., oddílu 1 ZPMS lze proto použít jen tehdy, je-li předmětem soudního řízení, v němž má být určena mezinárodní příslušnost (pravomoc), spor vyplývající z občanskoprávního, pracovněprávního, rodinného nebo obchodního vztahu (§ 1 ZPMS ve spojení s § 7 odst. 1 o. s. ř.), tj. jedná-li se mezi účastníky řízení o vztah soukromoprávní povahy (srov. Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 3. vydání. Brno: Doplněk, 1996. s. 354 a dále s. 357).

V souzené věci je předmětem exekuční řízení o výkon příkazu, kterým byla povinnému uložena pokuta za spáchaný dopravní přestupek. Řízení o přestupcích podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích (dále jen „zákona č. 200/1990 Sb.“), je pojímáno jako součást výkonu veřejné správy a součást rozhodování správních orgánů o právech a povinnostech adresátů veřejné správy. Ačkoliv je přitom účelem přestupkového řízení zajištění ochrany společenských zájmů prostřednictvím ukládání trestně-správních sankcí (takže se obsahově blíží řízení trestnímu), v českém právním řádu je chápáno jako zvláštní druh správního řízení (srov. Prášková, H. In Hendrych, D. a kol. Správní právo. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 460-462). Tomu odpovídá i dikce § 51 zákona č. 200/1990 Sb., které pro řízení o přestupcích odkazuje na subsidiární použití obecných předpisů o správním řízení, kterými jsou zákon č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „s.ř.“), resp. zákon č. 280/2009 Sb., daňový řád (dále jen „d.ř.“). V případě výkonu správního rozhodnutí je přitom správnímu orgánu umožněno (vedle klasické správní či daňové exekuce) v souladu s § 105 odst. 2 s.ř., resp. § 175 odst. 1 d.ř. požádat o provedení exekuce soud či soudního exekutora. Na základě předeslaného Nejvyšší soud uvádí, že sama povinnost postupu podle zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu (dále jen „ex. ř.“), nezbavuje předmětné exekuční řízení jeho veřejnoprávního charakteru založeného původním řízením o přestupku. Jelikož se pak v souzené věci nejedná o soukromoprávní vztah mezi účastníky řízení, který by bylo možné podřadit pod výčet obsažený v § 1 ZMPS ve spojení s § 7 odst. 1 o. s. ř., je tím vyloučena i aplikace části II., oddílu 1 ZMPS.

Aplikace vnitrostátního práva

Vzhledem k uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že exekuční řízení, jímž má být vykonáno správní rozhodnutí o uložení pokuty, má veřejnoprávní povahu, přestože v něm orgány postupují podle předpisů, které jsou formálně označeny za občanskoprávní. V takovém případě vychází pravomoc soudů České republiky z ústavněprávního principu územní výsosti (pars in parem non habet iurisdictionem), který se projevuje ve výlučné svrchovanosti státní moci (kompetence) nad státním územím a těmi, kdo se na takovém území nachází bez ohledu na jejich státní příslušnost (srov. Rozhodnutí PCIJ ze dne 7. 9. 1927, ve věci S. S. Lotus, Série A., č. 10, 1927; příp. Filip, J. Ústavní právo. Díl 1. 1. vyd. Brno: Právnická fakulta Masarykovy university, 1993. s. 63-64). Vzhledem k tomu, že státní moc může být v souladu s čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky uplatňována jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon (lex fori), je zřejmé, že princip územní výsosti umožňuje v případě výkonu veřejné moci zakládat pravomoc (jurisdikci) orgánů příslušného státu podle vnitrostátního zákona i ve vztahu k cizincům nebo osobám s bydlištěm v cizině. Nejvyšší soud následně dospěl k závěru, že v souzené věci je pravomoc soudů České republiky s ohledem na princip územní výsosti dána (jak vyžaduje ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř.), a to právě s ohledem na skutečnost, že exekučním titulem je rozhodnutí správního orgánu České republiky, kterým byla uložena pokuta za přestupek spáchaný na území České republiky, přičemž i činnost pověřeného exekutora může být s ohledem na teritoriální působnost realizována výlučně na území České republiky.

Podle § 45 odst. 2 EŘ, je místně příslušným exekučním soudem „soud, v jehož obvodu má bydliště povinný, je-li fyzickou osobou, a nemá-li bydliště, soud, v jehož obvodu se zdržuje,“ přičemž „[n]emá-li povinný, který je fyzickou osobou, bydliště v České republice, ani se v ní nezdržuje, […] je místně příslušným soud, v jehož obvodu má povinný majetek.“

Z návrhu na zahájení řízení i obsahu spisu nelze dovodit, že by se povinný na území České republiky zdržoval nebo měl na území České republiky lokalizován majetek, který by mohl být v rámci exekuce postižen. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná závěr rozhodnutí ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, podle něhož „s ohledem na účel exekučního řízení není [ani] případné, aby již v rámci posuzování místní příslušnosti exekuční soud zjišťoval, zda a případně na jakém místě v České republice má povinný majetek.“ Z uvedeného důvodu nelze zjistit podmínky místní příslušnosti, jak vyžaduje výše citované ustanovení § 11 odst. 3 o. s. ř.

V citovaném rozhodnutí ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Nd 200/2012, bylo dále rozvedeno, že „Nejvyšší soud přitom v obdobných situacích vychází při určení místní příslušnosti exekučního soudu ze zásady hospodárnosti řízení zakotvené v § 6 o. s. ř. Z této zásady pak vyvozuje pravidla pro určení místní příslušnosti podle sídla soudního exekutora, nebo určuje místně příslušným ten soud, u něhož bylo exekuční řízení zahájeno. Není ovšem vyloučeno, aby se místní příslušnost exekučního soudu odvíjela v konkrétním případě i od jiné skutečnosti vyhovující zásadě hospodárnosti řízení (např. od místa vzniku pohledávky).“ K porušení práva povinným (tj. spáchání uvedeného přestupku) a tím vzniku sankční povinnosti k plnění ve prospěch oprávněného došlo v obvodu Okresního soudu v Břeclavi, když i rozhodnutí, které je v posuzované věci exekučním titulem, vydal Městský úřad Břeclav. Okresní soud v Břeclavi, u něhož byl podán předmětný návrh oprávněného, se již s věcí seznámil. Vzhledem k uvedeným skutečnostem je Nejvyšší soud toho názoru, že se zřetelem na zásadu hospodárnosti řízení bude nejvhodnější, aby daná věc byla projednána a rozhodnuta právě tímto soudem. S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší soud podle § 11 odst. 3 o. s. ř. určil, že místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci je Okresní soud v Břeclavi.

Poučení:

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 5. listopadu 2012

JUDr. Iva Brožová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru