Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 99/2012Usnesení NS ze dne 18.07.2012

HeslaObnova řízení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.99.2012.1
Dotčené předpisy

§ 228 odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 99/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelky M. H. O., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 10. 12. 2012, sp. zn. 71 Co 223/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 C 97/2004 (o povolení obnovy řízení vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 62 C 97/2007 ve věci žalobce Statutárního města Ostravy – Městského obvodu Poruba, 708 00 Ostrava – Poruba, Klimkovická 28/55, proti žalovaným: 1. J. K. O. a 2. M. H., O., adresa i k dalšímu doručení: O., k rukám JUDr. P. L., takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Usnesením Okresního soudu v Ostravě z 3. 3.2010. č. j. 62 C 97/2007-39, byla zamítnuta žaloba M. H. z 21. 3. 2007, aby byla povolena obnova řízení, vedeného u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6 C 235/2004, v němž se žalující město O.-Městský obvod P. domáhalo vůči žalovaným J. K. a M. H. úhrady za užívání bytu v O. (nájemného a úhrady za služby spojené s užíváním bytu za období od února 2001 až do února 2003); bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o obnovu řízení.

O odvolání M. H. proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ostravě z 10. 12. 2010. sp. zn. 71 Co 223/2010. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Okresního soudu v Ostravě z 3. 3. 2010, č. j. 62 C 97/2007-39, potvrzeno; bylo rovněž rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V usnesení odvolacího soudu bylo v odůvodnění uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně i řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že odvolání M. H., která podala žalobu o obnovu řízení, není důvodné. Odvolací soud měl za to, že soud prvního stupně provedl řízení s dostačujícím dokazováním, dospěl ke správným skutkovým zjištěním i ke správnému právnímu posouzení věci.

Odvolací soud poukazoval na to, že v daném případě bylo v době od 10. 4. 2003 do 22. 6. 2006 vedeno u Okresního soudu v Ostravě řízení, v němž žalující Statutární město Ostrava požadovalo na žalovaných J. K. a M. H. zaplacení částky 59.718,- Kč s příslušenstvím. Žalované M. H. byl v tomto řízení ustanoven opatrovník z důvodu jejího neznámého pobytu. Žalobě žalujícího města bylo vyhověno a rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci 22. 6. 2006.

Odvolací soud dále poukazoval na to, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí o žalobě na obnovu řízení vycházel především z toho, že důvodem obnovy řízení nemůže být sama skutečnost, že M. H. byla v uvedeném řízení zastoupena opatrovníkem. Opatrovník, ustanovený soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám, jedná za účastníka jeho jménem a procesní následky jeho jednání se přičítají přímo účastníku řízení. Věděla-li tedy účastnice řízení M. H. v době probíhajícího řízení o skutečnostech a důkazech, které pak uváděla v žalobě o obnovu řízení, je nutno mít za to, že to platilo i o opatrovníku, který jí byl v tomto řízení ustanoven, proto tu v následném řízení o obnovu řízení uváděného řízení nebyl naplněn požadavek daný pro obnovu řízení v ustanovení § 228 odst. 1 písm.a/ občanského soudního řádu, týkající se skutečnosti, rozhodnutí, či důkazů, které bez viny nemohly být použity v původním řízení. Odvolací soud se s uváděnými závěry soudu prvního stupně ztotožnil a byl i toho názoru, že důvodem obnovy řízení nemůže být to, že žalované Miluši Heroldové byl ustanoven opatrovník, a to, jak žalobkyně M. H. ve své žalobě o obnovu řízení tvrdí, bez náležitého vyšetření okolností rozhodných pro ustanovení opatrovníka (§ 29 odst. 3 občanského soudního řádu).

Potvrdil proto odvolací soud usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby o povolení obnovy řízení, a to s poukazem na ustanovení § 219 občanského soudního řádu.

O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s přihlížením k tomu, že v řízení úspěšný účastník řízení (Statutární město O. - Městský obvod P.) se práva na náhradu nákladů řízení vzdal.

Usnesení odvolacího soudu z 10. 12. 2012 (sp. zn. 1 Co 223/2010 Krajského soudu v Ostravě) bylo doručeno M. H., která podala žalobu o obnovu řízení a dovolání ze strany této dovolatelky bylo podáno u soudu 18. 3. 2011, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelka se domáhala, aby dovolací soud vydal o obnově řízení namísto rozhodnutí odvolacího soudu „spravedlivé rozhodnutí“. Dovolatelka poukazovala na to, že tu jde o úhradu za užívání „obecního bytu“, v němž původně bydlela se svým vnukem, narozeným 22. 3. 1996, kterého má ve své péči. Na základě rozhodnutí soudu o uložení povinnosti tento byt vyklidit se z bytu v O. – H., odstěhovala k 30. 11. 1999 a od 1. 12. 1999 bydlela v Hotelovém domě V. a následně pak bydlela v podnájmech. V uvedeném bytě však zůstal bydlet její bývalý manžel – J. K., který tu setrval až do února 2003. Dovolatelka má proto za to, že by bylo spravedlivé „nekompromisní vymáhání dlužné částky úhrady za byt vůči jejímu exmanželovi“.

Ve vyjádření Statutárního města O. – Městského obvodu P. k dovolání dovolatelky M. H. (o níž se v tomto vyjádření uvádělo, že je nadále zastupována JUDr. Petrem Langerem, advokátem, 700 00 Ostrava, Sokolská třída 1331/31), vyjadřující se město uvádělo, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno, protože usnesení odvolacího soudu z 10.12.2010, sp.zn. 71 Co 223/2010 Krajského soudu v Ostravě, je třeba považovat za správné, když tu nejsou splněny požadavky pro obnovu řízení. M. H., jež byla žalovaná v právní věci u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 6C 235/2004 ohledně dlužné úhrady nájemného za byt, bylo známo, že měla byt vyklidit a předat žalujícímu městu, což však neučinila; v bytě zanechala svůj majetek, který nevyklidila ani poté, kdy byt fakticky opustila. Ve vyjádření Statutárního města O. – Městského obvodu P. bylo ještě dodáváno, že zastupitelstvo Městského obvodu P. jedná o prominutí dluhu M. H. ze sociálních důvodů a s exekutorským úřadem je projednávána možnost zastavení exekuce vedené na návrh Statutárního města Ostravy, z důvodů sociální situace povinné M. H.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 239 odst. 3), část před středníkem, občanského soudního řádu, je dovolání přípustné též proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby). Takové rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím, jímž se řízení končí, ale nikoliv rozhodnutím o věci samé.

Přípustnost dovolání dovolatelky tu bylo možné posoudit podle ustanovení § 238 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání proti usnesení dovolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení (přičemž tu ustanovení § 237 občanského soudního řádu platí obdobně). Připomínají se v tomto směry závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 270/2003, podle něhož „Z ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s dikcí § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. plyne, že pro účely přípustnosti dovolání je rozhodnutím ve věci samé též usnesení, jímž odvolací soud změnil nebo potvrdil usnesení soudu prvního stupně o povolení obnovy řízení o zamítnutí žaloby na obnovu řízení.“ I u těch potvrzujících usnesení odvolacího soudu, jež nelze podřadit § 237 odst. 1 písm. b), musí být i v případě, že jde o usnesení podle § 238 odst. 1, splněna podmínka zásadního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé po stránce právní (když dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu uvedeným v § 238 dost. 1 není přípustné bez dalšího), čímž je omezena i volba způsobilých dovolacích důvodů (srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z obsahu dovolání dovolatelky ze 17. 3. 2011 vyplývalo, že jako dovolací důvody uplatňovala, že řízení v této právní věci je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci obnovy řízení a že usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 49/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, bylo k ustanovení občanského soudního řádu o vadách řízení, uplatňovaných dovolatelem v dovolání vyloženo, že o takovou vadu jde tehdy, jestliže se nesprávný postup soudu v řízení projevil v průběhu řízení (nikoli až při rozhodování) a zejména jestliže tento nesprávný postup v řízení měl za následek odnětí možnosti účastníku řízení jednat před soudem. V daném případě, v němž byla účastnice řízení zastoupena v řízení soudem ustanoveným opatrovníkem, nedošlo, podle názoru soudu, k vadě řízení uvedeného druhu.

Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního řádu), jestliže soud posoudil projednávanou právní věc podle nesprávného právního předpisu anebo si aplikovaný právní předpis nesprávně vyložil (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13/45/).

V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, podle něhož žalobou na obnovu řízení účastník řízení může napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v ustanovení § 205a a § 211 občanského soudního řádu též v řízení před odvolacím soudem, pokud mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.

V rozhodnutí uveřejněném pod č. 31/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat právní názor, že důvodem obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu není důkaz, o němž účastník v původním řízení věděl a jehož provedení nenavrhl proto, že tvrzení o skutečnosti, která by jím mohla být prokázána, nebyla druhým účastníkem řízení popřena.

V rozhodnutí odvolacího soudu z 10. 12. 2010, proti němuž směřuje dovolání dovolatelky, bylo správně poukazováno i na to, že v nepublikovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu 20 Cdo 1173/2002, byl zaujat právní názor, že sama skutečnost, že účastník řízení byl v řízení zastoupen opatrovníkem, nemůže být důvodem obnovy řízení.

Závěrům odvolacího soudu v této věci nelze z hlediska výkladu relevantních ustanovení shora zmíněných, nic vytknout. Předpokladem pro přípustnost žaloby na obnovu řízení je existence pravomocného rozsudku nebo pravomocného usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. O takový případ v posuzované věci nejde, když žaloba na obnovu řízení směřovala proti rozhodnutí takové povahy nesměřovala. Pokud dovolatelka zvolila nepřiléhavý procesní prostředek k nápravě jí tvrzených vad (podřaditelných pod institut žaloby pro zmatečnost), nelze při dodržení distinkce mezi oběma těmito právními prostředky spolehlivě dovodit přípustnost odvolání proti usnesení o zamítnutí žaloby na obnovu řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak třeba považovat v mezích dovolacího přezkumu za správné. Nejde přitom o otázku, která by v rozhodovací činnosti soudů byla řešena odlišně nebo by byla rozhodnuta dovolacím soudem jinak.

Ze všech výše řečených důvodů proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozsudku odvolacího soudu odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř., § 151 odst. 1 o. s. ř. a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v souvislosti s podaným dovoláním zřejmě žádné náklady řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 18. července 2012

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru