Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 968/2012Usnesení NS ze dne 30.01.2013

HeslaOdpovědnost státu za škodu
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.968.2012.1
Dotčené předpisy

§ 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 1205/13 ze dne 23.09.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Vlasta Formánková


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 968/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobkyně Hypoteční banky, a.s., IČ: 13584324, se sídlem v Praze 5, Radlická 333/150, zast. JUDr. Jaroslavem Hrouzkem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 20, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Mgr. Pavla Dolanského, soudního exekutora Exekutorského úřadu Beroun se sídlem v Berouně, Palackého 31/2, zast. JUDr. Milanem Partíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 949/32, o zaplacení 1.185.000,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 31/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 22 Co 7/2011-136, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou nemá žádná z účastnic právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

III. Žalobkyně je povinna nahradit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované k rukám JUDr. Milana Partíka, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 12.463,- Kč.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 9. 2010, č.j. 14 C 31/2008-85, ve spojení s doplňujícím usnesením téhož soudu ze dne 29. 7. 2011, č.j. 14 C 31/2008-128, ve výroku I., jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 1.185.000,08 Kč se specifikovanými úroky z prodlení a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou (výrok I.), výrokem II. změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a vedlejším účastníkem na straně žalované a výroky III. a IV. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že vedlejší účastník na straně žalované coby soudní exekutor v exekuci nařízené na návrh oprávněného Ing. Jaroslava Šmejkala, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 13 Nc 18194/2003, provedl dražbu nemovitostí a udělil příklep vydražiteli, aniž žalobkyni jakožto věřitelce pohledávky vůči povinné R. K. ve výši 1.087.610,79 Kč s příslušenstvím, zajištěné zástavním právem k draženým nemovitostem, doručil dražební vyhlášku. Žalobkyně, jíž bylo doručeno toliko usnesení soudního exekutora ze dne 13. 4. 2005, č.j. Ex 272/2003-31, o ceně dražených nemovitostí, nepodala přihlášku své pohledávky do exekučního řízení a neodvolala se ani proti usnesení o příklepu. K uspokojení své pohledávky vůči povinné R. K. ve výši 1.087.610,79 Kč s příslušenstvím vede žalobkyně jako oprávněná nadále exekuci nařízenou usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 12. 2004, č.j. 13 Nc 34199/2004-3. Exekuční řízení dosud nebylo skončeno. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud dovodil, že se soudní exekutor dopustil nesprávného úředního postupu, když provedl dražbu nemovitostí, aniž žalobkyni coby věřitelce pohledávky zajištěné zástavním právem k uvedeným nemovitostem doručil dražební vyhlášku, čímž porušil ustanovení § 336c odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „o. s. ř.“). Uplatňuje-li ovšem žalobkyně nárok na náhradu škody spočívající v nevymahatelnosti její pohledávky vůči povinné R. K., jež měla nastat v důsledku zániku zástavního práva, sloužícího k jejímu zajištění, z důvodu nepřihlášení pohledávky do předmětného exekučního řízení (§ 336f odst. 1 věty první, § 337h odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.), dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyni škoda dosud nevznikla, neboť pohledávka může být uspokojena v exekučním řízení vedeném žalobkyní i nadále na majetek dlužnice. Z okolnosti, že soudní exekutor doručil žalobkyni usnesení o ceně dražených nemovitostí, odvolací soud rovněž dovodil, že mezi nesprávným úředním postupem soudního exekutora a tvrzenou škodou není dána příčinná souvislost. Žalobkyně se totiž z uvedeného usnesení dozvěděla o tom, že nemovitosti, k nimž měla zástavní právo, jsou postiženy nařízenou exekucí. Pohledávku zajištěnou zástavním právem tak mohla přihlásit do exekučního řízení bez ohledu na to, zda jí byla doručena dražební vyhláška či nikoliv. Ve skutečnosti, že žalobkyně zajištěnou pohledávku do exekučního řízení včas nepřihlásila, pak odvolací soud spatřuje též porušení obecné prevenční povinnosti podle § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen – „obč. zák.“), a spoluzavinění poškozeného na způsobení škody (§ 441 obč. zák.). Z uvedených důvodů odvolací soud v posuzovaném případě zákonné podmínky odpovědnosti žalované za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem soudního exekutora neshledal (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ – dále jen „zák. č. 82/1998 Sb.“).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Co do přípustnosti odkazovala na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Co do důvodů měla za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítala, že příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem soudního exekutora, který v rozporu se zákonem provedl dražbu, aniž jí coby zástavní věřitelce doručil dražební vyhlášku, a škodou spočívající v nevymahatelnosti zajištěné pohledávky, která nebyla včas přihlášena do exekučního řízení, dána je, neboť dovolatelka po právu očekávala, že soudní exekutor bude postupovat v souladu s právními předpisy a dražební vyhlášku jí doručí. Poukázala rovněž na okolnost, že nebyla povinna předvídat porušení procesních povinností soudním exekutorem. Nelze jí tak klást za vinu, že pohledávku nepřihlásila do exekučního řízení již na základě doručeného usnesení o ceně. Uvedla též, že i když by povinná R. K. měla nějaký majetek, je škoda v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora způsobena již tím, že dovolatelka ztratila postavení zajištěného věřitele. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná a vedlejší účastník vystupující na její straně se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

Rozsudek odvolacího soudu je založen mimo jiné na závěru, že v posuzovaném případě podmínky odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem soudního exekutora, jenž provedl dražbu nemovitostí, aniž žalobkyni coby věřitelce pohledávky zajištěné zástavním právem k těmto nemovitostem doručil dražební vyhlášku, naplněny nejsou, neboť za situace, kdy stále probíhá exekuce směřující k vymožení předmětné pohledávky, škoda, spočívající ve zmaření uspokojení exekuované pohledávky, dosud nevznikla.

Otázkou vzniku škody, jakožto zákonné podmínky objektivní odpovědnosti státu za škodu způsobenou výkonem veřejné moci (zák. č. 82/1998 Sb.), se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval. Dospěl přitom k závěru, že nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, který měl vést ke zmaření uspokojení pohledávky poškozeného věřitele, může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2173/2012). Za nedobytnou lze přitom pohledávku považovat např. již ke dni, kdy věřitel obdržel plnění na základě pravomocného rozvrhového usnesení v konkurzním řízení, bez ohledu na to, zda došlo k vydání rozhodnutí o zrušení konkurzu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2011). Pro závěr o tom, zda v důsledku nesprávného úředního postupu nastala majetková újma v podobě zkrácení majetkového stavu poškozeného (neuspokojení uplatněného nároku dlužníkem), přitom není podstatné, zda konkurzní či exekuční řízení vedené vůči dlužníkovi bylo již formálně skončeno, nýbrž okolnost, zda poškozený na základě zjištěného skutkového stavu prokazatelně může dosáhnout při pravidelném běhu událostí (v přiměřené době) vymožení svých práv či nikoliv (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 77/2008).

V posuzovaném případě žalobkyně vůči povinné R. K. stále vede exekuční řízení směřující k vymožení pohledávky, jejíž uspokojení mělo být v důsledku nesprávného úředního postupu soudního exekutora zmařeno. Ze skutkových závěrů odvolacího soudu (jimiž je dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání vázán), ale ani z tvrzení žalobkyně, se přitom nepodávají konkrétní skutkové okolnosti, z nichž by bylo lze dovodit, že žalobkyně pro nemajetnost povinné uspokojení své pohledávky dosáhnout nemůže. Samotná skutečnost, že dnem právní moci rozvrhového usnesení vydaného v exekučním řízení dotčeném nesprávným úředním postupem soudního exekutora zaniklo zástavní právo sloužící k zajištění předmětné pohledávky (§ 337h odst. 1 věty před středníkem o. s. ř.), přitom neznamená, že by pohledávka žalobkyně vůči její dlužnici nemohla být uspokojena. Závěr odvolacího soudu, podle kterého žalobkyni škoda dosud nevznikla a žalobě tak pro předčasnost (pro “tentokrát”) nelze vyhovět (§ 13 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb.) tudíž odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.

Jelikož k zamítnutí žaloby postačuje právní závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyni škoda dosud nevznikla, ohledně nějž není naplněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí (jak vysvětleno výše), je posouzení přípustnosti podaného dovolání ve vztahu k právním otázkám příčinné souvislosti a spoluzavinění poškozeného, na jejichž posouzení je zamítnutí žaloby rovněž založeno, již nadbytečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 48/2006).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nebylo přiznáno žádné z účastnic, neboť žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly (§ 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, § 146 odst. 3 o. s. ř. má vedlejší účastník na straně žalované, jenž je v řízení nadán stejnými procesními právy a povinnostmi jako jeho účastník (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2000, sp. zn. 26 Cdo 1986/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. sešitu 1/2001), vůči žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za zastupování účastníka advokátem ve výši 10.000,- Kč (§ 3 odst. 1, bod 8, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb. ve znění účinném do 29. 2. 2012), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 21 % daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobkyni uložil, aby vedlejšímu účastníkovi na straně žalované nahradila náklady dovolacího řízení v celkové výši 12.463,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. ledna 2013

JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru