Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 946/2013Rozsudek NS ze dne 01.10.2013

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.946.2013.1
Dotčené předpisy

§ 451 obč. zák.

§ 458 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 946/2013

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobců a) J. B., bytem v H. n. V., b) M. B., bytem tamtéž, obou zast. Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 489/7a, proti žalované HELUZ cihlářský průmysl v. o. s., IČ: 46680004, se sídlem v Dolním Bukovsku 295, zast. JUDr. Jaroslavou Krybusovou, advokátkou se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 58/16, o zaplacení částky 72.355,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 306/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. listopadu 2012, č. j. 19 Co 2427/2012-258, takto:

I. Dovolání směřující proti té části rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. listopadu 2012, č. j. 19 Co 2427/2012-258, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2012, č. j. 10 C 306/2008-221, ve výroku I. a žaloba byla co do částky 2.716,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, se odmítá.

II. V části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2012, č. j. 10 C 306/2008-221, ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 69.639,- Kč s příslušenstvím, a v nákladových výrocích se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. listopadu 2012, č. j. 19 Co 2427/2012-258, zrušuje; současně se ve výrocích II., IV. a V. zrušuje rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2012, č. j. 10 C 306/2008-221, a věc se v uvedeném rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 5. 2012, č. j. 10 C 306/2008-221, částečně vyhověl žalobě a uložil žalované, aby společně a nerozdílně se Š. M., jemuž byla povinnost k plnění uložena tímtéž soudem v souvisejícím řízení, zaplatila každému z žalobců 1.358,- Kč spolu se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Co do zbylé částky (69.639,- Kč s příslušenstvím) soud prvního stupně žalobu zamítl (výrok II.), zastavil řízení o vzájemné žalobě (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o zaplacení soudního poplatku (výroky IV. a V.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná bez uzavřené nájemní smlouvy či jiného právního důvodu užívala v období od 31. 7. 2006 do 30. 6. 2010 pozemky v podílovém spoluvlastnictví žalobců (každý je podílovým spoluvlastníkem jejich jedné ideální poloviny) o celkové výměře 4.029 m2 nacházející se v areálu letiště H. a zastavěné stavbami ve vlastnictví uživatelů tohoto areálu. Předmětné pozemky užívala žalovaná zčásti výlučně (1.041 m2) a zčásti společně s dalšími subjekty, a to Š. M., obchodními společnostmi Sombra a. s. a X Fire s. r. o. a Aeroklubem České Budějovice (2.988 m2). Obvyklá výše nájemného za užívání předmětných pozemků v daném místě a čase se zřetelem k závěrům znaleckých posudků Ing. J. F. a Ing. R. K. zpracovaných v souvisejícím řízení vedeném mezi žalobci a Š. M. odpovídá částce 1,- Kč/m2/rok. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení dle ust. § 451 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Jeho výše odpovídá obvyklému nájemnému za užívání dotčených pozemků v daném místě a čase, tj. částce 1,- Kč/m2/rok. Jelikož žalovaná žalobcům za užívání pozemků poskytovala peněžité plnění, aniž rozlišovala částky placené za výlučné a společné užívání pozemků, započetl soud uhrazené platby přednostně na užívání výlučné, ve zbývající části na užívání společné. Dospěl přitom k závěru, že dluh z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého výlučným užíváním pozemků ve vlastnictví žalobců žalovanou byl zcela uhrazen. Dovodil, že žalovaná dluží žalobcům pouze úhradu za užívání části předmětných pozemků společně s jiným uživatelem Š. M., a to v celkové výši 2.716,- Kč. Uložil jí proto, aby společně a nerozdílně s tímto uživatelem zaplatila každému z žalobců 1.358,- Kč s příslušenstvím a v části o zaplacení dalších 69.639,- Kč s příslušenstvím žalobě nevyhověl.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 11. 2012, č. j. 19 Co 2427/2012-258, rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku I. tak, že v části o zaplacení 2.716,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl. Ve výroku II., jímž byla žaloba o zaplacení 69.639,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o zaplacení soudního poplatku. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně o rozsahu užívání předmětných pozemků v podílovém spoluvlastnictví žalobců žalovanou, eventuálně jinými uživateli, v daném období i se závěry o výši obvyklého nájemného za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase. Dovodil přitom shodně se soudem prvního stupně, že se žalovaná užíváním předmětných pozemků bez právního důvodu na úkor žalujících podílových spoluvlastníků bezdůvodně obohatila, přičemž výše bezdůvodného obohacení odpovídá obvyklému nájemnému určenému za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase určenému za využití porovnávací metody (porovnáním nájemného sjednaného šesti jednotlivými pronajímateli pozemků, na nichž je předmětné letiště zbudováno, s jejich uživateli, kdy v pěti případech činilo nájemné 1,- Kč/m2/rok a v jednom případě 1,50 Kč/m2/rok) bez zřetele k nájemnému odvozenému z tržní hodnoty pozemků a fungujícího ekonomického potenciálu prostředí (5,- Kč/m2/rok). Na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem dospěl k závěru, že dlužnou úhradu za společné užívání části předmětných pozemků více uživateli v daném období (ve výši 2.716,- Kč) již žalobcům poskytl se žalovanou společně a nerozdílně zavázaný Š. M. Žalobu proto zamítl v celém rozsahu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázali na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., co do důvodů měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Konkrétně odvolacímu soudu vytýkali, odkazujíce na jednotlivé důkazní prostředky, z nichž soud prvního stupně čerpal dílčí skutková zjištění, že rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů a namísto toho sám „doplnil důvody“, pro které pokládal prvostupňové rozhodnutí za správné, čímž měl nahradit činnost nalézacího soudu v rozporu se svou funkcí soudu přezkumného. Namítali též nedostatky ve skutkových závěrech o rozsahu užívání předmětných pozemků žalovanou. Zpochybňovali rovněž výši obvyklého nájemného za užívání obdobných pozemků v daném místě a čase určenou soudními znalci. Nesouhlasili se znaleckým posudkem Ing. K., z něhož vycházel odvolací soud, ač byly ve věci zpracovány další tři znalecké posudky, které stanovily výši obvyklého nájemného odlišně. Poukazovali na skutečnost, že se znalec odvolával na pět ze šesti nájemních smluv sjednaných pro danou oblast jakožto nájemcem občanským sdružením Aeroklub České Budějovice, jež je vzhledem k tomu, že rovněž bezesmluvně užívá pozemky v podílovém spoluvlastnictví žalobců, osobou zainteresovanou na výsledku sporu. Dovolatelé současně upozorňovali na okolnost, že coby jedni z nejvýznamnějších pronajímatelů pozemků v lokalitě předmětného letiště, s nájemným ve výši 1,- Kč/m2/rok nikdy nesouhlasili. Z uvedené skutečnosti dovozují, že znalcem použitý vzorek nájemních smluv není dostatečně reprezentativní. Nájemné 1,- Kč/m2/rok smluvené v předložených nájemních smlouvách označili za důsledek diktátu dominantního nájemce, Aeroklubu České Budějovice, který odmítá jednat o jeho navýšení, pročež se vlastníci pozemků zastavěných letištěm nacházejí v situaci, kdy mohou na takto nízké nájemné přistoupit, anebo musí strpět užívání svých pozemků bez právního důvodu. Příklad dominantního nájemce pak následují i ostatní uživatelé v lokalitě letiště H. Výše nájemného v daném místě tak dle názoru dovolatelů není tvořena volnou soutěží, neexistuje zde běžné tržní prostředí a vztahy nabídky a poptávky jsou deformovány. Dovolatelé nemohou nabízet své pozemky k nájmu jiným osobám, neboť jsou zastavěny stavbami ve vlastnictví třetích osob, včetně žalované, v důsledku čehož se způsob jejich využití redukuje na základnu pro zřízení a užívání těchto staveb, přičemž žádná třetí osoba by o jejich užívání neměla zájem. Dovolatelé vyjádřili názor, že rozsudek odvolacího soudu odporuje judikatuře Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 24. 3. 2009, sp. zn. 30 Cdo 5441/2007, rozsudek ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1207/2007, rozsudek ze dne 8. 1. 2008, sp. zn. 30 Cdo 199/2007). Navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovolání směřující proti té části rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a žaloba byla co do částky 2.716,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, přípustné není, neboť částka, o níž bylo rozhodnuto měnícím výrokem napadeného rozsudku odvolacího soudu, nepřevyšuje 50.000,- Kč (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání v uvedeném rozsahu jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Dovolání směřující proti části rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba v části o zaplacení 69.639,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, shledal dovolací soud přípustným, neboť metoda pro určení výše bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním předmětných pozemků zastavěných letištěm v užívání subjektů odlišných od vlastníků těchto pozemků byla odvolacím soudem zvolena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Nejvyšší soud se otázkou určení obvyklého nájemného pro účely stanovení výše bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním věci opakovaně zabýval. Dovodil přitom, že peněžitá náhrada za užívání věci bez právního důvodu musí být poskytnuta ve výši obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za obdobných podmínek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1935/99, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006). V rozsudku ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, vydaném ve skutkově související věci týchž žalobců týkající se určení výše bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním pozemků tvořících součást areálu předmětného letiště přitom Nejvyšší soud zaujal názor, že obvyklé nájemné jakožto východisko pro určení výše bezdůvodného obohacení, musí být dáno vztahem nabídky a poptávky a odpovídat výši úhrady za užívání obdobných pozemků za běžných okolností. Je přitom nutno respektovat všechny specifické podmínky daného užívacího vztahu (způsob, okolnosti, místo, čas, charakter užívání). Poměry, v nichž ani jedna ze stran vztahu nemá možnost vybrat si jiného smluvního partnera, než právě jednoho konkrétního a v nichž o žádný pozemek a jeho nájemce neprobíhá soutěž, přitom z hlediska posouzení obvyklého nájemného nelze považovat za běžné. Za předeslané situace tedy obvyklá výše nájemného nemůže být určena za použití porovnávací metody, která je determinována deformovanou výší nájemného dosahovanou u pronajímatelů sousedících pozemků, kteří se tržně nechovají. V rozsudcích ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 337/2011, ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4022/2011, či ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1526/2009, přitom Nejvyšší soud připustil, že byť soudy při posuzování výše obvyklého nájemného musí sledovat ocenění užívacího práva a nikoliv užívané věci, může být tržní hodnota užívané věci relevantním kritériem při určení, eventuálně hodnocení přiměřenosti, obvyklého nájemného.

V posuzovaném případě (jak vyplývá ze skutkových závěrů soudů nižšího stupně) v poměrech předmětného letiště existuje omezený počet subjektů na straně pronajímatelů i nájemců a z důvodu zastavění pozemků stavbami nájemců není pravděpodobné, aby na tento trh vstoupil nový subjekt. Je tudíž těžko představitelné, že by nájemcům pozemků pod letištěm konkuroval jiný subjekt, který by nabízel vlastníkům pozemků lepší podmínky. Rovněž absurdní je představa, že by vlastníkům pozemků pod letištěm mohl být reálnou konkurencí vlastník pozemků sousedících s areálem letiště. Protože se na pozemcích nacházejí letištní budovy a zpevněné plochy, žádný z nájemců nemá jinou možnost, než si pronajmout určitý pozemek (na kterém se nachází určitá část letiště) právě od určitého konkrétního pronajímatele (vlastníka předmětného pozemku). Žádný z pronajímatelů nemá jinou možnost (vzhledem k absenci námitky neoprávněnosti staveb na pozemcích žalobců lze usuzovat na jejich oprávněnost), než pronajmout své pozemky určitému nájemci, a to tomu, jehož stavby se na předmětném pozemku nacházejí, resp. s nimi funkčně souvisejí. Ani jedna ze stran vztahu tedy nemá možnost vybrat si jiného smluvního partnera, než právě jednoho konkrétního. Při absenci tržního prostředí (vztahu nabídky a poptávky) tudíž neobstojí závěr odvolacího soudu, že by obvyklá výše nájemného, jakožto východisko pro určení bezdůvodného obohacení získaného bezesmluvním užíváním věci, mohla být určena toliko porovnáním hladiny nájemného, za něž jsou pronajímány okolní pozemky. Bude tudíž třeba zjistit, jaké nájemné by dovolatelé mohli dosáhnout, kdyby měli možnost svůj pozemek pronajmout subjektu odlišnému od vlastníka staveb, jimiž je pozemek zastavěn, neztráceje přitom ze zřetele ani hodnotu pozemků (ovšem s výhradou, že soudy při zjišťování výše obvyklého nájemného sledují ocenění užívacího práva a nikoliv užívané věci).

Byť dovolatelé rovněž vytýkali, že je řízení zatíženo vadami, z obsahu dovolání vyplývá, že toliko vyjadřovali nespokojenost se skutkovými závěry odvolacího soudu (namítajíce, že provedené důkazy nejsou způsobilé prokázat zjištěný skutkový stav). Námitky týkající se skutkových zjištění spadají pod dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., který je ovšem možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., a nikoliv podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jak je tomu v posuzovaném případě. Nejvyšší soud proto k uvedeným námitkám nepřihlížel.

Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem (jak rozebráno výše) správné není, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil v části, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. května 2012, č. j. 10 C 306/2008-221, ve výroku II., kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 69.639,- Kč s příslušenstvím, a v nákladových výrocích (§ 243b odst. 2 in fine o. s. ř.). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu zrušil i jeho rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§ 243d odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věty druhé o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. října 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru