Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 935/2001Rozsudek NS ze dne 21.08.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.935.2001.1

přidejte vlastní popisek

28 Cdo 935/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Julie Muránské a JUDr. Josefa Rakovského o dovolání V. Č., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 31.10.2000, sp.zn. 24 Co 86/98, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp.zn. 8 C 205/91 (žalobce V. Č., zastoupeného advokátem, proti žalovaným Č. d. z., a.s., o uložení povinnosti uzavřít dohodu o vydání věcí), takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

O žalobě žalobce, podané u soudu 23.9.1991, domáhajícího se uložení povinnosti žalované akciové společnosti k uzavření dohody se žalobcem o vydání pozemku parc. č. 251/2 (s údržbářskou dílnou), pozemku parc. č. 413, pozemku parc. č. 251/3 a části pozemku parc. č. 253/1 ve V. a o uhrazení kupní ceny za dům čp. 335 ve V. a o úhradu neoprávněně přijatého nájemného, placeného od roku 1963 do roku 1974 celkovou částkou 11.385,- Kč, rozhodl Okresní soud v Kladně rozsudkem ze 14.10.1997, čj. 8 C 205/91-451a, a to v návaznosti na předchozí zrušovací usnesení Krajského soudu v Praze z 11.5.1993, sp.zn. 12 Co 103/93, a ze 7.12.1994, sp.zn. 12 Co 525/94. Uvedený soud prvního stupně výrokem svého rozsudku ze 14.10.1997 uložil žalované akciové společnosti uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 251/3 (o výměře 113 m2) ve V. (se všemi stavbami na pozemku umístěnými, tj. s částí přístřešku-skladu hutního materiálu a s venkovními úpravami), dále ideální poloviny pozemku parc. č. 253/1 (o výměře 191 m2) ve V. se všemi stavbami na pozemku umístěnými, tj. s tesařskou a truhlářskou dílnou s přístavbou (strojovnou), rozvodnou pro teplý vzduch, s částí údržbářské dílny, s přístřeškem se zídkou, rámovou pilou (katrem), výměníkovou stanicí pro centrální vytápění, ocelovým silem pro dřevěný odpad a s venkovními úpravami včetně oplocení. V článku IV. dohody o vydání věcí bylo stanoveno, že náhrady za odstranění stavby a za zhodnocení staveb budou mezi účastníky dohody řešeny samostatnou smlouvou. Dalším výrokem rozsudku soudu prvního stupně byl zamítnut žalobní návrh na uložení povinnosti žalované akciové společnosti uzavřít se žalobcem dohodu o vydání zbývající ideální poloviny nemovitostí uvedených ve výroku o vydání nemovitostí. Bylo také zastaveno řízení ohledně zaplacení částky 16.317,- Kč. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit do pokladny Okresního soudu v Kladně na úhradu soudního poplatku 250,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Bylo také vysloveno, že o úhradě státem zálohovaného znalečného bude rozhodnuto samostatným rozhodnutím.

V odůvodnění tohoto rozsudku uváděl soud prvního stupně, že ohledně vydání čtyř žalobcem požadovaných pozemků a staveb (na nich umístěných) soud uvažoval především z toho hlediska, že tyto pozemky a stavby tvoří jeden výrobně technický celek (jak vyplývalo zejména z druhého v řízení provedeného posudku), takže vydáním, jen některé z těchto nemovitostí, případně oddělením části pozemků by tato jednotnost měla zůstat nenarušena. Soud prvního stupně poukazoval také na to, že uvedený komplex nemovitostí musel od jejich převzetí státem projít procesem modernizace, což se projevilo i postavením mnoha menších staveb na sporných pozemcích, jež plní pomocnou funkci a jsou příslušenstvím staveb hlavních; došlo také k rekonstrukci staveb po jejich převzetí státem.

Soud prvního stupně se neztotožnil s názorem žalobce, poukazujícím na to, že další v úvahu přicházející oprávněné osoby vzaly zpět své výzvy k vydání nemovitostí a namísto vydání věcí nemovitých uplatnily nárok na náhradu za ně; soud prvního stupně vycházel z právního názoru odvolacího soudu ve zrušovacím usnesení ze 7.12.1994, sp.zn. 12 Co 525/94, a rozhodl o vydání sporných nemovitostí žalobci jen co do jedné ideální poloviny.

Soud prvního stupně dospěl také k závěru, že dosud nebyla v řízení dostatečně objasněna otázka náhrady za zhodnocení či znehodnocení vydávaných staveb, takže rozhodl o tom, že v dohodě o vydání nemovitostí bude obsažen i článek o tom, že otázka těchto náhrad bude mezi žalobcem a žalovanou akciovou společností řešena samostatnou smlouvou.

Ohledně žalobcem původně požadované částky 16.317,- Kč bylo řízení soudem prvního stupně zastaveno, neboť žalobce vzal do této částky žalobu zpět, přičemž proti tomuto zpětvzetí žalobního návrhu neměla žalovaná akciová společnost žádné námitky.

Výroky o nákladech řízení a o soudním poplatku byl soudem prvního stupně odůvodněny ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu a ustanoveními § 2 odst. 2 a § 10 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, jakož i tím, že v době vynesení rozsudku soudu prvního stupně nebylo ještě v právní moci usnesení o stanovení výše znalečného požadovaného Ú. t. a a. m. A. v. ČR za revizní znalecký posudek

O odvolání žalobce i žalované akciové společnosti proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem z 31.10.2000, sp.zn. 24 Co 86/98. Rozsudek soudu prvního stupně byl změněn ve výroku, jímž bylo žalované uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 251/3 (o výměře 113 m2) ve V. s částí přístřešku - skladu hutního materiálu, dále i pozemku parc. č. 253/1 (o výměře 191 m2) ve V. s druhou částí přístřešku - skladu hutního materiálu, dále o vydání truhlářské dílny na pozemku parc. č. 413 (o výměře 110 m2) ve V., jakož i o vydání pozemku parc. č. 251/3 (o výměře 4.222 m2) ve V. s výrobní halou pro výrobu polotovarů, se strojovnou, rozvodnou pro teplý vzduch, s částí údržbářské dílny, s přístřeškem se zídkou, s rámovou pilou, s výměníkovou stanicí pro centrální vytápění, s ocelovým silem na dřevěný odpad a venkovními úpravami včetně oplocení, a to tak, že žaloba žalobce v této části byla zamítnuta. Byl však potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně týkající se uložení povinnosti žalované akciové společnosti k vydání jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 413 (o výměře 110 m2) a tesařské a truhlářské dílny s přístavkem na pozemku parc. .č. 251/2 ve V., ale s tou změnou, že část výroku, týkající se náhrady za odstraněné a znehodnocené stavby, byla z výroku vypuštěna. Byl takto potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut žalobní návrh žalobce na uložení povinnosti žalované uzavřít s ním dohodu o vydání ideální poloviny dalších žalobcem požadovaných nemovitostí.

Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, jakož i na náhradu nákladů odvolacího řízení. Státu nebyla přiznána náhrada zálohově hrazených nákladů řízení jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i náhrada nákladů odvolacího řízení. Žalované akciové společnosti bylo uloženo zaplatit do tří dnů od právní moci rozsudku 1.000,- Kč do pokladny Okresního soudu v Kladně.

Výrokem svého rozsudku odvolací soud zamítl návrh na připuštění dovolání proti rozsudku odvolacího soudu.

V odůvodnění svého rozsudku odvolací soud poukazoval na právní závěry obsažené již v jeho předchozím zrušovacím usnesení ze 7.12.1994, sp.zn. 12 Co 525/94, že totiž žalobce je oprávněnou osobou podle ustanovení § 3 odst. 2 písm. c/ zákona č. 87/1991 Sb., že však žalobci náleží vydání jím požadovaných nemovitostí jen v rozsahu jedné ideální poloviny, neboť výzvu k jejich vydání podali také další oprávněné osoby (Ing. J. Č. a M. K.), takže žalobci nelze přiznat vydání věcí celých. Z provedeného dokazování vyplynulo, že podle schváleného privatizačního projektu Č. d. z. P. z 8.4.1992 bylo stanoveno, že restituční nárok dvou dalších oprávněných osob - Ing. J. Č. a M. K. bude vypořádán formou poskytnutí akcií žalované akciové společnosti; protože žalobce uplatnil svůj nárok žalobou u soudu, bylo stanoveno ponechat ve F. n. m. akcie odpovídající celému restitučnímu nároku až do doby rozhodnutí soudu.

Uváděné dvě další oprávněné osoby (kromě žalobce) učinily výzvu k vydání nemovitých věcí, takže tu nebylo možné postupovat podle ustanovení § 5 odst. 1, věta třetí, zákona č. 87/1991 Sb., jako by tu další oprávněné osoby svůj nárok neuplatnily, takže by na straně žalobce byl nárok na vydání celé věci (věcí); ničím nebylo také doloženo, že by Ing. J. Č. a M. K. svůj uplatněný nárok „vzali zpět\".

Pokud se soudy obou stupňů v řízení zabývaly okolnostmi, které brání vydání nemovitostí podle ustanovení § 8 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. (tedy pro ztrátu původního stavebně technického charakteru staveb nebo pro zřízení staveb až po převzetí pozemků státem po znárodnění, k němuž tu došlo dne 25.11.1950), dospěly k závěru, že tesařská a truhlářská dílna na pozemku parc. č. 251/2 ve V. neztratily později provedenou přestavbou svůj stavebně technický charakter; ostatní stavby na tomto pozemku plní vedlejší funkci. Údržbářská dílna naproti tomu ztratila svůj původní stavebně technický charakter, avšak tato okolnost nepředstavuje překážku, která by bránila vydání všech nemovitostí na pozemcích parc. č. 251/2, parc. č. 251/3 a parc. č. 253/1, jež tvoří jeden výrobní celek, spojený jednotným hospodářským účelem. S tesařskou dílnou je průchodem propojena nová výrobní hala. Po převzetí pozemků parc. č. 251/3 a parc. č. 253/1 ve V. byl na nich postaven sklad hutního materiálu, který je stavbou samostatnou; na pozemku parc. č. 251/2 byla zřízena nově rámová pila (katr) s výměníkovou stanicí pro centrální vytápění a přístřešek se zídkou i výrobní hala. Pokud šlo o novou provozní výrobní halu byl odvolací soud toho názoru, že tu šlo o stavbu nové samostatné věci, která je způsobilá samostatné existence a může sdílet samostatný právní osud odlišný od tesařské a truhlářské dílny. Odvolací soud dospěl proto k závěru, že je na místě potvrdit rozsudek soudu prvního stupně, pokud uložil žalované akciové společnosti povinnost uzavřít se žalobcem dohodu o vydání jedné ideální poloviny pozemku parc. č. 413 (o výměře 110 m2) a tesařské a truhlářské dílny s přístavkem na pozemku parc. č. 251/2. Část souvisejícího výroku rozsudku soudu prvního stupně ohledně náhrady za odstraněné a znehodnocené stavby, neshledal odvolací soud důvodnou, a proto ji svým měnícím výrokem vypustil.

Ohledně údržbářské dílny, která je postavena zčásti na pozemku parc. č. 251/2 a zčásti na pozemku parc. č. 413 ve V. dospěl odvolací soud k závěru, že ztratila v důsledku zásadní přestavby svůj původní stavebně technický charakter ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., neboť u této stavby došlo ke změně reprezentující nadpoloviční objemový podíl prvků dlouhodobé životnosti stavby. Proto ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, týkajícího se vydání jedné ideální poloviny této údržbářské dílny, změnil odvolací soud podle ustanovení § 220 odst. 2 občanského soudního řádu tento výrok tak, že žalobní návrh ohledně vydání této dílny zamítl.

Výroky o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud ustanovením § 148 odst. 1 občanského soudního řádu, jakož i ustanoveními § 142 odst. 3, § 151 odst. 1 a § 224 odst. 1 občanského soudního řádu. Výrok o soudním poplatku byl odůvodněn ustanoveními § 2 odst. 3 a § 11 odst. 2 písm. j/ zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

Odvolací soud zamítl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, neboť měl za to, že možnost dovolání tu vyplývá přímo ze zákona z ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu, když tu byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku, jenž byl odvolacím soudem zrušen.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 25.1.2001 a dovolání ze strany žalobce bylo podáno dne 21.2.2001 u Okresního soudu v Kladně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolatel ve svém dovolání navrhoval, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Dovolatel uváděl, že svým dovoláním napadá „jen zamítavé výroky rozsudku Krajského soudu v Praze z 31.10.2000, sp.zn. 24 Co 86/98, jimiž byl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba byla zamítnuta a zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně byl potvrzen\". Co do přípustnosti dovolání poukazoval dovolatel na ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu a dodával, že „pro jistotu navrhl ještě vyslovení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 239 občanského soudního řádu\". Jako dovolací důvody dovolatel uplatňoval, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatel vyslovoval svůj názor, že odvolací soud nesprávně aplikoval a vyložil ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.; dovolatel zdůrazňoval, že smyslem a cílem přirůstání podílů mezi oprávněnými osobami je vydání celé věci tak, aby podíl nezůstal státu, jsou-li některé oprávněné osoby nečinné; podle názoru dovolatele nelze činit rozdíl, neuplatní-li oprávněná osoba svůj nárok vůbec, nebo uplatní-li nárok jiný; v daném případě další oprávněné osoby uplatnění svého restitučního nároku změnily a uplatnily nárok jiný, který vylučuje vydání věcí, takže, podle názoru dovolatele, výzvu k vydání věcí vzaly zpět.

Dovolatel dále pokládal za nesprávný a paušální názor odvolacího soudu, odmítající rozhodující úlohu věci hlavní při vydávání věcí podle zákona č. 87/1991Sb.; tento názor odvolacího soudu dovolatel nepokládá za odpovídající uveřejněné judikatuře soudů. Dovolatel také nepokládá za správný výklad ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., uvedený v rozsudku odvolacího soudu a týkající se ztráty původního stavebně technického charakteru stavby a zásadní přestavby nemovitosti; v daném případě šlo o odnětí výrobního dřevařského komplexu, který existuje i nyní, takže ztráta původního stavebně technického charakteru stavby tu nenastala. Zjištění, zda některá z dílčích staveb byla zbourána a znovu postavena, nevyplývala, podle názoru dovolatele, z výpovědí svědků - pamětníků a z ohledání na místě. Odvolací soud tu vycházel z posudku znalce, který se však ve svém posudku touto otázkou zevrubně nezabýval a ani to nebyla otázka pro znalce, která by se týkala (u znalce Ing. H.) jeho znaleckého oboru.

Dovolatel posléze vyslovoval názor, že tato projednávaná věc měla být posouzena podle zákona č. 403/1990 Sb.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona (tj. před 1.1.2001), se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. podle ustanovení občanského soudního řádu - zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Dovolání tu bylo přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), pokud směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.

Při úvaze o přípustnosti dovolání dovolatele podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (v již citovaném znění) bylo nutno přihlížet k tomu, že výrok rozsudku Okresního soudu v Kladně ze 14.10.1997, čj. 8 C 205/91-451, vydaný v této právní věci, není totožný s výrokem rozsudku Okresního soudu v Kladně z 30.6.1994, čj. 8 C 205/91-271, jenž byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze 7.12.1994, sp.zn. 12 Co 525/94; lze tedy přisvědčit tomu, že v daném případě je dána přípustnost dovolání i podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.); to se týká dovoláním dovolatele napadeného potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu.

Za této okolnosti možného plného přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) není na místě úvaha o přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podmíněné úvahou dovolacího soudu o tom, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolatel uplatňoval jako dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

K výkladu ustanovení § 241 odst. 3 písm. c/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo v rozhodnutí uveřejněném pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek uvedeno: Vadná nebo nesprávná skutková zjištění v občanském soudním řízení nejsou sama o sobě dovolacím důvodem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 2 (později 3) občanského soudního řádu, nýbrž jen tehdy, jestliže zakládají některý z důvodů uvedených v ustanovení § 141 odst. 2 (později 3) písm. a/ až d/ občanského soudního řádu. Dovolacím důvodem uvedeným v ustanovení § 241 odst. 3 písm. b/ občanského soudního řádu nemohou být vady a omyly při hodnocení důkazů (§ 132 občanského soudního řádu). Rozhodnutí soudu vychází ze skutkového zjištění, jež nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, jestliže soud vzal za zjištěno něco, co ve spise vůbec není, ale také jestliže soud nepokládá za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývá; musí jít o zjištění právně významné.

Vycházeje z těchto právních závěrů dovolací soud nedospěl k tomu, že by v daném případě odvolací soud vzal za zjištěno něco, co by ve spise vůbec nebylo, anebo že by nepokládal za zjištěnou podstatnou skutečnost, která bez dalšího z obsahu spisu naopak vyplývala. Pokud dovolatel vytýkal odvolacímu soudu nesprávné hodnocení důkazů, pak (jak shora již uváděno citací právních závěrů z rozhodnutí uveřejněného pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem) tato okolnost nebyla a není v občanském soudním řádu zakotvena jako dovolací důvod.

Dovolatel dále uplatňoval dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem s poukazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu tohoto citovaného ustanovení občanského soudního řádu může spočívat buď v tom, že soud použije na projednávanou právní věc nesprávný právní předpis anebo si použitý právní předpis nesprávně vyloží (viz z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek text na str. 13 /45/).

Odvolací soud posoudil projednávanou právní věc v daném případě zejména podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. a podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. Tato ustanovení se nepochybně projednávané právní věci týkala a účastníci řízení na ně také v průběhu řízení poukazovali. V řízení o dovolání bylo třeba se zabývat i tím, zda si odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil.

Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je-li oprávněných osob podle tohoto zákona více a nárok na vydání věci uplatní ve lhůtě podle ustanovení § 5 odst. 2 téhož zákona jen některá z nich, vydá se jí věc celá. K vydání věci vyzve oprávněná osoba povinnou osobu do šesti měsíců, jinak její nárok zanikne (§ 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.).

Vzhledem k ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. lze pokládat lhůtu uvedenou v ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. za dodrženou, byl-li nárok uplatněn i výzvou k vydání věci podle ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Nárok, který má na zřeteli ustanovení § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb., lze v rámci privatizace podle zákona č. 92/1991 Sb. realizovat převedením bez náhrady, popřípadě provést vypořádání takového nároku, a to v rámci rozhodování o privatizaci na základě privatizačního projektu (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 107 /241/).

Podle ustanovení § 8 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. se stavby, které zásadní přestavbou ztratily svůj původní stavebně technický charakter, nevydávají.

O zásadní přestavbě stavby lze uvažovat tehdy, jestliže při této přestavbě došlo ke změně podstaty nemovité věci, a to z hlediska druhu, obsahu nebo i rozsahu nemovitosti (viz stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 208-209). Zásadní přestavbou dochází ke ztrátě původního stavebně technického charakteru stavby zpravidla tehdy, jestliže došlo k obměně reprezentující nadpoloviční objemový podíl všech konstrukcí prvků dlouhodobé životnosti stavby.

Z těchto právních závěrů z rozhodnutí uveřejněných ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném případě, vycházel v podstatě také odvolací soud. Nemohl proto dovolací soud přesvědčivě přisvědčit názoru dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že je tedy toto rozhodnutí nesprávné ve smyslu ustanovení § 243b odst. 1 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Přikročil proto dovolací soud k zamítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení § 243b odst. 1 a 5 občanského soudního řádu (v již citovaném znění).

Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a žalované akciové společnosti v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 21. srpna 2001

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru