Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 925/2020Rozsudek NS ze dne 20.05.2020

HeslaCírkev (náboženská společnost)
Zmírnění křivd (restituce)
Vydání věci
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.925.2020.1
Dotčené předpisy

§ 8 odst. 1 písm. a) předpisu č. 428/2012 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 925/2020-118

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce: Arcibiskupství pražské, IČO 00445100, se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 56/16, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad, IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČO 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitých věcí, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 216/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2019, č. j. 3 Co 85/2018-102, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. září 2019, č. j. 3 Co 85/2018-102, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Rozsudkem Vrchního soudu v Praze (dále jen – „odvolací soud“) ze dne 17. 9. 2019, č. j. 3 Co 85/2018-102, byl rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen – „soud prvního stupně“) ze dne 6. 2. 2018, č. j. 38 C 216/2016-80, změněn tak, že se žaloba o vydání pozemků parc. č. 103/3 a parc. č. 103/4 v katastrálním území Starý Rožmitál (dále jen – „předmětné pozemky“) a nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 5. 9. 2016, č. j. SPU 453449/2016, sp. zn. 257747/2014, zamítá (výrok I); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudů obou stupňů (výrok II).

Soud prvního stupně, vycházeje ze skutkových zjištění, že na pozemku parc. č. 103/3 v katastrálním území Starý Rožmitál, tvořícím rybniční břeh, je zbudována částečně zpevněná asfaltová komunikace pro pěší a nachází se zde též zatravněná ušlapaná cesta vinoucí se podél břehu a pozemek parc. č. 103/4 v katastrálním území Starý Rožmitál je tvořen násypem oddělujícím rybník od přepadliště, vede po něm vyšlapaná cestička, jinak je pokryt vegetací (tráva a stromy), a je lokalizován v prostoru rybničního stavidla, dovodil, že dotčené pozemky jsou, coby součást hráze a břehů rybníka v žalobcově vlastnictví, pro řádné hospodaření s ním nepostradatelné. Maje přitom zákonné podmínky naturální restituce požadovaného majetku ve smyslu ustanovení zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen – „zákon č. 428/2012 Sb.“), za naplněné, žalobě církevní právnické osoby na vydání předmětných pozemků vyhověl.

Odvolací soud naproti tomu vyzdvihl okolnost, že se na předmětných pozemcích situovaných v intravilánu obce nachází veřejně přístupná cesta pro pěší – chodník (zčásti s asfaltovým povrchem). Dovodil z ní, že uvedené pozemky, coby součást veřejného prostranství (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), podléhají veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě znemožnila realizovat ve vztahu k nim kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění. Naturální restituci těchto pozemků ve smyslu ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. tudíž považoval za vyloučenou, pročež rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Předestřel otázku, zda okolnost, že se na pozemku tvořícím hráz rybníka nachází veřejně přístupný chodník, coby součást veřejného prostranství, vylučuje sama o sobě jeho vydání osobě oprávněné ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. Z obsahu dovolání se přitom podává, že dovolatel má za to, že se odvolací soud při řešení kladené otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 234/2003, a ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, či usnesení téhož soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2600/2018. Současně dovolatel vytkl, že odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k odlišným skutkovým závěrům, aniž zopakoval provedené důkazy. Upozornil konečně, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, že se odvolací soud zpronevěřil zásadě ex favore restitutionis. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobě vyhověl.

Česká republika – Státní pozemkový úřad navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným podle § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky naturální restituovatelnosti předmětných pozemků ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb. závěry plynoucími z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu důsledně neřídil (viz judikaturu dále citovanou).

Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí o věci a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Řízení přitom netrpí ani vadou vytýkanou dovolatelem (že odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k odlišným skutkovým závěrům, aniž zopakoval provedené důkazy). Odvolací soud totiž svůj rozsudek – oproti závěrům soudu prvního stupně – nezaložil na jiných skutkových základech posuzovaného sporu, nýbrž toliko na odlišném právním posouzení zjištěného skutkového stavu.

Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda je dán důvod vymezený dovoláním, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v hranicích dovoláním vymezené otázky.

Judikatura dovolacího soudu vskutku dovodila, že překážkou vydání pozemku ve smyslu ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. může být i skutečnost, že podléhá veřejnoprávní regulaci, jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění. Pod výluku z restituce z důvodu zastavěnosti pozemku jest totiž podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vlastnické právo „vyprázdněné“ z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace). Srov. k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, či rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, nebo jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017, či v poměrech zákona č. 428/2012 Sb. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3620/2017, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018. O takový případ jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání, jako např. veřejná prostranství (§ 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích) nebo účelové komunikace, kdy vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví. Veřejným užíváním je přitom třeba rozumět užívání všeobecně přístupných materiálních statků předem neomezeným okruhem uživatelů, přičemž musí jít o takové užívání, které odpovídá povaze a účelu statku a které nevylučuje z obdobného užívání téhož statku jiné, byť i potencionální uživatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 396/2004, či rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 7. 2009, sp. zn. 9 Afs 86/2008). Naturální restituce je totiž zpravidla vyloučena tam, kde by vedla k situaci, v níž by restituent objektivně vzato nemohl své vlastnické právo smysluplně realizovat.

Při úvahách o vlastnické využitelnosti předmětu naturální restituce (možnostech realizovat ve vztahu k němu vlastnická oprávnění) a z ni plynoucí restituovatelnosti nárokované věci jest ovšem bezpochyby zvažovat vždy též hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob, potažmo veřejnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15). V daných souvislostech přitom může nabývat na významu též zákonem č. 428/2012 Sb. výslovně chráněný zájem na zachování funkčních celků nemovitostí (viz ustanovení § 7 odst. 1 písm. a/ tohoto zákona; k jehož výkladu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 151/2018, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017 a ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, nebo k funkční souvislosti oprávněnou osobou již vlastněného rybníka se sousedícím pozemkem kupř. usnesení ze dne 18. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1334/2019). Opomíjet pak nelze ani smysl a účel zákona č. 428/2012 Sb., jímž je zmírnění majetkových křivd, které byly v rozhodném období způsobeny církvím a náboženským společnostem (srov. znění preambule či § 1 zákona č. 428/2012 Sb.), ani judikaturou již bezpočtukrát akcentovanou interpretační zásadu „ex favore restitutionis“ (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06, ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 62/08, či ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36), jež nachází svůj odraz i v ustanovení § 18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb.

Ve světle vylíčené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu jest pak úvahy odvolacího soudu, na jejichž základě dospěl k závěru, že naturální restituci předmětných pozemků, tvořících součást hráze a břehů rybníka v dovolatelově vlastnictví, brání sama o sobě skutečnost, že se na nich (v oblasti intravilánu obce) nachází veřejně přístupná cesta pro pěší, částečně zpevněná asfaltovým povrchem, považovat přinejmenším za neúplné, a proto nesprávné. Odvolací soud totiž zjevně opomněl zvažovat hledisko proporcionality mezi účelem aplikované restituční úpravy, jímž je zmírnění majetkových křivd, které byly v rozhodném období způsobeny církvím a náboženským společnostem (zdůrazňovaným též vyzdvihováním interpretační zásady „ex favore restitutionis“), a konkrétním veřejným zájmem na zachování státního vlastnictví dotčených pozemků. Nezabýval se přitom tím, zda dané pozemky vzdor tomu, že tvoří veřejné prostranství, mají pro dovolatele určitý hospodářský, příp. i další, význam (a to zejména se zřetelem k jejich vazbě na dovolatelem již vlastněný rybník), a v důsledku toho ani tím, jaká újma vznikne jejich nevydáním v jeho majetkové či právní sféře. Současně ovšem nezvažoval ani bezprostřední důsledky, jež by vyhovění restitučnímu nároku mohlo nastolit ve sféře jiných osob, potažmo veřejnosti. Nehodnotil totiž, do jaké míry po pozemcích vedoucí pěší cesta slouží uspokojování naléhavých komunikačních potřeb veřejnosti, ani zda, či v jakém rozsahu, by výkon komunikačních, příp. i dalších, funkcí daných pozemků, coby součástí veřejného prostranství, mohla ovlivnit naturální restituce pozemků do soukromého vlastnictví dovolatele.

Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, shledávaje dovolání opodstatněným, rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.) zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1, odst. 2, věty první, o. s. ř.).

Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro odvolací soud v dalším řízení závazný (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V rozhodnutí, jímž se řízení bude končit, bude rozhodnuto i o náhradě nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věty druhé, o. s. ř.).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 5. 2020

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru