Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 92/2017Usnesení NS ze dne 30.05.2018

HeslaPřípustnost dovolání
Bezdůvodné obohacení
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.92.2017.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 451 obč. zák.

§ 458 odst. 1 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 92/2017-457

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. H., zastoupeného JUDr. Ing. Ondřejem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, proti žalovanému Správnímu bytovému družstvu Rozvoj, se sídlem v Praze 4, Jihlavská 1276/17, identifikační číslo osoby 00033006, zastoupenému JUDr. Irenou Malcovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Mazurská 846/2, o zaplacení částky 104.358,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 81/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2016, 12 Co 7/2016-403, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.776,- Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Ireny Malcové, advokátky se sídlem v Praze 8, Mazurská 846/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 6. 10. 2015, č. j. 55 C 81/2012-333, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 104.358,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 55.914,- Kč od 1. 7. 2010 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 48.444,- Kč od 11. 12. 2012 do zaplacení (výrok I.). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 75.165,20 Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Ireny Malcové, advokátky (výrok II.). Usnesením ze dne 5. 11. 2015, č. j. 55 C 81/2012-338, Obvodní soud pro Prahu 4 doplnil shora označený rozsudek o výrok III., kterým žalobci uložil povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 4 náhradu nákladů řízení ve výši 5.420,80 Kč.

Městský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 23. 8. 2016, č. j. 12 Co 7/2016-403, rozsudek soudu prvního stupně (ve spojení s doplňujícím usnesením soudu prvního stupně) potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 13.552,- Kč k rukám jeho zástupkyně JUDr. Ireny Malcové, advokátky (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalovaný užíval v období od 1. 7. 2010 do 10. 12. 2012 (dále „žalované období“) pozemek v katastrálním území N., který je ve vlastnictví žalobce. Na tomto pozemku je ve výměře 75 m2 umístěna pochozí střecha podzemních garáží, které jsou ve vlastnictví žalovaného. Za užívání pozemku žalovaný zaplatil žalobci dne 11. 6. 2012 za období od 1. 7. 2010 do 31. 12. 2012 částku 110.108,- Kč. Mezi účastníky řízení nebyla uzavřena žádná nájemní či jiná smlouva, jež by mohla být právním titulem k užívání pozemku. Tento skutkový stav odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) právně posoudil se zřetelem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“) podle ustanovení § 451 odst. 1 a 2 a § 458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), a vzhledem ke vznesené námitce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení za období od 1. 7. 2010 do 17. 7. 2010 přihlédl i k ustanovení § 100 odst. 1, věta třetí, a § 107 odst. 1 obč. zák. Přisvědčil s odkazem na rozhodovací praxi dovolacího soudu (zmínil rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014) správnosti závěru soudu prvního stupně, že výše bezdůvodného obohacení odvisí od částky, kterou by musel v daném místě a čase vynaložil vlastník stavby, aby si zpravidla formou nájmu zajistil užívání nemovitosti obdobného charakteru, a to bez ohledu na to, co v nemovitosti provozuje. Neztotožnil se tak s konstrukcí výše bezdůvodného obohacení předestřené žalobcem jako možného příjmu z pronájmu místa (v projednávané věci k parkování), které ho by mohl dosáhnout, pokud by místo nebylo zastavěno stavbou ve vlastnictví jiného. Odvolací soud dále neuznal námitky žalobce k závěrům posudku znalce Ing. Jana Beneše, z něhož nalézací soud vycházel při stanovení výše bezdůvodného obohacení, přičemž konstatoval, že při hodnocení tohoto posudku nalézací soud respektoval právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1568/2010.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Má za to, že dovolání je přípustné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva (určení výše náhrady za bezdůvodné obohacení), při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil, tak, že změní rozsudek soudu prvního stupně a žalovanému uloží povinnost zaplatit žalobci částku 104.358,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 55.914,- Kč od 1. 7. 2010 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně z částky 48.444,- Kč od 11. 12. 2012 do zaplacení, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný má za to, že dovolání žalobce vykazuje vady, pro něž není projednatelné, neboť z něj není zřejmé, od jaké ustálené rozhodovací praxe se v napadeném rozsudku odvolacího soud odchýlil, popřípadě v čem konkrétně spočívá rozdílné rozhodování dovolacího soudu. Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání žalobce lze věcně projednat, ztotožnil se žalovaný s hodnocením provedených důkazů znaleckými posudky, včetně prezentovaných důvodů, pro něž znalecký posudek Ing. Jana Beneše je relevantním podkladem pro stanovení výše náhrady za bezdůvodné obohacení. Souhlasil rovněž se soudy obou stupňů pokud jde o závěr, v jakém rozsahu se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, jenž odpovídá konstrukci institutu bezdůvodného obohacení podle právní úpravy obsažené v § 451 a následujících obč. zák. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud, pokud dovolání neodmítne pro vady, pro něž nelze v řízení pokračovat, dovolání zamítl, neboť rozsudek odvolacího soudu je věcně správný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 18. 7. 2012 (srovnej část první, čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 věta první o. s. ř.), že je uplatněn, pokud jde o část dovolacích námitek, dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz, stejně jako ostatní dále citovaná rozhodnutí).

V projednávané věci žalobce vymezuje důvod přípustnosti dovolání tak, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (stanovení výše bezdůvodného obohacení pozemku zastavěného neoprávněnou stavbou), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.“ I když uvedený dovětek by naznačoval, že dovolatel poukazuje na stav diformity v posuzování předmětné právní otázky dovolacím soudem, z obsahového hlediska zakládá přípustnost dovolání na tvrzeném rozporu rozsudku odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího. Vymezení přípustnosti dovolání založeného ve smyslu § 237 o. s. ř. na uvedeném hledisku je podle judikatury Nejvyššího soudu řádné pouze tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené atributy dovolání žalobce z obsahového hlediska splňuje, neboť jednoznačně vymezuje právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu závisí, a odkazuje na rozhodnutí dovolacího soudu (jmenovitě na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 718/2013, ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, a ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005), s nimiž má být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Dovolání žalobce tedy sice netrpí vadami, pro něž by nebylo možné v dovolacím řízení pokračovat (§ 241b odst. 3, věta první, o. s. ř.), nicméně není přípustné, neboť se odvolací soud při řešení dovolatelem vymezené právní otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.

Žalobce vychází z přesvědčení, že bezdůvodným obohacením žalovaného je takový majetkový prospěch, kterého by mohl teoreticky dosáhnout, pokud by nebyla část pozemku v jeho vlastnictví zastavena střechou podzemních garáží ve vlastnictví žalovaného a on mohl z této části pozemku dosáhnout zisku (například v důsledku inkasování nájemného z vybudovaných parkovacích míst) jako by nebyl pozemek zastavěn. Z tohoto přesvědčení vyvozuje relevanci dovolacích námitek ohledně nesprávně stanovené výše bezdůvodného obohacení a nesprávného závěru znaleckého posudku Ing. Jana Beneše o ceně nájemného v daném místě a čase obvyklé, podle níž nalézací soud výši bezdůvodného obohacení určil.

Institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v § 451 a § 454 obč. zák. (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se na právní posouzení projednávané věci uplatní prostřednictvím přechodného ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník účinný od 1. 1. 2014, neboť žalobce žádá vydání bezdůvodného obohacení, které vzniklo užíváním části jeho pozemku bez právního důvodu žalovaným v období od 1. 7. 2010 do 10. 12. 2012). Výše plnění za užívání cizí věci (pozemku) bez právního důvodu se proto odvozuje od prospěchu, jenž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal (§ 451 odst. 1, § 456 věta první a § 458 odst. 1 obč. zák.). Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015). Zaplacení ušlého zisku z věci, kterou nemůže její vlastník užívat v důsledku protiprávního jednání třetí osoby, je svázáno s uplatněním nároku z jiného právního titulu.

Otázka způsobu určení výše peněžité náhrady za bezesmluvní užívání zastavěného pozemku je opakovaně a konstantně v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Nejvyšší soud dospívá k závěru, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení od skutečnosti, že pozemky jsou zastavěny stavbou jiného vlastníka, nelze odhlédnout. Jinak by se navozoval stav, který neodpovídá skutečnosti, a nemohla by být naplněna podmínka judikatury, podle níž v daném případě výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl a jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu srovnej např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný poč. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Z uvedené konstrukce logicky vyplývá, že hovoří-li judikatura o užívání věci, musí jít o věc obdobnou té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Srovnáním s věcí svým charakterem odlišnou by nebylo možné dospět ke správným závěrům. Je tedy třeba při stanovení výše obvyklého nájemného vycházet z pozemků obdobných, z čehož plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Sluší se rovněž (na konto námitky žalobce, že realitní trh nenabízí možnost pronájmu zastavěných pozemků a že v případě takového zadání měl znalec Ing. Jan Beneš vypracování znaleckého posudku odmítnout) připomenout závěry rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v případech, kdy reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, klade na znalce požadavek se s takovou situací po odborné stránce vypořádat, respektive ukládá soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1568/2010, ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, nebo ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1466/2013).

Z uvedených judikatorních závěrů odvolací soud (a rovněž i soud prvního stupně) vycházel, a proto nelze jeho rozhodnutí považovat ve vymezené právní otázce za rozporné s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Pojímat bezdůvodné obohacení jako majetkový prospěch, který ušel žalobci tím, že nemohl část pozemku zastavěného střechou podzemních garáží využívat k provozování parkovacích stání a z této činnosti generovat zisk proto nelze, stejně jako nelze výši bezdůvodného obohacení k zastavěné části pozemku určit v návaznosti na cenu obvyklého nájemného z pozemku (jeho části) nezastavěného. Žalobce ostatně nemohl nalézt důvodnost pro opačnou argumentaci v jím zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99. V odkazovaném rozhodnutí se totiž dovolací soud vyjádřil v souladu s výše uvedenými závěry nejen k podstatě bezdůvodného obohacení, která spočívá v majetkovém prospěchu obohaceného, jehož majetkový stav se zvýšil anebo naopak nesnížil, ač by se tak za běžných okolností stalo, ale i k otázce stanovení výše bezdůvodného obohacení za užívání pozemku ve vlastnictví jiného bez platně uzavřené nájemní nebo jiné smlouvy. Nejvyšší soud uvedl, že „majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání věci vzhledem k jeho rozsahu a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy“. Tyto okolnosti jsou prezentovány stavem, kdy pozemek je zastavěn, a k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012). Judikatornímu požadavku na stanovení výše bezdůvodného obohacení v závislosti na obvyklé ceně nájemného za užívání obdobné věci (zastavěného pozemku) tedy zjevně neodpovídá argument žalobce, že obvyklá cena nájemného části pozemku měla být určena bez zřetele k tomu, že se jedná o pozemek zastavěný. Ostatně interpretuje-li žalobce z odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, slovní spojení „normální okolnosti“ jako stav, kdy pozemek není zastavěn, pak normálními okolnostmi dovolací soud v citovaném rozhodnutí v poměrech jím posuzované věci míní situace, kdy obohacený by bezesmluvně užívanou věc užíval na základě platného právního titulu.

Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, který závěr, že „vlastníka stavby stíhá povinnost poskytnout náhradu vlastníku pozemku, na němž stavba stojí, bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje a zda mu užívání stavby přináší zisk“, není rovněž případný, neboť jej dovolací soud vyjádřil v souvislosti s řešením otázky věcné pasivní legitimace v závislosti na individuálně daných (odlišných) okolností posuzované věci. Ostatně tento závěr odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku výslovně aproboval tím, že odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, a ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014, v nichž je rovněž zmíněn. Není dále zřejmé, z čeho žalobce dovozuje, že odvolací soud citované rozsudky dovolacího soudu (nepřípadně) zmiňuje v souvislosti s otázkou stanovení výše bezdůvodného obohacení a potřebou zkoumat podmínky nabytí pozemku bezdůvodně ochuzeným.

Přípustnost dovolání nemohou založit ani obsáhlé námitky žalobce proti závěrům znaleckého posudku Ing. Jana Beneše, jenž byl pro nalézací soud podkladem (stanovením obvyklé ceny nájemného) pro určení výše náhrady za bezdůvodného obohacení.

Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Z uvedeného vyplývá, že důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Soudu tudíž nepřísluší hodnotit odbornou správnost znaleckého posudku, ale pouze to, zda znalec dodržel soudem uložené zadání (zodpověděl na otázky, resp. zadání soudu k předmětu znaleckého úkonu s určitě a srozumitelně vyloženým závěrem, který má oporu v podkladových materiálech, netrpí rozpory atd.), resp. přesvědčivost znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010).

Nalézací soud těmto požadavkům dostál, jestliže se v odůvodnění podrobně zabýval hodnocením všech tří znaleckých posudků a detailně odůvodnil, proč vycházel z dovolatelem napadaného znaleckého posudku Ing. Jana Beneše, a současně také vyložil důvody, pro které nebylo možné přihlédnout k závěrům posudků znaleckého ústavu Institutu regionálních informací, s. r. o. a Ing. Václava Zvěřiny (strana 4 a 5 odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně). Ostatně námitky žalobce jsou pouze pokračující polemikou se závěry posudku jmenovaného znalce, který byl v řízení před nalézacím soudem vyslechnut a i žalobci náležitě závěry, k nimž došel, vysvětlil. Tato polemika je přitom vedena nesprávným právním názorem žalobce na to, co je bezdůvodným obohacením, a v jakém stavu se pozemek, jenž je zastavěn stavbou jiného, byť by byla neoprávněná, pro účely stanovení náhrady za bezdůvodné obohacení oceňuje, jak byl o tom podán výklad výše.

Odkaz žalobce na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 718/2013, není rovněž případný, neboť v citovaném rozsudku odvolací soud posuzoval v souvislosti s dokazováním znaleckým posudkem zcela jinou skutkovou a právní otázku (v odkazované věci byl hodnocen jako listina znalecký posudek vypracovaný v jiném řízení, přičemž jeho závěry se týkaly problematiky způsobilosti k právním úkonům z pohledu posuzované otázky stižení duševní poruchou, jíž měl posuzovaný trpět v okamžiku, kdy činil právní úkon). Závěr, který v dovolání cituje žalobce, přitom byl dovolacím soudem formulován na základě zjištění o deficitu náležitého uvedení důvodů, pro které nalézací soud předmětný důkaz vzal za relevantní skutkový podklad pro právní posouzení věci. To ovšem není případ tohoto řízení, v němž soud prvního stupně relevanci znaleckého posudku Ing. Jana Beneše řádně odůvodnil, a pokud se odvolací soud s hodnocením posudku provedeným soudem prvního stupně s odkazem na závěry Nejvyššího soudu vyjádřenými v rozsudku ze dne 15. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1568/2010, ztotožnil, nemůže být rozsudek odvolacího soudu v rozporu s žalobcem odkazovaným a ani jiným rozhodnutím dovolacího soudu. Neobstojí ani poukaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2630/07 (nález je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz), který je činěn bez zřetele na posuzovanou právní otázku navrácení způsobilosti k právním úkonům, při jejímž řešení Ústavní soud v souvislosti se znaleckým dokazováním akcentoval zvláštní okolnosti případu a osobní poměry posuzované fyzické osoby specifické pro řízení o osobním stavu, tedy faktory, jež jsou v projednávané věci absolutně neuplatnitelné.

Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, potažmo i v části výroku I., pokud jím byly potvrzeny výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a o náhradě nákladů řízení státu, pak ve vztahu k těmto akcesorickým výrokům neuplatnil žádnou dovolací argumentaci, ani nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 věty první o. s. ř.).

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 30. 5. 2018

JUDr. Olga Puškinová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru