Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 915/2019Usnesení NS ze dne 22.05.2019

HeslaZnalecký posudek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.915.2019.1
Dotčené předpisy

§ 132 o. s. ř.

§ 135 o. s. ř.

§ 120 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2686/19 ze dne 29.08.2019 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Kateřina Šimáčková

II. ÚS 2686/19


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 915/2019-432

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 69797111, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, proti žalované: Possidente, a.s., IČ 27744558, se sídlem Brno, Jedovnická 2347/6, zastoupená JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, o zaplacení 101 735 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2108 C 2/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. října 2018, č. j. 19 Co 98/2018-399, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6 631 Kč k rukám advokátky JUDr. Zdeňky Jedličkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobkyně napadla dovoláním v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 10. 2018, č. j. 19 Co 98/2018-399, kterým byly potvrzeny výroky II., III. a IV. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2017, č. j. 2108 C 2/2013-354, jimiž soud prvního stupně zamítl žalobu co do částky 101 735 s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně přitom byla žalovaná zavázána zaplatit žalobkyni 62 693 Kč s příslušenstvím.

Dovolatelka předestřela otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem. Měla za to, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže hodnotil správnost použitých odborných metod znalce, nezajistil odstranění rozporů mezi revizními znaleckými posudky vypracovanými v různých soudních řízeních formou vyhotovení dalšího revizního posudku a nezohlednil obsah dovolatelkou k důkazu předložených nájemních smluv. Odkazovala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009, ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014, ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5698/2016, ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 21 Cdo 348/2014, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001 a ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2197/2016, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5783/2016, ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, a ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010, publikované v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 23/2013. Vytýkala rovněž, že odvolací soud porušil princip legitimního očekávání, když výši bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním týchž pozemků vlastněných dovolatelkou zastavěných stavbou ve vlastnictví žalované určil oproti jinému soudnímu řízení týkajícímu se toliko odlišného období rozdílně. Dovozovala, že se tím odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2462/2016, a ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017. Kladla rovněž otázku, zda zastavění pozemku cizí stavbou snižuje jeho hodnotu, ohlašujíc, že tato otázka dovolacím soudem nebyla dosud řešena, případně má být oproti jeho dosavadní rozhodovací praxi vyřešena jinak.

Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl nebo odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Přípustnost dovolání jest přitom poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.

Prostřednictvím otázky poukazující na způsob hodnocení důkazů dovolatelka zjevně předestírá kritiku skutkových závěrů soudů nižšího stupně o výši vzniklého bezdůvodného obohacení. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Toliko prostřednictvím otázky hodnocení důkazu znaleckým posudkem tudíž ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatelky vůči hodnocení provedených důkazů soudy nižšího stupně ostatně nejsou důvodné.

Při hodnocení znaleckého posudku jako jednoho z důkazů v civilním řízení se uplatní § 132 o. s. ř., avšak s ohledem na zvláštnost tohoto důkazu se soud musí zabývat tím, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014, či obdobně rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010).

Soudy nižších stupňů se výše uvedeným judikaturním zásadám nikterak nezpronevěřily. V odůvodnění rozsudku vysvětlily, z jakého důvodu při určování výše bezdůvodného obohacení vzniklého za období od 11. 1. 2011 do 31. 12. 2011 užíváním dovolatelkou vlastněných pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY, obec XY, zastavěných stavbou č. p. XY vlastněnou žalovanou (jež využívá k podnikatelské činnosti) vycházely z revizního znaleckého posudku vypracovaného Institutem regionálních informací s. r. o. (dále jen „znalecký ústav“). Zcela logickými a přesvědčivými přitom shledaly závěry uvedeného znaleckého ústavu, dle nichž v situaci, kdy zde není dostatek srovnatelných pronajímaných pozemků nacházejících se pod stavbou jiného vlastníka a kdy údaje podávající se z cenové mapy neodpovídají dostatečně vývoji na trhu s nemovitostmi, jest primárně namístě použití metody tříd poloh (tzv. Naegeliho metoda). Vypořádaly se současně i s tím, z jakého důvodu (z důvodu použití odlišných znaleckých metod) nelze vycházet ze závěrů ostatních znaleckých posudků vypracovaných ať již v posuzovaném soudním řízení či v jiných soudních řízeních týkajících se týchž pozemků. Soudy přitom nikterak nepřezkoumávaly věcnou správnost odborných závěrů ustanovených znalců, resp. znaleckých ústavů, nýbrž v souladu s výše uvedenými principy hodnotily přesvědčivost a logičnost znaleckých závěrů a jejich přiléhavost ostatním v průběhu řízení zjištěným skutkovým okolnostem.

Závěry soudů nižšího stupně o výši vzniklého bezdůvodného obohacení přitom korespondují na obdobných skutkových základech vybudované judikatuře dovolacího soudu, dle níž při určení peněžité náhrady za bezdůvodné obohacení, jehož se obohacenému dostalo v podobě výkonu práva nájmu, se výše získaného bezdůvodného obohacení poměřuje s hladinou nájemného obvyklého v daném místě a čase, jež by byl obohacený povinen platit, pokud by pro účel, k němuž pozemek ochuzeného využil, sjednal platnou smlouvu o jeho nájmu. Peněžitá náhrada musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl. Hovoří-li potom judikatura o užívání věci, musí jít o věc obdobnou té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Výše obvyklého nájemného coby podklad pro stanovení náhrady za bezdůvodné obohacení přitom musí vycházet z aktuálního stavu pozemku a z jeho skutečného využití obohaceným. Srovnáním s věcí svým charakterem odlišnou by totiž nebylo možné dospět ke správným závěrům. Pokud reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, zůstává právě na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018, i dovolatelkou odkazované usnesení ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3138/2012).

Vytýká-li pak dovolatelka, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na vypracování dalšího revizního znaleckého posudku a že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces, byla-li v různých soudních řízeních výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním týchž pozemků (za odlišná období) určena rozdílně, dlužno předně uvést, že prostřednictvím těchto svých námitek poukazuje na vady řízení. Takovýmito výtkami se ovšem Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Výtky dovolatelky ostatně postrádají relevanci.

Dovolací soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že účastník řízení, na němž je povinnost tvrdit právně významné skutečnosti a navrhovat k jejich verifikaci důkazní prostředky, nemá – v procesním slova smyslu – právo na provedení jím navrženého důkazu před soudem. Soud ve smyslu § 120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede, a pokud takovému návrhu nevyhoví, v odůvodnění rozhodnutí vyloží (srovnej § 157 odst. 2 o. s. ř.), z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě dospěl) navržené důkazy neprovedl (srovnej shodně například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 30 Cdo 749/2005, a ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2712/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3090/2009, a dále též nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/99, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 100/1999, a ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 854/09, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 255/2009). Této své povinnosti odvolací soud v posuzované věci dostál, neboť pod bodem 5. odůvodnění rozsudku náležitě a detailně vysvětlil důvody, pro které v poměrech projednávané věci považoval za relevantní závěry revizního posudku v tomto řízení ustanoveného znaleckého ústavu a pro něž naopak nebylo lze vycházet z ostatních za řízení předestíraných znaleckých posudků, potažmo nebylo namístě dokazování doplňovat o vypracování dalšího revizního znaleckého posudku.

Rozdílnost skutkových závěrů o výši vzniklého bezdůvodného obohacení učiněných v jednotlivých soudních řízeních ohledně týchž pozemků za různá období pak odvolací soud spolehlivě vysvětlil ať již rozdílnou množinou v tom kterém z řízení provedených důkazů, tak zejména též poukazem na v posuzovaném řízení zjištěný výrazný propad cen pozemků nacházejících se pod nákupními centry (jak tomu je i v posuzovaném případě), k němuž došlo mezi lety 2009 a 2011. Odvolací soud tudíž postupoval v souladu jak s dovolatelkou označeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2462/2016, tak i s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. II. ÚS 2742/07. Důvody kasace plynoucí z dovolatelkou předestíraného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, se zde naopak neprosadí, když odlišnost závěrů učiněných v posuzovaném řízení oproti závěrům vysloveným v jiném soudním řízení jest řádně odůvodněna.

Na vyřešení otázky, zda zastavění pozemku cizí stavbou snižuje jeho hodnotu, konečně rozsudek odvolacího soudu nezávisí, když odvolací soud v uvedeném směru (ohledně vlivu zastavěnosti pozemku na jeho cenu) žádné právní závěry neučinil a činit tak ani nemusel, jestliže pro určení výše bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku zastavěného cizí stavbou není rozhodující cena pozemku nýbrž hladina obvyklého nájemného (jak vysvětleno výše).

Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladových výrocích, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.), když předpoklady jeho přípustnosti v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalované patří odměna advokáta ve výši 5 180 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 6 631 Kč.

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 5. 2019

Mgr. Zdeněk Sajdl

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru