Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 912/2013Usnesení NS ze dne 03.09.2013

HeslaBezdůvodné obohacení
Neplatnost právního úkonu
Smlouva kupní
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.912.2013.1
Dotčené předpisy

§ 46 odst. 1 obč. zák.

§ 457 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 912/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Ing. L. B., zastoupeného JUDr. Karlem Kolářem, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Klaudiánova 125/1, proti žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jiráskova 1343/2, o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 255/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. října 2012, č. j. 11 Co 600/2011-94, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11.374,- Kč k rukám JUDr. Karla Seidla, Ph.D., advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

V řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 15 C 255/2010 se žalobce (postupník pohledávky postoupené mu prodávajícím Ing. J. K.) vůči žalovanému domáhal vydání bezdůvodného obohacení ve výši 200.000,- Kč (s příslušenstvím) spočívajícího v části kupní ceny sjednané kupní smlouvou uzavřenou dne 9. 3. 2009 mezi prodávajícím Ing. J. K. a kupujícím J. B. ml. stran bytu č. 9, v domě č. p. 1871, v J. v S. (dále jen – „předmětný byt“), která byla v rozporu s vůlí prodávajícího vyplacena žalovanému.

Okresní soud v Sokolově rozsudkem ze dne 3. 10. 2011, č. j. 15 C 255/2010-58, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 9. 3. 2009 byla mezi Ing. J. K., coby prodávajícím, a J. B., jakožto kupujícím, uzavřena písemná kupní smlouva, jíž se prodávající zavázal převést na kupujícího vlastnické právo k předmětnému bytu za kupní cenu 700.000,- Kč. Prostředníkem při sjednávání této smlouvy byl žalovaný. Účastníci smlouvy si dohodli, že kupní cena bude rozdělena na dvě části, přičemž 500.000,- Kč bude vyplaceno prodávajícímu a 200.000,- Kč bude převedeno na účet žalovaného. Částku 200.000,- Kč přitom dle dohody kontrahentů, jež nebyla součástí písemné kupní smlouvy, měl žalovaný následně vyplatit zpětně kupujícímu. Žalovaný ovšem uvedenou částku použil pro vlastní potřebu. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaný o uvedenou částku vskutku bezdůvodně obohatil, ne však na úkor právního předchůdce žalobce (prodávajícího Ing. J. K.), ale na úkor kupujícího, jemuž byla částka určena. Prodávajícímu tato částka nikdy nepatřila, jelikož souhlasil, že mu bude vyplacena kupní cena pouze ve výši 500.000,- Kč. Žalobce tudíž nebyl osobou aktivně legitimovanou k vedení předmětného sporu. Soud prvního stupně proto žalobě pro nedostatek věcné legitimace nevyhověl.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 9. 10. 2012, č. j. 11 Co 600/2011-94, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se po doplnění dokazování (úředním záznamem o podání vysvětlení kupujícím J. B. před policejními orgány) ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně. Na jejich základě uzavřel, že v části týkající se kupní ceny 200.000,- Kč je předmětná kupní smlouva neplatná dle ust. § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), neboť vůlí účastníků smlouvy bylo převést byt na kupujícího toliko za kupní cenu ve výši 500.000,- Kč a nikoliv 700.000,- Kč, jak vyjádřili v písemném znění kupní smlouvy. Jelikož žalovaný nebyl účastníkem kupní smlouvy, nemohl se přijetím části kupní ceny ve výši 200.000,- Kč na úkor prodávajícího (právního předchůdce žalobce) bezdůvodně obohatit. Neexistující pohledávka z titulu bezdůvodného obohacení tudíž nemohla být platně postoupena ani žalobci. Z uvedených důvodů odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně o tom, že žalobě nelze pro nedostatek věcné legitimace vyhovět.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jež označil za přípustné ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), důvodnost pak dovozuje z ust. § 241a odst. 1 písm. b) o. s. ř. (sic!; z obsahu dovolání vyplývá, že měl dovolatel na mysli ust. § 241a odst. 2 písm. b). Zásadní právní význam dovolatel přisuzuje otázce, zda je možné učinit závěr o částečné neplatnosti písemné kupní smlouvy týkající se nemovitosti z důvodu rozporu mezi vůlí účastníků ohledně výše kupní ceny a jejím jednoznačným projevem vyjádřeným v písemně uzavřené kupní smlouvě. Dovolatel, odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4341/2009, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Cdo 2393/2007, či na usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. III. ÚS 1005/07, přitom namítal, že při převodu nemovitosti jsou právně relevantní pouze právní úkony učiněné písemně. Motivy vedoucí k určení kupní ceny nemovitosti, jakož i jakákoliv případná ústní ujednání o ceně jsou tudíž zcela nepodstatné. Jestliže tedy smluvci písemnou kupní smlouvou ze dne 9. 3. 2009 určili kupní cenu předmětného bytu částkou 700.000,- Kč, nelze dle názoru dovolatele na základě projevů vůle učiněných nikoliv v písemné formě dovodit, že kupní cena byla ve skutečnosti ujednána ve výši 500.000,- Kč a že v části týkající se ujednání o ceně ve výši 200.000,- Kč je kupní smlouva neplatná. Uvedl rovněž, že podstatou bezdůvodného obohacení žalovaného na úkor právního předchůdce žalobce je okolnost, že žalovaný obdržel část kupní ceny ve výši 200.000,- Kč, na jejíž úhradu neměl žádný nárok. Dovolatel proto navrhl zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že se dovolatelem nastolená otázka částečné neplatnosti písemné kupní smlouvy nevztahuje k předmětu řízení a není pro posouzení věci rozhodná. Za základní důvody rozhodnutí odvolacího soudu, přehlížené dovolatelem, přitom považuje jednak skutečnost, že žalovaný nebyl účastníkem kupní smlouvy a dovolatel tak vůči němu nemá z titulu této smlouvy žádný nárok, a jednak absenci jakékoli skutkové podstaty bezdůvodného obohacení na úkor prodávajícího. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (aniž by soudem prvního stupně byl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen; § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), tak může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném právním závěru, že předmětná kupní smlouva je částečně neplatná, neboť smluvci v rozporu se skutečným ujednáním o kupní ceně ve výši 500.000,- Kč v písemném vyhotovení kupní smlouvy sjednané ohledně předmětného bytu uvedli jako kupní cenu částku vyšší, a to 700.000,- Kč, a z něho vyplývajícího důsledku, že účastníci řízení ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení (vrácení kupní ceny) získaného plněním na základě této neplatné smlouvy nejsou věcně legitimováni, neboť žalovaný není účastníkem kupní smlouvy ani jeho právním nástupcem.

Nejvyšší soud se otázkou důsledků rozporu mezi výší skutečně sjednané kupní ceny a výší kupní ceny vyjádřené v písemném vyhotovení kupní smlouvy z hlediska platnosti kupních smluv o převodu nemovitosti již zabýval. Opakovaně přitom dospěl k závěru, že v situaci, kdy podstatnou náležitostí kupní smlouvy o převodu nemovitosti je dohoda o kupní ceně, jež ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 obč. zák. musí mít obligatorně písemnou formu, nelze uvažovat o platnosti disimulované kupní smlouvy s kupní cenou odlišnou od ceny uvedené v písemném vyhotovení kupní smlouvy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 1975, sp. zn. 1 Cz 129/74, nebo ze dne 20. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 2216/2007). Při zjištění nesouladu mezi předstíranou a zastřenou vůlí účastníků o esenciální náležitosti (essentialia negotti) kupní smlouvy o převodu nemovitostí – kupní ceně, je tudíž třeba dospět k právně kvalifikačnímu závěru o absolutní neplatnosti tohoto právního úkonu (kupní smlouvy jako celku) ve smyslu § 40 odst. 1 obč. zák. neboť v tomto případě zastřený právní úkon (smlouva o převodu nemovitosti za skutečně dohodnutou cenu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 29 Odo 3/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9, roč. 2006) nebyl učiněn v písemné formě vyžadované ustanovením § 46 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 885/2012).

Jestliže tedy kontrahenti v písemném vyhotovení dotčené kupní smlouvy kupní cenu předmětného bytu vyjádřili částkou 700.000,- Kč, ačkoliv se ve skutečnosti ústně dohodli na kupní ceně 500.000,- Kč (jak vyplývá ze skutkových závěrů soudů nižšího stupně), je kupní smlouva v celém rozsahu neplatná, neboť zastřený právní úkon (smlouva o převodu bytu za skutečně dohodnutou cenu - § 41a odst. 2 obč. zák.) je neplatný pro nedostatek písemné formy (§ 46 odst. 1 obč. zák.). Z ustanovení § 457 obč. zák. přitom vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy (jako jedna ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák.), jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný (bylo plněno někomu jinému) nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného; jinými slovy řečeno věcná legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků této smlouvy (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1986/2010, či ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1056/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 33 Odo 793/2005). Ze skutkových závěrů soudů nižšího stupně navíc vyplývá, že dovolatelem uplatňovaná částka 200.000,- Kč, která byla peněžním ústavem úvěrujícím prodej předmětného bytu vyplacena k rukám žalovaného, neměla být dle dohody kontrahentů předána právnímu předchůdci dovolatele, coby prodávajícímu, nýbrž kupujícímu. Prodávající tudíž na výplatu dotčeného peněžitého plnění dle uzavřené dohody neměl mít ani nárok. Byť tedy odvolací soud pochybil, dospěl-li k závěru, že posuzovaná kupní smlouva je pouze částečně neplatná (co do části kupní ceny ve výši 200.000,- Kč), jeho závěr o nedostatku věcné legitimace na straně účastníků řízení se zřetelem k zjištěným okolnostem případu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu, od níž se není důvodu odchýlit ani v projednávané věci.

Zpochybňuje-li dovolatel závěry odvolacího soudu o tom, že účastníci kupní smlouvy sjednali ústně kupní cenu odlišnou od kupní ceny vyjádřené v písemném vyhotovení smlouvy, nenapadá tím právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000). Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ovšem na zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze (§ 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). Dovolatelem citovaná judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu se pak vztahuje na výklad obsahu právních úkonů (§ 35 odst. 2 obč. zák.), a nikoliv na právní posouzení platnosti disimulovaného právního úkonu, na němž je rozsudek odvolacího soudu založen.

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadně významným neshledává (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolání proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, § 146 odst. 3 o. s. ř. má žalovaný vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení sestávajících z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - § 11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 200.000 Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 9.100,- Kč (§ 7 bod 5 advokátního tarifu), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z 21% daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby žalovanému nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 11.374,- Kč.

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 3. září 2013

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru