Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 91/2013Usnesení NS ze dne 24.09.2013

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.91.2013.1
Dotčené předpisy

§ 457 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 91/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem se sídlem v Liberci II, U Soudu 363/10, proti žalovanému J. S., zastoupenému Mgr. Petrem Šmídkem, advokátem se sídlem v Liberci, Jestřabí 974, o zaplacení 130.900,- Kč oproti povinnosti vydat prodejní stánek, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.zn. 24 C 157/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 12. června 2012, č.j. 29 Co 72/2012-88, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni k rukám JUDr. Vladimíra Škréty, advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení náklady dovolacího řízení ve výši 8.034,40 Kč.

Odůvodnění:

Shora označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 9. 2011, č.j. 24 C 157/2010-57, jímž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni 130.900,- Kč oproti povinnosti žalobkyně vydat žalovanému novinový prodejní stánek typu DUO na zastávce MHD R. v L. XIV, R. ulici, stojící na pozemku parc. č. 1487/1 v katastrálním území R., o výměře 12,8 m2 (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).

Odvolací soud vyšel ze zjištění, že v letech 1993 až 1994 obchodní společnost BSA Liberec, s. r. o. vybudovala výše popsaný prodejní stánek a s ním konstrukčně neoddělitelně propojený přístřešek zastávky MHD. Dne 2. 7. 2001 uvedená obchodní společnost uzavřela se žalovaným kupní smlouvu, na jejímž základě se zavázala na něj převést vlastnické právo k prodejnímu stánku, nikoliv však též k přístřešku, jenž považovala za vlastnictví města Liberec. Žalovaný následně stánek kupní smlouvou uzavřenou dne 21. 2. 2008 prodal žalobkyni za kupní cenu 130.900,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu odvolací soud uzavřel, že pokud obě smluvní strany kupní smlouvy uzavřené dne 2. 7. 2001 hodlaly převést na žalovaného pouze vlastnické právo k samostatnému prodejnímu stánku, je smlouva absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§§ 39, 120 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, dále jen – „obč. zák.“), neboť jí měla být samostatně převedena pouze součást věci (stánek bez své neoddělitelné součásti, kterou tvoří přístřešek MHD). Odvolací soud současně dovodil, že neplatnost uvedené kupní smlouvy zakládá ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák. rovněž neurčité vyjádření předmětu koupě (v kupní smlouvě není přístřešek popsán). Žalovaný tudíž na základě dotčené neplatné kupní smlouvy vlastnické právo k předmětnému prodejnímu stánku nenabyl. Z uvedeného důvodu kupní smlouvou uzavřenou dne 21. 2. 2008 nemohl platně převést vlastnické právo k prodejnímu stánku ani na žalobkyni. Odvolací soud se proto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podle ustanovení § 457 obč. zák. jsou účastníci řízení, coby strany neplatné kupní smlouvy uzavřené dne 21. 2. 2008, povinni si vzájemně vrátit vše, co podle ní dostaly. Vyhověl tak žalobě o vrácení kupní ceny 130.900,- Kč oproti vydání prodejního stánku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Sdělil, že otázku zásadního právního významu spatřuje v posouzení platnosti předmětných kupních smluv. Vyjádřil názor, že z provedených důkazů (zejména kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2001 a 21. 2. 2008 a znalecký posudek, dle jehož závěrů prodejní stánek tvoří nedělitelný celek s přístřeškem zastávky) vyplývá, že se dovolatel stal vlastníkem celého prodejního stánku, včetně přístřešku, a tento platně převedl na žalobkyni. Vysvětloval přitom rovněž, z jakého důvodu k části předmětu prodeje nemohlo nabýt vlastnické právo statutární město Liberec. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, eventuálně je zamítl.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Proti napadenému rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků shodně jako soud prvního stupně, když ve shodě s ním dospěl k závěru, že kupní smlouva ze dne 21. 2. 2008 je neplatná), může být dovolání přípustné jen za podmínky uvedené v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. § 242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).

O nesprávné právní posouzení věci může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav věci nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Zpochybňuje-li ovšem dovolatel odkazem na provedené důkazy závěry odvolacího soudu o obsahu smluvních ujednání účastníků řízení, brojí tím proti jeho skutkovým zjištěním. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právních úkonů konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2000, č. sešitu 10 pod R 73/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Dovolatel tak uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jehož prostřednictvím ale na zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu usuzovat nelze (§ 237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.). Polemika dovolatele stran vlastnického práva statutárního města Liberec k části předmětu prodeje pak zásadní právní význam napadeného rozsudku rovněž nezakládá, neboť na závěru o rozsahu vlastnických práv dotčeného města rozsudek odvolacího soudu založen není (takový právní závěr ostatně odvolací soud ani nečiní).

Poněvadž tedy dovolatel nepředestřel žádnou právní otázku, jež by zakládala zásadní právní významnost napadeného rozsudku odvolacího soudu (§ 237 odst. 1, písm. c/, odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věty první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem, § 146 odst. 3 o. s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení sestávající z odměny za 1 úkon právní služby (vyjádření ve věci - § 11 odst. 1 písm. d/ vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen – „advokátní tarif“) počítané poté, co vyhláška č. 484/2000 Sb. byla z důvodu protiústavnosti s účinností od 7. 5. 2013 zrušena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12), z tarifní hodnoty 130.900,- Kč (§ 8 odst. 1 advokátního tarifu), tj. ve výši 6.340,- Kč (§ 7 bod 5 advokátního tarifu), z paušální náhrady hotových výdajů advokáta v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu) a z 21% daně z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalovanému uložil, aby žalobkyni nahradil náklady dovolacího řízení ve výši 8.034,40 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. září 2013

JUDr. Josef Rakovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru