Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 897/2002Usnesení NS ze dne 16.07.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:28.CDO.897.2002.1
Dotčené předpisy

§ 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 897/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Milana Pokorného, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Blanky Moudré, o dovolání 1. A. Z., a 2. J. Z., zastoupených advokátkou, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze z 5.4.2001, sp. zn. 1 Co 62/2001, vydanému v právní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 101/99 (žalobce A. Z. a J. Z., zastoupených advokátkou, proti žalované společnosti s ručením omezeným C., o ochranu osobnosti), takto:

I. Dovolání dovolatelů se odmítá.

II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.

Odůvodnění:

Žalobci se domáhali žalobou, podanou u soudu 23.6.1999, aby žalované společnosti s ručením omezeným bylo uloženo omluvit se žalobcům písemnou omluvou ve znění: „Za způsobené komplikace se omlouváme manželům Z. a doufáme, že finanční odškodnění alespoň částečně zmírní jejich nezávidění hodnou situaci, do které jsme je svým jednáním dostali. Žalovaný se zavazuje neuveřejňovat důvěrné osobní informace o lidech, jejichž výslovný písemný souhlas si předem nevyžádá“. Žalobci se dále domáhali, aby žalované společnosti bylo uloženo zaplatit žalobci A. Z. jeden milion Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku a také žalobkyni J. Z. 1 milion Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. V žalobě bylo uvedeno, že v televizním pořadu „Á.“ dne 2.10.1998 byly uvedeny osobní údaje o žalobcích, a to přesto, že žalobci odřekli svou účast na tomto pořadu. V uvedeném pořadu byla zveřejněna jména žalobců a údaj o tom, že žalobci jsou narkomani, podstupující tzv. methadonový program, a údaj, že žalobce A. Z. „je v současné době na úplném společenském dně“. Uveřejnění těchto údajů o žalobcích mělo za následek citelné narušení rodinných vztahů až do té míry, že jim byla odňata možnost stýkat se se svými dětmi. Narušeny byly i vztahy žalobců s lidmi, žijícími v jejich sousedství. S ohledem na tyto narušené sousedské vztahy matka žalobce Antonína Zoubka vystěhovala oba žalobce ze svého bytu. Bylo ohroženo i pokračování v léčbě obou žalobců. Žalobci zdůrazňovali, že uveřejněním údajů o nich byla ve značné míře snížena jejich důstojnost ve společnosti.

Žalovaná společnost s ručením omezeným C. navrhla zamítnutí žaloby jako nedůvodné.

Soud prvního stupně vyslechl v řízení žalobce jako účastníky řízení, vyslechl svědky P. K., M. W., E. H., M. V. a svědkyni K. P. a konstatoval obsah listinných dokladů, předložených účastníky řízení. Rozsudkem Městského soudu v Praze z 3.11.2000, čj. 37 C 101/99-46, byla zamítnuta žaloba žalobců o zaslání písemné omluvy za údaje v televizním pořadu z 2.10.1998. Zamítnuty byly žalobní návrhy, aby žalované společnosti bylo uloženo zaplatit každému ze žalobců po 1 milionu Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.

V odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno, že soud neuvěřil (vzhledem k výpovědím slyšených svědků) tvrzení žalobců, že ihned po rozhovoru se scénáristou televizního pořadu „Přežil jsem vzestup a pád“ odmítli účast při natáčení tohoto pořadu a nic mu o sobě nevyprávěli. Jestliže žalobci nejprve účast přislíbili, ale potom se bez omluvy k natáčení nedostavili, nemůže jít ze strany žalované společnosti o neoprávněný zásah do práv žalobců na ochranu osobnosti. Soud prvního stupně poukazoval i na to, že žalobci navržená omluva fakticky neodpovídala tomu, co bylo v reportáži odvysíláno, když např. o žalobkyni J. Z. nebylo v reportáži nic uvedeno, anebo když byl žalobci požadován závazek společnosti neuveřejňovat osobní důvěrné informace o lidech (protože takto byla žalovaná společnost zavazována vůči dalším osobám), což neodpovídalo ustanovení občanského zákoníku. V řízení nebylo prokázáno, že by se žalobci dostali v důsledku odvysílání televizního pořadu „Přežil jsem vzestup a pád“ do nezáviděníhodné situace a že jim bylo zabráněno stýkat se s vlastními dětmi. Z uvedených důvodů proto soud prvního stupně žalobu žalobců zamítl. Rozhodnutí o nákladech řízení bylo odůvodněno tím, že náklady řízení žalované společnosti nevznikly.

O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem z 5.4.2001, sp. zn. 1 Co 62/2001. Rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že v televizním pořadu tzv. „Á.“ vyprávěl moderátor příběh žalobce, který se spolu se žalobkyní do přímého přenosu nedostavili; v pořadu bylo uvedeno plné jméno a profese žalobce A. Z., jakož i údaj o tom, že se léčí z drogové závislosti; jméno žalobkyně J. Z. nebylo v pořadu uvedeno a její příběh tu nebyl uváděn. Ve vztahu k žalobkyni J. Z. tedy objektivně nedošlo k neoprávněnému zásahu do jejích osobnostních práv. Odvolací soud pokládal za účelové tvrzení žalobců, že scénáristovi svůj příběh nevyprávěli a že mu jej vyprávěla jiná osoba (údajně E. H., který to však, slyšen jako svědek, popřel); nebylo také bezpečně prokázáno, že by žalobci svou účast na uvedeném televizním pořadu odmítli.

Neměl tedy odvolací soud za prokázáno (shodně se soudem prvního stupně), že by tu došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců a dospěl proto k závěru, že tu není dána odpovědnost žalované společnosti podle ustanovení § 13 občanského zákoníku. Proto dovolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu jako věcně správný. O nákladech řízení bylo odvolacím soudem rozhodnuto s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 občanského soudního řádu.

Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 16.5.2001 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno dne 15.6.2001 u Městského soudu v Praze, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.

Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání dovolatelé měli za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, takže by jejich dovolání mělo být shledáno přípustným. Jako dovolací důvody dovolatelé uplatňovali, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a také že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelé zdůrazňovali, že nesouhlasili s uvedením příběhu žádného z nich v televizním pořadu, a proto také se konání tohoto pořadu nezúčastnili. Nebylo jejich povinností prokazovat, že k pořadu nedali souhlas; to spíše žalovaná společnost měla doložit tento souhlas, když tvrdila, že jimi byl souhlas dán. Skutečností je, že se žalobci dostavili na schůzku s pracovníkem žalované společnosti, ale již na této schůzce nesouhlasili s uveřejněním jejich životních příběhů, který obsahoval intimní údaj o jejich soukromí. Žalovanou společností uveřejněné údaje se netýkaly jen žalobců, ale také jejich rodinných příslušníků, především dětí žalobců. Proto podle názoru dovolatelů nelze souhlasit s názorem soudů obou stupňů v této právní věci, že se celá záležitost dotýká pouze žalobce A. Z. Odvysílaný pořad obsahoval intimní údaj o žalobcích a jeho uveřejněním bez souhlasu žalobců došlo k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobců. Odvolací soud měl, podle názoru dovolatelů, dát žalobcům příležitost, aby se mohli vyjádřit před senátem odvolacího soudu, měl vzít v úvahu písemnou výpověď Z. Z. – matky žalobce A. Z. (ohledně nutnosti žalobců opustit její byt) a měl se znovu zabývat potvrzením ošetřujících lékařů o zhoršeném zdravotním stavu žalobců. Podle názoru dovolatelů odvolací soud nesprávně posoudil i žalobci navržené znění omluvy ze strany žalované společnosti. Dovolatelé mají za to, že se tu nelze domáhat omluvy jen tím způsobem, že žalovaný se omlouvá za to, že sdělil nepravdivé údaje; omluva musí obsahovat politování nad tím, že žalobcům byly způsoby odvysíláním televizního pořadu nemalé životní problémy.

Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté části, hlavy první, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož dovolání proti rozsudkům odvolacího soudu, vydaným přede dnem účinnosti uvedeného zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, se projednají a rozhodne se o nich podle dosavadních právních předpisů (tj. zejména podle občanského soudního řádu – zákona č. 99/1963 Sb. ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.).

Také v bodu 15 citovaných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. je odvolacím soudům uloženo projednat odvolání proti rozsudkům soudů prvního stupně, vydaným přede dnem účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001), jako tomu bylo i v daném případě, a rozhodnout o nich podle dosavadních právních předpisů. Na to bylo také v rozsudku odvolacího soudu upozorněno v poučení o možnosti podat dovolání proti rozsudkům odvolacích soudů.

Přípustnost dovolání v daném případě, když dovolání dovolatelů směřovalo proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu bylo možné posoudit jmenovitě podle ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), když tu dovolací soud výrokem svého rozsudku nevyslovil, že je dovolání proti jeho rozsudku přípustné (podle ustanovení § 239 odst. 1 občanského soudního řádu, v tomtéž znění) a nebyly shledány (a ani dovolateli uplatňovány) zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 občanského soudního řádu) v již citovaném znění.

V ustanovení § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) bylo stanoveno: „Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam“.

Citované ustanovení výslovně tedy stanovilo zákonný předpoklad podání „návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku“.

V daném případě však ze strany žalobců nebyl návrh na vyslovení přípustnosti dovolání podán. Takový návrh není obsažen ani v odvolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze z 3.11.2000, čj. 37 C 101/99-čž (toto odvolání je založeno na č.l. 51-52 spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 101/99), ani v protokolu o jednání z 5.4.2001 u odvolacího soudu (Vrchního soudu v Praze sp. zn. 1 Co 62/2001), který je založen na č.l. 57 a 57 p.v. spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 37 C 101/99, před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu.

Za těchto uvedených okolností nebyly tedy v daném případě splněny zákonné předpoklady stanovené v § 239 odst. 2 občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.), podle něhož bylo pouze možné posuzovat přípustnost dovolání v této právní věci.

Nezbylo tedy dovolacímu soudu než přikročit k odmítnutí dovolání dovolatelů podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (ve znění před novelizací zákonem č. 30/2000 Sb.) jako dovolání nepřípustného.

Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a žalované společnosti s ručením omezeným v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.

V Brně dne 16. července 2002

JUDr. Milan Pokorný, CSc., v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru