Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 895/2016Usnesení NS ze dne 01.08.2016

HeslaBezdůvodné obohacení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.895.2016.1
Dotčené předpisy

§ 454 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 895/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: GENERAL ASSISTANCE a.s., IČ 272 25 364, se sídlem v Praze 2, Fričova 1662/4, zastoupené Mgr. Vratislavem Urbáškem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalovanému: Tělovýchovná jednota Spoje Praha, IČ 005 41 991, se sídlem v Praze 3, Na Balkáně 450/25, zastoupenému JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, o zaplacení 843.284,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 23/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015, č. j. 29 Co 504/2014-150, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech dovolacího řízení částku 14.520 Kč k rukám advokáta Mgr. Vratislava Urbáška do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 29. 5. 2014, č. j. 9 C 23/2013-109, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni v záhlaví označenou částku s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Bylo prokázáno, že žalovaný, jenž je odběratelem elektrické energie a plynu od společností Pražská energetika, a.s., a Pražská plynárenská, a.s., se v roce 2012 ocitl v prodlení se sjednanými úhradami zmíněným dodavatelům. Žalobkyně, aniž by pro to existoval mezi účastníky právní důvod, dluhy žalovaného na platbách za energie vyrovnala, čímž zapříčinila vznik bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), na jeho straně. Z hlediska této skutkové podstaty není rozhodující, zda bylo plněno se souhlasem dlužníka, dotčený přesun majetkových hodnot se toliko nesměl odehrát proti jeho vůli, což žalovaný v řešené kauze ani netvrdil. Žalobě bylo tudíž namístě vyhovět.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 29 Co 504/2014-150, rozsudek soudu prvního stupně k odvolání žalovaného potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud aproboval závěr soudu prvního stupně, že žalovanému vznikly dluhy vůči shora uvedeným společnostem, které žalobkyně uhradila, v důsledku čehož se mu na její úkor dostalo majetkového prospěchu dle § 454 obč. zák. Podotkl rovněž, že obvodní soud respektoval judikatorně ustálený výklad podmínek vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného, v souladu s nímž nesmí být plněno proti vůli dlužníka, není však nezbytné, aby k vyrovnání svého dluhu udělil souhlas. Tvrzení žalovaného, že nevěděl o záměru žalobkyně vmísit se do jeho záležitosti zaplacením předepsaných úhrad za energie a že pouze tato nevědomost mu bránila v projevu nesouhlasu s postupem žalobkyně, jsou nezávažná, neboť nevyžaduje-li se k naplnění podmínek skutkové podstaty bezdůvodného obohacení zakotvené v § 454 obč. zák. souhlasu dlužníka, není třeba ani dlužníkovy předchozí vědomosti o úmyslu třetí osoby poskytnout namísto něj plnění jeho věřiteli. Jelikož odvolací soud shledal nedůvodnou též žalovaným vznesenou námitku rozporu uplatňovaného nároku s dobrými mravy, mohl prvoinstanční rozhodnutí potvrdit jako věcně správné.

Proti rozsudku městského soudu brojí žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na Nejvyšším soudem dosud neřešených právních otázkách. Předně uvádí, že faktury vystavené energetickými společnostmi byly toliko účetními doklady, nemohly tak prokazovat, že žalovaný od svých dodavatelů skutečně obdržel plnění a že mu vůči nim vznikly dluhy, které se žalobkyně pokusila zapravit. Dovolatel dále zdůrazňuje, že mu nebylo známo, že společnost GENERAL ASSISTANCE a.s. hodlá plnit jeho věřitelům, pročež ani nedostal příležitost vyjádřit svůj nesouhlas. Za obdobných okolností nelze jednoduše presumovat souhlas dlužníka s uhrazením jeho závazků třetí osobou, neboť pak by byl kdokoli oprávněn zasahovat do záležitostí jiného, plnit za něj neexistující dluhy a následně se domáhat vydání bezdůvodného obohacení, aniž by se subjekt, namísto něhož bylo údajně plněno, mohl jakkoli bránit. Žalovaný proto žádá, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil.

K dovolání podala žalobkyně vyjádření, v němž polemizovala s výše popsanou argumentací a dovolacímu soudu navrhla odmítnutí, eventuálně zamítnutí předmětného opravného prostředku.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Žalovaný ovšem na žádnou otázku ve smyslu § 237 o. s. ř. nepoukázal.

První z dovolatelem předestřených dovolacích námitek není způsobilou založit přípustnost dovolání, poněvadž závěr soudů nižších stupňů, dle něhož bylo na základě v řízení provedených důkazů přiléhavé dovodit, že žalovaný od svých dodavatelů obdržel plnění korespondující fakturovaným částkám, je skutkového, nikoli právního charakteru, a dovolacímu přezkumu tudíž nepodléhá (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 471/2015, či ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2599/2015).

Argumentace žalovaného, jež se upíná k vymezení podmínek vzniku bezdůvodného obohacení plněním za jiného, pak postihuje problém, jehož řešení jednoznačně vyplývá z dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, poněvadž již bylo mnohokrát judikováno, že pro naplnění předpokladů skutkové podstaty upravené v § 454 obč. zák. není rozhodující, zda byly sporné majetkové hodnoty poskytnuty se souhlasem dlužníka, vyžaduje se pouze, aby se tak nestalo proti jeho vůli (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 32 Odo 970/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 32 Cdo 3508/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 4275/2010, popřípadě rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013). V souladu s ustáleným výkladem rozebíraného ustanovení je tudíž vznik majetkového prospěchu dlužníka v důsledku zapravení jeho dluhu vyloučen aktivním projevem nesouhlasu subjektu, za nějž má být plněno; naopak absence souhlasné vůle na straně posledně zmíněné osoby (bez ohledu na to, zda je zapříčiněna lhostejností nebo nedostatkem informací) utvoření závazku z bezdůvodného obohacení ve smyslu § 454 obč. zák. zásadně na překážku není. Zcela neopodstatněnou je přitom dovolatelova úvaha o nebezpečích, jež z naznačené koncepce plynou pro osobu, namísto níž bylo plnění údajně poskytnuto, neboť danému subjektu zůstávají zachovány všechny námitky, které by mohl vznést, pakliže by proti němu předmětnou pohledávku uplatnil jeho domnělý věřitel sám (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000, nebo jeho usnesení ze dne 4. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1213/2007, a ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4256/2008), v rámci své procesní obrany tedy může účinně zpochybnit též existenci dluhu, jenž za něj měl být podle žalobních tvrzení vyrovnán.

Nejvyšší soud proto v souladu s § 243c odst. 1, větou první, o. s. ř. přistoupil k odmítnutí projednávaného dovolání pro nepřípustnost.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 243c odst. 3, věty první, § 224 odst. l, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobkyni v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 odst. 1 a § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 11.700 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobkyně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 14.520 Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 8. 2016

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru