Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 892/2000Rozsudek NS ze dne 17.10.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:28.CDO.892.2000.1
Dotčené předpisy

§ 14a předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 892/2000

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Emy Barešové a soudců JUDr. Ivy Brožové a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce A., k.s., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. T., a.s., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 6 C 45/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.8.1999, čj. 19 Co 2227/99-88, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20.srpna 1999, čj. 19 Co 2227/99-88, s e zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se domáhal určení, že je výhradním vlastníkem zemědělských pozemků v katastrálním území S., v žalobě blíže specifikovaných. Svůj právní zájem na tomto určení odůvodnil duplicitním zápisem v katastru nemovitostí, vedeném u katastrálního úřadu v P. na LV č. 340 pro katastrální území S. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 25.3.1999, čj. 6 C 45/98-71, určil, že výhradním vlastníkem nemovitostí ve výroku uvedených je žalobce. Nemovitosti byly totiž vydány rozhodnutím pozemkového úřadu podle § 9 zákona č.229/1991 Sb.,o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů ( dále jen \" zákon o půdě\"), oprávněné osobě A. P., který je vložil do majetku žalobce.

Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh zamítl. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž byl vložen předmětný nemovitý majetek v rámci privatizace do žalované akciové společnosti, a konstatoval, že spornou otázkou zůstal pouze výklad ustanovení § 14a zákona o půdě, jenž byl do tohoto zákona vtělen novelou provedenou zákonem č. 30/1996 Sb., s účinností od 8.2.1996. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k přesvědčení, že tímto zněním zákona byl vázán Krajský soud v Českých Budějovicích, když rozhodoval dne 17.4.1996 o restitučním nároku A. P. Z dikce tohoto zákonného ustanovení je zřejmé, že zákonodárce zde poskytuje ochranu privatizačnímu projektu potud, že brání vydání majetku oprávněným osobám nejen pokud tento majetek byl po 1.9.1993 nabyt do vlastnictví jiné osoby než státu v rámci privatizace, ale i za předpokladu, že byl ohledně tohoto majetku po 1.9.1993 schválen privatizační projekt, nebo vydáno rozhodnutí o jeho privatizaci. Následky vyplývající z novely zákona o půdě zákonodárce zřejmě předpokládal, neboť oprávněné osobě přiznal právo na náhradu podle ustanovení § 13 odst. 5 téhož zákona. Nadto oprávněné osoby podle zákona o půdě nabývají vlastnického práva teprve právní mocí rozhodnutí správního orgánu, či soudu o vydání majetku, k němuž byl restituční nárok řádně a včas uplatněn. Okamžik uplatnění restitučního nároku nemá z hlediska \"obnovení\" vlastnických práv význam, proto nepovažoval za správný právní závěr soudu prvního stupně, že ustanovení § 14a zákona o půdě nelze vztáhnout na restituční nároky uplatněné před provedením privatizace. Odvolací soud však vyjádřil přesvědčení, že v konkrétním případě není přezkoumáván postup státu a jeho orgánů v rámci privatizačního projektu, ale jde o běžnou vlastnickou žalobu podle ust. § 80 písm. c) OSŘ, jež se nikterak nedotýká privatizačního procesu ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, v platném znění. Odvolací soud přisvědčil odvolací námitce žalovaného, že ani před novelizací zákona o půdě zákonem č. 30/1996 Sb., nebyl převod majetku v rámci privatizačního procesu, uskutečněný po uplatnění restitučního nároku, avšak před vydáním nemovitosti oprávněné osobě, v rozporu s ustanovením § 5 odst. 3 zákona o půdě. Nelze tedy dovodit, že v takovém případě by šlo o nabytí vlastnictví na základě právního úkonu ze zákona neplatného (§ 5 odst. 3 věta druhá zákona o půdě). Tato otázka má nesporně význam pro posouzení vlastnictví k pozemkům v k.ú. S., a to p.č.564 pastva, o výměře 2350m2 a p.č. 615/1 pastva o výměře 102 m2, jež jsou rovněž předmětem tohoto sporu. O vydání těchto pozemků nebylo rozhodováno rozhodnutím Okresního úřadu v P. čj. Pú/3652/95 ze dne 29.12.1995, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.4.1996, čj. 10 Ca 71/96-27, jak tomu bylo ve všech ostatních případech. Tyto pozemky byly vydány A. P. na základě rozhodnutí Okresního úřadu v P. čj. Pú 3430/95 ze dne 28.12.1995. Správní orgán o vydání těchto nemovitostí rozhodoval v době před účinností shora uvedené novely zákona o půdě z r. 1996, v době rozhodování vlastníkem sporných pozemků však již byla akciová společnost žalovaného, a ta není osobou povinnou podle ust. § 5 odst. 1 zákona o půdě. Na věc pak nelze aplikovat ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě, neboť předmětný pozemek nebyl na akciovou společnost převeden právním předchůdcem žalobce – S. r. T., nýbrž P. f. ČR na podkladě schváleného privatizačního projektu, tedy ve shodě s ustanovením § 2 odst. 2 zákona č. 569/1991 Sb., o pozemkovém fondu ČR. P. f. tak nakládal v daném případě s majetkem svým, jako jediný akcionář, proto nepřichází v úvahu neplatnost převodu z důvodu zmíněného blokačního ustanovení zákona o půdě, které se vztahuje pouze na tzv. povinné osoby. Odvolací soud proto dovodil, že žalobce není vlastníkem ani těchto dvou pozemkových parcel, když shora citovaným správním rozhodnutím byl A. P. vydán majetek, který však nebylo možné vydat, neboť jeho vlastníkem byl odpůrce, který není osobou povinnou ve smyslu zákona.

Rozsudek odvolacího soudu, který nabyl právní moci dne 28.9.1999, napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 238 odst. 1 OSŘ. Žalobce namítá, že A. P. řádně a včas uplatnil nárok na vydání sporných nemovitostí, a to 24.7.1992. S ohledem na ustanovení § 3 zákona č. 92/1991 Sb. nesmělo dojít k privatizaci takového majetku, neboť ten mohl být privatizován jen tehdy, když restituční nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty. Žalobce proto namítá, že je zcela právně irelevantní zrušující rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích sp.zn.10 Ca 479/95, které bylo pouze dílčím krokem v celém procesu restituce. Zastává názor, že ustanovení § 14a zákona č. 30/1996 bylo do zákona o půdě zahrnuto v důsledku rozšíření okruhu oprávněných osob v době, kdy byl již majetek v řadě případů zprivatizován postupem podle zákona č. 92/1991 Sb. V dané věci však o takový případ nejde, neboť A. P. jako oprávněná osoba řádně svůj restituční nárok uplatnil, a dříve než bylo řízení o restituci pravomocně skončeno, bylo protizákonně rozhodnuto, že majetek získá někdo jiný. Poukazuje v této souvislosti na nález Ústavního soudu čj. IV ÚS 195/97 ze dne 11.12.1997. Podle dovolatele nelze ustanovení § 14a zákona o půdě na daný případ vztahovat nejen z toho důvodu, že by byla poskytnuta ochrana vztahu, který byl založen na nerespektování zákona, ale i z toho důvodu, že v době vydání restitučního i privatizačního rozhodnutí v této věci, nebyla novela provedená zákonem č. 30/1996 Sb., účinná. Nadto by postupem soudu zcela bezprecedentně došlo k vyvlastnění majetku oprávněné osoby, u které je znovuobnovení vlastnických práv procesem zjevně primárním před dalšími majetkovými posuny, tak jak je odůvodněno i shora uvedeným nálezem Ústavního soudu. Navrhuje proto zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1.1. 2001 (dále jen\"OSŘ\").

Dovolací soud shledal, že dovolání splňuje náležitosti stanovené v § 241 odst. 2 OSŘ, je přípustné podle ustanovení 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, protože odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a opírá se o přípustný dovolací důvod podřaditelný pod ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ. Vady řízení ve smyslu § 237 odst. 1 OSŘ nebyly namítány, ani dovolacím soudem zjištěny. Dovolací soud proto přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rámci uplatněného dovolacího důvodu, jímž je nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.

Předmětem přezkumu dovolacím soudem je právní závěr odvolacího soudu, že vlastníkem předmětných nemovitostí není žalobce. Dovolací soud považuje pro posouzení této otázky za prvořadý sled právních skutečností, které nastaly v důsledku vydání restitučních a privatizačních předpisů, tj. zákona o půdě a zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen \"zákon o velké privatizaci\"), včetně právních úkonů dotčených osob, a vzájemný vztah těchto předpisů.

Dle obsahu spisu byl vlastníkem předmětných nemovitostí ke dni vydání obou shora uvedených zákonů stát, který je získal způsobem uvedeným v ustanovení § 6 odst. 1 zákona o půdě a k tomuto dni je držel prostřednictvím státní organizace S. r. s.p. T. Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona o velké privatizaci nebyl stát oprávněn použít tyto nemovitosti pro privatizaci; oprávněná osoba A. P. totiž uplatnila nárok na vydání těchto nemovitostí podle zákona o půdě dne 24.7.1992. Tímto dnem bylo zcela zřejmé, že privatizace předmětného majetku by odporovala zákonu o velké privatizaci. Přesto podle tohoto zákona ( avšak v rozporu s ním) stát uvedené nemovitosti k privatizaci použil. Prostřednictvím správce svého zemědělského majetku (§ 17 zákona o půdě), pak dne 17.12.1993 založil akciovou společnost R. s.p., jejímž se stal jediným akcionářem, a vložil do ní majetek státního podniku vyjmenovaný v privatizačním projektu.

O nároku oprávněné osoby na vydání nemovitostí podle zákona o půdě rozhodl příslušný orgán státní správy - pozemkový úřad - dne 28.12.1995 a 29.12.1995 tak, že oprávněná osoba A. P. je vlastníkem předmětných nemovitostí. Rozhodnutí pozemkového úřadu bylo napadeno opravným prostředkem žalovaného, a bylo pak potvrzeno rozsudkem příslušného krajského soudu ze dne 17.4.1996. A. P. poté vložil nemovitý majetek, který takto získal v restituci, do společnosti A. k.s. Vklad vlastnického práva žalobce byl proveden v katastru nemovitostí s účinky od 20.12.1996.

Dne 9.2.1996 nabyla účinnosti novela zákona o půdě - zákon č. 30/1996 Sb.,(vydaný v důsledku nálezu Ústavního soudu, publikovaného pod č. 29/1996 Sb.), a do osnovy zákona tak bylo od tohoto dne zařazeno ustanovení § 14a, které zní : \" Věc nelze vydat, byla-li po 1.9.1993 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen privatizační projekt nebo vydáno rozhodnutí o její privatizaci. Oprávněná osoba podle § 13 odst. 5 má nárok na náhradu, která se poskytne podle § 18a odst. 2.\".

Odvolací soud posoudil věc s ohledem na ustanovení § 14a zákona o půdě; s jeho závěry však dovolací soud nesouhlasí.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že nemá pochybnosti o tom, že žalobce se stal vlastníkem sporných nemovitostí. Tomuto jeho závěru však neodpovídá jeho právní úvaha, že oprávněné osobě neměly být nemovitosti vydány s ohledem na ustanovení § 14a zákona o půdě. Dovolací soud v prvé řadě zastává názor, že soud není v řízení podle části čtvrté OSŘ oprávněn přezkoumávat správnost rozhodnutí pozemkového úřadu, který jediný rozhoduje o vlastnictví oprávněných osob podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě. Odvolací soud proto nebyl oprávněn v řízení o určení vlastnictví posuzovat, zda příslušný krajský soud v řízení o opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitostí podle části páté OSŘ rozhodl správně či nikoli.

Ustanovení § 14a zákona o půdě vykládá dovolací soud tak, že se netýká nároků, uplatněných před tímto dnem. Z druhé věty tohoto ustanovení vysvítá záměr zákonodárce řešit jen práva osob, které nemohly svůj nárok uplatnit ve lhůtách stanovených zákonem o půdě pouze proto, že nesplňovaly podmínku trvalého pobytu, a právo na vydání zemědělských nemovitostí jim bylo nově založeno v důsledku nálezu Ústavního soudu ze dne 13.12.1995, č. 29/1996 Sb.

Dalším argumentem, který hovoří proti právním závěrům odvolacího soudu, je skutečnost, že pozemkový úřad rozhodl o vydání nemovitostí A. P. před účinností zákona č. 30/1996 Sb.( tj. před 9.2.1996), takže pozemkový úřad rozhodoval v době, kdy ustanovení § 14a zákona o půdě ještě neexistovalo. Krajský soud, který rozhodoval o opravném prostředku, přezkoumával správnost tohoto rozhodnutí v době jeho vydání, a nemohl aplikovat později vydaný právní předpis, protože by to bylo v rozporu se zásadou retroaktivity; náš právní řád se řídí zásadou, že nová právní úprava nemůže mít zpětný dopad na právní úkon, učiněný před datem její účinnosti, tím méně na správnost vydaného rozhodnutí příslušného orgánu.

Uvedenou problematikou se ostatně zabýval Ústavní soud ve věci vedené pod sp.zn. IV.ÚS 195/97, na jehož nález ze dne 11.12.1997 dovolatel poukazuje. V tomto případě Ústavní soud posuzoval následky ustanovení § 14a zákona o půdě k povinnostem povinné osoby podle ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě a dospěl k závěru, že ustanovení § 14a zákona o půdě nelze aplikovat v neprospěch osob, jejichž nárok vznikl před nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 29/1996 Sb., a že jeho aplikace by působila retroaktivně. Dále vyslovil názor, že restituční nároky je třeba považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahu do již provedených posunů realizovaných podle občanskoprávních předpisů. I když v dané věci šlo o privatizační proces, který se řídil zvláštním zákonem ( zákon o velké privatizaci), shledává dovolací soud, že jde o problematiku obdobnou. I v tomto případě nebyl stát jako vlastník oprávněn s majetkem nakládat, byť podle uvedeného zvláštního zákona.

Ostatně ani užití ustanovení § 5 odst. 3 zákona o půdě není vyloučeno, protože povinnou osobou k vydání majetku byl stát ( resp. jeho organizace, která měla k majetku ve vlastnictví státu právo hospodaření) a stát také majetek dále převedl do akciové společnosti. Přitom v době založení společnosti byl vlastníkem všech jejích akcií. Je třeba ještě uvést k odůvodnění na straně 6 rozsudku odvolacího soudu, že P. f. České republiky není vlastníkem nemovitostí, které patří státu, ale pouze tento majetek pro stát spravuje jako specializovaná právnická osoba

(§ 17 odst. 1 zákona o půdě).

V dané věci ovšem není předmětem řízení vydání nemovitostí, ale rozhodnutí, kdo je v současné době vlastníkem předmětných nemovitostí v důsledku vzájemně si odporujících zápisů na listu vlastnictví v katastru nemovitostí.

Dovolací soud proto uzavírá s ohledem na shora uvedené důvody, že rozhodnutí odvolacího soudu, který rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl v důsledku nesprávné aplikace ustanovení § 14a zákona o půdě, není správné, a podle ustanovení § 243b odst. 1 věta za středníkem OSŘ je zrušil. Ve věci bude dále jednat odvolací soud ( § 243b odst. 2 OSŘ), který je vázán právním názorem dovolacího soudu ( § 243d odst. 1 OSŘ) a rozhodne nově o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17.října 2001

JUDr. Ema Barešová, v.r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru