Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 889/2020Usnesení NS ze dne 25.05.2020

HeslaNáhradní pozemek
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.889.2020.1
Dotčené předpisy

§ 11a předpisu č. 229/1991 Sb.


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 889/2020-521

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně J. S., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 155/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. 23 Co 283/2019-432, a o přípustnosti vedlejšího účastenství H. K., narozené XY, F. M., narozeného XY, P. M., narozeného , všech tří bytem XY, a Z. T., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Petrem Horáčkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 1053/21, takto:

I. Vstup H. K., F. M., P. M. a Z. T. do řízení jako vedlejších účastníků na straně žalované se nepřipouští.

II. Dovolání se odmítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10.696,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.

Odůvodnění:

Podaným dovoláním napadla žalovaná v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. 4. 2019,

č. j. 51 C 155/2016-365, ve výroku I o věci samé, kterým byl nahrazen projev vůle žalované (coby převodkyně) uzavřít s žalobkyní (nabyvatelkou) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY a XY v katastrálním území XY (dále jen jako „předmětné pozemky“ nebo „pozemky“) jako pozemků náhradních (§ 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „zákon o půdě“); dále byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o nákladech řízení (vše výrokem I rozsudku odvolacího soudu) a současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Předně dovolatelka napadá závěr odvolacího soudu, že byly naplněny předpoklady pro uplatnění (a uspokojení) restitučního nároku žalobkyně postupem mimo veřejnou nabídku náhradních pozemků, namítajíc, že nabízí dostatečné množství pozemků k převodu oprávněným osobám a že žalobkyně nebyla při uplatňování svého práva dostatečně aktivní; v tomto směru se podle dovolatelky soudy nevypořádaly se všemi jí uplatněnými námitkami. Dále dovolatelka zpochybňuje převoditelnost, potažmo vhodnost předmětných pozemků jako náhradních k uspokojení nároku žalobkyně, akcentujíc tu okolnost, že o převod pozemků požádalo v roce 2001 hlavní město Praha podle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“) a že v tomto směru je řízení postiženo „podstatnou vadou“, jestliže odvolací soud s odkazem

na § 205a občanského soudního řádu odmítl provést důkaz žádostí hlavního města Prahy o převod pozemků. Překážku vydání pozemku parc. č. XY dle názoru dovolatelky představuje i okolnost, že jde o pozemek zastavěný stavbou, jež není stavbou dočasnou, jak dovodil odvolací soud, jenž přitom nesprávně vycházel ze znění již zrušené vyhlášky č. 85/1976 Sb., o podrobnější úpravě územního řízení a stavebním řádu, ve znění

do 30. 6. 1998 (dále jen „vyhláška č. 85/1976 Sb.“); stavba přitom neumožňuje zemědělské využití daného pozemku a naplňuje výluku i ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Krom toho dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nepřezkoumal, zdali předmětné pozemky netvoří funkční celek s okolní zástavbou rodinných domků (jak dovolatelka tvrdí) a zda tato okolnost není na překážku zemědělskému využití pozemků.

Po podání dovolání oznámili H. K., F. M., P. M. a Z. T. svůj vstup do řízení jako vedlejší účastníci na straně žalované.

Proti vstupu vedlejších účastníků do dovolacího řízení vznesla námitky žalobkyně; navrhla nepřipuštění jejich vstupu do řízení, neboť nedoložili právní zájem na jeho výsledku.

Podle § 243b o. s. ř. se v dovolacím řízení použije přiměřeně ustanovení § 93 o. s. ř. o vstupu vedlejšího účastníka do řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1843/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 116, roč. 1999). Podle § 93 odst. 2 věty druhé o. s. ř. rozhodne soud o přípustnosti vedlejšího účastenství jen na návrh. Vzhledem k tomu, že v posuzované věci proti vstupu vedlejších účastníků do dovolacího řízení vznesla žalobkyně námitky, musel Nejvyšší soud o přípustnosti vedlejšího účastenství na straně žalované rozhodnout.

Základním předpokladem přípustnosti vedlejšího účastenství je právní zájem vstupujících účastníků na výsledku řízení (§ 93 odst. 1 o. s. ř.). Právní zájem na výsledku řízení svědčí vedlejšímu účastníku tehdy, jestliže úspěch procesní strany, kterou v řízení podporuje, se zprostředkovaně a ve svém důsledku příznivě projeví i v jeho právním postavení (tj. co do jeho práv a povinností hmotněprávní povahy), čímž může být zabráněno dalšímu řízení, v němž by vystupoval již jako účastník řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Okolnosti, jimiž navrhovatelé zdůvodňují svůj vstup do řízení – „postavení na jisto, kdo je vlastníkem pozemku 94/7 a 92/1“ – však nedokládají jejich právní zájem na výsledku tohoto sporu ve smyslu § 93 odst. 1 o. s. ř., neboť se výsledek řízení na jejich právním postavení neprojeví (skutečnosti, které by vliv výsledku řízení na právní postavení vstupujících vedlejších účastníků ani nejsou tvrzeny). Proto Nejvyšší soud vstup označených vedlejších účastníků do dovolacího řízení nepřipustil.

Dovolání bylo pak Nejvyšším soudem (jako soudem dovolacím; § 10a občanského soudního řádu) projednáno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., a obsahuje povinné náležitosti

podle § 241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.).

Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (resp. jejího předchůdce

– Pozemkového fondu ČR) může oprávněná osoba, za předpokladu jejího aktivního přístupu k uspokojení nároku, uplatnit nárok na vydání náhradního pozemku u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Jako liknavý, či svévolný lze pak – kromě nesplnění povinnosti žalované (jejího právního předchůdce) udržovat kvantitativně i kvalitativně dostatečnou nabídku náhradních pozemků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2924/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019) – kvalifikovat i postup žalované, jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2586/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017), jakož i postup žalované, kdy vhodné pozemky vlastněné státem v lokalitě, o niž projevovala oprávněná osoba zájem, nabízela přednostně k úplatným převodům (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1637/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3917/2017).

Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015,

sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).

Takovým defektem hodnotící úvaha soudů nižších stupňů v dané věci netrpí, akcentuje-li nejenom samotnou délku prodlení s vypořádáním restitučního nároku žalobkyně (resp. jejího právního předchůdce), ale i důvody, pro něž nebyl nárok zcela vypořádán (což bylo – dle zjištění odvolacího soudu – způsobeno i nesprávným oceněním nároku, k jehož správnému přecenění došlo až na výzvu žalobkyně v roce 2010); krom toho měl odvolací soud za prokázané, že veřejná nabídka náhradních pozemků neměla dostatečné kvantitativní ani kvalitativní parametry (a neumožňovala uspokojení nároku žalobkyně tímto zákonem zásadně předpokládaným postupem), nehledě na to, že žalovaná a její předchůdce (Pozemkový fond ČR) oproti uspokojení nároku oprávněných osob upřednostňovali úplatné převody půdy z vlastnictví státu podle zákona č. 95/1999 Sb. (s účinností od 1. 1. 2013 dle zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů). Aktivní přístup žalobkyně k uspokojení restitučního nároku byl prokázán její účastí v nabídkových řízeních, ovšem i (nakonec úspěšným) úsilím o přecenění restitučního nároku. (Zjevně nepřípadný je tak odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, jestliže závěr o liknavosti žalované není dovozován toliko z doby, po kterou restituční nárok zůstal neuspokojen). V poměru k učiněným skutkovým zjištěním úvaha odvolacího soudu o naplnění předpokladů pro uplatnění nároku na vydání náhradních pozemků u soudu žalobou na vydání předmětných pozemků tedy zjevně nepřiměřená není.

Zpochybňování závěru soudů nižších stupňů o nedostatečné nabídce náhradních pozemků a o aktivním přístupu žalobkyně při uplatňování práva představuje pak nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními, jež ve věci učinily oba soudy nižších stupňů. [Není uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném

od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek]. Přípustnost dovolání zde nemůže založit ani kritika postupu soudu v řízení a způsobu odůvodnění jeho rozhodnutí (argumentace dovolatelky, že se soudy nižších stupňů nevypořádaly s veškerými jejímu námitkami), jež vystihuje vady řízení, k nimž však dovolací soud přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Toliko pro úplnost však dovolací soud připomíná, že ani z práva na spravedlivý proces (jež zahrnuje i povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí; § 157 odst. 2 o. s. ř.) nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení; soudy nemusejí vyvracet jednotlivé námitky účastníků řízení, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). K měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí lze pak odkázat např. i na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013.

Ani ty námitky dovolatelky, že předmětné pozemky nejsou vhodné k převodu jako pozemky náhradní (§ 11a odst. 1 zákona o půdě), v daném případě nezakládají přípustnost dovolání, neboť i při řešení této otázky napadeným rozhodnutím se odvolací soud přidržel ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Není sporu o tom, že jako náhradní lze oprávněné osobě podle zákona o půdě vydat toliko pozemky vhodné, tedy pozemky, jež v zásadě byly by potenciálně zařaditelné do veřejné nabídky. Při posuzování dané otázky je pak třeba uvážit zejména to, nebrání-li převodu zákonné výluky uvedené v ustanoveních § 11 odst. 1 zákona o půdě a § 6 zákona č. 503/2012 Sb., či nejde-li o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), event. není-li jeho převod z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda je možno pozemek zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně nejde-li o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017,

sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).

Namítá-li dovolatelka v uvedeném směru, že pozemek parc. č. XY není k vydání oprávněné osobě vhodný pro svou zastavěnost – tedy pro naplnění překážky dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť stavba na tomto pozemku není stavbou dočasnou (jak dovodil odvolací soud), polemizuje v daném směru především se skutkovými závěry, na nichž je napadené rozhodnutí založeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017). Krom toho dovolatelka zpochybňuje toliko závěr odvolacího soudu o tom, že stavba na pozemku parc. č. XY je stavbou dočasnou, nikoli již – odvolacím soudem současně učiněný – závěr, že jde o stavbu jednoduchou. Otázka, zda je daná stavba stavbou dočasnou, tudíž ani nemůže založit přípustnost dovolání, neboť její řešení se v poměrech účastníků neprojeví a na správnost rozhodnutí nemůže mít žádný vliv (k problematice přípustnosti dovolání v případech, kdy je rozhodnutí založeno na více na sobě nezávislých důvodech, srov. např. usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5696/2016).

Lze sice přisvědčit dovolatelce, že poznámky pod čarou k ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, které ve vztahu k pojmům „dočasná“, „jednoduchá“ a „drobná“ stavba odkazují na vyhlášku č. 85/1976 Sb., na níž proto odkázal také odvolací soud, nemají normativní povahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1780/2017, a judikaturu v něm citovanou), pročež je posouzení, zda v konkrétním případě jde o stavbu nepředstavující překážku vydání pozemku dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (například o stavbu dočasnou, či jednoduchou), předmětem uvážení nalézacích soudů, nicméně takovou úvahu může dovolací soud přezkoumat toliko z hlediska, zda není zjevně nepřiměřená (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2280/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3087/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1928/2010). Ani zde takovým defektem úvaha odvolacího soudu – jde-li o posouzení povahy stavby na pozemku parc. č. XY jako dočasné a jednoduché, i s akcentem na učiněná skutková zjištění o velikosti, stavebním provedení a stavu stavby – zjevně netrpí.

Posouzení odvolacího soudu je konformní i s tzv. areálovou judikaturou (dovolatelka zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2955/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014), dle níž je překážka vydání pozemku dle § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě dána i tehdy, tvoří-li požadovaný pozemek jeden funkční celek (areál) s objekty výstavby. I touto otázku se ovšem odvolací soud – ve vazbě na učiněná zjištění – podrobně zabýval a přesvědčivě odůvodnil i ten závěr, že nárokované pozemky nejsou součástí funkčního souboru nemovitostí, že netvoří s dalšími nemovitostmi funkční celek, areál. Dovozuje-li dovolatelka závěr opačný (tvrdí-li, že předmětné pozemky funkční celek s okolní „zástavbou“ tvoří, pročež jsou zemědělsky nevyužitelné), jde znovu vesměs toliko o polemiku se skutkovými zjištěními, na nichž je napadené rozhodnutí založeno.

Konečně, přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že soud – dle dovolatelky v rozporu s ustanovením procesního předpisu – odmítl provést důkazy potřebné ke zjištění, zdali k předmětným pozemkům bylo uplatněno obcí právo na jejich převod podle ustanovení § 5 zákona č. 95/1999 Sb. (že soud neprovedl důkaz žádostí hlavního město Prahy z roku 2001), jež vystihuje vadu řízení a kdy k vadám řízení dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). K věcné argumentaci dovolatelky sluší se snad dále odkázat i na rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž i žádost obce o převod pozemku podle zákona č. 95/1999 Sb., resp. podle zákona č. 503/2012 Sb., může být překážkou pro jeho převod jako náhradního oprávněné osobě podle zákona o půdě, nicméně hlediska „vhodnosti“ pozemku k převodu je třeba zkoumat vždy se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017,

sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je tak rozhodující pro závěr o tom, že žádost obce o převod pozemků představuje překážku jeho převodu též zjištění, zda obec na podané žádosti trvá a zda její žádosti ze strany státu bude moci být vyhověno, tedy jsou-li naplněny podmínky pro převod pozemku podle § 5 zákona č. 95/1999 Sb., resp. dle § 7 zákona č. 503/2012 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2282/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3307/2019, rozsudek Nejvyššího soudu

ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4185/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011,

sp. zn. 28 Cdo 99/2010). I z takto uvedeného vyplývá, že překážkou převoditelnosti pozemku z vlastnictví státu nemohla by být obcí před téměř dvaceti lety podaná žádost o převodu pozemku, která již zjevně není aktuální (jež byla vyhodnocena buď jako nedůvodná, popřípadě na níž obec již netrvá a o převod neusiluje). Podle ustanovení § 11 odst. 3 zákona č. 95/1999 Sb. byl Pozemkový fond České republiky (po účinnosti zákona č. 503/2012 Sb. příslušný krajský pozemkový úřad; srov. § 22 odst. 13 zákona č. 503/2012 Sb.) povinen předložit obci návrh smlouvy o převodu zemědělských pozemků bez zbytečného odkladu (k této pořádkové lhůtě srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009,

sp. zn. 28 Cdo 4413/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3725/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015,

sp. zn. 22 Cdo 3876/2012) a příslušná obec byla povinna smlouvu uzavřít do 90, resp. 45 dnů (dle zákona ve znění účinném od 6. 8. 2003) od předložení návrhu. Právo obce na to, aby jí byl Pozemkovým fondem předložen příslušný návrh smlouvy, jakožto právo majetkového charakteru, podléhá promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4413/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010,

sp. zn. 28 Cdo 4650/2009).

Napadá-li pak dovolatelka rozsudek odvolacího soudu výslovně i ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou nižších stupňů, není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. (dovolání žalované bylo odmítnuto). K nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta (z tarifní hodnoty 185 927 Kč) ve výši 8.540 Kč [§ 7 bod 5., § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996, o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokáta v částce 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.856,40 Kč, tj. celkem 10.696,40 Kč.

Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

K náležitostem (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov. § 243f odst. 3 o. s. ř.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 5. 2020

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru