Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

28 Cdo 887/2020Usnesení NS ze dne 15.04.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Pozemkový fond
Zemědělská půda
Zmírnění křivd (restituce)
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.887.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 11a odst. 1 předpisu č. 229/1991 Sb.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 2032/20


přidejte vlastní popisek

28 Cdo 887/2020-264

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) F. V., narozeného XY, bytem XY, b) J. B., narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Radilem, advokátem se sídlem v Praze 7, Ovenecká 78/33, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 16 C 56/2018, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2019, č. j. 19 Co 294/2019-236, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Okresní soud Praha-západ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 15. 8. 2019, č. j. 16 C 56/2018-200, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobci smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. XY o výměře 2.356 m2 v katastrálním území XY, který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení § 11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.). Žalobcům rovněž uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení ve výši 2.700,- Kč (výrok II.).

K odvolání žalobců Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2019, č. j. 19 Co 294/2019-236, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že žalobci jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalované náklady řízení ve výši 1.500,- Kč (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobců nahradit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 600,- Kč (výrok II.).

Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradního pozemku za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§ 11a odst. 1 zákona o půdě). Konstatovaly, že žalobci netvrdili a neprokázali svou dostatečnou aktivitu při uplatňování práv v období před podáním nyní projednávané žaloby a ani liknavost a svévoli žalované při uspokojování jejich nároku, přičemž podotkly, že samotná délka správního řízení bez dalších významných skutečností nemůže být důvodem pro závěr o liknavosti žalované ve vztahu k žalobcům. Dovodily tudíž, že požadavku na uspokojení restitučního nároku žalobců mimo zákonem předpokládaný postup vyhovět nelze, a proto je namístě žalobu zamítnout.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jež považují za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu. Domnívají se, že rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o účelový výklad zákona o půdě, jenž popírá výjimečnost postavení oprávněných osob. Na podporu svých tvrzení poukazují především na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2811/2018 (označené usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz), jež se podle názoru dovolatelů po právní i skutkové stránce shoduje s projednávanou kauzou. Mají za to, že stát postupoval vůči žalobcům, kteří byli aktivní, liknavě či svévolně. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná dovolání žalobců označila za nepřípustné a zcela se ztotožnila s napadeným rozsudkem. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2759/2019, uvedla, že judikaturu v restitučních věcech nelze zobecňovat a dovozovat z ní bez dalšího v odlišných případech nárok oprávněné osoby na vydání jí vybraného náhradního pozemku. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobců přípustné (§ 237 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání není přípustné; sluší se podotknout, že dovolací soud posuzoval splnění náležitostí dovolání žalobců (viz § 237 a § 241a odst. 2 o. s. ř.) poněkud benevolentněji, neboť dovolateli předkládané otázky k řešení dovolacímu soudu týkající se období, za něž lze prokazovat aktivní účast oprávněných osob v nabídkových řízeních a liknavost či svévoli na straně státu, přípustnost dovolání – z hlediska uplatněného důvodu odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – založit nemohou, a to již jen proto, že z dovolání není patrno, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení těchto otázek odvolacím soudem odchyluje, pročež by se v tomto směru nejednalo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srovnej zejména nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb. – označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující). Obdobně však není možné nahlížet na situaci, nezajímala-li se oprávněná osoba bez legitimního důvodu o převod pozemků z veřejné nabídky, přestože tato vykazovala potřebné parametry pro uspokojení jejího nároku, nýbrž od počátku sledovala cíl domoci se specifických vybraných pozemků (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5408/2015, jakož i v něm odkazované důvody usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. II. ÚS 2770/10).

Liknavost či svévoli je přitom možno spatřovat v takovém přístupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), který by bezdůvodně a protizákonným způsobem oddaloval možnost uspokojení restitučního nároku konkrétního restituenta v konkrétním případě. Pojmovým znakem liknavosti je tedy určitá neaktivita či zdánlivá aktivita na straně Pozemkového fondu ČR (respektive žalované). Liknavost může mít podobu nedostatku veřejných nabídek schopných uspokojit nároky oprávněné osoby (byť postupným čerpáním) či nezařazení vhodného pozemku do veřejné nabídky, byť tomu nebrání žádná zákonná překážka. Delší doba, po niž nárok oprávněné osoby nebyl uspokojen, byť jinak nežádoucí, nedokládá sama o sobě, že by postup Pozemkového fondu ČR (respektive žalované) byl nekorektní a bránící úspěšnému uplatnění jejích nároků (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1807/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2772/2015).

Dovolací soud současně připomíná jím zaujatý právní závěr, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu Pozemkového fondu ČR (respektive žalované), je především otázkou skutkových zjištění a že je vyhrazeno zejména soudům nižších stupňů. Při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, zda úvahy odvolacího soudu vztahující se k závěru o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole, nejsou nepřiměřené, zda se pohybují ve vytčených mezích a zda přihlížejí ke všem relevantním hlediskům, jak byly zformulovány judikaturou (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 849/2018). Vady skutkových zjištění (viz námitky, že žalobci o uspokojení restitučního nároku usilovali dostatečně aktivně) přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a otázky skutkové (viz otázka dlouhodobosti a četnosti účasti ve veřejných nabídkách) tak nemohou založit přípustnost dovolání (na niž lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Rozhodnutí odvolacího soudu nadto není v posuzovaném případě nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci a zcela koresponduje shora citované judikatuře. Žalobci totiž ani po patřičném poučení (dle ustanovení § 118a o. s. ř.) neprokázali relevantní skutečnosti o tom, že byli ve věci přiměřeně aktivní a že se uspokojení tvrzeného nároku nemohli domoci v důsledku svévole či liknavosti žalované. Ze skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem vyplývá, že žalobci bez legitimního důvodu rezignovali na uspokojení svého nároku zákonem zásadně předpokládaným postupem, ačkoliv v poměru k jejich nároku veřejná nabídka pozemků nepostrádala potřebné kvantitativní a kvalitativní parametry, a tudíž odvolací soud zcela v souladu s nastíněnou rozhodovací praxí dovodil, že není namístě vyhovět žalobnímu žádání žalobců o vydání konkrétního vhodného pozemku v rozsahu odpovídajícímu jejich restitučnímu nároku.

Právní posouzení věci odvolacím soudem se současně nijak neodchyluje od závěrů dovolateli citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2811/2018, jež konkluzi o naplnění předpokladů pro vyhovění žalobě o vydání vybraných náhradních pozemků opírá – oproti projednávané věci – o odlišné individuální skutkové okolnosti případu, kdy se povinná osoba dopustila liknavého přístupu vůči oprávněné osobě, neboť nad rámec mnohaletého prodlení s uspokojením daného restitučního nároku zpochybňovala výši restitučního nároku oprávněné osoby, čímž ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků), a proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách.

Odvolacím soudem předestřený výklad pak nelze pokládat za příčící se smyslu a účelu restitučních předpisů, jak je artikuluje Ústavní soud mimo jiné v dovolateli zmiňovaných nálezech ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 755/06, a ze dne 19. 6. 2018, sp. zn. Pl. ÚS 35/17. Dovolací soud rovněž neshledal, že by se odvolací soud dopustil sofistikovaného odůvodnění zřejmé nespravedlnosti ve smyslu dovolateli odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 3377/12, neboť odvolací soud nepostupoval přehnaně formalisticky ani svévolně a své závěry náležitě odůvodnil. Přitakat nelze ani mínění dovolatelů o nerespektování nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, odvolacím soudem, neboť závěr plynoucí z uvedeného nálezu na posuzovaný případ není použitelný, jelikož se zde nejedná o posouzení – ve smyslu předchozího soudního rozhodnutí – žádného obdobného případu, přičemž napadené rozhodnutí dovolatelé nemohli považovat za nepředvídatelné, a to proto, že nepředvídatelným, respektive překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu nebo dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. II. ÚS 4160/12); v projednávané kauze přitom odvolací soud neposuzoval skutečnosti, které žádný z účastníků nikdy netvrdil či nepopíral, popřípadě které nebyly předmětem posuzování soudu prvního stupně.

Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].

Jelikož dovolání žalobců není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 15. 4. 2020

JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru